Na křídlech anděla - 14. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Loran dal Gabriele zvláštní dar, o kterém neměl vůbec tušení. Ta teď díky němu příjde na další kousek skládačky ve svém příběhu. Jenže odhalení již brzy nemine ani ji.

02.12.2009 (18:00) • Klarka • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1062×

14. kapitola – Sen

Melodie

Byla jasná a studená noc. Procházela jsem se zasněženým lesem. Vítr mě jemně bičoval do tváře a sněhové vločky se mi zaplétaly do dlouhých vlnitých vlasů. Nechala jsem svá křídla, aby si také vychutnaly ten pocit svobody, jaký jsem právě prožívala já. Na sobě jsem měla pouze své měsíční šaty, které se ve svitu měsíce třpytily jako drahokamy. Cítila jsem se tak šťastná a svobodná. Myslela jsem jen na to, jak mi pod nohama křupe čerstvý sníh. Na nic víc jsem se nedokázala soustředit. Zastavila jsem se, abych si mohla vychutnat pohled na překrásnou noční oblohu a nasávala jsem do sebe voňavý noční vzduch. Zavřela jsem oči a vychutnávala si tu poklidnou atmosféru kolem sebe.

Najednou mě ale něco vytrhlo z mého klidu. V dáli jsem uslyšela hlasy. Bylo jich několik. Hádali se. Rozeznala jsem mezi těmi hlubokými a drsnými mužskými hlasy také jeden sametový, ženský. Vydala jsem se po zasněžené lesní cestě, abych zjistila, co se děje. S každým mým krokem se ty vzdálené hlasy přibližovaly. Prošla jsem lesem a zastavila se před lesní mýtinou. Na jejím vrcholku stálo vedle sebe pět mužů. Ten největší z nich vystoupil z řady a začal pomalu přecházet kolem nějaké ženy. Byla menší postavy, štíhlá s kaštanově hnědými vlasy, které měla spletené do úhledného copu. Celá se třásla. Možná strachy, možná zimou. Schovala jsem se za strom, aby mě ti lidé neviděli. Ten muž se zastavil těsně za tou třesoucí se ženou. Chytil ji za ramena a promluvil k ní o něco klidnějším a vlídnějším hlasem. A v tu chvíli mi bylo jasné, kdo to je. Byl to Loran se svými vlkodlačími bratry. Ale kdo je ta žena? Cítila jsem její vůni. Znám ji. Už jsem se s ní setkala. A kde jinde, než u Jonesonových? Byla to Gertie, jejich služebná. Ale co ta tady dělá? Malinko jsem se vyklonila z poza stromu, abych jí lépe viděla. Byla ke mně otočená zády a já doufala, že se brzy otočí tak, abych jí viděla do obličeje. Sluch jsem měla dostatečně citlivý na to, abych i z takové dálky zřetelně slyšela, o čem spolu mluví. Bylo to, jako bych stála těsně vedle nich.

,,Budeš pokračovat v tom, co jsem ti poručil, Gertie. A nepokoušej se mě naštvat. Víš, co dokážu, když se rozzlobím.“

,,Ano, vím.“

,,To mě těší. Takže budeš hodná holčička a budeš poslouchat.“

,,Ale já už takhle nemůžu!“

Gertie poodstoupila od Lorana a otočila se tak, aby mu viděla do tváře. Byla to ona! Ale co tady dělá? V čem má pokračovat?

,,Nebudu ho už sledovat a donášet vám o něm informace! Já ho miluju a nedovolím ti, abys mu ublížil! Já končím!“

Loran popadl Gertii kolem krku a ta zalapala po dechu. Měla jsem nutkání vyskočit z poza stromu a postavit se mezi ně. Jenže kdybych to udělala, celá jejich konverzace by skončila a já bych se nedozvěděla, jakou roli v tom všem Gertie hraje.

,,Říkám ti, že uděláš, co jsem ti nakázal. Už to nebude dlouho trvat a Alexander Joneson zemře. Přísahal jsem, že budu pokračovat v poslání svých předků a dokončím zkázu, která začala skoro před dvě stě lety. A nikdo jako ty mi v tom nezabrání. Nikdo!“

Loran praštil s Gertií o zem. Ta se chytla za hrdlo, zhluboka se nadechla a rozkašlala se. Všimla jsem si, že jeden z těch čtyř, tuším že Garrett se malinko pohnul směrem ke Gertii, když s ní Loran švihnul o zem. Jenže si včas uvědomil, jaký by ho stihnul trest, kdyby se postavil na odpor svému veliteli a tak se opět vrátil na své místo a znehybněl. Gertie se chtěla pomalu zvednout ze země, jenže Loran se nad ní sklonil a ona zůstala sedět.

,,Věděl jsem, proč tě nemám přeměnit ve vlkodlaka. Jsi slabá. Jsi nula. Někdy dost pochybuji o tom, že jsi moje dcera.“

Dcera?! Gertie je Loranova dcera? To mi nejde dohromady.

,,Jsi stejná jako ta Gabriela. Ani jedna z vás nemá dost sil na to, aby nás dokázala zastavit.“

Proč mluví o mě?

,,Co ta s tím má co společného?“ zeptala se přidušeným hlasem Gertie.

Loran se zasmál a začal přecházet po mýtině.

,,Ta s tím má společného víc než si myslíš.“

Gertie se konečně postavila a nechápavě se dívala na svého otce.

,,Ona není člověk. Není ta, za kterou se vydává. Gabriela je Alexův strážný anděl. Přišla sem dolů, protože ji o to Alex požádal. Rozhodla se, že ho před námi ochrání. Jenže sama neměla tušení o tom, co Alexovi hrozí za nebezpečí. Když nás tu před pár hodinami nečekaně potkala, byla z nás mírně vyděšená.“

,,Ona tu byla? Tys jí to pověděl?“

,,Ne tak docela. Spíš jsem jí to ukázal. Propojil jsem svou mysl s její, abych jí živě přehrál to, co se kdysi stalo. Přesně tak, jak to můj otec ukázal mě a jeho otec zase jemu a tak to šlo po celé generace.“

,,Proč jsi to také neukázal mě?! Jsem tvá dcera!“

,,Jenže ty nejsi vlkodlak. Aby ses jím stala, musel bych tě nejdříve kousnout. I když ti v žilách koluje má krev, neproměníš se dříve, než to uznám za vhodné. A jak jsem ti před chvílí řekl, ty nejsi hodna tohoto života. Nezasloužíš si tento dar.“

,,Kdyby žila moje matka, tak už by to dávno udělala!“

,,Jenže ona je mrtvá! A řekl jsem ti už několikrát, abys o své matce nemluvila!“

,,Stále tě trápí výčitky svědomí, co? Opět ses jednou nedokázal ovládnout a doplatila na to žena, kterou si tolik miloval. Moje matka!“

Loran stál v mžiku před Gertií a uhodil ji tak, až mi z toho projel mráz po zádech.

,,Tohle už nikdy neříkej, rozumíš?! Ještě jednou a přísahám, že se opět neudržím. Pochopila´s?“

Gertie přikývla hlavou a Loran se na ní uspokojivě usmál.

,,Hodná holka. Tak to má být,“ odvrátil se od ní a začal opět přecházet po mýtině sem a tam.

Gertie se zalily oči slzami. Loran se před ní zastavil a tentokrát jí jemně pohladil po tváři.

,,Ale no tak. Přece bys neplakala, má drahá. Věř mi, tenhle život není tak... úchvatný jako ten lidský. Musíme se neustále schovávat v lesích a plnit své poslání. To bys chtěla?“

Gertie si otřela slzu, která jí právě stékala po tváři.

,,Věci se mi trochu vymkly z rukou. Už k němu necítím žádnou nenávist, otče. Proč to nemůže skončit? Vždyť nevíš přesně, jak to tenkrát bylo.“

,,Ale vím. A ty se koukej rychle odmilovat! On ti za to nestojí. Nemá cenu, abys prolévala slzy pro někoho, kdo o tebe nestojí. Pokud vím, tak on miluje Gabrielu.“

,,Přestaň o ní mluvit!“ vykřikla Gertie a odtáhla se od Lorana, který na ní překvapeně, ale přesto značně uspokojivě zíral.

,,Ale copak? Ty jsi na ní snad naštvaná?“

,,Nenávidím ji! Kdyby se tu neobjevila ona, měla bych ho pro sebe!“

,,Tak dost, Gertie! Tohle bych ti nikdy nedovolil! I kdyby vaše city byly oboustrané, nikdy bych vám nedovolil být spolu. To bych ho zabil rovnou!“

Ta scénka přede mnou se najednou začala rozmazávat. Hlasy slábly a vzdalovaly se a já už nedokázala rozeznat, o čem spolu Gertie a Loran mluví. Co se to děje? Najednou jsem ucítila, jak mě někdo drží za rameno a třese mi s ním. Všude kolem mě byla tma a pak jsem uslyšela Gabrielův hlas, který mě volal.

,,Gabrielo! Gabrielo! Probuď se!“

V tom jsem rychle otevřela oči a viděla kolem sebe světlo. Bylo ráno. Asi tak devět hodin. Vedle mé postele stál Gabriel a vyděšeně na mě koukal. Pak mi došlo, že to byl jenom sen. Ale byl tak opravdový. Plynule jsem se posadila na své posteli a oddychla si, když jsem zjistila, že jsem oblečená. Vždycky totiž spím svlečená. Měla jsem na sobě své měsíční šaty a křídla složená pod nimi. Asi se jim za tu dobu, co jsem tady zalíbilo schovávat. Dokonce už mě ani nebolela. Ale zato mě šíleně bolela hlava. Ta bolest nepřestala. Jako kdyby Loran stál celou noc u mé postele a přehrával mi své myšlenky. Podívala jsem se na Gabriela a konečně ho začala vnímat.

,,Co ty tady děláš, Gabrieli?“

,,Dlouho jsme se neviděli, co? Teda myslím... osobně, protože já tě stále sleduji.“

,,Výborně, takže to asi víš všechno, co se mi přihodilo.“

,,Ano, vím. A popravdě... nemám z toho radost.“

,,Jenže už vím, co Alexovi hrozí, ty tupče!“ Vmžiku jsem stála na nohou a měla sto chutí Gabriela uškrtit.

,,Nečil se hned. Nemyslel jsem to tak. Měl jsem na mysli, že se ti klidně mohlo něco stát. Popravdě, divím se, že tě Loran nechal odejít. Já bych tě na jeho místě zabil. Tedy, kdybych byl vlkodlak.“

,,Ukázal mi svou vzpomínku. Vím, jak ta kletba vznikla.“

,,Nemusíš se namáhat s vyprávěním. Všechno jsem slyšel.“

,,Slyšel?“

,,Mluvila jsi ze spaní.“

,,Jak dlouho tu vlastně jsi?“

,,Asi tak dvě hodiny.“

,,Dvě hodiny?!“

,,Jo. Chtěl jsem s tebou mluvit, ale ty jsi ještě spala. Nechtěl jsem tě budit a tak jsem se chystal odejít a přijít později, jenže pak jsi začala mluvit ze spaní a to mě vrátilo zpátky. Když už jsi ale začala vyšilovat, rozhodl jsem se, že tě vzbudím.“

,,Já vyšilovala?“

,,Jo. Křičela jsi: ,Ne, Alexi! Ne! Ty nesmíš umřít!´

Nevěřila jsem, že mi Gabriel říká pravdu. Jenže on by mi nikdy nelhal.

,,Opravdu jsem křičela zrovna tohle?“

,,Gab, já bych ti nikdy nelhal. To přeci víš.“

Pousmála jsem se a vyrazila směrem ke své šatní skříni.

,,Co děláš?“ zeptal se mě Gabriel.

,,Musím jít za Alexem. Musím ho varovat.“

,,Tohle ale nemyslíš vážně, že ne?“
,,To si jako myslíš, že to nechám jen tak? Alex má právo vědět o tom, co se to v jejich rodině děje.“

,,A co když to není tak, jak to na první pohled vypadá?“

Gabrielova slova mě zarazila. Přestala jsem se přehrabovat ve skříni a ztuhla jsem údivem.

,,Takže ty říkáš... že Alex je s nimi domluvený? Nebo že si to snad tenkrát někdo z jeho rodu objednal?“

,,Takhle to nemyslím. Gabrielo, já jen chci říct, že teď už nemusíš být tak obezřetná.“

Pořád jsem nechápala. Gabriel ke mně přistoupil blíže, založil si ruce na prsou, nadechl se a připravil se na přednášku.

,,Jak moc toho víš o vlkodlacích?“

,,Děláš si legraci? Včera jsem zjistila, že existují. To jsem hned měla běžet do knihovny, nakoupit si knížky a začít studovat? Nikdy jsem se s ničím takovým nesetkala.“

,,Výborně, takže ti můžu říct, co jsem zjistil já. Jde totiž o to, že Loran udělal velkou chybu a vůbec o ní nemá tušení.“

,,Jakou chybu?“ Gabrielova slova mě zaujala a napjatě jsem ho poslouchala.

,,Tím, že ti umožnil nahlédnout do své mysli, tak ti dal příležitost mu do ní nahlédnout kdykoliv budeš chtít.“

,,Cože?“

,,Vlkodlaci to tak mezi s sebou mají. Každý nový vlkodlak, který se přidá ke smečce musí pohlédnout do myslí těch ostatních a oni zase do jeho. Takhle spolu zůstanou propojeni až dokud nezemřou. Vídí navzájem své myšlenky, znají cíle a touhy toho druhého. Dokážou se takto dorozumět na míle daleko a to dokonce i v lidské podobě. Jenže nikdy neudělal žádný vlkodlak to, co Loran. Nikdy nedali nahlédnout do své mysli někomu jinému, než vlkodlakovi. Proto jsi teď vyhrála velkou cenu. Dokážeš vidět to, co právě Loran dělá, slyšíš, co říká, víš, po čem touží. On neví, že ti dal takový náskok. Můžeš teď díky tomu vidět, jestli právě nezajali Alexe.“

Konečně jsem se probudila z tranzu.

,,Takže já vidím... co Loran dělá?“

,,Přesně tak. Ten tvůj sen nebyl sen. Byla to skutečnost. Vaše mysl je čerstvě napojená a proto jsi teď mimořádně citlivá. Proto jsi vše viděla, jako kdybys tam doopravdy byla. Byla jsi v jeho hlavě.“

,,Ale on... on do té mé nevidí ne?“

,,On ne, protože tys mu nedala do té své nahlédnout. Je to jednostrané.“

,,Proto mě tak šíleně bolela hlava.“

,,Proto.“

Jen jsem to dořekla a uvědomila jsem si, že ta šílená bolest je pryč.

,,Ale já se na něj můžu napojit jenom, když chci?

,,Jen když chceš.“

,,Úžasné,“ vydechla jsem překvapením.

Otočila jsem se opět zády ke Gabrielovi a vytáhla ze skříně džíny, fialové tričko, svetr a rozeběhla jsem se do koupelny převléknout. V tom mi ale došla jedna věc – Gertie je dcerou Lorana, který jí dal za úkol Alexe sledovat. Nechala se přijmout do jejich domu jako služebná a to jen proto, aby k němu měli vlkodlaci snadnější přístup. Ale proč na něj nezaútočili dřív? Na co čekají?

Rychle jsem se upravila a pak jsem vyběhla z bytu ven. Gabriel už tam nebyl. Musela jsem se rychle dostat k Jonesonovým.

15. kapitola

Shrnutí

Autor: Klarka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování