Na křídlech anděla - 4. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Tato kapitola je z pohledu Gabrieli, která vyslyší Alexovu prosbu a sestoupí na zem, kde začne poznávat svět smrtelníků z jiného pohledu.

22.11.2009 (15:00) • Klarka • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 902×

4. kapitola – Sestup

Bůh nás stvořil, Ježíš Kristus nám dal úkol. Vlastníme rozum, vlastníme svobodnou vůli,pocity podobné lidským. Jsme sice bez hmotného těla, ale jsme schopni lásky a umíme se vyvíjet. Umíme na sebe vzít lidskou podobu, umíme se rychle přizpůsobit pozemskému životu. Známe osudy našich smrtelných svěřenců, ale sami nemůžeme zasahovat do jejich životů, dokud nás o to sami nepoprosí. Můžeme sestoupit na zem, ovšem pokud je náš svěřenec v ohrožení života a ještě nenastal jeho čas. Na našich bedrech neseme tíhu lidských břemen po věky věků. To je naše poslání, to je náš úkol.

Poprvé za celou svou existenci jsem měla svoleno sestoupit na zem. Byla jsem patronkou pastýřů, samotných králů, dokonce slavných vynálezců. Ovšem mou pozornost upoutal až jeden úplně obyčejný a nijak zvláštní mladý muž. Rozhodla jsem se, že mu budu sloužit, že ho budu střežit a chránit. Brzy se ocitne v situaci, kdy bude potřebovat mou pomoc tady. Proto tu jsem. Jsem připravena bojovat a bude-li to třeba, ukončit svou existenci pro jeho život. Pro život Alexandra Johnsona.

Příchod nového dne byl stejný, jako těch několik posledních dní. Mraky opět předpovídaly novou nadílku sněhu a mráz zalézal za nehty. Mě ale chlad nevadí. Mé tělo je stejně studené jako zimní rána a má pleť stejně bílá jako sníh. Takže vlastně splynu s okolím. Na zemi jsem se vydala brzy ráno, když ještě slunce odpočívalo za vrcholkami hor. Nestála jsem o to, aby mě někdo spatřil. Jistě si dovedete představit, jaký by z toho byl povyk. Zpráva o tom, že se na zemi snášejí nebeské bytosti by dokonce zastínila i zprávy o konci světa.

Přistála jsem v prostředku odlehlého a na první pohled poklidného lesa. Sníh, který pokrýval vršky stromů, se třpytil stejně jako mé šaty. Byly stejně bílé, ušité z měsíčních paprsků a posypané hvězdným prachem. Podívala jsem se na svá křídla a dospěla jsem k závěru, že takhle mezi lidi prostě nemůžu.

,,Ne, to je moc nápadné. Takhle nemůžu jít do města.“

Chvíli jsem přemýšlela, co udělám, až mě napadlo, že si nějaké ,,lidské“ oblečení prostě vykouzlím. Nějaká kouzla přeci používat můžu. V tom se zvedl vítr a sníh, který ještě před chvílí pokrýval zem spícího lesa a začal mě bičovat do obličeje. Bylo mi jasné, čí je to dílo. Gabriel! Můj nejmilejší bratr. Anděl, samozřejmě.

,,No jo! Dobře! Já vím, ale tentokrát je to nutné. Takhle mě nesmí nikdo vidět.“

Sněhová vichřice přestala a já jsem se konečně mohla ,,převléknout“. Zavřela jsem oči, rozpřáhla ruce a v duchu jsem si představila, jaké oblečení by se mi hodilo. Pak jsem oči otevřela a přede mnou na zemi leželo modré tričko, černý kabátek s páskem, tmavě modré džíny a černé kozačkové boty s podpatky. Naposledy jsem pohlédla na svá křídla, protáhla si je a potom je složila na svá záda. Pomalu jsem si svlékla své andělské šaty a oblékla se do oblečení, které jsem si vykouzlila.Když jsem byla hotová, šaty jsem složila a schovala si je pod kabát. Byly jemné a slabé, takže nebylo vidět, že mám něco schované pod kabátem.

5. kapitola

Shrnutí

Autor: Klarka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování