OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Na hraně stínu - Epilog

19.09.2019 (15:00) • Fluffy • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1261×

Epilog

„Všechno v životě je otázkou úhlu pohledu.“

(Brigitte Melzer)

Bylo mi zle.

Žaludek se mi houpal, hlava mi třeštila a já si slíbila, že už nikdy, vážně nikdy, nikdy, nikdy nebudu pít.

Když jsem se pokusila otevřít oči, moje ložnice se se mnou hodně nepříjemně zahoupala, takže jsem si to rozmyslela a zabořila nos opět do polštáře. Připadala jsem si, jako kdyby mě přežvýkal nějaký obr a pak mě vyplivl ven. Bolela mě žebra, záda jsem měla v jednom ohni a do toho se mi neustále zvedal kufr. Jak na rozbouřeném moři, až na to, že moje postel se se mnou vlastně vůbec nehýbala.

Velmi zvolna, abych si ty síly oceánu nějak nerozzlobila, jsem se sunula ke kraji lůžka a potom jsem se ne zrovna elegantním pádem přesunula na podlahu. Tam jsem chvíli ležela ve snaze se jakkoliv stabilizovat, ale moc to nepomáhalo.

Věděla jsem, že budu zvracet, ale do koupelny bylo ještě daleko.

Můj ovíněný mozek vydal rozkaz – prudce jsem se postavila a rychlostí, kterou by mi mohli závidět i jamajští sprinteři, jsem se pokusila teleportovat k záchodové míse.

No, zkrátím to. Stihla jsem to jen tak tak.

Teprve tam na těch studených dlaždičkách, když se mi konečně nepatrně ulevilo, mi začalo docházet, že tohle je opravdu podivná kocovina. Zvlášť, když alkohol jsem měla naposledy v pátek v noci – a od té doby mělo, mým skromným odhadem, uběhnout dalších padesát hodin.

A během toho času jsem tak trochu měla bojovat o život s anděly a démony.

Problémem zůstávalo, že jsem byla zpátky ve svém malém bytě, vypadalo to, že ji mám jak z praku a že se nic z toho apokalyptického dramatu skutečně neodehrálo. Moje racionální já mi celkem vytrvale tvrdilo, že jsem si to jednoduše vyhalucinovala.

Všechny ty andělské hlasy v mojí hlavě.

Otce, který mě dost možná miloval. Strýce, které jsem nikdy neměla, a jeden o mě stál, zatímco druhý nikoliv. Lilith, rebelku, co se pokoušela udělat v Pekle revoluci.

A Rhyse a Camaela.

Co se těch posledních dvou týče, mám zřejmě pěkně zvrácenou mysl, která mě vehnala do náruče oběma z nich. Podvědomá připomínka, že i přes tu statečnou tvář, jak mi samota nevadí, je přesně tím, co mě užírá zevnitř.

Už od malička.

Zasmála jsem se, ale šťastně to neznělo.

Cítila jsem se prázdná. Jako kdyby někdo přišel a vyrval mi srdce z hrudi. Byli vymyšlení. Mohla za to jen moje divoká představivost. A i ta, ve své velkoleposti, mě zradila a odepřela mi šťastný konec. O Rhyse jsem přišla v Nicotě a Camael mi umřel v náručí.

To sakra není fér.

Vztek mnou probublal až ke konečkům prstů.

Pomalu jsem se nadzvedla, a když se mi nezamotala hlava, opatrně jsem se narovnala, abych si mohla opláchnout líčka a vyčistit si zuby. Teprve, když jsem si otřela obličej ručníkem a zůstal na něm černý prach, a hlavně rudá šmouha od krve, jsem se zamračila.

Podívala jsem se na sebe do zrcadla.

Rána, kterou jsem obdržela ve chvíli, kdy se se mnou nabouralo auto a já se parádně flákla o přední sklo, se opět otevřela a po skráni mi začínala zurčet červená. Ale to nebylo to jediné – ačkoliv jsem už neměla všude špínu, vypadala jsem, jako kdybych si tím vším doopravdy prošla. Jenže, to taky mohlo znamenat, že jsem prostě jen notně přebrala a do hlavy se praštila o roh skříňky v kuchyni, což se mi stávalo často, když jsem vyklízela myčku a zapomněla, kde stojím. Což je právě něco, co bych dělala, kdybych domů přišla nadraná.

No, nejlepší bude, když si zapiju aspirin a půjdu si zase lehnout. Nic lepšího s tím stejně neudělám.

Šourala jsem se do kuchyně, všímala si všech těch věcí, co se válely po zemi, přesně tak, jak jsem je nechala, když jsem přišla domů, a vzala jsem za kliku. V ten moment, co jsem vešla do další místnosti, se stalo několik věcí najednou.

Za prvé, u mého malého stolu seděl vysoký muž se světlými vlasy a veškerý prostor zabírala jeho obrovská křídla.

Za druhé, jsem zakopla o práh, ale nerozbila si hubu, jelikož mě jeho paže zachytily dřív, než by k tomu mohlo dojít.

Za třetí… absolutně nevím, co bylo za třetí, protože mě prudce objal a já se rozbrečela úlevou.

„Ty žiješ,“ podařilo se mi vydechnout a on si mě o to pevněji přivinul na svoji hruď. Zavřela jsem oči a vděčně se nechala svírat, bylo mi totálně jedno, jestli mi dojde kyslík. „Ty… existuješ. Pane Bože, ty jsi…“

„Bůh rozhodně ne, hvězdičko,“ skočil mi do řeči, a i přes hrubost svého hlasu zněl pobaveně.

Odtáhla jsem se od něj, ale stále jsem si dávala pozor na to, aby se mě dotýkal. „Umíral jsi,“ obvinila jsem ho. „Držela jsem tě a tys umíral. A pak…“

„A pak jsi mě zachránila,“ doplnil mě a usmál se.

Pohladila jsem ho hřbetem dlaně po tváři. Neměla už děsivě šedivou barvu, naopak – vypadala tolik lidská, jak jen to šlo. Až na to, že byla zatraceně pohledná a rozzářená milujícím úsměvem, který jsem si ani nezasloužila.

Nesouhlasně jsem nakrčila nos. „Nic jsem neudělala. Omdlela jsem. Nejspíš.“

„A teď krvácíš,“ prohlásil, jako kdyby si toho všimnul teprve teď, a to jsem mu na triku nechala svůj obtisk. Jeho pravá dlaň se rozzářila ledovým světlem a jeho prsty mi přejely po spánku – bolest pominula jako mávnutím kouzelného proutku.

Najednou jsem si připadala jako znovuzrozená. Ty tam byly příznaky falešné kocoviny.

„Máš svou milost zpátky?“ zajímala jsem se nadšeně hned potom, co jsem mu poděkovala.

Ale Camael záporně zakroutil hlavou a zvedl obě dlaně přede mě. „To je všechno, co mi zbylo. Je to příliš málo. Podívej na moje křídla…“

Jen lehce jsem se jich dotkla. „Jsou krásná,“ řekla jsem mu popravdě.

„Ne, nejsou… jako kdyby ztratila barvu. Jako kdybych já celý ztratil barvu,“ povzdechl si. „Ale na tom nezáleží. Udělám všechno pro to, abych tě mohl chránit dál. Slibuju, Cel.“ Krátce mě políbil na čelo. „Běž si odpočinout, dojdu pro něco k snídani, napíšu do práce, že se v nejbližších dnech neukážeš.“

„Vím, proč nesnáším pondělí,“ zavrčela jsem, což ho pobavilo. Ale udělala jsem, co po mně chtěl – a jelikož už mě nebolela hlava, nejdřív přišla na řadu sprcha. Trvalo, než jsem ze sebe smyla všechen černý mour a popel, který se mi z nějakého nepochopitelného důvodu dostal snad na všechny odkryté části těla, zvlášť mi poničil vlasy.

Oblečení, stejně jako povlečení, které jsem musela stáhnout, jsem neprodleně narvala do pračky, s vědomím, že to všechno pravděpodobně budu muset vyhodit.

Než se Camael vrátil, měla jsem poklizeno, cítila se trochu víc jako člověk. Andělé v mé hlavě se ztišili, pamatovala jsem si všechno, co mi po zlomení pečetě ochromilo mysl, ale teď to byly jen vzpomínky, s nimiž se dalo vycházet. Proto jsem se docela usmívala, jakmile jsem mu vyšla v ústrety, abych mu pomohla.

Místo nákupní tašky ale držel v ruce obdélníkový předmět zabalený v tvrdém papíru.

„To nevypadá jako croissanty z pekařství na konci ulice,“ podotkla jsem.

Protočil oči v sloup. „Ty máš taky, položil jsem je na botník. Tohle ti leželo na prahu, když jsem se vrátil.“

Dost opatrně ten tajemný balík rozbalil a vykouklo z něj zrcadlo, ne větší než notebook, s ozdobným rámem, na němž bylo něco napsáno. Něco. Vypadalo to jak Tolkienovy elfské runy, a bohužel, ty jsem plynně neuměla. „Jeden prsten vládne všem?“ zkusila jsem jazyk Mordoru, ale lesklá plocha mi vrátila jen můj odraz.

„Je to hebrejsky,“ opravil mě. „Ale-“

Camael by mi byl vysvětlil, o co se jedná, ale dřív než to stačil, zrcadlo obživlo a místo mojí tváře se tam objevil úplně cizí chlápek. Měl světle ebenovou pokožku, duhovky mu plály karmínovou a, věřte tomu nebo ne, z kudrnatých krátkých vlasů vykukovaly dva rohy. Čertí rohy.

„Vaše Výsosti, omlouvám se za všechny nepříjemnosti,“ vyhrkl místo pozdravu a věnoval mi hodně hříšný úsměv, tudíž jeho formálnost vzala okamžitě za své.

K jeho smůle jsem nebyla úplně v náladě, takže jsem se na něj zamračila. „Co se takhle představit?“ štěkla jsem na něj.

„Azazel, jsem Luciferův… komunikační specialista.“ Aha, tedy Satanova sekretářka. Co má jméno jako Gargamelův kocour?

„Ne, že by mi to moc pomohlo,“ odtušila jsem a nechala Camaela, aby opřel zrcadlo o prádelník a stěnu a mohl se postavit vedle mě. „Vysvětluj, prosím. Rychle.“

„Azi,“ pozdravil anděl.

„Came,“ odvětil stejně, čímž mi bylo jasné, že mám čest s dalším z padlých andělů. Jsme všichni jedna velká jetá banda pitomců. „Vaše Výsosti, váš otec velmi lituje toho nebezpečí, jemuž vás vystavil. Celé Peklo udělá vše pro to, aby se to již neopakovalo.“

„Tak hele, šmoulo,“ přerušila jsem ho, „tohle mi přece otec může říct sám. Koneckonců bych ho ráda viděla. Potom, neříkej mi tím protivným titulem, nejsem žádná členka královské rodiny. A zajímá mě ještě jiná věc – kde je Rhys?“

„Šmoulo?“ syknul Camael.

„Azrael byla ta protivná zrzavá kočka, ne?“ opáčila jsem šeptem.

„Jsem Azazel, princezno,“ opravil mě černoch v zrcadle poněkud upjatě a našel si jen jiné oslovení, aby mi dal najevo, na čí straně stojí. Přesně v ten moment se obraz zatřásl a pozadí se změnilo. Čertí sekretář uhnul před letící ohnivou koulí a naprosto vyrovnaně se vzpřímil, jako kdyby byl zvyklý před meteority uhýbat denně. „Situace tady u nás je poněkud hektická. Je třeba všech našich sil, abychom ji uklidnili. Proto s vámi váš otec nemůže mluvit osobně. K dalšímu bodu, jste dcera pekelného knížete, tudíž vás tak i nadále budu oslovovat. A co se týká Temnoty samotné, odkazuji opět k bodu číslo jedna. Prosím, pochopte, že je v našem nejlepším zájmu nastolit mezi dušemi řád.“

„Ale-“ začala jsem namítat.

„O vaše bezpečí bude samozřejmě postaráno, bude vám zaslána adekvátní náhrada a-“

„CO PROSÍM?!“ vyjekla jsem a přerušila ho. Camael si stoupnul za mě a položil mi ruce na ramena, která povzbudivě stisknul. „Asi jsem se přeslechla.“

Kdyby měl ten komunikační specialista kravatu, teď by si ji určitě poupravil. „Spojení s pozemským světem bývá občas rušeno. Říkal jsem, že vám za Temnotu bude poslána adekvátní náhrada. Je nutné, aby byly síly zpět v rovnováze.“

„Nechci adekvátní náhradu, chci Rhyse,“ ucedila jsem. „Až si to tam uklidí a nakope Lilith zadek, chci ten jeho tady. U sebe. To je bez diskuze.“

„To asi nepůjde, princezno.“

„Proč?“

Azazel na sucho polkl. Vypadalo to, že mu náš rozhovor začíná být silně nepříjemný. Jeho oči těkly kamsi mimo obraz, možná ve snaze utéct a přerušit náš oční kontakt. Ale nakonec se narovnal v ramenou, aby si dodal potřebné sebedůvěry, a odpověděl mi: „Temnota byl shledán… nezpůsobilým služby.“

Camaelovy prsty se mi zabořily do paží. Nemusela jsem na něj ani vidět, abych si představila, jak prudce secvakl čelisti k sobě. „Vysvětli mi to,“ požádala jsem chladně démona v zrcadle, ale začínala jsem mít jasnou představu… City. Ty zpropadené city.

„Nepřísluší mi vysvětlovat taková rozhodnutí,“ vykrucoval se.

„Tak víš, co můžeš Luciferovi říct?“ navázala jsem, a kdyby mě můj anděl strážný stále nedržel a nepřipomněl mi, že by se mi posílat svého vlastního otce do míst, kam slunce nesvítí, nemuselo vyplatit, s radostí bych to udělala.

„Ano, Vaše Výsosti?“

Do hajzlu se dá poslat i slušně… no ne?

„Vzdávám se vaší pomoci. Jakékoliv. Nestojím o ni, pokud mi ji nemůžete poskytnout Rhysovým prostřednictvím. Jestliže po mně můj otec bude ještě někdy něco chtít, ať pošle svoji Temnotu a neobtěžuje se mě kontaktovat jakkoliv jinak. Pěkný den,“ štěkla jsem a natáhla se, abych zrcadlo překlopila obrazem dolů a Azazel mě už nemohl vidět.

Camael si mě k sobě otočil a jeho temně safírové oči se na mě ve vší vážnosti zahleděly. „Víš, co jsi právě provedla?“ zeptal se mě tiše.

Kývla jsem. „Zrušila jsem ten pakt o mojí ochraně mezi Nebem a Peklem.“ Skousla jsem si ret. „Jsi svobodný, můžeš jít, pokud budeš chtít,“ sdělila jsem mu a dávala si pozor, aby se mi nezatřásl hlas. „Nechci, abys měl pocit, že mi cokoliv dlužíš. A abys se mnou zůstával z povinnosti.“

„Zůstal bych s tebou do skonání světa, Cel,“ slíbil mi, abych už nepokračovala a neplácla snad nějakou hloupost, na které jsem měla vždycky patent. „Nezbavíš se mě. Pomůžu ti Rhyse dostat zpátky.“

„A já ti pomůžu dostat zpátky Boží milost,“ polkla jsem, „a… taky s tebou zůstanu. Tak dlouho, jak si budeš přát.“

Nechala jsem se sevřít v náručí a políbit do vlasů.

Můj anděl strážný mě neopustil. A společně… společně zachráníme mého strážného ďábla.

I kdyby to mělo trvat třeba celou věčnost.

Moji milí,

jsme na konci jednoho malého příběhu. Děkuji Vám za to, že jste četli. Že jste komentovali. A že jste si Cel, Rhyse a Cama snad zamilovali stejně jako já. Pevně doufám, že jste se nenudili, možná se občas i zasmáli.

Mám rozepsané další z kratších pokračování, ale stále není dokončené. Blížím se k závěru, ale ještě budu potřebovat čas. Vaše domněnky nebo připomínky budou vítanou pomocí - a budu se těšit, pokud mi dáte vědět, zda o další dobrodružství vůbec stojíte. 

Posílám obří děkuju. Jste ti nejbáječnější čtenáři, které si povídkář může přát.

Vaše F.

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Na hraně stínu - Epilog: