OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Na hraně stínu 3

22.08.2019 (12:00) • Fluffy • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1043×

Tichá modlitba

„Nejde o to, že bych se bál umřít, já jen nechci být u toho, až se to stane.“

(Woody Allen)

„To je zvláštní.“

Můj atraktivní společník neodpověděl hned. Upíral oči na vozovku, myšlenkami zjevně někde hodně daleko. Nepřítomně se kousal do rtu, klepal prsty o volant… Připomínal mi člověka víc než kdy jindy, a to bylo přinejmenším paradoxní. Nebyl jím a ani nikdy nebude. Anděl, kterému někdo brutálně vyrval křídla a svrhnul ho do temnoty jen proto, že se postavil na špatnou stranu v úplně zbytečné válce. Odsuzovala jsem svého otce, aniž bych měla možnost slyšet jeho vysvětlení. Ale úplně stejně jsem opovrhovala těmi, kteří se k nim tak zachovali. Možná jsem se v sebeobraně rozháněla pálkou, ale ve skutečnosti mě násilí, v jakékoliv formě, děsilo. Což mě přivádělo k současné situaci, jež byla víc než nezvyklá.

„Hm?“ zabručel, když mu docvaklo, že jsem něco řekla.

Zamračila jsem se a trochu nervózně se narovnala na sedadle spolujezdce. To, že jsem se nepřipoutala, mi bohužel došlo až moc pozdě. Přesně v momentě, co jsem totiž Rhysovi rozrušeně sdělovala, že mi připadá krajně podezřelé, že je ulice v tuhle dobu prázdná - žádní lidé a ani žádná auta -, se před naším vozidlem jednoduše rozevřel časoprostor a vyvalila se z něj černočerná mlha. Ďábel sice strhl řízení stranou, ale i tak mě naráz do pouličního osvětlení vymrštil prudce vpřed.

Musela jsem na pár vteřin ztratit vědomí. Možná jsem to neměla přežít, i když jsme nejeli příliš rychle. Neproletěla jsem sklem, ale když jsem se probrala podivně zkroucená mezi airbagem a sedačkou, obří pavučina v místech, kde jsem si rozbila hlavu, byla vyvedená v diamantově rudé. Krk mě bolel, žebra jsem mohla mít zlomená, nebo jen naražená… Ale připadala jsem si víc vcelku, než bych měla být. Nenapadlo by mě to, ale po tom, co jsem se dozvěděla, mohlo to opravdu být mnou? Mohla jsem být odolnější než běžný člověk?

„Rhysi?“ podařilo se mi zformulovat, ale místo odpovědi někdo se skřípěním, které trhalo uši, oderval přední dveře na mojí straně od karoserie a rozhodně ne jemně mě vytáhl ven. Slunečné odpoledne bylo to tam. Celá ulice se ponořila do podivné mlhy, zešedla a zmatněla, a ruka, která mě sevřela kolem krku, aby mě nadzvedla, abych si to všechno prohlédla, mě lehce stiskla, aby mě donutila lapat po dechu.

A pak se mnou praštila o zem. „Vstávej, šejdířko!“ vyštěkla na mě.

Byla to ona.

Ta samá žena, jež mě před několika lety z ničeho nic strčila pod projíždějící auto. Její tvář byla nepoznamenaná věkem. Jemné rysy jejího obličeje klamaly. Vypadala jako sotva odrostlé dítě, přesně na té hranici, která některé muže mohla dovádět k šílenství. Nevinná vším, čím byla.

„Ty…“ ucedila jsem a snažila se ignorovat hlasy trpících andělů, které se mi rozeřvaly v mozku jako na poplach. Sice od nich bylo pěkné, že se chtěly prosadit i v takovou chvíli, ale moc nepomáhaly. Spíš naopak, měla jsem pocit, že se k bolesti mého pochroumaného těla přidala migréna, jakou lidstvo snad nevidělo.

„Máš ten otravný zvyk přežít všechno, co na tebe nachystám,“ odsekla zvonivým hláskem a oči jí zaplály stejnou rudou, jako jsem viděla u Rhyse. Což mi připomnělo, že jsem ho v tom svém bolestivém martyriu úplně vypustila… Nadzvedla jsem se na rukou a podařilo se mi vyškrábat na nohy. Cosi lepivého mi stékalo přes tváře, a já si snažila vsugerovat, že to rozhodně není krev.

Moje auto mělo sešrotovaný předek, ta ženská ho navíc ještě rozpárala, když mě vytahovala ven, ale po ďáblovi nebylo ani památky. Prostě zmizel. Tak mi nezbylo nic jiného než přesunout svoji pozornost zpátky na ni. „Co je to s tebou a silnicemi? Nějaká úchylka?“ zamumlala jsem dopáleně nevšímajíc si píchání v boku.

Zářivě se usmála. „Ty si to pamatuješ,“ sdělila mi potěšeně a pak stejně zvesela zatleskala. „Ze statistických důvodů, samozřejmě. I braní duší do pekel má svoje kvóty,“ mávla rukou, jakože to není absolutně důležité. „A ty, podvodnice, jsi tam měla být už dávno.“

„Slyšela jsem,“ odtušila jsem. Snažila jsem se soustředit, ale svět se mi začínal rozmazávat. Luciferovy vzpomínky mi teď bušily do mysli ocelovými pěstmi, jako kdyby si chtěly probojovat cestu ven. „Nějak se ti nedaří,“ proneslo moje sarkastické já, protože to racionální se odebralo někam hodně daleko na dovolenou.

V nose mě zaštípal pach, jako kdyby se něco pálilo. Na malou chvilinku se mlha kolem mě roztrhala a v těch trhlinách šlehaly k obloze plameny. Stravovaly ulici kolem nás a potvory nápadně podobné té, která mě v noci přepadla, se zasyčením bojovaly s něčím, co jsem nestihla zachytit ani koutkem svého oka.

Nemusela jsem být prudce inteligentní na to, aby mi došlo, že jsem chycená v nějaké podivné iluzi a svět kolem mě doopravdy hoří. Potřebovala jsem získat čas, abych vymyslela, co podniknu dál. Místo, kde se včera objevil vypalovaný cejch, znovu zažhnulo – ten oheň mi projel celým tělem, donutil mě vykřiknout a jen tak tak jsem se nezhroutila zase na zem.

Klenutý strop jakési podzemní místnosti. Obrovská kostelní svíce už byla téměř u konce se silami, kapající vosk vytvořil na podstavci malý Mount Everest. Zvedla jsem hlavu a setkala se s jeho pohledem. Ačkoliv pro mě jeho oči měly být neznámé, nebylo tomu tak. Trpělivě a s citem mě sledovaly, do momentu, než s nimi trhl, jelikož něco jiného upoutalo jeho pozornost. Železo, do ruda rozpálené železo se opět přiblížilo k jeho boku – na místo, které vypadalo zrovna čerstvě zahojené. „Jsi silnější, než si myslíš,“ promluvily jeho rty, „zachráníme tě, zkus bojovat, vydrž, hvěz-“

Oslovení se ztratilo ve výkřiku, který se mi prohnal celou bytostí a vrátil mě do reality. Hlasy se v mojí mysli slily do monotónního šumu a mnou probublal vztek. Vztek na ženu před sebou. „Kde je Camael?“ žádala jsem ji, rozzlobená a překvapená tou starostí, kterou jsem k někomu, koho jsem nikdy nepotkala osobně, pocítila. Někdo mučil mého anděla strážného. A tomu někomu rozmlátím obličej svojí softbalovou pálkou. Tolik k tomu, jak odsuzuju násilí.

Zřejmě budu vážně dcerou svého otce.

„V dobrých rukou,“ ujistila mě přezíravě. „Pyká za svoje provinění.“

„Provinění? Je to anděl, zatímco ty, ty jsi…“ hledala jsem vhodná slova a dala jsem si záležet, abych se zatvářila pohrdavě.

„Satanova děvka?“ dopověděla za mě a zase se rozesmála.

„Tos řekla ty, ne já,“ zamumlala jsem, neschopna si vzpomenout, kým by mohla vlastně být. Na hodinách náboženství jsem moc pozor nedávala. Moje učitelka by se smála, až by se za břicho popadala, jak mě pitomá neznalost teď kopla do zadku. Kdo mohl tušit, že se mi taková věc jako čtení Bible může někdy hodit? Zvlášť, když sami sebe prohlašujete za pyšného ateistu, protože Bůh existovat nemůže, když dopustil, aby lidé jako moje matka žili beztrestně za to, co udělali. A hlavně bez výčitek svědomí.

„Půjdeš se mnou,“ sdělila mi. „Buď to uděláme po zlém, nebo po, překvapivě, zlém.“

„Páni, dáváš mi luxus vybrat si mezi jednou špínou a ještě větší?“ ucedila jsem. Camael mi sice napověděl, že mám bojovat, ale já nevěděla jak – jedinou zbraní, kterou jsem měla, byla má slova. A ta mi musela pomoci ji ještě chvíli zdržovat a doufat, že Rhys je někde poblíž a že mi pomůže.

„Jsi stejná jako tvůj otec!“ prskla po mně rozzlobeně. „Samé výmluvy! Neustále samé plané řeči!“ Sakra, moje taktika nezabrala, spíš naopak, tu psychopatku to rozlítilo natolik, že se ozval zvuk, jako kdyby někdo prásknul bičem, a v tu ránu se mi kolem zápěstí omotaly ohnivé provazy, které mě sice nepálily, ale začaly se utahovat, takže jsem proti nim mohla tahat sebevětší silou, ale ona si mě začala stahovat směrem k sobě, zatímco se za jejími zády rozevřel ten temný portál.

Fajn, teď je čas panikařit.

„Proč mám jít do pekla za něco, co udělala moje matka?“ vypálila jsem na ni zadýchaně a snažila se nějak zbrzdit ten tah.

„Nejdeš do pekla za to, co udělala nějaká ubohá lidská smrtelnice,“ sdělila mi pohrdavě a oči jí zasvítily. „Přitáhnu tě za vlasy k Luciferovi. Budu tě mučit tak dlouho, dokud nepovolí. Peklo potřebuje nové vedení. Jeho současný král je příliš sentimentální. Příliš slabý. Proč by jinak dával přednost takové malé, mdlé couře, jako jsi ty?“

„LILITH!“ zahřměl hlas a provazy mě přestaly stahovat směrem k ní. Mlžnou iluzí se prohnal vítr, který se obvykle zvedá těsně před hromobitím. Nesl v sobě příslib deště, ale dost dobře to mohlo být jen moje zbožné přání, připomenout si nějaký pěkný okamžik – milovala jsem vůni průtrže mračen letních bouřek.

Ale nebyla to voda, která se vehnala mezi nás. Ne. Byl to oheň, jenž rozcupoval i poslední záchvěvy stínů.

Ulice kolem hořela. A mezi mrtvými těly těch obřích černých hadů k nám přicházelo zjevení, které dokonce donutilo anděly v mojí mysli uctivě zmlknout. Bylo to, jako kdyby se zhmotnila temnota. Šero se mu přelévalo přes nohy, když k nám kráčel, oči mu jiskřily stejným ďábelským ohněm, jako té šílené ženské, ale plálo v nich něco víc – něco nadpozemsky drtivého, co jí chybělo. Složité tetování na jeho rukou a těle, které jsem viděla skrz roztrhanou košili, zářilo rozzuřeným světlem.

„Řeknu ti to naposled,“ odsekával jednotlivá slova, zatímco se přibližoval, „nauč se, kde je tvoje místo, ty malá mrcho, a doufej, že v sobě Lucifer najde špetku milosrdenství, až tě bude soudit.“ Cosi temného se mihlo vzduchem, přeseklo provazy a tím uhasil i pouta na mých rukou, ze kterých se stalo jen obyčejné lýko, které odpadlo na zem.

Lilith si ale ze slov toho fascinujícího muže skoro nic nedělala, vycenila na něj dokonalý chrup a pokrčila rameny. „Jsi stejně patetický jako on,“ odfrkla si a přeměřila si mě pohledem. „A tentokrát nevyhraješ. Budeš se přede mnou plazit, až budu sedět na trůně, který mi patří. A já tě donutím sledovat, jak všechno, co jsi kdy miloval, rozdrtím na prach. Ukážu ti, že pro tyhle lidské slabosti není mezi námi místo. V Pekle, ani kdekoliv jinde.“

„Varuju tě,“ zavrčel Rhys.

„Varuj si, koho chceš. Ty dnes zemřeš a ona jde se mnou.“

Potom přišla apokalypsa. Nebo alespoň tak mi to připadalo. Lilith sice postrádala temnotu, za to ovládala stvůry, které se na nás začaly valit ze všech stran. Hadi nebyli žádnou novinkou, ale přidávala se k nim stvoření s obrovskými zuby i drápy, mlhavá a těžko zasažitelná.

Můj ďábel, onen pomyslný princ na bílém koni, který měl zachránit princeznu, sice nevlastnil žádného planoucího oře, a ani jeho meč, pod jehož čepelí umíraly zkažené duše, které na nás Lilith poslala, nám moc nepomáhal. Bylo jich příliš mnoho.

Věděla jsem, že musím nějak zasáhnout.

Do mysli se mi tentokrát vkradly moje vlastní vzpomínky. Jak jsem klečela se sepjatýma ručičkama každý večer u postele, aby se vrátila maminka. A jaké bylo moje zklamání, když jsem ji jako dospělá vypátrala a zjistila, že nebylo o co stát. Jak jsem opakovala poslušně dětskou modlitbičku Andělíčku, můj strážníčku… a měla pocit, že žádného nemám.

Přitom jsem měla dva.

A oba svůj boj právě teď prohrávali.

Zaprosila jsem nebesa ještě jednou. Jako kdybych se vrátila v čase a žádala je o všechny ty dětské hlouposti. Až na to, že tentokrát jsem si přála pomoc pro muže, kteří mě chránili.

Jak paradoxní bylo, že mi neodpověděla ani tentokrát.

Mlčela, zatímco kolem mě zuřila bitva, v jejímž středu jsem se ocitla. Bezbranná, zraněná, s vřískajícími oběťmi v hlavě. Z Rhyse byla jen temná šmouha, která kosila monstra, jež se odvážila moc blízko. A Lilith tam stála, panensky krásná šlechtična, co přehlíží svoje poddané, jak za ni odvádějí špinavou práci.

„Rhysi,“ zašeptala jsem slabě, ale věděla jsem, že mě uslyší. Čas se zpomalil. Natáhl se jako vazká hmota, prapodivně se zaostřil, když se démon zastavil přede mnou, se zakrváceným obličejem, ale odhodlaným pohledem mě z toho vysekat. „Musíme odtud. Vezmi mě pryč,“ požádala jsem ho, aniž bych vyslovila to, co jsem měla na jazyku doslova.

Pochopil mě. Došlo mu, že je to jediné řešení, jak utéct před přesilou, která by nás dřív, nebo později bezpečně udolala. Kývl. Jeho dlaň, hřející a konejšivá, se mi přitiskla na tvář. „Zavři oči, Cel,“ vybídl mě, a jen co mi víčka spadla dolů, cítila jsem, jak se se mnou zatočil celý svět.

Spirály v mojí hlavě se roztančily i přes to, že jsem nevěděla, co se děje. Nepřítomnost. Tak bych popsala místo, kam mě vtáhl. Kamsi, kde se se mnou motalo celé mé já. Byl to hodně rozbitý kolotoč, všechno bylo špatně. Smýkalo to se mnou ze strany na stranu. Muselo to trvat věky.

A když se moje nohy opět dotkly země a jeho vzdálený hlas zabroukal, že už je to v pořádku, otevřela jsem oči, zvedl se mi žaludek a já jen tak tak vpadla do nejbližších dveří, které naštěstí byly koupelnou, a moje tělo mně i záchodové míse dalo jasně najevo, co si o tom výletu myslí. Zvracela jsem dlouho, dokud jsem nezačala vnímat, že mě Rhys hladí po zádech a šeptá konejšivá slova. Nechal mě, když jsem si opřela čelo o chladné dlaždičky na zdi, a nesnažil se mě zvedat, nebo mi jakkoliv pomáhat.

Trpělivě počkal, až budu schopná to udělat všechno sama. Podepřel mě, když jsem se zvedla k umyvadlu, abych si umyla obličej a vypláchla si pusu. Držel mě, když jsem se na něj konečně podívala, a viděla, jak mu někdo rozdrápal tvář – od spánku se táhly stopy po drápech až do jeho vousů. Vyděsilo mě to, a to už mu z toho přestala téct krev.

„Měla by sis jít lehnout,“ pověděl mi a nekompromisně mě táhl k bíle povlečené posteli.

„Ne, nechci… tam jít zakrvácená a špinavá,“ snažila jsem se mu vysvětlit a schválně se mu pověsila na ruku, abych ho zastavila. „A ty jsi taky zraněný, potřebujeme lékárničku, nebo doktora, nebo do nemocnice… nebo já nevím.“

„Zahojí se mi to,“ ujistil mě.

Natáhla jsem k jeho obličeji svoje prsty. „Mrzí mě to, je to moje chyba,“ povzdechla jsem si a hodně opatrně se dotkla jeho spánku, těsně nad roztřepenou kůží. Jako kdyby zareagovala. Začala se zacelovat, nejdřív nahrubo, do nevzhledných jizev, které by hyzdily jeho tvář, ale potom i ty začaly růžovět a blednout, dokud se na mě neusmíval zase pohledný ďábel.

Natáhl se po mé ruce, a když si ji sundával z obličeje, měla jsem pocit, jako kdyby jeho rty zavadily o bříška mých prstů, takže jsem celá ztuhla. „Děkuju ti,“ řekl úplně z cesty. „Přinesu ti nějaké čisté věci a vyčistím ti tu ránu na hlavě, počkej na mě, než půjdeš do sprchy.“

Nasucho jsem polkla. „Cože?“ vykvikla jsem nad tou představou, a dost dobře zděšená tím, že by nebylo vůbec na škodu ho tam mít. Naštěstí umírající andělé v mojí hlavě přidali na intenzitě, takže jakákoliv sebelákavější představa mojí maličkosti a jeho v ošemetné situaci zmizela v propadlišti dějin.

„Kdyby se ti zamotala hlava a tys upadla, rád bych zůstal v dosahu,“ uvedl věci na pravou míru, ale pak to zkazil tím, že se přímo hříšně usmál. „Ale tvoji nabídku si budu pamatovat, třeba ji někdy budeme mít šanci využít.“

„Já jsem přece neřekla-“ začala jsem se bránit.

Skočil mi do řeči: „Slovně možná ne. Ale tvoje oči říkají něco jiného, Cel.“

„Jo, že tě chci zase praštit něčím těžkým po hlavě,“ zabručela jsem pohotově, načež se mi schválně hluboce uklonil a zmizel ve vířivé temnotě, ze které se mi znovu zvednul žaludek, takže jsem se s povděkem uvelebila na podlaze, kde jsem si lehla a doufala, že to pitomé houpání co nejdřív přejde.

A že na to, jak dát věci opět do pořádku, přijdu, až mi přestane třeštit palice.

Buďte, prosím, chvíli zticha…

Jen malou chvíli.

TICHO!

Ahoj. =) Omlouvám se, že jsem minulý týden díl vynechala, ale neplánovaně jsem se ocitla mimo republiku a nestihla jsem kapitolu připravit. Chci Vám moc poděkovat za nádherné komentáře, které mě nesmírně těší na duši. Děkuju, děkuju, děkuju. =) 

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Na hraně stínu 3: