OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Mystic queen - 18. kapitola

15.04.2011 (19:00) • Lussy • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1152×

Tajný trénink

Když jsme s Viini připravovaly večeři, nenápadně se ke mně přitočila.

„Za chvíli nám dojdou zásoby bylinek a Pán je má rád jedině čerstvé, takže se připrav, že budeme muset jít do lesa,“ mrkla na mě.

Hned mi šla práce líp. Celou tu dobu jsem sekala latinu, abych mohla jít ven a Viini slíbila, že se za mě přimluví a já jsem jí věřila. Pořád mi tam nezapadala, ale byla jediný člověk, který se mnou mluvil jiným tónem než tím povýšeneckým.

„Slíbil, že nad tím pouvažuje,“ sypala ze sebe udýchaná Viini, určitě běžela celou cestu, aby mi řekla tu novinku. Byla jsem neuvěřitelně šťastná, zase se podívám ven, ale věděla jsem, že budeme mít velkou ostrahu, abych neutekla.

Když jsem měla hotovou práci rozeběhla jsem se za Taivasem, jenže jsem do něčeho tvrdého narazila a byla jsem si stoprocentně jistá, že jsem žádnou zeď nepřehlídla. Kdo to asi mohl být...

Když jsem uviděla ty tmavě modré oči, hned mi bylo jasné, koho jsem povalila.

„Já... Ehm... Promiň,“ sbírala jsem se z něj.

„To nic,“ oprášil se a taky se zvedl.

„Co tak rychle?“

„Můžu jít? Že můžu? Prosím, prosím prosíííííím,“ chrlila jsem ze sebe rychlostí světla.

Byla jako malá holčička, která strašně moc chtěla nejnovější panenku Barbie a tatínek jí ji nechtěl koupit. Pořád prosila a Taivas si to nechal líbit, ještě nikdy ho tolik neprosila a tak svolil, jenže byl v tom háček a pořádně velký, na kterém byla i žížala. Museli s nimi jít jeho muži a bylo jich hodně, aby měli proti Violetti aspoň nějakou šanci.

Celá ta famílie neměla vůbec smysl, protože Violetti neměla v plánu utíkat, právě naopak, chtěla si tu vycházku užít. Její maminka ji zasněně sledovala, jak ráda by jí řekla, že to ona ji porodila, ona ji dala život, ona jí dala jméno, které používá do teď.

„Děje se něco?“ ozvalo se jí příliš blízko u ucha, až nadskočila.

„Ne, nic. Jen jsem se trochu zamyslela,“ usmála se na Violetti.

Bylo to jako tehdy, byla ještě malinká a její fialové očka svítila i ve tmě. Moc nerada vzpomínala na den, kdy ji pro její dobro opustila a nechala ji se vzkazem u své kamarádky Sorény. Byla to vlastně jedna z mála vzpomínek, které na ni měla a teď ji měla u sebe.

„Chtěla bych tě něco naučit, ale potřebujeme soukromí,“ zašeptala, a pak odešla k Olutovi. Byl to její přítel, moc dobrý.

„Mohla bych požádat o trochu soukromí?“ sladce se usmála.

„Pro tebe cokoli,“ usmál se na oplátku Olut a nechal muže, ať se trochu stáhnou.

Viini se vrátila zpět k Violetti, která seděla na pařezu. Když uslyšela kroky, zvedla hlavu.

„Už tě někdy někdo trénoval?“

„No, nejdřív to byl Syksy, a pak tenhle bídák.“

„Taivas?“ podivila se.

„Takhle by si o něm neměla mluvit, je tady posvátný.“

„On ale svatý není,“ snažila se to Violetti vyvrátit.

„Já vím, ale tady si jej všichni velice váží a ty mu takhle odporuješ, nesmíš se divit, že tě nemají rádi a navíc jsi vetřelec, to kvůli tobě musí žít jen tady.“

„Tak ať se přestěhují k nám.“

„Víš, Violetti, ono to tak lehce nejde. Jednou překročíš hranici a je z tebe vyhnanec a ve tvé zemi na vyhnance čeká smrt, někdy se vládce umírnil na nějakou službu, ale většinou to byla vážně smrt.“

„Tak to jsem nevěděla.“

„Jsi ještě mladá a ani si se ještě nedostala k pořádné vládě, která tě doufám bude čekat. Ale zpět k tomu tréninku,“ usmála se.

„Umíš se už proměnit?“

„Myslíš, že bych tady jinak byla?“

„Je na čase se to naučit...“

„Jak?“

„Musíš se uklidnit a myslet jen na to jedno. Časem to půjde samo, ale nejdříve se to budeš muset naučit a když už budeš vědět, jak na to, slibuji ti, že ti odsud pomůžu.“

„To by si pro mě udělala?“

Pro Tebe, moje zlatíčko, cokoliv.

„Samozřejmě,“ usmála se tak mateřsky, až to Violetti zapletlo hlavu.

„Jak daleko jste došli?“

„K fyzickému útoku,“ zasmála se, když si na to vzpomněla, jenže pak jí úsměv zamrzl. Vynořily se ty vzpomínky, které ji nesmírně přitahovaly k Taivasovi, i když byl tehdy v jiném těle.

„Naučím tě chytat koule, ale musíme si pospíšit, protože nikdo netrhá bylinky tak dlouho,“ zasmála se a my mohly začít.

Úkol to byl velice těžký, ale já ho zvládla. Dostala jsem pochvalu a s obrovským úsměvem jsem si to kráčela do hradu. Zvláštní bylo, že mi úsměv lidé opláceli. Pro jistotu jsem si sebe samu prohlídla v pokoji v zrcadle, jestli nemám tričko naopak, kalhotky na kalhotách, ale nic takového jsem nenašla ani další chyby, kterým by se mohli smát.

Asi jsem si zlepšila pověst.

Shrnutí // 19. kapitola