OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Mystic queen - 26. kapitola

30.04.2011 (13:00) • Lussy • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1151×

Malý dárek na rozloučenou

Byla jsem zničená, teď už jsem neměla nikoho blízkého. Všichni byli mrtví, ať už Taivas a nebo Harmaa.

Zmrzle jsem stála a stále držela Pippuriho za ruku.

„Už tady není, jsi spokojený?!“ vyjel na Kosta Pippuri.

„Nebýt tebe, ještě by žila!“ rozkřičel se Kosto.

„To ty si ji pošpinil. Měl by si chcípnout!“

„Chcípnout by si měl ty, ty si ji zabil!“

„Dost! Nikdo tady chcípat nebude!“ naštvala jsem se já a přísahala bych, že mi z nosu stoupala pára. Oba ztuhli.

„Já rozhodnu o vašem trestu!“ prudce jsem upustila Pippuriho ruku – až teď jsem si všimla, že ji ještě stále držím. Pokývli hlavou, ale nadále se propalovali pohledy. Rozběhla jsem se pryč, někam od těch dvou.

Chtěla jsem být sama, jediné co mě napadlo, byl ten útes a tak jsem si na něj sedla. Dívala jsem se do moře a cítila, jak na mě dopadaly kapky deště. Díky němu nebylo vidět, že jsem brečela. Ramena se mi otřásala a vzlyky se draly z hrdla ven. Byla jsem sama a jediný Syksy mi tak moc připomínal Taivase, takže jsem ho raději zavrhla.

Seděla jsem tam až do soumraku, nemohla jsem se vyrovnat s tím, že mi můj další blízký umřel před očima. Pomalu jsem se zvedala. Stejně rychle jsem mířila k hradu, věděla jsem, co mě čekalo.

Čekalo mě další sezení s radou. Teď už v ní byl i Olut, který mě hodně podporoval, jak nejvíce mohl a to stejné dělal i Oransii.

Zpráva o smrti se rychle roznesla po celém hradě a všichni nedočkavě čekali na mé rozhodnutí. Sjednala jsem si pořádek, chtěla jsem rozhodovat sama ze své vůle, ale s jejich svolením.

Stráže přivedli Pippuriho a poté Kosta, oba stáli vedle sebe bez hnutí a se svěšenou hlavou, určitě jim muselo být hrozně.

„Na útesu jsem dlouho přemýšlela nad vším, co se stalo a dospěla jsem k jednomu. Kosto?“ Dotyčný zvedl hlavu a upíral na mě své, zcela bez jiskry, žluté oči.

„Zradil si. Odešel si a pomáhal... Taivasovi. Harmaa byla má velmi dobrá přítelkyně a velmi mocná osoba, doufám, že si uvědomuješ, co tím myslím. Je nenahraditelná a to nejen v našich srdcích.

Stále jsem přemýšlela nad nějakým trestem, který by smrt Harmy přebil, ale žádný jsem nevymyslela, až na jeden. Možná ti to přijde kruté, ale je to jediná věc, která je možná, bez jakékoli újmy.

Budeš bydlet v jejím pokoji, budeš pořád vedle mě stát. Tvůj nejhorší trest je ale ten, že budeš naživu a budeš muset žít s tím, že Harmaa umřela.“ V sále bylo naprosté ticho, někteří pokyvovali hlavou, někteří byli zamyšlení.

„Pippuri, ty jsi dlouho vládl za mě, za to ti velice děkuji, ale tvá výbušnost nás připravila o Harmu. Tvůj trest je stejný, budeš muset se vyrovnat s tím, že tady není a nikomu nedovoluji, aby tě zabil. Další tvůj trest je, že budeš žít vedle Kosta, muže, který byl vlastně i příčinou toho všeho,“ obrátila jsem se na Pippuriho. Všechno přijal, celý svůj trest.

Po tom těžkém výroku jsem se vydala do svého pokoje, kde čekal Syksy. Stál u okna a nervózně tam přešlapával.

„Syksy?“ Otočil se a měl na tváři takový zvláštní výraz. Něco se dělo.

„Violetti, měl bych odejít, tedy spíše, rozhodl jsem se, že odejdu. Nemá smysl tady být, odmítáš mě jako svého kamaráda, prostě to nejde,“ vydechl. Vykulila jsem oči, tohle nemohl myslet vážně.

„Syksy, tohle mi nedělej, zůstal si tu jen ty! Prosím, nikam nechoď! Jsi můj jediný přítel, tobě jedinému můžu věřit!“ snažila jsem se ho přesvědčit.

„Violet, ty mi něco tajíš, já to vím, cítím to. Myslím, že to Harmaa věděla, ale mě se to bojíš říct. Já potřebuju pryč, je tu plno. Já vím, ubližuju ti, ale jinak to nejde.“

„Půjde to jinak, já ...“

„Violetti, nic neuděláš, já chci odejít a taky to udělám. Spousta jiných lidí ti pomůže s vládou lépe než a taky jim budeš více věřit, je mi to strašně líto.“ Přišel ke mně a silně mě objal.

„Neplakej.“ Pohladil mě po vlasech.

„Chceš vědět, jak jsem tě našel?“ Jen jsem zvedla hlavu.

„Dostal jsem tenhle přívěšek,“ ukázal mi kruhovitý přívěšek, který měl fialový kámen přesně uprostřed.

„Vždycky, když jsem byl někde poblíž, rozsvítil se a navíc, byla si jediným člověkem, který měl široko daleko fialové oči,“ zasmál se a já s ním. Nejednou zvážněl.

„Pamatuješ na ten portál?“ Jen jsem přikývla.

„Jím je otevřeš a taky zase uzavřeš, stačí si jen přát určené místo. Má ještě další vymoženosti, ale na ty budeš muset přijít sama, protože další informace mi sděleny nebyly.“ Pohladil mě po tváři a pak mě políbil na čelo. Něco mi to připomnělo, vlastně někoho.

Zvedl tašku ze země a zmizel z mého a nejen z něj, ale i z mého života.

Shrnutí // 27. kapitola