OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Na křídlech anděla - 13. kapitola

01.12.2009 (15:00) • Klarka • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1039×

13. kapitola – Vzpomínka

Přestala jsem vnímat veškerou bolest, kterou mi způsobovalo Loranovo sevření. Ocitla jsem se v době, kdy tohle všechno začalo. Loran mi totiž přehrával příběh a já ho viděla jeho očima. Tak, jak si ho on pamatoval.

Už jsem nestála v tom zasněženém lese uprostřed temné a strašlivé noci a přede mnou nestála smečka slintajících vlkodlaků. Byla jsem uprostřed krásné rozkvetlé louky, za níž se tyčily řady stromů. Měla jsem pocit, že už jsem tu někdy byla. Tohle místo jsem již viděla. Ale kde? Nemohla jsem si vzpomenout, ale to bylo vedlejší, protože jsem uslyšela líbezný hlas, který někoho volal. Byla to žena. Proběhla kolem mě a vůbec o mě neměla ani tušení. Byla to jen vzpomínka, která se odehrála před mnoha lety. Já tam v té době nebyla, takže mě nemohla vidět. Ta žena někoho očekávala. Volala jeho jméno a rozhlížela se mezi stromy, které od ní byly nejméně třicet metrů. Když se otočila směrem, kde jsem stála já, uviděla jsem jí konečně do tváře. Měla na sobě světle zelené, volánkové šaty s bílými krajkami. Vlasy úhledně vyčesané a po stranách spuštěné lokny. Pamatovala jsem si na dobu, kdy takto krásně upravené mladé ženy chodily. V té době ale vládla chudoba a něco takového si mohla dovolit jen šlechtična nebo velmi dobře postavená rodina. Ta žena byla nepopsatelně krásná. Musela se jí zamotat hlava, protože si ruku položila na čelo a pomalu se posadila na zem do měkkoučké zelené trávy.

,,Williame,“ pronesla smutným a sklíčeným hlasem.

Něco se muselo stát. Bylo na ní vidět, jak je utrápená a přitom nervózní. Zaměřila jsem svůj zrak mezi stromy, když jsem si všimla, že někdo zpoza nich vystoupil a blížil se směrem k té krásné ženě. Ta si dlaněmi zakrývala tvář a tiše vzlykala. Ten muž se najednou rozeběhl a byl kousek od ní. Jak se přibližoval, všimla jsem si, že je to poměrně mladý člověk. Měl černé dlouhé vlasy, které byly vzadu sepnuté. Měl potrhané oblečení, které ale nebylo nijak staré ani špinavé. Vypadalo to, jako kdyby se s někým pral. Přistoupil k ní, poklekl a objal ji svými pažemi. Ta ucukla, ale když si všimla, kdo před ní je, vrhla se mu kolem krku.

,,Williame! Měla jsem o tebe takový strach. Bála jsem se, že tě zabili.“

,,Neboj se, Natalie. Nikdo mě nezabije. To ti slibuji.“

Natalie? Tohle že je Natalie? No ano! Proč mě to nenapadlo dřív? Julie přeci říkala, že ta kletba pochází z roku 1816, kdy se Natalie Sinclaierová provdala za Petera Thomase Jonesona. Ale tohle není Peter. To je William. Snad to není ten...

,,Nenechávej mě tu, Williame. Vezmi mě s sebou. Já to tu bez tebe nevydržím. Miluji tě.“

Natalie s Williamem se zvedli ze země a Natalie držela Williama za zápěstí. Byla vystrašená, ale ne proto, že je William vlkodlak. Je to jejich předek, jejich stvořitel. To on stvořil ty stvůry, které brázdí lesy v Kingstonu po celých 200 let. Proč z něj nemá strach? Ví to vůbec? A kdo mu chce ublížit?

,,Tak rád bych tě vzal s sebou, ale nejde to. Ty patříš sem. On tě miluje, Natalie. Nedovolí, aby se ti něco stalo. S ním tě čeká lepší život než se mnou. Já nejsem člověk a ty to víš.“

,,Ale jsi člověk. Vždycky jsi jím byl. Já jsem si vybrala tebe, Wille. Nemůžeš mě tu nechat.“

,,Já ti štěstí nepřinesu, Natalie. Celý život se budu schovávat jako prašivý pes. Ty si nezasloužíš takový život. Nemám ti co nabídnout. Věř mi.“

,,Dal si mi víc, než jsem si zasloužila, má lásko. Dal jsi mi sebe a své srdce. Po ničem víc netoužím, než strávit zbytek života s tebou.“

,,Je mi to líto, Natalie. Pamatuj si, že ať budu kdekoliv, tak vždy budu milovat jenom tebe. V mém srdci nikdy nebude místo pro žádnou jinou.“

,,Williame...“

William sevřel Natalii v náručí a vášnivě ji políbil. Pak ji od sebe odtrhnul a odtáhl se od ní na vzdálenost rukou.

,,Sbohem, Natalie,“ rozloučil se William a rozeběhl se zpět k lesu. Natalie kousek běžela za ním, plakala a volala jeho jméno. Slzy se jí přitom řinuly z očí jako hrachy.

,,Williame! Vrať se! Neopouštěj mě! Slyšíš! Miluju tě! Miluju tě!“

Neměla tolik sil, jako William a svalila se na zem, kde se stočila do klubíčka a plakala. Bylo mi jí nesmírně líto, ale nemohla jsem nic dělat. Tohle byla Loranova vzpomínka a já nemohla nijak zasáhnout. Uvědomila jsem si, že jsem se vůbec nerozhlédla kolem. Toto místo mi bylo hrozně povědomé. Když jsem se otočila, spatřila jsem za sebou Jonesonovic překrásný dům. Tohle byla zahrada, která je za domem.

Když mi Julie vyprávěla stručně vznik jejich kletby, myslela jsem, že Natalie Petera milovala a vzala si ho i přesto, že jim to někdo nepřál. Jenže ve skutečnosti to bylo jinak. Ta svatba byla domluvená. Natalie si nechtěla Petera vzít. Ona chtěla Williama. Byla zamilovaná do vlkodlaka! Věděla, že jím je a přesto ho chtěla. Najednou se obraz kolem mě rozmazal, Loran mi ukázal jinou část vzpomínky. Tentokrát jsem stála uprostřed lesa. Nedokázala jsem určit, jestli je to les, ve kterém právě jsem a nebo nějaký jiný. Nebyl tu sníh, ale foukal silný vítr. Byla noc a na nebi svítil měsíc. Byl úplněk. Stejně jako dnes. Slyšela jsem vzdálenou hádku. Loran mě ve své vzpomínce posunul blíže, abych dobře viděla. Stáli tu proti sobě dva muži. Hádali se. Toho jednoho jsem hned poznala. Byl to William a ten druhý musel být zaručeně Peter.

,,Řekl jsem, že vám nebudu stát v cestě, Petere. Takže to, o co se tu teď snažíš, je úplně zbytečné.“

,,Ty mi nemáš co poroučet, ty smradlavý prašivý pse!“

,,Možná by sis měl dávat pozor na jazyk. Nezaručuji, že má trpělivost nezná hranic.“

,,A já ti zaručuji, že ti zbývá jen pár minut života, za to cos jí udělal!“

,,Nikdy bych jí neublížil, to přeci víš! A pokud jde jen o to jedno, nikdo se nikdy nedozví pravdu, to ti slibuji.“

,,Ale já pravdu znám a nikdy se s tím nesmířím!“

,,Věděl jsi, že ji miluji a ona milovala mě. S něčím takovým jsi musel počítat, Petere.“

,,Ty zplozenče zla! Zabiju tě!“

Peter vytáhl dýku, kterou měl schovanou za opaskem a vrhnul se na Williama. Ten bleskurychle uhnul a stál teď na místě, kde před tím stál Peter. Neproměnil se. Zůstal v lidské podobě. Rozhodl se bojovat čestně. Peter se na něj opět vrhnul. Willliam nestihl uskočit. Peter se ho držel a snažil se do něj vrazit dýku. Will byl silnější, strhnul ze sebe Petera a přimášknul ho k zemi. Ten mu podkopl nohy a Will se napíchnul na dýku, kterou Peter stále držel v ruce, nastavenou na Willovo srdce. Will vykřiknul a pak se jeho tělo sneslo k zemi. Ležel tam bez jediného pohnutí. Byl mrtev. Peter se k němu doplazil a chvíli se na něj díval, zda – li je skutečně konec. William byl mrtvý. Peter mu vložil dýku do jeho mrtvé ruky, zvedl se a utekl z lesa pryč. V tom se opět celý můj výhled rozmazal a já byla zpátky v této době.

Loran spustil ruce z mé hlavy a uspokojivě se na mě díval. Uvědomila jsem si, jak jsem vyčerpaná. Sesunula jsem se po kmeni stromu, o který jsem byla opřená k zemi a ztěžka oddechovala. Skoro jsem neslyšela tlukot svého srdce. Za to jsem cítila šílenou bolest ve své hlavě. Ono to není zrovna dvakrát příjemné, když vám někdo přehrává své vzpomínky. Kino je mnohem bezpečnější a také bezbolestné. Loran poodstoupil kus ode mě a sehnul se, aby mi viděl do obličeje.

,,Tak... teď už znáš pravdu. Doufám, že nás necháš dělat naši práci.“

Sebrala jsem v sobě veškerou sílu, abych mu mohla odpovědět.

,,Nenechám.“

Jen co jsem to řekla, ti čtyři se začali pošklebovat. Už byli zpět ve své lidské podobě a stáli pořád na svých místech jako předtím. Loran se narovnal a pohrdavě se usmál.

,,Tak nenecháš. Dobrá. Ještě se uvidíme... anděli.“ Řekl to slovo, jako kdyby to byla urážka pro jeho rty. Otočil se směrem ke svým bratrům a zavelel:

,,Jdeme!“

Pak se ztratili v temnotě lesa. Pomalu jsem se zvedla a zkontrolovala svá křídla. Byla v pořádku. Rozpřáhla jsem je, sebrala zbytky sil a vzlétla. Hlava mě stále třeštila a už jsem se nemohla dočkat, až sebou prásknu do postele. Ráno budu muset Alexovi všechno říct. Budu mu muset říct pravdu. Jeho život je v nebezpečí. Bude mě to nejspíš stát mou duši, ale kvůli Alexovi jsem ochotná to podstoupit. Jen když bude mimo ohrožení života.

Cestou jsem si stále přehrávala tu vzpomínku, která se týkala Williama a Petera. O čem to mluvili? Jaké tajemství měl Will na mysli? Byl to totiž důvod, kvůli kterému přišel o život.

14. kapitola

Shrnutí

Autor: Klarka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Na křídlech anděla - 13. kapitola: