OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Na křídlech smrti - 15. kapitola Anděl smrti

08.07.2011 (14:00) • ScRiBbLe • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 771×

Cayenne
Probudit se do docela jinýho těla - ano, bylo jiný - bylo docela děsivý. Srdce netlouklo, to byl první šok, kterej jsem zažila a pak to všechno. Dokázala jsem slyšet to, co jako člověk ne. Viděla jsem věci, který jsem před tím nedokázala. Ale co mě šokovalo nejvíc, bylo, jak ten otrava Nikolas řekl, že se Sky sdílím jednu duši. Když zemře ona, tak i já.
Už jednou jsem umřela a podruhý, už fakt napořád, se mi umírat nechtělo. Tenhle život mohl bejt fakt báječnej. No považte - jsem upír (možná vampýr, ale kdo se v tom má vyznat?), mám ohromnou sílu, moc, jsem krásná a můžu si dělat, co se mi zlíbí! A konečně jsem našla svý ztracený sebevědomí, i když to se, myslím si, Sky moc nezamlouvalo. A ona mě po několika málo vteřinách, co jsem s ní mluvila, začala pěkně štvát. Neuvěřitelně mě vytáčel ten její výraz trpitelky a ty kecy! Nemusela ani otvírat pusu, viděla jsem jí až do žaludku, takže jsem byla ráda, když ji Nicolas odtáhnul pryč. Toho, jen tak mimochodem, taky moc nemusím, chytráka.
Zůstali jsme s tím jejím miláčkem sami.
„Tak co, andílku, co budeme dělat?” zavrněla jsem mu do ucha. Měla jsem jasno, co bych chtěla, ale jak se zdálo, on se o mé zájmy absolutně nezajímal. Hrubě mě odstrčil.
„S tebou se nic dělat nachystám. A neříkej mi andílku!” Vypadal naštvaně.  Nenechala jsem se vytočit. Obešla jsem ho a při tý příležitosti mu prstem přejela od jednoho ramena k druhýmu. Pod tričkem se mu rýsovaly svaly. Byly sakramentsky tvrdý, to zřejmě musel trávit několik hodin denně v posilce, jestli tam, odkud přiletěl, nějakou mají.
„Ale mně se líbí ti říkat andílku,” řekla jsem s lehce přivřenýma očima, když jsem ho obešla, a nezapomněla našpulit laškovně pusu.
„Sky, je pryč a já jí nic neřeknu, jestli ti jde o tohle, andílku,” zachichotala jsem se koketně, ale to ho zřejmě neobměkčilo a neměl v úmyslu své plány s mojí osobou v budoucnu nijak přehodnocovat. Během vteřiny jsem se ocitla namáčknutá ke stěně, rukou mě držel pod krkem.
„Aby bylo jasno - to, že je Sky pryč, rozhodně neznamená, že si s tebou něco začnu, jasný?” zasyčel a oči mu výhružně plály. „A už jednou jsem ti řekl, ať mi neříkáš andílku. Varuji tě naposled, jinak…” Nenechala jsem ho větu dokončit.
„Jinak, co? Zabiješ mě?” přerušila jsem ho a hrdelně se zasmála.
„Hlupáčku, copak jsi zapomněl?” začala jsem nejsladším hláskem, kterej jsem v tu chvíli dokázala vymačkat z hlasivek. „Když mě zabiješ, zemře tvá drahá Sky taktéž!” prskla jsem ironicky. To ho rozzuřilo ještě víc, protože nemohl udělat vůbec nic, jinak by o tu ukňouranou pipku přišel - ehm, proč že to s ní vlastně kamarádím? Měla bych přehodnotit seznam svých přátel. Rozhodně!  - v modrejch očích měl vzteklej výraz, rty semkl do jedný, tvrdý linky a ruku, právě tu, kterou měl volnou, zatnul v pěst. Ani, když se rozmáchl, jsem nepřimhouřila oči. Čekala jsem sice, že mě udeří, ale bolesti jsem se neobávala. Nemohl mi činem způsobit větší bolest, než jakou jsem mu já způsobila pouhými slovy. Nad tou myšlenkou jsem se musela usmát.
Jeho pěst narazila do zdi kousek od mé hlavy. Byla to pořádná rána, kousky cihel se rozlítly všude kolem nás. Pak mě pustil a prudce oddechoval.
„Jsi bezcitná zrůda, kdybych věděl, že se s tebou stane právě tohle, nikdy bych Sky nedovolil, aby tě zachránila!”
„Zrůda?” odfrkla jsem si, „jako zrůda si nepřipadám. Copak jsi neviděla, jak krásná teď jsem? A bezcitná? Možná trošičku,” připustila jsem, ale vůbec mi na tom nezáleželo. Bavilo mě být bezcitná, tohle jsem byla já. Vždycky to ve mně někde bylo. Někde hodně hluboko.
„Cayenne, copak nevidíš, co se s tebou stalo?” Z jeho tváře i hlasu zmizely stopy po někdejším hněvu. Všechno bylo pryč a nahradila ho… starost?  Přistoupil blíž a promluvil tichým, naléhavým hlasem: ,,Tohle nejsi ty, Cayenne, bývala jsi jiná, pamatuješ? Smála jsi se, pomáhala jsi ostatním, když to potřebovali. Byla jsi laskavá a vlídná, ale teď? Nemusíš taková být, tohle prostě nejsi ty.” Vykolejeně jsem na něho zírala. Opatrně se na mě usmál a uvnitř mě něco prasklo a z toho malýho otvoru se na povrch začalo drát mé staré já. Hodná, milá a obětavá Cayenne. Ten teplej pocit, kterej mě zaplavil, mě překvapil. Doslova mi vyrazil dech a já si nebyla jistá, jestli je mi to příjemný, nebo ne. Najednou mě ochromila nejistota. Chtěla bych bejt taková, jako před proměnou? Starý a nový já mezi sebou  bojovali. Známý teplo střídal příjemnej chlad.
Bejt zase stejná… Chlad mě náhle zase polapil, nevadilo mi to. Prasklina zamrzla. Zavrtěla jsem urputně hlavou, jako bych se snažila vytěsnit ty jeho kecy, který mi začínaly bejt nepříjemný.
„Ne! Neříkej to! Tohle jsem já, Aniely, a jsem ráda, že taková jsem! Nechci být starou Cayenne, tohle je lepší, o tolik lepší!” Chvíli se na mě mlčky díval a snad doufal, že když bude zticha a nepřestane mě propalovat tím odporně smutným a zklamaným pohledem, tak změním názor, ale měl smůlu. Nový já vyhrálo.
„Smůla, andílku, už jsem se rozhodla,” zašklebila jsem se a jeho dřívější výraz nechuti a zlosti vytěsnil ten příšerně kýčovitej smutek.
„Fajn!” zavrčel vztekle, „rozhodla ses sama, ale jsem si jist, že se ti to vymstí a ty toho budeš sakramensky litovat!” Jeho slova jsem si k mrtvýmu srdci nevzala. Byly to jen chabý výhružky, takže jsem se ani neobtěžovala na ně reagovat.
„Takže kam půjdeme?” rozhlédla jsem se znechuceně po uličce přetékající odpadky, ve který jsme pořád tvrdli. Nejraději bych se pořádně napila. Z někoho, komu tluče srdce, to muselo bejt určitě zatraceně úžasný! Zvířecí krev a ještě ke všemu studená nechutnala moc dobře.
„Nikam,” odsekl a ležérně se opřel o zeď.
„Jak nikam?” zeptala jsem se s nadzvedlým obočím. Díval se na ten svůj směšnej meč a na některejch místech po něm přejel kusem hadru.
„Jsi snad hluchá? Řekl jsem nikam, takže to znamená, že zůstáváme,” odvětil ironicky a ani se neobtěžoval zvednou tu pitomou hlavu a podívat se na mě. To mě rozzuřilo.
„Já tu nechci zůstat, rozumíš? Chci jít pryč, hned!!!” vykřikla jsem zlostně. Až pak ke mně zvedl oči. Vypadal pobaveně.
„Pryč? Ale, ale…” rozesmál se, „a proč, Cayenne? Já myslel, že se ti tu líbí. Tady,” roztáhl ruce, „v hnusu a smrti. Taková ty přece teď jsi, ne? Tohle je tvoje nové já - hnus. Jen se rozhlídni,” pobídl mě.
„Támhle leží pes zabalený do novin. Někdo ho bezcitně umučil k smrti. Tohle je místo, kam patříš. Tohle je tvoje království.” Výraz jeho tváře, ten samolibý potutelný výraz mě rozčiloval.
„Tak fajn! Ale neudržíš mě tu snadno, to ti garantuju!”
„Zůstaneš tady, i kdybych tě byl nucen svázat,” odpověděl. Stále jsem v jeho hlase slyšela známky pobavení, což mě vyvádělo z míry.
„A jak to chceš udělat, co?” rozesmála jsem se. Dvěma rychlými kroky se ke mně přiblížil.
„Jak? Snadno - ty jsi sice upírka nebo něco v tom smyslu, ale jsi novorozená, takže nemáš dostatek síly, aby ses mi vyrovnala. Já jsem vycvičen k boji zabíjet takové, jako jsi ty. Jsem několiksetkrát starší a silnější než ty, nemůžeš se se mnou rovnat!” Nevyhrožoval, ale zdůrazňoval čistej fakt. Na odpověď nečekal, stejně bych asi nebyla schopná něco vykoktat. Ne, že by mě zaskočil, ale vidina možnosti zkusit, jaký to je se z někoho napít, se v tu chvíli rozplynula a zůstala po ní jen nahořklá pachuť zklamání a vzteku.
Trucovitě jsem si založila ruce na prsou a přemejšlela, jakou uštěpačnou poznámku na jeho osobu ho poctím, když se na rohu ulice někdo objevil. Kdyby to byl člověk, možná bych se na něho nedívala tak vykuleně, i když - tlukoucí srdce by se mnou udělalo jistě svý - ale z tohohle chlápka vyzařovala čirá temnota a chlad. Cítila jsem ji téměř okamžitě a hned mě napadlo, že on musí bejt něco jako já, protože ten měkkej mráz, kterej do mě narazil, byl nachlup stejnej jako ten můj.

Užuž jsem se chytala hlasitě vyjeknout, jelikož jsem si byla jistá, že mě chce zachránit, když jsem si všimla toho podělanýho anděla, kterej se k němu hnal a měl v ruce ten zatracenej meč.
Nevěděla jsem, zda ho ten neznámej chlápek viděl, ale nehodlala jsem nic riskovat. Chtěla jsem se odsud a hlavně od něj dostat, takže jsem se rozhodla ho varovat.
„Bacha!” zařvala jsem. Ten chlápek sebou ani nehnul. Jen tam tupě stál, zíral na blížícího se Aniela a snad čekal, až ho probodne nebo co. Ale Aniel se zastavil kousek od něj a vypadal dost překvapeně.
„To není možný,” koktal a ten chlápek se usmál. Nic víc jsem mu z obličeje neviděla, jen ten úsměv. Pak si sundal kapucu a já myslela, že to se mnou sekne. Byl to Lorant - právě ten, kterej mě zabil. Všimla jsem si, že se trochu změnil. Už nepáchl jako předtím a jeho oči nebyly červený, nýbrž zelený a svítily. Tak nějak zvláštně, stejně jako moje, takže to, že jsem si myslela, že je stejnej, byla pravda. I když jsem nedokázala přijít na to, jak se to mohlo stát, nijak mě to netížilo. Ani to, že mě před tím zabít.
„Promluvíme si, Aniely, prosím?” zeptal se Lorant a přátelsky se usmál. To byla další věc, která mě vykolejila. Myslela jsem se - ne! Byla jsem si jistá, že toho anděla zabije, a ne že si s ním bude chtít podávat ruku a bratříčkovat se.
Aniel chvíli stál jako tupec na místě a pak nepatrně přikývl. Měřil si ho nedůvěřivým pohledem a meč měl pořád připravenej v ruce.
„Cayenne, mrzí mě, že jsem tě zabil.” Otočil se ke mně. Jeho oči, ve kterejch se mu rozlila lítost, mě propalovaly. Znechuceně jsem zkroutila rty. Lítost, jak odporné!
„Děkuju, žes mě zabil, díky tobě je ze mě teď tohle.” Hrdě jsem ukázala na sebe. Zamračil se a zadumaně se na mě díval.
„Co se to s tebou stalo?” vyhrkl Aniel.
„Změnil jsem se. Skyina krev mě změnila,” odpověděl, ale pořád se díval na mě.
„Cože? Tys ses z ní napil?” zasyčel Aniel rozhořčeně.
„Ano, ale ne proto, abych jí ublížil, věř mi. Tedy doufám, že jsem jí neublížil.” Znělo to spíš jako otázka. Aniel nic neřekl.
„Má mysl byla zalepená a potemnělá hněvem, když jsem byl vampýrem, ale Sky mě zachránila. Ona mě vyléčila. Omlouvám se, zda jsem vám způsobil nějaké újmy. Omlouvám se, že jsem vás neustále pronásledoval a snažil se vás zabít,” na chvíli se odmlčel a zadíval se na mě, „a že jsem zabil, ale hnala mě vidina úplného vyléčení. Byl jsem přeměň násilně, mysl mi zastínila touha po moci a věčném životě. Nikdo mi neřekl nic o tom, co znamená být vampýrem. Nikdo mi neřekl, že se ze mě stane zrůda a já budu nucen sloužit Azraelovi. I když se to zdá nemožné, dokázal jsem si uchovat kousek zdravé mysli, kterouž jsem chránil, aby ji nezahalila vlna zla, která mě ovládala a díky ní jsem si poskládal věci, ohledně Azraelova probuzení a moci Skyeniny krve, dohromady. Dopídil jsem se k tomu, že když jí já ochutnám, vyléčí mě. A tak hnán touhou po léku, jsem přehlížel úplně všechno.” Chvíli bylo naprostý ticho. Mezi Anielovým obočím se objevila rýha.
„A co po mě chceš?” zeptal se Loranta.
„Nic, jdu vás jen varovat. Azrael má být probuzen  o zatmění. Jeho armáda je velice početná, několikanásobně převyšuje počty upírů. Vampýři si pro Sky přijdou a nezastaví je vůbec nic. A vím, že se v Sídle skrývá zrádce, který napomáhá Azrealovi. Nevím sice, kdo to je, ale vím, že to někdo, kdo je Sky blízký.” Další vlna ticha.
„Musím za ní, musím ji chránit!” řekl Aniel. Jak typické, ušklíbla jsem se, neohrožený zachránce spěchá ochraňovat svou princeznu.
„Ale,” otočil se ke mně.
„To je to nejmenší,” usmál se Lorant vlídně, „pohlídám ji, nemusíš mít obavy.”
„Jak ti můžu věřit?”
„Dlužím to Sky za záchranu.” Aniel se rozmýšlel, ale netrvalo to dlouho.
„Dobrá, věřím ti, i když dělám možná největší chybu své existence. Pokud se jí něco stane,” ukázal na mě, „najdu si tě a vlastnoručně zabiju!” A byl pryč. Zůstali jsme s Lorantem v té smrduté uličce sami.
„Tak co, zabiješ mě?” zeptala jsem se a snažila se, aby můj hlas zněl ironicky a pobaveně, ale nedokázala jsem zabránit tomu, aby mi unikla trocha paniky.
„Co myslíš?” Líně se usmál. Pokrčila jsem rameny. Ona zemře taky, jestli mě zabije. Okamžitě jsem myšlenku na ni zahnala do nejzazšího koutu mysli.
„Dal jsem slib a ten platí, takže ne, nezabiju tě.” Zaplavila mě úleva, ale vzápětí vztek, protože on nemohl bejt stejnej jako já. Já bych tohle nikdy neřekla.
„Co jsi zač?” houkla jsem směrem k němu. Pomalu se ke mně blížil, v očích zvláštní pohled, až mi z něj proti vůli naskakovala husí kůže.
„To, co ty, i když trochu jiný,” řekl, když se zastavil jen kousek ode mě.
„Kecy, nejseš stejnej,” odporovala jsem.
„To máš pravdu, jsem lepší. Ty můžeš být taky, jestli se rozhodneš správně.”
„Lepší?” odfrkla jsem si, „ani náhodou - lítost a ty ostatní směšný city jsou pro slabochy.”
„Mýlíš se, Cayenne. Zlo je pro slabochy.” Jeho zelený oči byly najednou hrozně něžný a já si s chutí užívala to, jak se na mě díval. Ale pak jsem zavrtěla hlavou. Teplo hnací se mým tělem mě probralo.
„Ne! A co jsi zač, tak už mi to řekni!” vyštěkla jsem, tahle hra mě nebavila.
„Co vznikne spojením Nebe a Pekla?”
„Co já vím?! Nechci hrát hru hádej, chápeš?” Zasmál se, uvolněně a ten zvuk mnou projel jako blesk, ale tak nějak příjemně. Lehce mi rozvibroval srdce a donutil ochablé rty k pokusu o něco podobného jako byl úsměv.
„Tak dobrá, ty nedočkavko. Jsem anděl…”
„Cože?” zakoktala jsem překvapeně. Anděl? Ona ho proměnila v anděla? „To není možné, to je blbost!”
„Ještě jsem nedomluvil, tak co kdybys mě, prosím, nechala dokončit větu?” Váhavě jsem přikývla.
„Jsem anděl smrti.”
„Ehe?” vydala jsem ze sebe inteligentně. Tohle byla snad ještě větší blbost než to, co řekl poprvé.
„Slyšelas dobře, tohle se stane spojením Nebe a Pekla. Anděl nosící smrt.” Vykulila jsem oči.
„Teda, ne tak doslova. Já jsem u toho, když lidé umírají a pomáhám jim přejít na druhý břeh.”
„Nesmysl.” Usmál se a roztáhl velká černá křídla. Byla úžasná. Jejich temná barva se ve světle lamp magicky třpytila.
„Páni!” vydechla jsem užasle.
„Můžeš být stejná, stačí se rozhodnout pro své staré já, Cayenne, stačí, když přijmeš to, jaká jsi bývala.”  Chyběl jen kousek, abych se dotkla jeho křídel, když jsem se zarazila. Jeho slova mě zarazila. Tohle jsem nechtěla, nechtěla jsem být stejná jako před tím, i kdyby to znamenalo nemít ty křídla. Byla jsem ráda, že jsem teď taková.
„Ne,” zavrtěla jsem rezolutně hlavou a začala ustupovat. „Ne, rozhodně ně!” On zůstal stát na svém místě a já se ocitla na začátku uličky. Stačilo se jen otočit a vyběhnout a byla bych volná, ale v tom do mě někdo narazil.
„Sakra!” zaklel ten, kdo do mě vrazil. Ten hlas… já ho znala! Zmateně se rozhlížel kolem sebe a pak ke mně zvedl oči. Zorničky se mu údivem rozšířily.
„Cayenne?” vyhrkl překvapeně.
„Bene! Co ty tu…” Nestihla jsem dokončit větu, když se k nám provlnila nějaká holka.
„Bene, tak pojďme,” zacvrlikala vesele, zavěsila se mu na ruku a políbila ho na tvář. Ona ho políbila! Byla to Monica, vždycky jsem ji nesnášela a ona mi teď ukradla to, co mělo být moje. Bena! Já ho milovala, vždycky jsem ho milovala, i když on o tom neměl nejmenší tušení.

Vztek ve mně začal narůstat ohromnou rychlostí. Měl jsem pocit, že samou zlobou prasknu.
„Ty?” zasyčela jsem a chytila ji pod krkem. Divoce jsem s ní zacloumala a s jako hadrovou panenkou jí mrštila o stěnu. Nestihla se ani nedechnout, natož, aby něco řekla. Náraz byl silný, něco křuplo, nejspíš její páteř a ona byla okamžitě mrtvá. Ben se na mě nevěřícně díval, jako by nemohl uvěřit, co jsem právě udělala.
„Bene, my měli být spolu. Vždycky. Zamilovala jsem se do tebe.” Zavrtěl hlavou a vypadl vyděšeně, pak se jeho výraz proměnil. Hleděl na mě s nefalšovanou nenávistí.
„Tys ji zabila!” vyhrkl, měl slzy v očích.
„Ona k tobě nepatřila, to já, Bene, já k tobě patřím, copak to nechápeš?”
„Ne!” vykřikl, „já ji miloval!” Jediným slovem mi vrazil kudlu přímo do srdce. On nechápal, že jsem zabila pro to, aby naše láska měla prostor, zabila jsem pro nás. Ale on ji miloval. Zatmělo se mi před očima. A pak jsem v ústech ucítila krev. Byla jeho. Úžasná, teplá, plná strachu. Srdce mu zběsile tlouklo a já nemohla s pitím přestat, bylo to jako extáze, jako bych se ocitla mimo prosto a realitu. Smysly mi zatemnila chuť jeho krve, její dynamičnost. A potom jeho srdce utichlo, až v ten moment jsem si uvědomila, co jsem to provedla.

Autor: ScRiBbLe (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Na křídlech smrti - 15. kapitola Anděl smrti: