OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Na křídlech anděla - 16. kapitola

04.12.2009 (17:00) • Klarka • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 964×

16. kapitola – Tajná místnost

Jsem ztracená. Mým úkolem bylo na něj dohlédnout, odvrátit od něj nebezpečí, zlomit tu strašlivou kletbu. Nikdy jsme se neměli setkat. Nikdy jsem se do něj neměla zamilovat. Měla jsem ho chránit před zlem, ne ho chtít jen pro sebe. Co jsem to udělala?! Měla jsem je poslechnout. Varovali mě. Varovali mě, abych střežila ženu a ne muže. Proč jsem je neposlechla? Proč jsem byla tak tvrdohlavá?

Trávila jsem s ním čas, který jsem neměla. Myslela jsem si, že mě miluje, ale on mě zradil.

Zůstala jsem sama a srdce, které mi po celé věky bije v mé studené hrudi, je zlomené. Zlomené láskou. Teď si musím vybrat. Mám odejít do temnot, ztratit svou čistotu nebo odhodit andělská křídla a zemřít? Ne! Musím splnit svůj úkol a potom odejdu. Odejdu ze světa lidí. Ze světa, kde sliby, čest a láska jsou jenom lži. Lži, které mě zabíjí.

Sebrala jsem zbytky sil a rozhodla se jít dál. Opustila jsem kostel a vydala se zpět domů k Jonesonovým. Musím zjistit, jestli se už Alex vrátil. Zkusím se napojit ve své mysli na Lorana. Zjistím, jestli se už o něco nepokusil. Procházela jsem zrvona přes park. Nikdo tam nebyl. Usedla jsem na první lavičku, na kterou jsem narazila. Zavřela jsem pevně oči a snažila se myslet jen na Lorana. Pak se naše mysl střetla a já opět viděla, co dělá. Alex tam ale nebyl a ani o něm nemluvili. Řešili zrovna, jestli je chutnější jelen syrový nebo propečený. Nad tím se mi zvedl žaludek, takže jsem rychle spojení naší mysli utla. Otevřela jsem oči a soustředila se na bolest, která jistě každou chvíli pohltí mou hlavu. Nic. Čekala jsem dvě minuty a nic. Bolest se nedostavila. Už to nemá vliv. Má duše je stejně černá jako ta Loranova, takže již žádnou bolest očekávat nemusím. Zvedla jsem se z lavičky a vydala se zpět na cestu.

Už jsem byla pár kroků od domu, když se otevřely dveře. Stála v nich Julie a překvapeně se na mě dívala. Byla jistě mírně zaskočená mou ,,novou image“.

,,Gabrielo, drahoušku. Ty vypadáš tak... tak jinak.“

,,Dobrý den, Julie. Ráda vás vidím.“ Julie mě objala a políbila na tvář.

,,Také tě ráda vidím, Gabrielo. A opravdu ti to moc sluší, ale nejspíš mi bude chvíli trvat, než si zvyknu. Takhle radikálně změnit vzhled.“

,,To víte, změna je život. Takhle alespoň vypadám starší.“

,,Ale jdi ty. Jsi pořád stejně krásná.“

,,Je Alex doma, Julie?“
,,Vlastně... měli jste jít spolu na oběd, ne? Myslela jsem, že jste spolu.“

,,Ano, měli jsme jít na oběd, jenže jsem se pohádali a Alex se sebral a odjel. Myslela jsem, že se už vrátil domů.“

,,Ne, nevrátil. Viděla jsem ho ráno jen pár minut, protože jsem musela jet do města něco zařídit a když jsem se vrátila, už tu nebyl.“

,,Aha.“

,,Neboj se, on se brzy vrátí. Nevydrží to bez tebe celý den. Je do tebe blázen.“

Julie neměla tušení, co se tu ráno stalo. Nebyla doma. Až teď jsem si to uvědomila. Jistě by jinak do našeho rozhovoru zasáhla. Ale je dobře, že je jediná v tomto domě, kdo nezná pravdu. Alex si určitě vymyslí nějaký důvod, jak jí vysvětlí, proč jsme se rozešli.

,,Myslím, že raději půjdu.“ Chtěla jsem odejít, ale Julie mě zadržela.

,,Ale kam bys chodila? Pojď dál a počkáme na Alexe společně. Alespoň nám to čekání uteče. A konečně si spolu o samotě popovídáme. Ještě jsme neměli tu možnost.“

,,Dobře.“

Šla jsem tedy dovnitř a s Julií jsme si celé to odpoledne povídali. Bylo to opravdu příjemné odpoledne a já alespoň trochu zapomněla na své trápení. A pak jsem musela opět zalhat, když se mě zeptala, jak je možné, že mé oči se z pomněnkově modré změnily na mahagonově hnědou.

,,Jsem totiž krátkozraká a koupila jsem si barevné kontaktní čočky. Když mám černé vlasy, tak se k nim nejlépe hodí tmavě hnědá.“

Bylo sedm hodin večer a Alex stále nikde. Zvedla jsem se k odchodu.

,,Moc vám děkuji, Julie, za krásné odpoledne, ale už musím jít. Musím se ještě stavit za mým bratrem.“

,,Jestli chceš, Gabrielo. Můžeš tu přespat. Když je Alex naštvaný, vrací se pozdě v noci. A kdyby tě tu našel, jistě by to byla dobrá šance k usmíření.“

Julia na mě mrkla a já pochopila, co tím myslela.

,,Ne ne. Opravdu, musím jít.“

,,Vážně si myslím, že bys tu raději měla zůstat. Venku už je tma a nechci tě nechat jít pěšky přes půlku města. Mám o tebe strach. Nějaké oblečení se tu pro tebe najde a pokoj pro hosty bude jen tvůj.“

Chvíli jsem zvažovala Juliinu nabídku a pak jsem se rozhodla, že zůstanu.

,,Dobrá. Zůstanu tu přes noc. Máte pravdu. Venku už je tma a měla bych strach.“

,,Výborně.“ Julie se zaradovala a radostí mě políbila na tvář.

Čekali jsme až do půl desáté a Alex se stále nevracel. Julie se mu několikrát pokoušela dovolat, ale mobil měl vypnutý. Určitě je ve své kanceláři a zapíjí svůj žal a vztek. Jak jsem již dávno zjistila, od té doby, co jsem tady se mi nedaří navázat na Alexe spojení. Nevidím jeho kroky ani neslyším jeho rozhodnutí. Tisíckrát bych vyměnila své spojení s Loranem za spojení s ním. Jenže to bohužel nešlo. Julie již odešla spát. Já jsem ležela ve své posteli a nemohla jsem vůbec usnout. Bála jsem se, že když zavřu oči, opět mě zahalí ta šílená temnota, jako dopoledne v kostelní věži. A stále jsem musela myslet na Alexe. S Loranem není, o tom jsem se opět přesvědčila. Bylo snadnější teď propojovat naši mysl, když už mě netrápila ta ukrutná bolest hlavy. Nechtělo se mi ani ležet, tak jsem vstala a procházela se po pokoji. Byl skoro velký, jako můj celý byt. V celém domě bylo ticho. Dokonce jsem tu za celé odpoledne nespatřila ani Gertii. Měla jsem se Julie zaptat, kde je, ale zapomněla jsem na to. Potichu jsem vyšla z pokoje na chodbu. Když mě sem Julie vedla, vůbec jsem si to tu neprohlédla. Po stěnách, které byly obložené dřevem, vyselo několik obrazů. I přesto, že byla tma, dokázala jsem jasně vidět tak, jako dřív. Alespoň něco se nezměnilo. Mou pozornost upoutal obraz, který vysel na konci chodby. Byla na něm nakreslená žena, s velkýma uhrančivýma očima a černými vlasy, které měla rozpuštěné a po stranách sepnuté malými sponečkami. Poznala jsem ji. Byla to Natalie Sinclaierová. Tedy vlastně Jonesonová. O kus dál vysel obraz s jejím manželem Peterem, ale mě zaujal ten její. Vypadala na něm jako živá. Její oči jako by chtěly něco povědět. Pozorně jsem se do nich zadívala a vůbec jsem si neuvědomila, že jsem vstáhla ruku k obrazu a dotkla se její levé ruky. Cítila jsem, jak má ruka obraz promáčkla. Vzadu za ním něco cvaklo a obraz se otevřel jako dveře. Byla za ním tajná místnost. Rozhlédla jsem se po chodbě, jestli mě nikdo neviděl a pak jsem vstoupila dovnitř. Obraz se automaticky zavřel. Byla jsem ve čtvercové místnosti. Nebyla moc velká. Byla tu spousta starožitného nábytku. Pohled na tu místnost by byl mnohem zajímavější, kdyby tu nebyla taková halda prachu. Jistě o této místnosti nikdo nevěděl. Jsem určitě první, kdo sem po několika letech vstoupil. Byl to Nataliin tajný pokoj, kam se schovávala, když potřebovala být o samotě. Na velkém stolku u zrcadla bylo několik sklenic od parfémů a také nějaké šperky. Přistoupila jsem blíž a podívala se do první zásuvky. Byla tu spousta líčidel a hřebenů, ozdobné spony do vlasů, další šperky a ve spodní zásuvce nebylo nic, kromě knížečky, která byla zabalená ve světle hnědé kůži. Na vrchních deskách byl vyrytý červený ornament. Podívala jsem se jasněji a všimla si, že je to hlava vlka. Otevřela jsem ji a všimla si ručně psaného textu. Nebyla to knížka, byl to deník. Deník Natalie Jonesonové stálo na první stránce. Písmo bylo úhledné. Všude kličky a kudrlinky tak, jak se dříve psalo.

Nechtěla jsem pokračovat ve čtení. Je to neslušné, když se někomu přehrabujete ve věcech. Jenže Natalie žila skoro před dvě stě lety. Tehdy to všechno začalo. Jistě si do tohoto deníku zapisovala všechno, co se jí přihodilo, co prožívala a co cítila. Je to důkaz. Díky němu možná zjistím pravdu. Vzpomněla jsem si na vzpomínku, kterou mi Loran přehrál. Moc se toho z ní nedalo vyčíst. Jen mě to přivedlo na další otázky. Nikdo, kromě Natalie mi nemůže dát odpověď. Jenže Natalie je mrtvá a zbyl po ní tento deník. Možná, že chtěla, aby ho tu někdo našel, proto ho nijak zvlášť pečlivě neschovala. Oprášila jsem křeslo, které stálo v rohu místnosti a pohodlně se do něj usadila. Otočila jsem první stránku a dala se do čtení.

17. kapitola

Shrnutí

Autor: Klarka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Na křídlech anděla - 16. kapitola: