Mystic queen - 6. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Ehm, jsem Violetti a je mi šestnáct. Od té doby, co jsem se přestěhovala do Finska, se dějí divné věci.
Jak to mohla vědět a nic mi neříct? Už všechno vypadalo dobře a pak najednou z nebe seskočil ten kluk.

16.02.2011 (13:00) • Lussy • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1277×

Nečekaný zvrat

Termín odchodu se neúprosně blížil a já propadala panice. Vůbec jsem netušila, co povím ostatním, kamarádům, které jsem posledních několik měsíců zanedbávala, co povím mamince. Pokaždé když jsem se na na podívala, sevřel se mi žaludek a píchlo mě u srdce, to jí přece nemůžu udělat.

„Mami?“ zavolala jsem směrem do kuchyně. Tušila jsem, že tam byla, protože se z ní linula nádherná vůně.

„Ano, zlatíčko?“ Vykoukla a v ruce držela dva plné talíře těstovin, které vypadaly opravdu chutně.

„Už nic.“ Usmála jsem se na ni, tedy spíše jsem se snažila a upřímně jsem doufala, že to nebyl žádný škleb.

Syksy mi dal týden na rozloučení. Týden! Tak strašně málo času. Nevěděla jsem jak začít, a tak jsem to pokaždé nějak zakecala. Asi v polovině týdnu se vrátila trochu později z práce. Myslela jsem, že se za tu dlouhou dobu zblázním, a tak jsem chodila pořád dokola jako lev v kleci.

Když konečně přišla vyběhla jsem schody do pokoje a tam se zavřela. Pustila jsem si do uší nějakou písničku, která hrála v rádiu a zavřela oči.

Zdálo se mi, že slyším hlasy, a tak jsem si pro jistotu sundala sluchátka a vypla rádio.

„Zlatíčko!“ volala mě dolů. Seběhla jsem schody a už seděla na pohovce.

„Jsem tady,“ vydýchávala jsem se.

„Chtěla bych ti něco říct, možná to pro tebe bude šok a možná taky ne,“ snažila se usmát.

„Ty jsi těhotná!“ vyhrkla jsem bez rozmyšlení.

„Ale ty hlupáčku, to ne, ale je to důležité, hodně důležité.“ Najednou strašně zvážněla, nevěděla jsem, co čekat.

„Vím, že je tvůj čas. Vím, kdo a co jsi a vše naprosto chápu. Syksy mi pověděl o vašem odchodu a jestli je to pro tebe a tvou zem to nejlepší, nebudu ti v ničem bránit.“ Pohladila mě po vlasech. Byla jsem zmatená, ona to všechno věděla a přesto mi nic neřekla.

Teď to bylo vše snazší, mohla jsem se s ní plnohodnotně rozloučit a pak koncem týdne vyrazit „domů“.

Syksy mě vyzvedl asi ve tři odpoledne. Venku už na nás čekal taxík a ten nás odvezl do odlehlé části města. Vystoupili jsme a počkali až taxi odjede. Pak jsme se vydali na cestu za portálem, který měl být od onoho místa jen kousek.

Syksy se najednou zastavil a začichal.

„Někdo tu je,“ zašeptal téměř neslyšně.

„A kdo?“

„Drak.“

Vyčkával, trpělivě vyčkával. Zaslechl v jejich rozhovoru něco o týdnu, a tak se připravil. Měl dokonalý plán, který musel vyjít i kdyby nechtěl.

Vydal se do města hledat portál a našel ho dříve než počítal. Byl v odlehlé části města a zářil na všechny strany pastelovými barvami. Oklepal se, pastelové tóny nesnášel a už vůbec ne v tak teploušské kombinaci.

Poblíž portálu si schoval náhradní věci, protože počítal s jednou věcí o které milý Syksy neměl ani zdání. Několik dní vyčkával na střechách až do jejich příchodu. Nemusel se ani dívat, její pronikavá vůně byla všude, hlavně v jeho nose.

Šli tiše, ale pak uslyšel šepot, už o něm věděli a tak se už nemusel skrývat. Sebevědomě seskočil ze střechy přímo oproti Syksymu.

Byla jsem vyklepaná strachy, protože podle Syksyho výrazu to určitě nebyl nikdo hodný a především mě známý. Těkal po uličce pohledem, ale pořád nikoho nenacházel. Zčista jasna z nebe spadl kluk. Vypadal dost sebevědomě, ale moc jsem mu do tváře neviděla, protože jsem byla skrytá za Syksym.

„To si nečekal, co?“ vyšlo z něj, byl to takový pohrdavý tón, takže to nebyl žádný mírumilovný dráček.

„Opravdu jsem tě nečekal,“ odpověděl mu Syksy se stejným tónem.

„Kdo ti dal to právo mi tykat?!“ vyjel na něj ten kluk.

„A kdo ho dal tobě?“ oplatil mu. Ta slovní přestřelka trvala pěkně dlouho, dokud oba nezačali zuřit, jelikož se dostali na téma Já, Violetti, královna?

„Ani se ji nedotkneš!“ zavrčel Syksy.

„No tak, ukaž se malá.“ Ušklíbnul se. Opatrně jsem vystrčila hlavu a málem chytla infarkt. Koukala jsem se do těch tmavých očí, které mě pronásledovaly, které jsem už viděla u školy. Všechno mi do sebe zapadlo, on mě sledoval!

Vykročil směrem k nám.

„Jdi,“ pošeptal mým směrem Syksy. Byla jsem rozhodnutá mu nějak pomoci a tak jsem zůstala na místě.

„Na co čekáš?! Vypadni! Zmiz! Nečekej, potom si tě najdu!“ rozkřičel se. Hleděla jsem na něj jako na UFO. Probrala jsem se a běžela jak nejrychleji mohla. Pomalu mě začalo bodat v plicích a tak jsem zpomalila. Z očí mi začaly téct slzy obrovskýmy proudy. Sjela jsem po zdi na zem a schovala hlavu do dlaní.

Ucítila jsem zase to teplo.

Zuřivě na sebe vrčeli, a pak se to stalo, vyhodili pravidla oknem a proměnili se, oba a najednou. Byl to zuřivý boj plný ohně a taky krve. Syksy se snažil, jak mohl, ale proti Taivasovi neměl nejmenší šanci. Byl už dost rozdrásaný drápy a tak, tak stíhal po Taivasovi vrhat plameny.

Taivas si s ním jen hrál, ale pak ho to už přestalo bavit a tak Syksymu zasadil dost velkou ránu, kterou mu i pořádně „vypálil“, takže byla dvojnásobná.

Syksy se proměnil a jeho bezvládné tělo dopadlo na tvrdý chodník. Taivas se taky přeměnil a vytáhl si své uschované oblečení. Oblékl se a tělo Syksyho ukryl pod obrovskou plachtu a hodil ho do jedné staré budovy. Ještě než se vydal najít Violetti, vzal si podobu Syksyho.

Podle její vůně ji nebylo těžké najít. Seděla v jedné uličce a plakala. Nejdřív ji propaloval pohledem, ale pak se snažil nasadit tón, jakým by asi k ní mluvil Syksy.

„Můžeš stáhnout štít?“ Nasadil snad ten nejpřívětivější tón jaký uměl a při tom se zašklebil hlasu, jaký vlastnil Syksy.

Uslyšela jsem kroky, ale neodvážila jsem se zvednout hlavu.

„Můžeš stáhnout štít?“ uslyšela jsem ten známý hlas. Zvedla jsem hlavu a stál tam. Ani jsem nepřemýšlela a běžela rovnou k němu.

Skočila na něj a tiskla se k němu, jako malé dítě ke svému medvídkovi. Zaskočila ho svou reakcí, ale ne natolik, aby neudržel rovnováhu. Celého ho zlíbala a až pak si uvědomila, co udělala. Seskočila z něj.

„Já, ehm, promiň.“ Koukala se do země a všude možně.

„To nevadí.“ Pohladil ji po tváři a poté chytil za ruku.

„Kam jdeme?“ vyhrkla.

„Musíme jít, už víme, že tady nejsi v bezpečí, takže čím dříve budeš doma, tím lépe.“ Nevěřil tomu, že to vypustil z pusy a že je tak skvělý herec, chvíli přemýšlel, že by zašel na nějaký casting, ale když došli k portálu, hned to vypustil z hlavy.

Když se koukla okolo, všude byla krev a cítit ještě kouř.

„Ty jsi ho zabil?“ řekla roztřeseně.

„Řekněme, že jsem se ho na chvíli zbavil a teď pojď,“ popohnal ji. Teď to byl zase on, ten chladnokrevný Taivas.

Violetti jej pevně stiskla za ruku, nečekal to, ale držel, i když by ji nejraději odhodil na druhý konec města. Snažil se na ni povzbudivě usmát, a pak spolu vstoupili do toho obřího barevného portálu, který se za nimi okamžitě uzavřel.

Shrnutí // 7. kapitola

Autor: Lussy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování