OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Mystic queen - 17. kapitola

14.04.2011 (16:00) • Lussy • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1183×

Služebná?! Pche

Tentokrát na návštěvu přišel ten žlutoočka.

„Chce s tebou mluvit,“ prohlásil jen tak mimochodem. Neměla jsem v plánu se zvednout, ale on to udělal za mě. Za chvíli mě táhl do nějakého pokoje. Jen co za sebou zavřel dveře, už jsem ležela na zemi a pěkně to tam vytírala.

„Musím tě potrestat, protože si mě neuposlechla. Byla jsi zde jako host...“

Musela jsem si odfrknout. Já byla host? Hosté se zavírají do tmavého pokoje?

„Byla jsi host, ale teď budeš jen malá služtička, která bude poslouchat na slovo, jasný?!“ zvýšil hlas. Přemýšlela jsem, jestli by se hrad zbořil od základů, kdyby zařval.

Ona mě neposlouchá. Hystericky křičel Taivas ve své hlavě, ale navenek nic nedával znát. Pila mu krev a to neuvěřitelnou rychlostí. Jeho trpělivost byla velká, hodně velká, ale s ní vyprchávala rychleji než by tály ledy v Africe.

„Táhni do kuchyně, ať tě dneska už nevidím!“ rozkázal mi. Na důkaz jeho „autority“ jsem se líně zvedla a odtáhla se z pokoje. Řekl, ať táhnu, tak jsem se táhla, jenže jsem nevěděla kam. Pokoje jsem v tomhle obrovském bludišti znala jen tři – ten „svůj“, jeho a velký sál.

Naštěstí – nebo spíše bohužel – se objevil Kosto, který mě milerád odvedl do kuchyně, kde to krásně vonělo, ale to jídlo asi nebylo pro mě.

„Ahoj, já jsem Viini,“ vyskočila ze skříně ta malá služebná ze včerejška.

„Tady se mužeš převléci a pak se pustíme do práce,“ zašvitořila a „odtancovala“ někam pryč. Ze staré skříně jsem vytáhla nějaké oblečení a oblékla se. Vážně by potřebovali s vybavením pomoct.

Zase se jen tak objevila. Netuším, jak to dělala, ale daly jsme se do práce. Musela jsem pracovat celý den, protože toho snědli vážně hodně a talíře se sami neumyly.

Do postele jsem padla mrtvá a vzbudil mě vážně nepříjemný budíček v podobě Kosta. Doslova mě vytáhl z postele a poté následovala cesta do kuchyně, kde jsem měla s Viini připravovat snídani pro „pána“, jeho a celou jejich gardu. Práce to byla náročná, ale nakonec jsme to obě zvládly.

„Tohle děláš každý den?“ vypustila jsem ze sebe zadýchaně.

„Už celých šestnáct let...“

„Páni, tolik mi je. Ehm, ty jsi drak?“

„Už to tak bude,“ zasmála se a začala zase něco kuchtit. Vytřeštila jsem oči.

„Je deset hodin, nejvyšší čas začít dělat oběd, jinak bude zle.“ Velice neochotně jsem se zvedla a šla Viini zase pomáhat.

S ní práce vždycky rychle uběhla. Osoba to byla velice milá a proto mi moc nedocházelo, proč tady vůbec byla, nějak mi sem nezapadala. Všichni na mě byli hnusní, ale ona byla milá a pořád se usmívala.

„Ta mladá má donést oběd Pánovi,“ houkl do kuchyně jeden z těch hromotluků, kteří mě nedávno sem dovlekli.

„Olute, příště se ohlaš!“ okřikla ho Viini, protože se neuvěřitelně lekla.

„Že jsi to ty,“ mrkl na ni. Na mě se zamračil a odešel. No, co jsem komu provedla?

Když byl oběd hotový, naložila mi ho Viini na podnos. Dalo mi velkou práci ho zvednout, ale podařilo se. Vrávoravě jsem s ním zdolávala schody a pak malé koberečky, které byly rozmístěné po celém horním patře. Byly zákeřné, kousaly mi nohy.

Přendala jsem si podnos jen do jedné ruky, abych mohla zaklepat a potom otevřít dveře. Naštěstí se to všechno padařilo bez jakékoli újmy na mém zdraví, ale jen do té doby, než jsem uviděla majitele pokoje jen v ručníku...

No bezva, část nějaké ovocné šťávy skončila na mojem tričku. Odložila jsem tác s jídlem a přiloženým ubrouskem jsem se snažila skvrnu vyčistit.

„Nemohl by si se oblíknout?“ obrátila jsem se na něj.

„Vadí ti to?“ odpověděl otázkou.

„Ne,“ vyhrkla jsem bez delšího rozmýšlení. Najednou mu spadl ručník a já málem chytla infarkt. Rychle jsem si zakryla oči a on se začal smát. Pomalu jsem rozevírala prsty, abych se koukla, co je tak strašně vtipné. No jo, jeho bílé boxerky byly vážně sexy.

Přešel celou místnost k jedné skříni, která stála hned vedle zrcadla. Vytáhl z ní tmavé kalhoty a dvě košile – tmavě modrou a černou.

„Která je lepší?“ zeptal se. Pro jistotu jsem se ohlídla, jestli náhodou nemluví na někoho za mnou, ale nikdo tam nebyl.

Hm, ta tmavě modrá mu ladí k očím, ale zase ta černá podtrhne jeho image. Přistihla jsem se, jak nad tím přemýšlím a doslova se u toho rozplívám. Zatřepala jsem hlavou, abych ty myšlenky vyhodila z hlavy.

„Není to jedno?“ nadhodila jsem.

„Ne, není.“

„Vem si, co chceš...“ Nechala jsem to vyznít do prázdna. Obě košile odhodil na postel a oblékl si bílé tričko, dělalo ho mohutnějším než byl, nebo spíše než si myslel.

Začal se přibližovat a já začala couvat. Natáhl se přes mě a vzal si podnos s jídlem. No jo, já hloupá jsem si to neuvědomila, takže jsem byla za absolutní blbku s korunou.

Vzal si ho na postel a začal jíst. Zůstala jsem tam stát a dost hlasitě polkla, od včerejška jsem nic nejedla a můj žaludek už se hlásil, abych mu tam něco hodila.

„Chceš?“ Nemusel říkat dvakrát. Hrozně ráda jsem mu spapala polovinu jeho porce i s pitím, které stejně ještě zasychalo na mém tričku.

„Dík.“ Chvíli jsem seděla s otevřenou pusou, ale když jsem si to uvědomila, sklapla jsem ji. Nemohla jsem uvěřit, že to řekl.

„Není zač,“ prohodila jsem, když jsem odcházela s prázdným podnosem zase do kuchyně.

Shrnutí // 18. kapitola

Rozhodla jsem se, že Vám udělám menší kvíz. Jestli pak uhádnete, kdo je to ta Viini?

PS: Jednou jsem se o ní v předešlých kapitolách zmínila.