OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Na křídlech smrti - 7. kapitola Pamatuješ?

14.04.2011 (12:00) • ScRiBbLe • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 978×

Nicolasi? Artikulovala jsem bezhlesně, překvapená, že ho vidím. On byl můj jediný přítel mezi upíry. Staral se o mě už jako o holčičku a já si k němu, i přes někdejší nenávist, našla cestu.

„Jak…“ vydala jsem ze sebe, ale víc nedodala, protože mi nevěnoval ani špetku své pozornosti. Rozžhavenýma očima propaloval Aniela a ten mu pohled netečně a chladně vracel.

Oni se znají! Problesklo mi hlavou vzápětí. Ale odkud? Z mluvy jejich těl bylo jasně vidět, že se nemají moc v lásce. Přesněji řečeno, že se nenávidí. Možná že i nenávist bylo slabé slovo proti tomu, jaké vlny z každého vycházely.

„Co tady děláš?!“ vyštěkl Nicolas zuřivě. Aniel jen ledabyle pokrčil rameny. Opřel se o opěradlo a s ležérním úsměvem odpověděl: „Do toho ti nic není.“

„Není? Doufal jsem, že už jsi dávno mrtvý. Že tě najdu někde se válet na zemi, bez křídel jako zbytečnou věc, kterou někdo vyhodil.“

„Nápodobně.“ Osamělý zahořklý úsměv, který pohrával Anielovi na rtech, mě děsil. „Až na to, že ty křídla už dávno nemáš.“ Až později mi došlo, co Aniel řekl. Že Nicolas už dávno křídla nemá.

Měla jsem toho tak akorát dost. Štvalo mě to. Oni mě štvali.

„Přestaňte. Oba!“ zařvala jsem. Nicolas se na mě podíval, jako by si až teď všiml, že jsem v místnosti.

„Nechte si laskavě tu vaši testosteronovou válku na někdy jindy! Mám zlomenou ruku a potřebuji, aby mi ji někdo narovnal!“ Ne že bych tolik prahla po bolesti. Ani jsem nechtěla znít jako ufňukaná holka, ale všechno to bylo lepší než se dívat, až se na sebe vrhnou a navzájem zabijí.

„To ti udělal on?“ zeptal se Nicolas a slovo on s nechutí vyplivl, jako by to byla ta nejodpornější věc na světě. Zavrtěla jsem nesouhlasně hlavou, i když Aniel na zlomenině nesl taky část viny. Lorant začal a Aniel dokončil. Ale záchrana života tuhle nepatrnou věc přebila.

Nicolas s Anielem se ke mně společně vrhli, jako bych byla nějaká trofej dokazující jejich sílu a moc nad tím druhým. Fyzickému kontaktu, který hrozil, se oba vyhnuli. Anielovi by zajisté ten dotyk nic neudělal, ale Nicolas by byl ošklivě popálený, protože už byl hotový upír.

„Opatrně,“ šeptl ironicky Aniel a Nicolas se ušklíbl. „Že jsi tohle neřekl Annabelle.“ Čekala jsem, že uslyším další ostrou poznámku z Anielových úst, ale nic se nedělo. V místnosti bylo naprosté ticho, jen hodiny ho přerušovaly svým tik-tak. Zvědavě jsem se otočila k Anielovi. Strnule stál, ve tváři hněv a v očích muka.

„Přestaň,“ pronesl. V očích se mu objevil záblesk bolesti, ale hlas se mu nezachvěl. Nicolasovi po rtech přeběhl náznak úsměvu.

„Nemám o ní mluvit? O Annebelle? Proč?“ Založil si ruce na prsou a sledoval Aniela krutým triumfálním pohledem.

„Moc dobře víš, jak to tehdy bylo,“ vypravil ze sebe Aniel a zdálo se, jako by ho každé slovo bolelo. Annabella? Kdo to je?

„Nevím. Řekni mi tedy, jak to bylo,“ zeptal se Nicolas kousavě. Aniel se podíval na mě, jak sedím jako připražená k židli. Vykulenýma očima se dívám na jednoho a druhého a hltám každé jejich slovo, kterým nerozumím.

„Tohle nemá cenu,“ mávl rukou a vydal se pryč.

„Aniely!“ vykřikla jsem, vytrhla se z Nicolasova sevření a hnala se za ním ke dveřím. Zastavil se, což mě překvapilo, ale neotočil. Hleděla jsem na jeho svěšená ramena.

„Aniely,“ zašeptala jsem a dotkla se jeho ramene. Okamžitě setřásl mou ruku.

„Máme dohodu, pamatuješ?“ vyhrkla jsem a hlas se mi zlomil. Nedokázala jsem si představit, že by odešel. Že bych ho už nikdy neviděla. Už jen ty myšlenky se zdály být smrtící. Otočil se.

„A tady určuju pravidla já, pamatuješ?“ usmál se raněně.  Tvářila jsem se naštvaně, ale v očích měla slzy.

„Nechci, abys odešel. Nesmíš mě opustit…“ Vztáhl ruku a položil mi prst na rty. A jeho výraz se změnil. Zjihl a zesmutněl nad bolestí v mém hlase.

„Sky, takhle to bude nejlepší.“ Zavrtěla jsem hlavou a sváděla urputný boj se slzami, aby se vrátily tam, kam patří, ale bylo to marné. Bylo jich moc. Mé oči se topily v jejich záplavě a ony si hledaly cestu ven. Jedna to dokázala, vyklouzla mi z oka a roztrhla tvář.

„Neplač,“ zašeptal a setřel mi z tváře slanou kapku, „slzy ti vůbec nesluší.“ Pak se otočil a odešel. Stála jsem v chodbě a dívala se na zavřené dveře.

Odešel, je pryč, nevrátí se. Nikdy.

Ta slova mi útočila na ochromený mozek, který je nedokázal vstřebat. Nechtěl. Já taky ne.

Že brečím, jsem si uvědomila až ve chvíli, kdy se u mě objevil Nicolas a vrátil mě do reality. Tam, kde nebyl on.

„Ublížil ti?“ staral se a přistoupil ke mně.

„Ne!“ vykřikla jsem zuřivě.

„Tak pro co se stalo?“ zeptal se jemně.

„Odešel, to se stalo!“ řekla jsem a hlas se mi třásl vzteky. Něžně se usmál a přistoupil blíž, pohladil mě po vlasech. „Je dobře, že odešel. Takhle to pro tebe bude lepší.“ Divoce jsem zatnula ruce v pěsti a prudce ho od sebe odstrčila, až zavrávoral.

„Jak můžeš vědět, co je pro mě lepší?“ Vzlykavě jsem popadala dech. Chtěla jsem se na Nicolase vrhnout, bušit mu pěstmi do hrudi a řvát. Křičet, prostě udělat něco, co by mě osvobodilo od oceánu bolesti, který se ve mně vzmáhal. Od vln zlosti.

„Věř mi, Sky, on není takový, jaký se zdá být.“ Udělal pomalý krok směrem ke mně.

„Ne!“ zarazila jsem ho, „nepřibližuj se.“ Poslechl mě. Díval se na mě a pak překvapeně vyhrkl: „Ty ses do něj zamilovala!“

„Ne, nezamilovala.“ Těžké bylo lhát sama sobě natož jemu.

„Já jen… on mě zachránil,“ zakoktala jsem.

„Zachránil? A před kým?“ zajímal se.

„Před vampýry.“ Chvíli na mě užasle zíral a pak se pohrdlivě ušklíbl.

„Nebuď směšná, Sky. To není možné,“ zasmál se ironicky.

„Jak to můžeš vědět, co?!“ vyštěkla jsem podrážděně.

„Řekni mi, jaký upír by prahl po své smrti? A navíc, kdyby se něco takového stalo, tak už by to dávno Nejstarší věděli a řekli by nám to,“ odbyl mě, ale já se nedala, protože jsem si byla jistá, že existují.

„Třeba to nevědí anebo ano, ale tají to před námi.“

„Proč by to tajili, hm? Čeho by tím chtěli dosáhnout? Vždycky jsme věděli o všem, co se dělo.“ Zavrtěla jsem hlavou.

„Já je viděla, Nicolasi, copak to nechápeš? Byli dva, jejich oči zářily. Rudě. A páchly jako mrtvá zvířata.“ Mlčky se na mě díval a já měla pocit, že mi uvěří, ale nakonec řekl: „Takže sis o nich přečetla něco víc, že?“

„Ne! Nicolasi, bože, ty jsi tak natvrdlej! Nic jsem si o nich nepřečetla, já je viděla. Stáli kousek ode mě, jeden z nich se mě dotýkal a chtěli mě unést. Za někým, koho se báli a říkali mu on.“ Jeho obličejem přeběhlo zděšení a usadilo se mu v očích. Přistoupil ke mně a objal mě. Chvíli jsme tam stáli, až nakonec řekl: „Odvedu tě za Ceolou a ta ti pomůže zbavit se těch nočních můr. Neboj.“ Překvapeně jsem zamrkala a zamračila se.

On mi nevěří. Myslí si, že trpím nočními můrami, nebo že jsem se zbláznila a ty představy ze snů mě teď pronásledují!

Supěla jsem. Byla jsem naštvaná a sama. Jediný, kdo mi věřil – nepočítám Cayenne. Ta by mi věřila úplně všechno, protože ví, že o ničem tak vážném nežertuji. Nikdy – odešel. Aniel byl pryč a s ním i moje poslední naděje, že mi někdo pomůže.

„Hele vy dva.“ Ozvalo se za námi. Odlepila jsme se od Nicolase a zadívala se na mou kamarádku držící v ruce odpadkový koš.

„Tohle svoje objímání si nechte na někdy jindy, já totiž potřebuju projít. Musím dolů s touhle páchnoucí hromadou, než mi exploduje v kuchyni.“ Koš, moje naděje.

„Ukaž, Cay, já to vynesu, alespoň si pročistím hlavu. A tobě Nicolasi děkuji, žes mi to objasnil. Konečně vím, že nejsou skuteční, ale jen v mé hlavě.“ Zněla jsem skutečně přesvědčivě, i když mi slova dřela o patro a převalovala se na jazyku.

„Nemáš za co,“ usmál se, „a vrať se brzo, mám tady pro tebe něco!“ Významně mrknul. Pokývala jsem hlavou a pomalu couvala ke dveřím. Když jsem je za sebou zabouchla, tak jsem rychle letěla ze schodů, a přitom snažila zachytit trochu jeho vůně. Znovu mi explodovala v nose. Znovu mnou zacloumala a znovu mě pohltila.

Vyběhla jsem před dům a dala se po stopě vůně, kterou za sebou nechtěně nechal. Krev mi tepala ve spáncích a hrozila, že každou chvílí vyvře na povrch. Srdce útočilo proti žebrům. A jeho vůně sílila. Byla hmatatelnější, až jsem si připadala, jako bych se ocitla uvězněna v javorovém sirupu.

„Aniely?“ zavolala jsem do prázdna, jelikož tady někde musel být.  Nenažraná temnota pohltila můj hlas.

„Já vím, že tu jsi.“ Ticho. Jen hučící prázdno mi odpovídalo. Srdce mi začalo zrychleně bít. Pokoušela jsem se to ignorovat, ale chlupy se mi ježily ostražitostí. Mezi závany větru se každý zvuk zdál hrozně intenzivní. Křupání podrážek na listím poseté pěšině bylo ohlušující.

Rozhlédla jsem se po mrtvém městě a překvapilo mě, že jsem za tu dobu neviděla, a ani neslyšela jediné auto. Nikdo se neprocházel po městě obaleného šálem noci. Žádní zamilovaní si nedopřávali romantickou procházku.

Byl to blbý nápad, asi bych měla jít zpátky. Pomyslela jsem si.

Otočila jsem se a vykřikla. Přímo za mnou někdo stál. Nevěděla jsem kdo, protože měl obličej potopený ve tmě.

„Sky, neboj, to jsem já,“ uklidňoval mě.

„Aniely!“ vyhrkla jsem úlevně a objala ho. Cítila jsem, že strnul. Držel mě, jako bych byla úplně cizí osoba. Chtěla jsem se od něj odtáhnout, jelikož mi došlo, že jsem zřejmě porušila nějaké jeho pravidlo, ale on mě sevřel. Opravdově, a ne ochable jako doposud.

„Sky, neměla bys tady být,“ zašeptal mi do vlasů a pohladil po zádech. Jeho hlas zněl ustaraně, ale slyšela jsem v něm i jakousi radost z toho, že mě vidí.

„Musela jsem. Já…“ Zarazila jsem se a ucítila ve vlasech jeho úsměv, „ehm, Nicolas mi nevěří. Chce mi namluvit, že mám jenom noční můry, ale já vím, co jsem viděla. Vím, že jsou skuteční a jedině ty mi věříš.“

„To je mu podobné. I kdyby mu někdo narval důkazy až pod nos, stejně by váhal a rozmýšlel, čemu má věřit, zabědněnec.“ Usmála jsem se pro sebe a odtrhla se od něj. Ne že bych chtěla, ale zdálo si mi, že se v tom objetí nacházíme poněkud déle než je normální pro dva známé.

„Tamhle je!“ uslyšela jsem Nicolasův naštvaný hlas. Ve tmě jsem zahlédla přibližující se postavu a v jejím závěsu druhou. Cayenne.

„Myslel jsem, že jdeš vyhodit odpadky!“ spustil nasupeně, jen co přišel k nám.

„A ty!“ podíval se na Aniela, „měls být už dávno v tahu!“

„Nemůžu odejít, když jsou tady ve městě vampýři,“ odpověděl Aniel nijak vztekle.

„Prosím tě! Ještě ty s tím začínej. Rád bych vám připomněl, že oni nejsou možní. Neexistují a je možné, že nikdy nebyli skuteční. Mám pocit, že si je nějací upíři vymysleli na postrašení svých dětí, a pak se vyprávění o nich neslo dál.“

„Nicolasi,“ zavrčel Aniel, „moc dobře víš, že existovali. Ona… Annabella…“

„Mlč!“ rozkřikl se, „nemluv o ní. Už nikdy nevyslovuj její jméno, rozumíš?! Nikdy!“ zasyčel Nicolas a v jeho hlase byly patrné známky bolesti.

„A teď jdeme!“ rozkázal a chytil mě za ruku.

„Nicolasi, já nikam nejdu!“ Pokoušela jsem se mu vytrhnout, ale nešlo to. Oproti mně měl obrovskou sílu.

„Nech ji být!“ Postavil se mu do cesty Aniel.

„A co s ní chceš dělat. Zabít ji? Nic jiného neumíš.“ Ruka, kterou mě svíral, náhle ochabla, ale já se jí nepustila, jelikož mi něco říkalo, že teď potřebuje něčí oporu.

„Ochránit,“ šeptl Aniel.

„Koukám, žes nám dneska přinesla dokonce svačinku. Mmm, ty si dát můžete, ale tu holku chci živou!“ Mrazivý děs mi sjel po páteři a mé nohy zamrzly, takže jsem se nemohla ani pohnout. Srdce se mi v hrudi třepotalo jako vyděšený pták v kleci. Ochromena panickou hrůzou jsem se otočila za hlasem, který mi byl více než povědomí.

Lorant. Stál kousek od nás a kolem něj byli další jemu podobní. Vampýři, hodně vampýrů.

„Vampýři,“ pronesl nevěřícně Nicolas.

Autor: ScRiBbLe (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Na křídlech smrti - 7. kapitola Pamatuješ?: