OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Na hraně stínu 1

01.08.2019 (18:00) • Fluffy • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1266×

Pandořina skříňka

„Jakmile se zbavíme jedné chyby, objeví se další.“

(Murphyho zákon)

Snažila jsem se o tom nepřemýšlet. Namlouvala jsem si, že se mi to celé jenom zdá, ale štípala jsem se do ruky tak dlouho, dokud se mi neudělala modřina, abych se přesvědčila, že vážně nesním. Před několika hodinami byl můj život, až na pár hodně podivných náhod, naprosto nezáživný a nudný. Přežívala jsem ze dne na den, možná si v hloubi duše přála, abych mu dala nějaký smysl. No, vypadá to, že Bůh má hodně zvrácený smysl pro humor…

Překotně jsem si balila batoh, do toho se oblékala, takže jsem v jednom kuse zakopávala o nohavice džínů, jak jsem nevěděla, jestli si mám jako první natáhnout kalhoty, nebo si vzít tričko. Tenhle můj osobní chaos pozoroval chlap, co stál na prahu mojí ložnice, tvářil se, jako kdyby mu všechno v místnosti - a to i včetně mě -, patřilo. Bylo to děsivý. Možná mnohem víc než to, že ještě před pár minutami neměl ani jméno a objevil se tu zčistajasna. Do toho mě bolela hlava jako střep, srdce mi bouchalo do hrudníku, chtělo si prorazit cestu ven a zdrhnout daleko od týhle noční můry. A vzhledem k tomu, že všechny moje pokusy ve stavu filozofie „bojuj, nebo uteč“ selhaly, vážně jsem neměla na vybranou a musela ho poslechnout.

„Pospěš si,“ vyzval mě hlubokým hlasem poněkud netrpělivě.

Vztekle jsem upustila tašku na zem a vytáhla si kaťata až k bokům. Když jsem si stahovala dolů halenku, neušlo mi, že se jeho oči zastavily na mojí odhalené kůži trochu déle, než by bylo vhodné. Ale co mám koho soudit. Ďáblové ke všemu očividně přistupují poněkud volněji. Svádět k hříchu je nejspíš něco jako jejich každodenní mantra.

„Stejně nevíme, kde je,“ odsekla jsem. „To by byl takový problém, kdybych-“

„Ano, byl,“ utnul mě. „Řekl jsem ti jasně, že ti jde o život. Nehodlám tu sedět a čekat, až si pro tebe přijdou. Musíme pryč.“

„Kdo?“ žádala jsem vysvětlení, zatímco jsem cpala svetr do už přeplněného zavazadla, se kterým jsem pak vyrazila ke vchodovým dveřím tak rychle, že měl co dělat, aby mi uhnul. Nazula jsem si kecky, strhla z věšáku bundu a do volné ruky popadla softbalovou pálku. Jestli se mi naskytne možnost kohokoliv praštit, udělám to. I kdyby to měl být znovu on.

„Je jich příliš mnoho, než abych měl čas ti teď něco vysvětlovat. Žádal jsem tě, abys mi věřila,“ naléhal. „Vezmi si klíče od auta, jdeme.“ Skoro mě z bytu vystrkal a hnal mě po schodech hodně svižně, že jsem hned v dalším mezipatře zakopla. Neupadla jsem. Opět se zhmotnil těsně přede mnou, takže jsem dopadla do jeho paží. Zuby mu blýskly v pobaveném úsměvu, jakmile mě pustil. „Další modřiny už nepotřebuješ.“

„Proč vůbec musíme jet autem? Nemůžeš se se mnou prostě teleportovat, kam potřebujeme?“ zajímala jsem se, zatímco jsem se znovu dala do sbíhání pater.

Sice bylo už pozdní jaro, ale když jsem vysprintovala na ulici, ledový mráz se do mě zakousl a připomněl mi, že jsem se příliš neoblékla. Těsně předtím, než jsem začala drkotat zuby a soukat se do bundy, kterou jsem táhla v ruce společně s pálkou, mě oblilo příjemné teplo, jako kdybych si sedla ke krbu. To se ďábel objevil hned za mnou. „Jsi moc člověk na to, abych tě mohl vzít s sebou,“ sdělil mi.

Zamračila jsem se. „Moc člověk na co?“

„Kudy si myslíš, že procházím?“ odpověděl otázkou a nemusela jsem na něj ani vidět, abych slyšela to pobavení v jeho hlase. Chtěla jsem mu odseknout, a určitě by to bývalo vyznělo naprosto dokonale, takže bych ho usadila, ale nedostala jsem tu možnost. Dotkl se mého ramena. „Nejsme sami. Jdi. Nastartuj.“

Přikývla jsem.

Moje staré autíčko, které jsem pořídila ze třetí ruky, stálo přesně tam, kde jsem ho předevčírem nechala. Bylo dobře, že jsem v něm včera nejela na softbal do parku, protože po tom, jak večer skončil, bych ho musela nechat tam. A teď by bylo příliš daleko na to, abych v něm mohla jet… no, snad do bezpečí.

„SsssLADKÁ HOLČčččššiČččKO,“ ozvalo se ze tmy, když jsem otevřela dveře u řidiče, hodila dovnitř bágl a tak tak stihla sevřít ruku kolem svojí jediné zbraně. Co to sakra má bejt? Tohle je vážně hodně špatnej film. Nedostane to ani debilních dvacet procent. Propadák. „TAK BLÍZzzsssKO.“

„Vylez, ty šmejde,“ prskla jsem vztekle.

A málem to se mnou seklo, když se najednou rozestoupila tma ulice, vyvalil se sloupec tmavě šedého dýmu a objevilo se stvoření, které bych netoužila potkat ani v pravé poledne. Holohlavé cosi s ohromným podlouhlým tělem, rozeklaným hadím jazykem vystřelujícím v pravidelných intervalech a gigantickýma očima mdle zářícíma do tmy. Ten obří plaz po mně okamžitě vystartoval a já se proti němu rozmáchla pálkou. Dostal ránu, což ho na pár vteřinek vyvedlo z rovnováhy.

Cel versus šupinatý monstrum jedna nula.

Prudce na mě zasyčel a beze slova zaútočil znovu. Což bylo dobře, nepřežila bych další úchylný prozpěvování, zřejmě bych musela knockoutovat sama sebe, abych se uchránila. Než jsem se ale stihla dostat k protiútoku, zhmotnil se vedle něj Rhys. Sevřel ho jednou rukou těsně za hlavou, jako by to byla obyčejná užovka, a pak je pohltily plameny. Vykřikla jsem a automaticky uskočila z dosahu, takže jsem si narazila záda o otevřené dveře u řidiče, ale než jsem stihla cokoliv udělat, ďábel byl zpátky a oprašoval si prázdné ruce, jako kdyby popel na jeho dlaních byl obyčejná mouka. Sám neměl ani malou popáleninku. Ani nitka na jeho šatech nedoutnala, jen ten obvaz, co měl kolem hlavy, byl v tahu a jeho oči – ty plály karmínovou a beze slova mi sdělovaly, abych si nehrála na hrdinku a- „Kurva, zalez do toho auta, Celestino!“

Ano, Vaše Pekelnosti, jak si přejete.

Dopadla jsem ztěžka za volant, nastartovala, vycouvala a sešlápla plyn tak rychle jako nikdy. Teprve až když jsem najela na hlavní ulici, rozhodla jsem se letmo podívat na svého spolupasažéra, který, aniž by se připoutal, seděl z ničeho nic na sedadle vedle mě „Co. To. Do háje. Bylo?“ odsekávala jsem jednotlivá slova.

„Had,“ odpověděl mi, jako kdyby se nechumelilo.

„Tohle nebyl žádnej had, zatraceně!“ vyštěkla jsem. „Tohle bylo monstrum jak z Jurskýho parku!“

„Ne, jenom ze sedmého kruhu pekla,“ informoval mě naprosto klidně.

„Ze sedmého…?“ začala jsem opakovat a sevřela volant pevně v rukou, až mi zbělaly klouby. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. „Fajn. Tohle nezvládám. Neděje se to. Je to pitomost. Ráno se probudím a bude všechno v pohodě. Anebo nebude, ale dostanu svěrací kazajku, zavřou mě mezi čtyři vypolstrovaný stěny a pak, teprve potom, bude všechno v pořádku.“

Cítila jsem jeho pohled na tváři. Zase se mi tlemil. Jsem vážně ráda, že se tu baví alespoň někdo. Zatrolenej čert. „Dante ve své Božské komedii popsal těch kruhů devět. Dávám to jako příměr, máme odlišnou hierarchii, ale smrtelníkům se to lépe chápe, když to přirovnáme k něčemu, co znají.“

„Nechci nic vědět.“

Uchechtl se. „Vůbec nic?“

„Ne. Ani kam jedeme. Myslím, že prostě sjedu do řeky na nějakým příhodným místě a utopím se. Přinejmenším po mně nepůjdou žádný kingkongovský hroznýši a ty je nebudeš vraždit v pekelným ohni, nebo co to sakra bylo.“

„Přesně to to bylo,“ ujistil mě.

Mlčela jsem, jelikož mi opět hlavou projela bolest. „Asi bych ti měla říct, že zřejmě v sobě mám ještě dost alkoholu na to, abych nesměla za volant. Jestli mě zastaví, budeme mít problém.“

„S tím si nedělej starosti.“

„Co? Slíbíš policajtům kotel s all inclusive, pokud budou hodný?“ odsekla jsem.

Chvíli neodpověděl. „Na příštím kruhovém objezdu zatoč doleva, musíme vyjet až na kraj města.“

Udělala jsem, co po mně chtěl, a mezi námi se rozhostilo ticho. Až když jsme přejeli do tovární čtvrti, jíž se revitalizace zatím velkým obloukem vyhýbala, jsem konečně promluvila. „Pomůže mi, když to budu vědět?“ zeptala jsem se tiše.

„Na příští křižovatce rovně a pak druhá ulice zase po tvé levé ruce. Je to vchod číslo dva.“ Splnila jsem, co žádal, a podařilo se mi najít místo mezi starým pick-upem a řadou popelnic. No, neberte to. Teprve, když jsem vypnula motor, démon promluvil znovu. „To stvoření, které po tobě šlo, je jen další druh démona. Někteří z nich na sebe berou podobu hada, snad, aby se zalíbili nejvyššímu, mnoho z nich považuje Satana za toho, kdo našeptal Evě, aby utrhla jablko ze stromu poznání. Jsou to násilnické duše, které přišly do pekla, Cel. A jako každý násilník jsou v hloubi svého černého nitra zbabělci. Přidají se na stranu toho, kdo jim nabídne víc.“

„Ale tys ho prostě… spálil?“ povedlo se mi zformulovat konečně nějakou větu, když jsem zpracovala to, co mi povídal.

„V pekle existuje řád.“

„Aha.“

„Pochop, nejsem zplnomocněn k tomu, abych ti takové věci vysvětloval,“ povzdechl si a znělo to skoro smířlivě. „Pojď, chtěla jsi odpovědi. Ten, kdo tady žije, ti je dá.“

Vyšla jsem do noci a následovala ho ke vchodu do postaršího činžáku. Strčil do nezamčených skleněných dveří a vedl mě až do úplně posledního patra, výtah samozřejmě nefungoval. Na oprýskaném zvonku vedle jednoho z bytů se vyjímala jmenovka.

Pan Freddie.

Nakrčila jsem nos. „To má být jako vtip?“ otázala jsem se.

Rhysovi cukly koutky úst. „Ne. Věř mi, nemá smysl pro humor.“ Krátce zaťukal, ten zvonek se jménem ani nepoužil.

Chtěla jsem ve výslechu pokračovat, ale dveře se před námi otevřely a já si musela dát ruku před oči. Mrazivá záře vyplnila futra, svěží, ledový vzduch se prohnal kolem mě, cítila jsem, jak mi naskočila husí kůže a samovolně jsem se otřásla tím chladem. Teprve, když se světlo utlumilo, dovolila jsem si zamžourat skrz prsty.

Na prahu stál muž, odhadem něco mezi čtyřiceti a padesáti lety, ale i tak zatraceně pohledný. Světlé vlasy měl krátce zastřižené a modř v jeho očích připomínala letní nebe. „To jsi ty,“ sdělil mi naprosto vážně. „A vidíš mě.“

Nechápavě jsem se na něj zaksichtila. „A to bych jako neměla?“

„Ne,“ odpověděl mi, s naprosto rezervovanou mimikou. „Pojď dál.“ Ustoupil kousek stranou, abych mohla projít. Jeho hlas přešel do neslyšného horlivého šepotu, jímž něco sděloval ďáblovi, ale já překvapeně zírala na jeho byt.

Byl téměř prázdný. V pokoji, přímo navazujícím na krátkou chodbu, stálo pouze staré ošoupané křeslo, vedle kterého svítila stojací lampa, jediný zdroj světla, a u ní se kupily dva nesourodé komínky různě tlustých knih. Bible mezi Conradovým Srdcem temnoty a Ishigurovým Soumrakem dne. Brownovo Inferno hned vedle Danteho Božské komedie. Ten pohled mě fascinoval. Nic jiného než příběhy. Jen knihy v opuštěné místnosti. „Ráda čteš?“ přerušil mě opět odměřený hlas našeho hostitele. Rhys se uklidil kamsi do stínů, takže skoro přestat být vidět.

Zvedla jsem k tomu muži oči. „Ano.“ Kdo by taky rád nečetl, proboha? Co je to za pitomou otázku!

„Nepřekvapuje mě to. Tvůj otec byl velmi vzdělaný muž, hltal nové vědomosti se zápalem jemu vlastním.“ Řekl to, jako kdyby mi oznamoval, že venku je tma. Řekl to, jako by to byla ta nejbanálnější věc na světě. A já se nezmohla na nic jiného než na to, abych na něj zírala a pusa se mi otevřela dokořán.

Než jsem se ale vzpamatovala, strach mi sevřel útroby. Těsně předtím, než mě palčivá bolest ochromila. Jako kdyby někdo vzal roztavené železo a vypálil mi cejch kamsi do boku. Sevřela jsem postižené místo dlaní, ale to už byl Rhys u mě a nešetrně mi vyhrnul triko až ke krku. Tam, kde jsem cítila žár, se opravdu objevil zarudlý flek, který měl podivný tvar. Jen na pár okamžiků, než zmizel, a bolest se vytratila stejně rychle, jako přišla. Pokud by mi samotné nedošlo, co se právě stalo, démonův ustaraný pohled by mi stejně napověděl. Musela jsem otce nechat otcem. Alespoň pro tuhle chvíli. „Já… potřebuju vaši pomoc,“ nasucho jsem polkla, „mého anděla strážného unesli.“

Domnělému panu Freddiemu výraz v tváři potemněl. „Věděl jsem, že s tebou budou problémy, děvče. Jen jsem netušil, jak moc velké.“

Už už jsem otevírala pusu, že mu něco odseknu, ale Rhys v mém zorném poli záporně zakroutil hlavou a odpověděl místo mě: „Neví o sobě vůbec nic. Nemá žádné schopnosti, které měly všechny děti jako ona. Je jako slepá a hluchá.“

„Viděla moji záři,“ namítl ten druhý.

„Pochybuju, že je to cokoliv jiného než Camaelovo volání o pomoc,“ prohlásil co nejklidněji démon, ale čelisti se mu napjaly, jak se držel, aby neplácl něco, co by nás oba mohlo mrzet. Už jen z toho výrazu jsem pochopila, že tady by nám i veškerý pekelný žár byl úplně k ničemu. A tak jsem po jeho vzoru mlčela.

Blonďák přešel ke svým knihám a chvíli se v nich přehraboval, než popadl hodně ošuntělý výtisk Srdce temnoty. Kniha v jeho rukou zazářila, bylo to jako dívat se do žhnoucího slunce, takže jsem musela uhnout pohledem a zavřít oči, ale stejně se mi za víčky míhala rudá zraňující světýlka. Nechal mi čas na krátkou rekonvalescenci, abych se alespoň trochu vzpamatovala, protože trpělivě čekal, dokud jsem se k němu zase neotočila. Na natažené dlani ležel řetízek z rudého zlata, zakončený přívěškem s hvězdou na konci.

„Co to je?“ šeptla jsem.

„Tohle je tvoje dědictví. Tvůj otec mi ho dal do opatrování a já mu slíbil, že pokud o něj někdy požádáš, věnuji ti ho.“

Kousla jsem se do rtu. „V čem je háček?“

Přívěšek mu sklouznul na prst a on ho rozhoupal jako kyvadlo. Měla jsem pocit, že jsem v jeho pohledu zahlédla drobný hrdý úsměv, ale byl pryč dřív, než jsem se o tom mohla přesvědčit. „Je v něm hodně bolesti,“ vysvětloval mi. „Jestliže jsi dostatečně silná, může ti pomoci najít tvého anděla strážného. Pokud tu sílu dokážeš zvládnout a využít ve svůj prospěch.“ Načež si mě pohrdavě přeměřil očima, a pokud jsem k němu před pár okamžiky cítila drobnou sympatii, byla v nenávratnu. „Ale jestli démon říká, že ani doteď v sobě nic z jeho moci nemáš… je dost dobře možné, že tě to zabije.“

„Kdo je můj otec?“ Rhysovy dlaně mi sevřely ramena v konejšivém gestu ještě, než jsem otázku dopověděla. „A kdo jste vy?“

„Tvůj strýc, dítě,“ reagoval chladně. „A pokud chceš znát svého otce… stačí si vzít tohle.“ Řetízek se opět zakýval. „Cítím váhání tvojí duše. Myslel jsem, že jestli po něčem toužíš v hořkém nočním snění, Celestino, je to pouze pouhopouhá pravda.“

Zamračila jsem se na něj. Vyhrožoval mi. Dobíral si mě. Dělal ze mě něco, co jsem nikdy nebyla. A to zbabělce. Možná mě život příliš nebavil. Možná jsem nevěděla, co se sebou, ale nikdy jsem netoužila se ho vzdát.

Udělala jsem krok vzad a narazila tak do démonova těla. Potřebovala jsem oporu a paradoxně jsem si v tuhle chvíli vybrala stranu pekelnou. Cosi uvnitř mě mi totiž napovídalo, že ať už byl Rhys kdokoliv, ať už přišel z jakéhokoliv kruhu pekla, že mu můžu věřit. Že jeho starost o mého anděla strážného je nefalšovaná a pravá. Ať už měl jakékoliv důvody, které rozšifruju tím, že ho v nejbližší době podrobím nepříjemnému výslechu.

Pokud se máme vydat společně na nějakou bláznivou křížovou výpravu, musím si být jistá, že se na něj můžu ve všem spolehnout.

Bude to něco za něco. Ale ďáblové snad už od pradávna uzavírali s chamtivými lidmi dohody, tohle bude jen jedna další z mnoha…

To, že jsem uměla zkazit život sama sobě, neznamená, že nechám jiné, aby kvůli mně trpěli. Zvlášť jestli tomu můžu nějak zabránit. Cejch, který se mi vpaloval před pár minutami do kůže, byl nezvratným důkazem, že nebeská bytost, jež mě z nějakého nepochopitelného důvodu chránila, za mě teď platí cenu nejvyšší.

Démonovy ruce mě pohladily po pažích, jako kdyby vycítil, na co myslím. Nevymlouval mi to. Sobecky chtěl zachránit přítele. Ale taky mi řekl, že jim dvěma na mně záleží. A já z celého srdce toužila jeho slovům věřit. Alespoň na chvíli jsem chtěla mít pocit, že někoho vážně zajímám.

Chňapla jsem po řetízku.

A z náhlého popudu jsem hvězdu z tenkého zlata oběma rukama přelomila v půli, jelikož jsem měla pocit, že přesně to s ní mám udělat.

Slzy. Žal. Naprosté krveprolití.

Vazká agónie mi začala prostupovat tělem. Dusila mě. Ochromovala mě.

Země byla posetá zničenými těly. Mrtvoly. Zranění, jimž už nezbýval dech. A vyhasínající světlo, na jehož místo se plíživě vkrádal stín.

Srazili ho na kolena. Krásného a pyšného. Drželi mu ruce a nohy, zatímco mu rvali křídla ze zad. Ta nádherná běloskvoucí křídla rámovaná zlatem. Silný vítr rozfoukával pírka do všech stran, mísil se s výkřiky jeho bolesti.

Jeho oči, oči, které jsem byla zvyklá vídávat každé ráno v zrcadle, se na mě upřely, jako kdyby mě viděly.

A v tu chvíli, kdy se jim podařilo tu nádhernou záplavu per vytrhnout zcela a zlámat ji snad na tisíc kusů, mu ten, kterému jsem neviděla do tváře, zabořil nehty do hrudníku, někam do míst, kde mu muselo bušit srdce, a světlo, nádherné zářivé světlo třpytící se hvězdy, z něj pomalu odsával. Mačkal ho ve svých prstech a přes křik oběti bylo slyšet, jak se směje.

Vysmíval se mu, i když zbitý muž padl na zem, téměř bez života.

Kopl do něj. A pak znovu, dokud tělo nepřepadlo do temnoty, jež se pod ním najednou rozevřela.

A přesně v ten moment, v ten okamžik, kdy padal černotou, jsem ucítila horký osten bolesti, jenž mi projel páteří. Vystřeloval mi do rukou i nohou, usídlil se v mojí hlavě, kam se hrnuly miliony obrazů. Vzpomínky, které mi nepatřily. Krvavých, trýznivých a mučivých…

„Cel…? Cel!“ protlačil se ke mně ten stejně laskavý hlas, který mě budil dnes v noci už jednou.

Rhysovy rudé starostlivé oči byly to poslední, co jsem vnímala, než mě obestoupila vlídná čerň bezvědomí.

Děkuju, děkuju, děkuju. Ani si nedovedete představit, jak mě potěšily Vaše komentáře. Mávám všem svým starým známým a vítám u povídky i ty nové. Jste báječní!  

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Na hraně stínu 1: