Na křídlech anděla - 19. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Na lesní mýtině se strhne bitva. Gabriela je Loranem vážně zraněna. Ten svou krutost nedokáže ovládnout.

07.12.2009 (17:00) • Klarka • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1252×

19. kapitola – Bitva

Loran byl vyděšen z toho, jak se proti němu jeho dcera a posléze i bratři postavili. Byla nás přesila, takže jsem neváhala a odvázala Alexe. Stále se na mě díval, jako kdyby mě viděl poprvé v životě. Byl zaskočen tím, jak vypadám.

,,Tohle všechno se ti stalo jen... jen kvůli tomu, že jsi mi prozradila, kdo jsi?“

,,Ne, Alexi. Netrap se tím. Za všechno si můžu sama. Tohle není chyba nikoho jiného než má.“

,,Neobviňuj se pořád. Už tak máš dost problémů.“

,,Já to zvládnu, neboj se.“

Pohladila jsem Alexe po tváři, jenže Loran nás přerušil.

,,Tak dost!!“ zakřičel a odtrhnul nás od sebe. Viděla jsem, jak se ostatní vlkodlaci, kteří už byli mí spojenci, přikrčili a zaujali obrané pozice. Byli stále v lidské podobě. Určitě vyčkávali, až ten první krok udělá jejich bývalý velitel.

Loran udělal několik kroků od nás, potom se nahrbil, vyskočil do vzduchu a proměnil se. Padl mezi nás tak, že stál čelem ke mně a oddělil mě od mých spojenců. James, Lionell, Garrett a Marcus se na něj chtěli vrhnout, ale já je kývnutím ruky zastavila.

,,Tohle je náš boj. Jen můj a Loranův. Nechci, abyste bojovali mezi s sebou. Jste rodina. Jste bratři. Nedělejte to.“

Garrett, který k nám stál nejblíž, přikývnul hlavou, seč velmi neochotně a s ostatními se stáhl dále na dosah od nás. Gertie s Alexem se k nim přidali. Loran vycenil zuby, slabě zavrčel, přikrčil se, potom se odrazil a skočil po mě. Byla jsem rychlejší. Rozpřáhla jsem křídla a vznesla se do vzduchu dost vysoko na to, aby se ke mně nedostal. Ve vzduchu jsem se začala rychle otáčet a vytvořila tak svými křídly větrnou vichřici. Mí spojenci se museli zachytit stromů, aby je to neodválo. Loran se zaryl drápy do země, jenže neměl dost síly k tomu, aby vichřici odolal. Táhlo ho to dozadu a začal dělat rýhy do zmrzlé lesní půdy. Jeho dlouhé chlupy vlály kolem něj, takže vypadal, jako by do něj proudila elektřina.

Přestala jsem s vichřicí, ruce vztáhla k nebi a potom jimi namířila na Lorana. Ozářila jsem ho měsíčním světlem, které vycházelo jak z mých rukou, tak z mých měsíčních šatů. Loran si zakrýval obličej a při tom hlasitě vrčel. Věděla jsem, že ho brzy oslepím a proto jsem to po chvíli ukončila. Nechtěla jsem ho zabít, ale přivézt k rozumu, což se mi zatím nedařilo. Ten paličatý vlkodlak!

Mé útoky mě stály spoutu sil a já jich kvůli Alexově zranění, které jsem s ním sdílela, moc neměla. Spustila jsem se opět k zemi a začala zhluboka dýchat. Byla jsem oslabená. Loran se vzpamatoval z oslňujícího světla a vrhnul se na mě. Odskočila jsem stranou. Byl chytřejší a obešel mě tak, že mě napadl zezadu. Sevřel mě pevně v náručí, až jsem cítila, jak mi to láme křídla. Ta bolest se nedala utišit a začala jsem křičet. V tom už to Gertie nevydržela a skočila po svém otci. Bušila mu do zad a potom ho popadla kolem krku. Začala ho škrtit. Loran mě odhodil a stáhl si Gertii ze zad, jako by to bylo nějaké smítko prachu. Chytil ji pod krkem a zvedl do vzduchu. Viděla jsem, jak ztrácí barvu v obličeji a ztěží lapala po dechu. Chtěla jsem zasáhnout, ale Garrett byl rychlejší. Proměnil se a skočil na Lorana. Ten s Gertií uhodil o zem takovou silou, že přestala jevit jakékoliv známky života. V tu chvíli už tu byli všichni. Garrett, Lionell, James a Marcus bojovali s Loranem, co jim síly stačili. Alex doběhl pro Gertii, aby ji odnesl stranou z bojiště. Vydala jsem se mu na pomoc. Když ji Alex položil na zem, všimla jsem si, že měl ruku celou od čerstvé krve. Tentokrát to nebyla jeho krev, ale Gertiina krev. Sáhla jsem ji do zátylku a ucítila hlubokou ránu. Měla rozbitou hlavu, ze které jí vytékala spousta krve. Musela dopadnout na kámen, nebo jí tím nárazem praskla lebka. Alex ji zkusil nahmatat tep, ale marně. Byla studená a v obličeji bílá jako křída. Alex zahájil umělé dýchání a masáž srdce. Všechny jeho pokusy oživit Gertii byly k ničemu. Byla mrtvá! Podíval se na mě a v očích se mu odrážela beznaděj. Vjel do mě šílený vztek. Ten parchant zabil vlastní dceru a to jen proto, že mě chtěla chránit. Vstala jsem a rozeběhla se do místa boje. Přitom jsem křičela na Lorana.

,,Ty mizero!! Je mrtvá!! Tys jí zabil!! Zabil jsi vlastní dceru!!“

Chtěla jsem vzlétnout a opět použít svá kouzla, ale projela mi levým ramenem taková bolest, až mě srazila na kolena. Mé křídlo je zlomené. Zlomil mi ho, když mě drtil v náručí. Mí čtyři spojenci se přestali prát a vyděšeně zírali na mě, Lorana a na Gertii, jejíž mrtvé tělo Alex třímal v náručí dobrých deset metrů od nich a stále se jí pokoušel oživovat. Po mých slovech jako by vnikla do Garretta nová energie. Skočil po Loranovi, ale ten ho udeřil do hrudi takovou silou, až vylétl do vzduchu a zastavil se o nejbližší strom. Zůstal ležet na zemi a nemohl popadnout dech. Marcus a Lionell kousali Lorana do rukou a nohou a James mu zaryl své ostré drápy do kůže na zádech. Loran zavyl bolestí a začal máchat kolem sebe tlapami, aby své nepřátele dostal od sebe.

Konečně mě přestala bolest zaslepovat. Rozeběhla jsem se a chtěla Lorana udeřit do obličeje. Jenže ten mě odrazil svou mohutnout tlapou stejně, jako před chvílí Garretta. Naštěstí jsem neletěla vzduchem tak daleko jako on. Dopadla jsem čelem k zemi. Loran ke mně přiskočil a zlomil mi i mé druhé křídlo. Bolest mi projela až do mozku. Pomalu jsem ztrácela vědomí. Viděla jsem kolem sebe jen rozmazané šmouhy, jak se na Lorana vrhali ostatní čtyři vlkodlaci. Vytí a vrčení vlkodlaků se zdálo být tak vzdálené. A potom jsem uslyšela hlas. Byl to známí hlas a byl tak blízko mě. Gabriel přišel! Je tady a není sám. Rozeznala jsem hlasy ještě dalších tří andělů, kteří mu přišli na pomoc. Byl tu Michael, Rafael a Haniel. S jejich příchodem do mě vjela nová touha po pomstě za Gertii. Pomalu jsem vstala, ale již nebylo nutné nijak zasahovat. Michael oslepil Lorana světlem, jako poprvé já. Gabriel a Marcus Lorana drželi každý za jedno rámě a Garrett mu zasadil smrtelnou ránu, když se mu ostrými špičáky zahryznul do krku. Byla to strašlivá podívaná. Loran zavyl bolestí a potom se sesunul k zemi. Naposledy s sebou trhnul a potom se jeho vlkodlačí tělo napnulo ve smrtelné křeči a opět povolilo. Byl mrtvý.

Konečně bylo po všem. Už nikdo nebude nikdy ohrožovat Johnesonovi. Padla jsem na kolena a zasyčela bolestí. Gabriel ke mně přiběhl a chytil mě do náruče.

,,Michaeli, pomoz jí. Prosím tě.“

Gabrielův hlas byl zlomený beznadějí. Michael k nám přistoupil a poklekl přede mně. Pohlédla jsem mu do obličeje a on do mého.

,,Michaeli, nedělej to. Nemá to cenu. Pomoz raději Gertii. Prosím.“ Jen jsem ta slova zašeptala. Kdybych přidala na hlase, tak bych propukla v křik z té hrozné bolesti.

,,Nemohu jí pomoc, Gabrielo. Ona je mrtvá. Té by dokázal vrátit život jen náš Pán a on se rozhodl, že již nastal její čas a vzal ji k sobě. Mám moc uzdravovat a tebe uzdravím, Gabrielo.“

,,Jenže já stejně zemřu. Už nejsem jednou z vás. Jsem padlý anděl. Stala jsem se jím za své hříchy. Raději ukončím svou existenci, než abych celou věčnost bloudila temnotou.“

Michael mě pohladil po obličeji a nevšímal si toho, co jsem mu říkala.

,,Zavři oči, Gabrielo. Jsem dost silný na to, abych tě uzdravil. Uvolni se a zapomeň na všechnu bolest, která tě mučí.“

Nezbylo mi, než ho poslechnout. Zavřela jsem oči a vzpomněla si na všechny krásné chvíle, které jsem s Alexem prožila. I přes zavřené oči mě oslepilo světlo. Mé tělo pomalu zaplavovalo teplo, jak bolest ustupovala.

,,Hotovo. Můžeš otevřít oči, Gabrielo. Jsi zdravá,“ přikázal mi Michael.

Uposlechla jsem a pomalu jsem se zvedla Gabrielovi z náruče, pohlédla na svá křídla, která už nebyla polámaná. Jsem zdravá. Dokonce i řezné rány, které pokrývaly mou kůži stejně jako Alexovi, byly pryč. Podívala jsem se na Alexe, který stál vedle Michaela. I on měl své rány zahojené. Michael nás uzdravil oba najednou.

,,Děkuji ti, Michaeli.“

,,Nemáš zač, Gabrielo.“

Chytila jsem Alexe za ruku a přitulila se k němu. Pevně mě sevřel v náručí a obličej mi zabořil do rozcuchaných vlasů.

,,Odpusť mi, Gabrielo. Byl jsem tak hloupý. Miluji tě a už nikdy tě neopustím.“

Ta slova mi vrazila kůl do srdce.

,,Přemýšlel jsem o tvé nabídce, lásko. Tady už mě nic nedrží. Půjdu s tebou. Chci být všude tam, kde budeš ty.“

Pomalu jsem se osvobodila z jeho náruče a pohlédla mu do očí. Můj výraz musel mluvit za vše, protože Alexovi zmizel z tváře ten překrásný úsměv a veškerá jeho naděje pohasla.

,,Ty... sis to... rozmyslela?“

Když ostatní slyšeli, o čem mluvíme, nechali nás o samotě.

,,Podívej se na mě, Alexi. Já už nejsem ta Gabriela, která sem přišla, aby tě ochránila. Už nejsem tvůj strážný anděl. Jsem zatracená duše, jsem přízrak, který si musí vybrat, zda bude bloudit v temnotách nebo ukončí svůj bídný život. Já jsem si zvolila to druhé, Alexi a nikdo mi to nerozmluví.“

,,Gabrielo, ne. Nedělej to, prosím.“

,,Ty patříš sem, Alexi. Ty jsi člověk. Musíš prožít plnohodnotný život tady na zemi jako každý smrtelník a užívej si života dosytosti, protože až nastane tvůj čas a Pán tě zavolá k sobě, nesmíš litovat ničeho, co jsi kdy udělal. Slib mi, že na sebe dáš pozor a že se nebudeš trápit kvůli mému odchodu. A že dáš také pozor na Julii.“

Alex se na mě díval se slzami v očích. Nikdy bych nečekala, že muž jako on bude plakat. Když jsem ho tak viděla, neudržela jsem ani já své slzy. Můj pláč ho ale vyděsil.

,,Tobě teče z očí krev, Gabrielo!“

,,To nic není, Alexi. Věř mi. Mé slzy se již nemění v perly, ale v pramínky krve. Padlí andělé pláčou krev.“

Zářivé světlo se rozlilo po tmou zahalené mýtině, kde jsme s Alexem stáli. On ustoupil dále ode mě a oči si zakryl rukama. Mě ale světlo nevadilo. Ani trošku jsem nepřimhouřila oči a dívala se do něj. Pak se v pruhu světla objevil obrys postavy, který ke mně vlídně promluvil. Byl to náš Pán.

,,Gabrielo, dítě moje. Rozhodl jsem se přijít jen proto, abych tě zbavil tvého prokletí. Dokázala si, že jsi hodna svého daru, jaký ti byl odebrán. Neznám žádného padlého anděla, který by dokázal to, co ty. Odhalila jsi tajemství staré skoro dvě stě let, zachránila nevinnou krev a dokázala jsi se vzdát toho největšího daru, jaký byl všem dán. Vzdala ses své lásky a dala jsi Alexovi volnost za cenu svého utrpení. Vykoupila jsi zpět svou duši z temnot pekla. Vracím ti tvou původní podobu a tvé poslání.“

Cítila jsem, jak pod sebou ztrácím pevnou zem. Pán mě vynesl do vzduchu a obepnulo mě nebeské světlo. Viděla jsem, jak se mi vrací má původní podoba. Mé vlasy se vyvlékly ze spárů temnoty jako první. Opět byly vlnité a blond barvy. Má křídla začala opět nabírat svou čistotu a z temně černé byly oslnivě bílé. Pak jsem dopadla zpět na zem a viděla Gabriela, jak se začal radovat nad mým návratem.

,,Prohlašuji tě andělem strážným. Od teď je tvá duše opět čistá. Jdi a konej své poslání, Gabrielo.“

,,Děkuji ti, můj Pane. Můj otče.“

Poklonila jsem se na důkaz své oddanosti a vděčnosti a pak světlo ustalo. Byla jsem zpátky. Alex se na mě překvapeně díval, ale pak se opět začal usmívat a rozeběhl se ke mně. Padli jsme si do náruče, ale já ho rychle pustila. Uvědomila jsem si, že Gertie takové štěstí neměla. Přišla o život jen kvůli tomu, že mě chtěla chránit. Plynule jsem přelétla k místu, kde leželo její bezvládné tělo. Kolem ní byly v kroužku čtyři vlkodlaci a čtyři andělé. Ustoupili stranou, když jsem k ní poklekla. Pohladila jsem jí po její studené tváři. Rty měla fialové a vlasy na temeni hlavy slepené krví. Jindy tak pohledná Gertie tu ležela ztuhlá a její obličej se ze světle růžové změnil v bílofialový. Smrt jí dala zcela jinou tvář. Nad jejím předčasně ukončeným životem mi vyhrkli slzy, které se při dopadu na její tělo opět změnily v perly.

,,Zaslouží si náležitý pohřeb. Vzdáme jí čest. Byla naší přítelkyní. Obrátila se na cestu dobra a kvůli tomu přišla o život.“

,,Máš pravdu, Gabrielo. Musíme ji pohřbít,“ přitakal Gabriel.

,,Její tělo uložíme do hrobu na zdejším hřbitově. Jedině tam nalezne klid a její duše bude moci v klidu spočinout,“ souhlasil Rafael.

Garrett, který po celou dobu svíral Gertii v náručí se neubránil slzám. Dotkla jsem se jeho ramena a on se na mě podíval svýma černýma očima.

,,Vždycky jsem ji miloval, ale nikdy jsem neměl odvahu jí to povědět.“

,,Ona to ví, Garrette. Vždycky to musela vědět. Každá žena pozná, když jí nějaký muž miluje.“

Bitva byla skončena a stála více životů, než jsem si myslela. Loran doplatil na svou tvrdohlavost a krutost. Gertie položila svůj život za můj, za život padlého anděla, kterého chránila před krvelačným vlkodlakem. Už mi nezbývá moc času. Vystrojím Gertii pohřeb a pak odejdu zpět do nebe, odkud budu dále střežit svého Alexe.

20. kapitola

Shrnutí

Autor: Klarka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování