OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Na křídlech anděla - 17. kapitola

05.12.2009 (17:00) • Klarka • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1008×

17. kapitola – Deník

15. května 1816

Zítra se poprvé setkám se svým snoubencem. Jmenuje se Peter Thomas Johnson. Je to velmi bohatý muž  pocházející z právnické rodiny. Má rodina chce, abych s ním uzavřela sňatek. Naše rodiny jsou již delší dobu rozhádané a právě naše svatba je má přivést na cestu k usmíření. Pan Johnson starší kdysi dávno, než potkal svou manželku, paní Johnsonovou, hluboce miloval mou matku. Jenže ona o něj nejevila sebemenší zájem a provdala se za mého otce. Od té doby se ti dva nemají ve velké úctě. Jenže jejich profese je nutí být neustále v kontaktu. S Peterem jsme se viděli jen jednou a to, když mě bylo pět a jemu osm. Nevím, jak vypadá ani jaký je. Musím dát do rukou svůj život muži, kterého neznám a ke kterému nic necítím. Mé srdce ale nikdy nedostane. To patří jen jedinému muži, a to Williamu Richardsovi. Miluji ho víc, než svůj život. Rozhodla jsem se, že nevyhovím přání svých rodičů a uteču s Williamem. Ty jsou zásadně proti, abych se stýkala s někým, jako je William. Říkají, že to není člověk, ale krvelačné zvíře. Nemají pravdu. Neznám statečnějšího a odvážnějšího muže, než je William. To on byl můj snoubenec. Za něj jsem se měla provdat. Jenže naše zasnoubení bylo zrušeno hned, jakmile došlo k té strašlivé události.

William je synem Edwarda Richardse, člověka, který vlastní továrnu na výrobu cukrovinek tady ve městě. Jsou to též velmi bohatí lidé. Nikdo mě nemusel do vztahu s ním nutit, protože jsme se do sebe zamilovali na první pohled. William je jediným synem Edwarda Richardse a právě on po něm zdědí továrnu a celé jmění. Rodiče byli nad míru spokojeni, když jsem jim představila svého přítele. Přípravy na svatbu byly v plném proudu, jenže pak se stalo něco, co navždy změnilo naše životy.

Byl krásný jarní den a s Williamem jsme se rozhodli, že půjdeme na procházku a zakončíme ji piknikem. Šli jsme k lesu. Oba jsme milovali tu sladkou vůni smoly a chuť lesních ostružin. Les byl náš únik před okolním světem. Tady jsme byli jen my dva a nikdo nás tu nenašel. Měli jsme svá tajná místa. Jenže jsme tentokrát naši procházku protáhli o něco déle. Celou dobu jsme si povídali o tom, jaké to bude, až budeme manželé a vymýšleli jsme jména pro naše děti. Chtěli jsme hodně dětí. Mít velkou rodinu byl sen nás obou. Jenže pak jsme uslyšeli, jak se něco plíží lesem. Dostala jsem strach. Tohle nebyly lidské kroky. Znělo to, jako by se k nám plížilo nějaké velké zvíře. William mě chytnul kolem pasu a odtáhl za sebe. Nemohli jsme utéct. Nevěděli jsme, odkud ty zvuky vycházejí. Kdyby jsme se dali na útěk, mohli bychom se tomu zvířeti připlést do cesty nebo ho podnítit k tomu, aby vyrazilo proti nám. Mlčky jsme stáli, nehýbali se a skoro ani nedýchali. Pak se z křoví proti nám objevila velká šedá hlava. Pak se to zvíře přestalo schovávat a ukázalo se nám v celé kráse. Byl to vlk. Byl obrovský. Neměla jsem tušení, že vlci můžou být tak ohromní. William mě stále tisknul za sebou. Snažil se mě chránit. Slyšela jsem, jak se mu zrychlil dech. Byl vyděšený stejně jako já, ale ovládal svůj strach. Vlk nás začal pomalu obcházet. William čekal na vhodnou chvíli a pak mě prudce odstrčil.

,,Utíkej pryč!“ zakřičel za mnou.

Byla jsem tak vyděšená, že jsem z lesa skutečně utekla. Ještě předtím jsem si všimla, že Will popadl dýku, kterou měl za opaskem a vrhnul se na vlka. Více jsem už nespatřila. Utíkala jsem pryč, co mi síly stačili. Když jsem doběhla domů, začala jsem volat o pomoc. Můj otec, Willův otec a několik sluhů se vydalo k lesu Willovi na pomoc. Les je jenom několik metrů od našeho domu, takže jim netrvalo dlouho tam doběhnout.

Vrátili se skoro za hodinu. Dva sluhové nesli bezvládné tělo mého Williama. Měl potrhané oblečení a celé zbarvené krví. Nejevil známky vědomí ani života. Byl pokousaný na několika místech. Z ran mu vytékala čerstvá krev. Při tom pohledu jsem omdlela hrůzou. Když jsem se probudila, byl již večer. U mé postele seděla má matka a držela mě za ruku. Okamžitě jsem se zeptala, jak je Willovi.

,,Už je mu lépe. Teď je u něj doktor, který se o něj postará. Neboj se, bude v pořádku.“

,,A co ten vlk?“

,,Je mrtvý. William ho probodl.“

Nemohla jsem uvěřit, že takové obrovské zvíře mohl probodnout malou dýkou, kterou u sebe stále nosil pro případ, že by hrozilo nějaké nebezpečí. Ale bylo to tak. Vlk je mrtvý a Will to přežil. Díky Bohu!

23. května 1816

Můj deníčku. Ty jsi jediný, komu se mohu svěřit se svou bolestí. Stalo se tolik věcí, že je nad lidské chápání jim uvěřit. Nejprve začnu tou, která je o něco méně horší. Jsem zasnoubená s Peterem Thomasem Johnsonem. Naši rodiče tak učinili a dokonce si myslím, že jemu to činí velké potěšení. Mám ho neustále po boku. Nemohu se nikam hnout, aniž by mě nenásledoval. Jediné místo, kde mohu být o samotě je tento můj tajný salón. Nikdo o něm neví. Jen já a má prababička, která ho nechala vybudovat. Když umírala, přenechala ho mě. Nikomu o něm nikdy neřekla. Jen mě a já si to tajemství odnesu do hrobu.  Peter je mnou posedlí. Stále mluví jen o našem společném životě. Mě to trhá srdce, protože vždy budu patřit jen a jen Williemovi.

A nyní ta horší zpráva. Dva dny po tom, co Willa pokousal ten vlk se začali dít příšerné věci. Jeho rány se zahojily velmi brzy. Po dvou dnech nebylo po boji s obrovským vlkem ani stopy. Jenže William se už nechoval tak jako předtím. Jeho tělo nabralo vysoké teploty. Kdykoliv jsem se ho dotkla, měla jsem pocit, že mi uhoří ruka. On ale ten žár necítil. Mysleli jsme, že je to horečka. Báli jsme se z přenosu infekce nebo dokonce vztekliny. Nic z toho se neprokázalo. Pak se stalo něco, z čeho se všem zatajil dech hrůzou. Té druhé noci se z Willova pokoje ozvalo srdceryvné zavytí. Vyběhla jsem ze své ložnice a šla se podívat, co se děje. Rozrazila jsem dveře Willova pokoje a naskytl se mi ten nejstrašidelnější pohled, který člověk může vidět jen v nočních můrách. Nestál přede mnou Will, ale něco mezi člověkem a vlkem. O něčem takovém jsem kdysi četla. Will se po vlčím kousnutí  proměnil ve vlkodlaka. Ale té noci nebyl úplněk. Neměnil se pouze ve svitu měsíce, jak je uvedeno v literatuře. Mohl se proměnit kdykoliv to uznal za vhodné. Srdce se mi zastavilo. Bála jsem se. Nevěděla jsem, co mám dělat. Jenže ten vlkodlak mi neublížil. Když jsem mu pohlédla do očí, poznala jsem v nich Willa. Byl v nich smutek. Něco se mi snažil říct. A v tu chvíli vtrhli do jeho pokoje také ostatní, kteří též slyšeli to zavytí. William se polekal. Nechtěl jim ublížit, ale také nechtěl, aby oni ublížili jemu. Rozeběhl se a proskočil oknem, které se roztříštilo na miliony kousíčků skla a třísek. Viděla jsem, jak utíká k lesu.

A takto se mé zasnoubení s Williamem zrušilo. Členové rodiny rozhodli, že William musí zemřít. Něco takového se nemůže pohybovat po našem světě. Vynesli nad ním rozsudek smrti a pro mě se zastavil celý svět, celý můj dosavadní život. Milovala jsem Williama mnohem silněji  než dříve, protože jsem věděla, že mu musím pomoci. On mě potřebuje. Musím ho najít a varovat ho. Další den jsem se vydala ještě za úsvitu do lesa. Měla jsem strach, ale věděla jsem, že se William dokáže ovládnout a neublíží mi. Skutečně jsem ho našla. Seděl pod velkým javorem a obličej si schovával v dlaních. Když si uvědomil, že tam jsem, vyskočil a běžel ke mně. Padli jsme si do náruče a líbali se tak něžně, že jsem to nikdy předtím nezažila. Zůstala jsem s ním několik dní a nocí. Prosila jsem ho, abychom společně utekli, ale on nechtěl. Věřil, že se situace brzy uklidní a on se opět bude moci vrátit k normálnímu životu. Bylo to marné. Kdykoliv ho někdo z rodiny spatřil, prahnul po tom ho zabít. Když jsem se vrátila domů, byl domluven nový sňatek. A to s Peterem. Mí rodiče nechtěli termín svatby rušit. Jen bude jiný ženich. Bojovala jsem o spravedlnost, ale marně. Použili na mě dosti účinou metodu. Když se provdám za Petera, Williama přestanou pronásledovat a nechají ho žít, ovšem pod podmínkou, že nadobro zmizí z Kingstonu. Vzkaz jsem musela Willovi vyřídit osobně. Ten souhlasil. Provdám se tedy za Petera jen proto, že tím vykoupím svobodu pro Williama. Není cesty zpět.

28. srpna 1816

Jsem vdaná! Dodržela jsem svůj slib a provdala se za Petera Thomase Johnsona. Už nejsem Natalie Sinclaierová, ale Natalie Johnsonová. Nejsem ani trochu šťastná. Pravdou je, že Peter  udělá, co mi na očích vidí. Miluje mě, ale já mu jeho city nikdy nebudu moct oplatit. Jak bych mohla, když před sebou budu do smrti mít pouze Willův obraz. Ano, je to tak. Čekám dítě. Čekám dítě s Williamem. Stalo se to v době, kdy se schovával před našimi rodiči. Stalo se to v době, kdy se stal vlkodlakem. Všichni si myslí, že své dítě čekám s Peterem. Jen já a on víme, jak to doopravdy je. Není hloupý a ví, že mé děťátko má jiného otce. S Peterem jsem totiž nic neměla. Nikdy jsme spolu fyzicky nebyli, dokonce ani o svatební noci, jak se mnozí domnívali a pak si nás kvůli tomu dobírali. Je to již měsíc, co proběhla svatba a já jsem ve třetím měsíci těhotenství. Když jsem to Peterovi oznámila, zachoval se úplně jinak, než jsem čekala. Řekl mi, že mé a Willovo dítě přijme za své a vychová ho, jako by byl on jeho otec. Jsem mu nesmírně za tento krok vděčná. Miluje mě natolik, že je ochoten se s tím smířit. Já mu vlastně nevěrná nebyla, protože se to stalo v době, kdy jsme ještě zasnoubení nebyli a ani jsme s tím nepočítali. William ale neví, že bude otcem. Stále se zdržuje tady v Kingstonu. Ostatní si myslí, že odešel, ale on zůstal. Kdybych mu řekla, že s ním čekám dítě, ještě více by ho to utvrdilo v tom, aby zůstal. Nechci, aby mu ublížili. Nepřežila bych to. Nesmí ho tu nikdy spatřit, jinak ho zabijí. S tím bych se nikdy nesmířila.

Tajně doufám, že se mi narodí syn a bude mít Willovu podobu. Vzpomněla jsem si, jak jsme tenkrát, když ještě bylo všechno tak, ja by mělo být, vymýšleli s Willem jména pro naše děti. U prvorozeného syna zvítězilo jméno Martin a u prvorozené dcery jméno Tanya. Takto své dítě pojmenuji. Nevím, jestli to bude holčička nebo chlapeček, ale zaručeně dostane jméno, které jsme mu s tatínkem vybrali. S tím pravým tatínkem. S Williamem.

2. září 1816

Dnes se stalo něco strašného. Peter  uviděl Williama, jak se procházel na kraji lesa a vzhlížel k našemu domu. Rozhodl se, že ho půjde hledat. Nemohla jsem ho zastavit. Nešlo to. Byl rychlejší a já neměla dost sil, abych mu v tom zabránila. Vyběhla jsem pouze na naši zahradu za domem. Byl krásný slunečný den, ale já si nevšímala ničeho jiného,  než lesa. Zamotala se mi hlava z toho horka a tak jsem se raději posadila na zem. Rozplakala jsem se.

Volala jsem Williemovo jméno, ale on se nikde neukázal. Pak tam ale najednou byl. Klečel přede mnou a chytil mě za ruce, kterými jsem si zakrývala uslzený obličej. Vrhla jsem se mu kolem krku a on mě objal tak silně, až jsem málem ztratila dech. Cítila jsem, jak se ve mě něco pohnulo. Bylo to naše děťátko. Skoro jako by vycítilo přítomnost svého pravého otce a dalo o sobě poprvé vědět. V tu chvíli jsem chtěla jediné – utéct s Williamem.

,,Williame! Měla jsem o tebe takový strach. Bála jsem se, že tě zabili.“

,,Neboj se, Natalie. Nikdo mě nezabije. To ti slibuji.“

Jeho slova mě hřála u srdce. Když  jsem mu ale řekla, co mám v plánu, už tak milá slova nepoužil.

,,Tak rád bych tě vzal s sebou, ale nejde to. Ty patříš sem. On tě miluje, Natalie. Nedovolí, aby se ti něco stalo. S ním tě čeká lepší život než se mnou. Já nejsem člověk a ty to víš.“

,,Ale jsi člověk. Vždycky jsi jím byl. Já jsem si vybrala tebe, Wille. Nemůžeš mě tu nechat.“

,,Já ti štěstí nepřinesu, Natalie. Celý život se budu schovávat jako prašivý pes. Ty si nezasloužíš takový život. Nemám ti co nabídnout. Věř mi.“

,,Dal si mi víc, než jsem si zasloužila, má lásko. Dal jsi mi sebe a své srdce. Po ničem víc netoužím, než strávit zbytek života s tebou.“

,,Je mi to líto, Natalie. Pamatuj si, že ať budu kdekoliv, tak vždy budu milovat jenom tebe. V mém srdci nikdy nebude místo pro žádnou jinou.“

Potom se sebral a utekl zpět do lesa. Běžela jsem za ním a volala ho, ale nemělo to význam. Ani se neohlédl, jak pospíchal pryč. Nemohla jsem za ním běžet. Uvědomila jsem si, že tím toho bezbranného tvorečka, který uvnitř mě roste jen ohrožuji. Padla jsem do měkké voňavé trávy a nechala se zahltit smutkem. Je konec. Už nikdy Williama neuvidím.

4. září 1816

William je mrtvý! Peter ho zabil! Věděla jsem, že si Will vytvořil takovou malou armádu. Kousnul několik mladých mužů, kteří se mu v lese připletli do cesty, aby měl někoho, kdo mu v jeho boji pomůže. Jenže mu nikdo nepomohl. Peter ho našel a šel si to s ním vyřídit. Pověděl mu o mém těhotenství. William se prý pro mě chtěl vrátit a odvést mě s sebou pryč, ale nestihl to. Peter ho zastavil. Strhla se mezi nimi bitva a Peter probodl ostřím dýky Williamovi srdce. Nenávidím ho! Nenávidím svého manžela, Petera Thomase Johnsona! Ať se smaží v pekle za to, co provedl mému Willovi. Slíbili mi, že když se provdám za Petera, nechají ho být. Nakonec mu sám Peter probodl srdce. Teď už mě při životě drží jen mé dítě, které se brzy narodí.

Peter mě stále přesvědčuje, že se jen bránil, protože ho William napadl. Nevěřím mu ani slovo. William by nikdy nikomu neublížil. Dokonce ani jako vlkodlak ne...

To mi stačilo. Více jsem vědět nemusela. William a Natalie byli zasnoubení. Byli to normální lidé, kteří se milovali. Jenže Willa pokousal vlk a on se proměnil ve vlkodlaka. Aby nebyl jediný svého druhu, vytvořil si další pomocníky. Natalie s ním čekala dítě. Byl to syn a jmenoval se Martin. Vzpomněla jsem si, jak mi toto Julie vyprávěla. Potom jsem si opět vzpomněla na Loranovu vzpomínku. Jenže je tu něco, co nikdo kromě Natalie a Petera nevěděl. Rod Johnsonových pochází z vlkodlaka. Mají vlkodlačí krev. Alexander má předka vlkodlaka. Kdyby ho Loran kousnul, stal by se jím také. Loran a ostatní jeho předci po celou tu dobu zabíjeli svůj vlastní rod! Nevědí, že jsou s Johnsonovými příbuzní! A Gertie je také jejich příbuznou. Nikdy jsem neviděla tak propletené osudy.

Nyní je mi to jasné. Už znám celou pravdu. Musím jen zastavit Lorana. Musí se dozvědět, jaké chyby se po celá staletí vlkodlaci dopouštěli. Zabíjí svou pokrevní linii. Je neuvěřitelné, co dokáží střípky vzpomínek a pár tajemství.

18. kapitola

Shrnutí

Autor: Klarka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Na křídlech anděla - 17. kapitola: