OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Na hraně stínu - Prolog

25.07.2019 (17:00) • Fluffy • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1742×

Prolog

„Usměj se, zítřek bude horší.“

(Murphyho zákon)

Vždycky mi přišlo k popukání, jak v hororových filmech došel vrah až těsně k lůžku oběti, bez toho, aby si kdokoliv čehokoliv všimnul.

Absurdní, no ne?

Ale jen do chvíle, než se to stalo mně osobně.

Byla to noc jako každá jiná. Jako tisíce nocí předtím a dalších tisíce, které po ní měly následovat. Měsíční světlo mdle pableskovalo po podlaze ložnice skrz nezatažené žaluzie, protože jsem byla moc líná je stáhnout, když jsem přišla domů ze setkání se svými přáteli. Doplazila jsem se do koupelny, kde jsem se trochu opile hihňala ve sprše, a dokonce i při čištění zubů, takže ze zrcadla budu muset druhý den seškrabovat pastu. Věděla jsem, že jsem ten večer neměla tolik pít, ale během odpoledne mě přepadl podivný záchvat melancholie - jako kdyby mi najednou chybělo něco důležitého -, a já se rozhodla, že ho utopím.

Uměl plavat, zmetek.

Doploužila jsem se do postele a nezajímalo mě, že všude na zemi jsou věci, které jsem cestou do koupelny odhazovala jako zbytečnosti.

Ráno bývá moudřejší večera, koneckonců. A když bydlíte sami, přestane vám vlastní nepořádek časem vadit. Zvyknete si. Až se to uklidí, tak se to prostě uklidí. Někdy něčemu musíme dát přednost. A já se teď potřebovala ze svojí blbý nálady vyspat.

Netuším, kolik mohlo být, když mi horká dlaň mazlivě přejela po paži. „Cel…“ zabroukal melodický hlas, který chvíli vypadal, že se mi jen zdá. Slastně jsem zabořila nos do polštáře, napůl probuzená, ale bojující s tím, abych si tu krásnou iluzi vřelého citu kohosi udržela. Přesně v ten moment, kdy jsem už téměř zas odplula za tím nádherným neznámým, stisk na mojí paži zesílil a někdo se mnou zaškubal už o něco méně gentlemansky. „Celestino, musíš okamžitě vstát!“ Tentokrát to byl rozkaz, který mě dokonale probral.

Trvalo mi pár setin vteřiny, než mi naskočil mozek, a i přes ostrou bolest hlavy, která mi připomněla, že jsem ještě naživu, mi došlo, že se nade mnou sklání velká tmavá postava, z masa a kostí, a která rozhodně nemá co dělat u mě v bytě.

Jednala jsem rychle. Vystřelila jsem z lůžka, jako kdyby mě bodla vosa, a hmátla po softbalové pálce, kterou jsem neuklidila, a v duchu poděkovala svému smyslu pro prokrastinaci, díky kterému jsem odložila její navrácení na dno mojí šatní skříně. Napřáhla jsem se vší silou a útočníka praštila.

„Kurva, ženská, ty ses úplně zbláznila!“ zařval můj vrah a já ho flákla znovu, což doprovodil dalším křikem.

Couvala jsem s napřaženou zbraní pozadu z jeho dosahu, málem zakopla o svoji mikinu, za což jsem tentokrát ten svůj smysl všechno-nechat-na-zítra proklela, a poslepu hmatala po klice. V chodbě jsem se od úpějícího chlapa otočila a sprintovala si to ke dveřím, které, světe, div se, byly zamčené.

Vztekle a naprosto nelogicky jsem zalomcovala klikou, naštvaná sama na sebe, že jsem nebyla dostatečně opilá, abych je při příchodu domů jen zabouchla. Bohužel jsem byla dostatečně pod vlivem natolik, aby svazek klíčů nevisel na jednom z háčků, takže bůhví, kde jim byl konec.

A za chvíli bude konec asi mě, jestli je hned nenajdu. Ten Jack Rozparovač mě dostane.

„Do háje, do háje, do h-“ mumlala jsem si a šmátrala po kapsách kabátů, které jsem měla na věšáku nedaleko. Nakonec se mi je podařilo v rekordním čase nahmátnout, a když jsem se s nimi vítězně otočila k východu, málem to se mnou seklo.

Byla jsem si naprosto jistá, že kolem mě neprošel. Ještě před zlomkem sekundy úpěl u mě v pokoji, ale teď stál mezi mnou a svobodou.

Srdce mi bušilo tak, že jsem ohluchla. Vnímala jsem pouze jeho zběsilý tlukot, hrudník se mi sevřel s děsivou předtuchou a v puse mi rázem vyschlo. Prosím, ať omdlím. Prosím, prosím, prosím. Nechci svoje zatracený vědomí. Nechci vědět, co se stane. Nechci-

„Prosím, uklidni se,“ promluvil na mě, ale já skoro nevnímala, co mi říká. Dost dobře by mi v tu chvíli mohl tvrdit, že mě rozřeže na milion kousků, nebo že mi přinesl kotě, a vyšlo by to úplně nastejno. Ve vypjatých okamžicích prý lidi reagují různě, se mnou to bohužel neseklo, takže jsem proti němu namířila pěst se svými klíči a pokusila se ho praštit ještě jednou.

Zoufalé situace si žádají zoufalé činy.

Jeho prsty mi sevřely zápěstí těsně předtím, než jsem se ho dotkla, a jeho oči – přísahám –, v té tmě zažhnuly rudou. Všechno se zastavilo. Jako kdyby přestal utíkat čas, můj tep jako kdyby se vytratil, protože najednou už jsem ho neslyšela, stejně jako svůj dech. „Tak a dost,“ zahřměl jeho hlas, už chyběl jen pošahanej hrom a blesk z venku, a bylo by to jak z nějakýho béčkovýho thrilleru. Takhle mi po páteři přejelo nepříjemný mravenčení, téměř mi vstaly vlasy hrůzou, a já v tu chvíli fakt zatoužila, aby toho už bylo dost. Přesně jak řekl.

Držel mě, jako kdybych nevážila nic, v té tmě se natáhl a cvakl vypínačem, takže moji malou předsíň zalilo žlutavé světlo.

Nejsem zrovna malá, ale musela jsem nepatrně zaklonit hlavu, abych se podívala do očí smrti, která mě teď jistojistě čekala. Stál naproti mně, vztekle funěl a po pohledném obličeji mu stékal potůček krve z rozbitého spánku, rudá podlitina na tváři se ztrácela v jeho vousech, nutno podotknout, že až puntičkářsky upravených, ale i tak na rozdíl ode mě z téhle noci vyjde jen s modřinou velikosti kontinentu, zatímco já dopadnu hůř.

„Můžeš se, na debilních třicet vteřin, chovat jako civilizovanej člověk?“ zeptal se mě dopáleně.

„Mmh,“ vyšlo ze mě vyděšeně.

„To je ano, nebo ne?!“

„Mmh,“ zopakovala jsem snaživě.

Povzdechl si, volnou rukou setřel tekoucí krev, takže si ji rozmazal po líčku, a strčil mě směrem ke kuchyni. „Do prdele, Cel, potřebuju tvoji pomoc, a když na mě budeš takhle neustále útočit, ublížíme si,“ vysvětloval mi a znělo to naprosto dospěle – a vůbec ne vrahounsky.

„Odkud znáš moje jméno?“ zaskřehotala jsem, jakmile mě pustil a drknul do mě, abych si sedla.

Pak ustoupil o dva kroky, opřel se o kuchyňskou linku a založil si ruce na hrudi. „Žiju s tebou už pár let, bylo by zvláštní, kdybych ho neznal,“ ušklíbl se a měla jsem pocit, že v očích opět zasvítila rudá. Možná to ale bylo jen lomem světla žárovky, jinak totiž měly zajímavou medově hnědou barvu.

„Ha, ha,“ opáčila jsem suše. „Dobrej vtip. Teď pravdu, nebo zavolám policii.“

„Klidně si zavolej, nikdo nepřijede,“ usadil mě.

„Nebudu se bavit s nějakým imbecilem, co mě chce zabít! Tohle není telenovela!“ vyjekla jsem a ve snaze dát najevo, jak idiotsky to vypadá, jsem po něm hodila klíče. Praštily ho do čela, udělaly mu tam karmínovej šlinc a doprovodilo to jeho „Au“.

„Nejsem tady, abych tě zabíjel. Právě naopak. Jsem s tebou, abych tě ochránil. Jde ti o život, tak zavři tu svoji prořízlou pusu a poslouchej mě.“

Mračila jsem se na něj. Dívala jsem se, jak tam tak stojí a krvácí. Jeho pohled se mi provrtával hluboko do duše, snad aby mě přesvědčil, že mluví pravdu. Problém bylo, že jsem najednou měla pocit, že mi ji vážně říká. Bála jsem se, ale adrenalin ze mě stále ještě nevyprchal, a já si zřejmě přála hodně moc umřít, takže jsem nakonec kývla. A přihlásila jsem se, abych mohla promluvit. Vyzval mě mávnutím dlaně.

„Bude to dlouhej příběh? Furt chci vzít nohy na ramena,“ ujistila jsem ho. Vděčná, že jestli se odtud dostanu, kocovina bude ráno můj nejmenší, ale velmi vítaný problém.

„Ne, nemáme moc času.“

Znovu jsem zvedla ruku do vzduchu. „Mám návrh. Pokud je pravda, co říkáš, tak… mě nech, abych ti dala něco na tu hlavu. Ošetřím ti to a ty zatím můžeš mluvit. Protože jestli mi všude po bytě budeš kapat krev, tak si to budeš uklízet sám.“

„Tolik vděku,“ zabručel, ale koutky úst mu cukly v úsměvu, který by za jiných okolností byl možná i docela pěkný. Ale poslechl. Posadil se a nechal mě, abych vyčistila ránu a zavázala ji. Po pár minutách jsem byla hotová – vypadal směšně. Naprosto cizí chlápek seděl u mě v kuchyni, s obvazem kolem čela, utěrku s ledem přitisknutou na tváři, a sledoval mě. Tiše a dost pozorně. „Nechtěl jsi náhodou mluvit?“

„Dostal jsem pecku basebalovou pálkou, nech mě, ať vstřebám, že umíš bejt i něžná,“ odfrkl si pobaveně.

„Je softbalová,“ opravila jsem ho.

Protočil oči v sloup, aby mi dal najevo, jak moc ho to doopravdy zajímá. „Od čeho mám začít?“ zajímal se.

„Nevím, asi od konce, pitomče,“ odsekla jsem.

No, nepobavila jsem ho. Zamračil se na mě, měla jsem pocit, že si zamumlal něco jako ,Tohle je taky moje chyba´, a pak se zatvářil naprosto seriózně.

„Unesli tvého anděla strážného.“

Vyprskla jsem smíchy. „Jasně. A upíří se třpytí a Remus Lupin vyje každý úplněk na Měsíc.“

„Žádná taková věc jako upíři a vlkodlaci neexistují,“ odpověděl naprosto klidně. „Ber to vážně.“

„Co mám brát vážně? Tvrdíš mi, že mi nad hlavou lítá neviditelnej okřídlenej týpek, co dává pozor, abych nevstoupila do vozovky a nepřejelo mě auto?“

„Svým způsobem,“ ošil se, „podívej… je to trochu složitější. Někteří lidé mají své ochránce. Jsou tu tací, kteří potřebují, aby někdo jejich život chránil proti… vnějším vlivům. Mělo by být jen na člověku, jak se svou přítomností na zemi naloží. Neměl by jim do toho nikdo mluvit.“

„Nerozumím.“

Povzdechl si. „Jsi něčím zvláštní, Celestino. Proto bylo rozhodnuto, že se musíme postarat, aby ti nikdo neublížil.“

Nevěřícně jsem na něj zírala. Nevěděla jsem, na co se mám ptát první. Ale rozhodně jsem začínala být dopálená. Tak moc, že se mi začal třást spodní ret – předzvěst toho, že každou chvíli mohou přijít slzy vzteku.

„Aby mi nikdo neublížil?“ zopakovala jsem po něm a pohrdavě se na něj usmála. „Asi jdete pozdě. Moje matka, ta žena, která mě měla milovat, se na mě ani nepodívala, když jsem se narodila. Nechala je, aby mě odnesli, jako kdybych byla zátěž, kterou nepotřebuje. Nezajímala jsem ji. A nikdy ji zajímat nebudu. Můj otec? Ani nevím, kdo to je. Strávila jsem osmnáct let v dětském domově s tímhle pošahaným jménem, které mi zřejmě dala nějaká stejně bláznivá vychovatelka, a teď s ním přežívám. Nikoho nemám, kdo by se o mě staral. Stejně jako předtím. Kamarádi jsou fajn. Náhodný známosti ujdou. Ale nikoho nezajímám. Nikdy jsem nikoho nezajímala a teď mi tady tvrdíš, jak jsem speciální.“

„Není pravda, že nikoho nezajímáš. A není pravda, že se o tebe nestaráme!“ oznámil mi plamenně. Páni, naštvala jsem ho. „Máme plné ruce práce s tím, abychom tě udrželi naživu.“

„Kdo – vy?“

„Já a Cam,“ odpověděl mi.

„Kdo je Cam?“ tázala jsem se ho, rozzlobená, že to z něj musím tahat. Dělal, jako kdybych tomu všemu rozuměla. Možná bych ho měla tou pálkou praštit znovu, třeba by se mu rozsvítilo. Nebo jsem si neměla dělat legraci, ať začne vyprávět od konce…

„Camael, tvůj strážný anděl.“ Už už jsem se nadechovala, že se ho zeptám, ale zvedl ruku, aby mě umlčel. „Prosím, teď nech mluvit mě. Víš, jak se mezi smrtelníky občas říká, že máš na ramenou anděla a ďábla? Že ti každý z nich našeptává? Jeden tě svádí k dobru, druhý ke zlu?“ Odmlčel se a čekal, až kývnu, než pokračoval. „Rovnováha je důležitá. A teď je narušená. Unesli ho. A já potřebuju, abys mi ho pomohla dostat zpátky. Je…“ na sucho polkl a na malou chvíli vypadal zahanbeně, „… je to můj nejlepší přítel. Nemůžu ho nechat trpět. A ty… ty ho dokážeš najít.“

„Podívej,“ pokusila jsem se pousmát, „teď zavolám doktora, jo? Dají ti nějakej prášek a tyhle halucinace zmizí.“

„Nejsem blázen,“ namítl hněvivě.

„No…“ Trochu nervózně jsem se zasmála. „Pokud je ten Camael můj anděl, co jsi pak ty?“

„Druhá strana mince.“ V klidu se na mě díval. „Nevěříš mi.“

„Ani slovo, sorry,“ kapitulovala jsem poraženě.

Povzdechl si, jako kdybych byla otravné dítě a on unavený rodič. Pomalu se postavil a těsně předtím, než jsem měla pocit, že jsem se totálně zcvokla já, se trochu samolibě usmál.

Bylo to, jako kdyby si k sobě přitáhl veškerou černotu noci. Pokožka mu zazářila mdlým temným světlem, obalily ho stíny, na všech odhalených kouscích vystupovalo do popředí jakési složité tetování, razilo si světelnou dráhu na povrch, dokonce i látka jeho košile nezakryla znaky na jeho hrudníku. V očích mu zaplál oheň. Cítila jsem tu horkost, sklouzla mi po páteři, smyslně se mi otřela o šíji, přejela mi po čelisti a chvíli levitovala nad mými rty, než mě jeho žár propustil na svobodu.

Zalapala jsem po dechu a v ten moment iluze pominula a proti mně stál zase jenom zraněný vrahoun.

„Co jsi zač?“ zakrákala jsem, protože mi vyschlo v krku.

„Ďáblem bych se nenazval,“ sykl potlačovaným smíchem, jako kdyby to byl nějaký jejich soukromý vtip. „Démon je mnohem výstižnější. Mám jisté schopnosti, které mi Peklo propůjčilo. Moje minulost je stejně temná, jako jsi před chvílí viděla. Byl jsem sem poslán svým pánem, abych tě pomáhal chránit. Mnoho mých předchůdců při téhle službě již zahynulo, přišel jsem teprve před pár lety. Já a Camael jsme utvořili poměrně schopný tandem, byli jsme doopravdy úspěšní.“ Jeho tvář se stáhla zlostí. „A včera odpoledne zmizel. Z ničeho nic se po něm slehla zem.“ Odfrkl si nad tím přirovnáním. „Nikdy by od tebe neodešel bez toho, aniž by mi dal vědět. Celestino, potřebuju, abys mi věřila. Aby ses vykašlala na to, že tohle zní zatraceně nepravděpodobně, a pomohla mi ho najít. Pokud se Camovi něco stane…“

Semkla jsem rty k sobě. Podívala jsem se po démonovi v mojí kuchyni. Ta myšlenka zněla přímo absurdně. Démon. V mojí kuchyni. Ale ten neodbytný pocit… to horko, které ještě před chvílí laskalo moje tělo, jako kdyby ho důvěrně znalo. Ve spáncích mi bolestivě tepalo. A hned nato se ta vzpomínka vynořila skoro odnikud…

„Zemřu, že ano?“ zeptala jsem se přiškrceným hlasem. „Vzpomínám si… bylo to už nějakou chvíli zpátky… Nejdřív jsem si myslela, že jsem dostala infarkt – tak šíleně mě bolelo na hrudníku, že jsem málem omdlela. Šla jsem domů, ze školy, po tom mostě kousek od kampusu. A pak se odnikud objevila nějaká ženská a…“ Usmála se na mě. Načež mě náhle popadla a hodila pod projíždějící auto. Což bylo to poslední, co jsem si pamatovala – potom už jsem se probudila v nemocnici.

Přikývl, jako kdyby věděl. A on dost dobře možná fakt věděl.

„Ten den zemřel tvůj první anděl strážný. Démonů se za tu dobu vystřídaly už desítky, zdá se, že jsme nahraditelnější zboží,“ ušklíbl se. „Přišel jsem pár měsíců po téhle události, můj pán si myslel, že pokud se dostali už tak blízko, aby vzali život andělovi, potřebuješ tu nejlepší ochranu, kterou ti Peklo může dát. Důležitou informací ale zůstává, že ty a tvůj anděl strážný jste nějak propojení. Proto tě potřebuju, abys mi ho pomohla najít. Tenkrát ti zachránil život on – našel tě včas, uzdravil a nechal se jmenovat tvým ochráncem.“

Ten pocit smutku a lítosti, který mě při hraní softbalu s přáteli včerejšího odpoledne přepadl, značil jediné – že to všechno mohla být pravda.

„Budu mít ještě spoustu otázek,“ sdělila jsem mu váhavě.

„Nemůžu slíbit, že se ti budou líbit odpovědi.“

„No, možná je na čase, abych nějaké ve svém životě tak jako tak dostala.“ Myslela jsem tu větu jako žert, ale v půlce se mi zlomil hlas, takže to vyznělo úplně špatně. „Jak ti mám říkat?“ navázala jsem okamžitě, abych svoje pocity zamaskovala. „Belzebub? Blekota? Nebo Černochlup?“

Rty se mu roztáhly do pobaveného úsměvu. „Ačkoliv si cením všech, stačí, když mi budeš říkat Rhys.“

Natáhla jsem k němu pravačku, za kterou mě vzal a lehce jí potřásl. „Celestina, ale říkej mi Cel. Ale to už stejně všechno víš.“

„Vím. Ale je příjemné s tebou mluvit tváří v tvář.“

Ahoj!

Už je to nějaká chvíle, co jsem naposledy sama psala. Myslím, že moje diagnóza je bohužel poněkud jasná, a to velmi vážný spisovatelský blok. V rámci jeho poražení, po několika neúspěšných pokusech se vrátit k Icebergs, jsem se rozhodla, že až příště přijde na jednu ze svých hodně náhodných návštěv múza, dám jí volný prostor a budu psát, co mě napadne. Cokoliv.

A tohle je výsledek.

S přestávkami tahle kratší povídka o osmi dílech vzniká už od jara. Nápad je mnohem starší, ale teprve letos o Velikonocích na správné místo dosedly i postavy a všechno kolem nich. V momentě, kdy Vám tohle píšu, už zbývá dopsat jen epilog, takže jsem splnila své předsevzetí, že nic nepřidám, dokud nebude jisté, že to dodělám.

Doufám, že mě to nakopne k další tvorbě, abych dokončila i svůj první příběh, ale teď mi dovolte, abych Vám v mezičase naservírovala alespoň tenhle. Budu ráda, když od Vás uslyším názory, ale hlavně budu ráda, jestli Vás to bude bavit číst, jako mě to bavilo psát.

Mějte se krásně.

F.

PS: Jak už je naznačeno, povídka se bude hodně lehce dotýkat některých mýtů spojených s náboženstvím, ale všechno je pouze tvůrčí interpretace, nic víc. =)

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Na hraně stínu - Prolog: