OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Mystic princess - 26. kapitola

08.08.2012 (12:00) • Lussy • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1381×

Oslava

Otevřela jsem oči. Ostré světlo mě bodalo do očí a tak jsem je znovu zavřela. Tentokrát jsem byla opatrnější – hezky kousek po kousku. Zamžourala jsem a uviděla tátu, jak se usmívá.

„Probudila se, ona se probudila!“ jásal, ale já moc nadšená nebyla – bylo to na mě trochu moc nahlas.

„Trochu tišeji, prosím,“ zaprosila jsem.

„Běžte rychle roznést zprávu, že se princezna probudila a jakmile bude schopná vstát z postele, bude uspořádána oslava!“ přikázal táta nějaké služebné a ta hned vyběhla z pokoje.

„Jaká oslava? Jak až budu schopná z postele? A kde je vůbec máma?“ ptala jsem se a očima zmateně hledala po pokoji ty krásné fialové oči.

„Trochu moc otázek na to, že ses právě teď probudila, ne?“ usmál se na mě.

„Moc jsme se o tebe báli a oba jsme samozřejmě moc rádi, že ses konečně probudila, ale máma má teď smutek, proto se na ni nezlob, když nebude svou radost nad tvým probuzením moc projevovat.“ Pohladil mě po vlasech.

„Proč by měla mít smutek?“ Nechápala jsem.

„Víš, srdíčko, děda umřel. Děda Ragnald. Zachránil tě a ještě před tím než to udělal, tak nám řekl, že není mým otcem, ale otcem tvé mámy.“

„Aha...“ Stejně jsem byla z té informace zmatená jako lesní včela. Proč by to dělal? Proč by mě zachraňoval? Celou dobu mě přece chtěl zabít, a když mě prostě mohl nechat umřít, zachránil mě. V tom aby se čert vyznal! Ještě chvíli jsem si s tátou povídala a díky němu jsem se dozvěděla všechny novinky, to jak to všechno dopadlo, jak mě zachránili a jak to dopadlo s královstvím. Pořád jsem ještě dychtila po několika odpovědích, ale táta mě zarazil s tím, že bych měla odpočívat. Velice nerada jsem s ním souhlasila, ale musela – byla jsem unavená, i když jsem jen ležela v posteli.

Trvalo mi ještě nějakou chvíli, než jsem se úplně zotavila a byla si jistá svou chůzi, ale přece jenom se mi to povedlo. Táta si stál za svým, že ke konci týdne uspořádáme pro mě oslavu. Byla jsem razantně proti, jenže máma mě utnula. Řekla, že ta oslava je na počest dědy a ne mě. Tak chladně jsem ji ještě nikdy mluvit neslyšela, ale vzpomněla jsem si na slova táty: „Máma má teď smutek.“ Snažila jsem se být chápavou dcerou a máminu náladu snášela docela dobře, jenže i s dalšími dny se její nálada neměnila. Spolu jsme skoro vůbec nebyly, a když už, tak jedině z nutnosti – nějaké královské povinnosti – ale jinak nic. Neměly jsme spolu žádný delší rozhovor, než pozdrav, který se mi zdál, z její strany, hodně nucený.

„Tati, co se to s mámou děje?“ zeptala jsem se táty, když jsme spolu byli po dlouhé době sami.

„Vždyť víš, má smu-“

„Tati, tohle není smutek, ona mě přehlíží, jako bych neexistovala, jako by si přála, abych umřela místo dědy...“

„To není pravda! Sama to víš! Ona tě miluje, položila by za tebe život, ale teď je prostě smutná z toho, že umřel její táta a ty jí tu smrt hodně připomínáš,“ snažil se mě uklidnit.

„Vážně? Vážně v tom není nic jiného?“ zeptala jsem se smutně.

„Věř mi, dej jí čas a vše se vrátí zpět do svých kolejí.“ Usmál se na mě a objal mě.

Oslava se blížila. Měla jsem pěkné nervy. Nevěděla jsem, co si dát na sebe. Nechtěla jsem nic obyčejného, abych neurazila, ale taky nic moc ťip ťop, abych zase nevypadala, že sem se chtěla vyfiknout. Zcela bezmyšlenkovitě jsem běžela do mámina pokoje.

„Mami, vůbec nevím, co si na sebe vzít!“ vrazila jsem do dveří. Ona seděla u zrcadla a dávala si náušnice – zřejmě už byla se vším hotová.

„Vem si na sebe, co chceš. Mně je to jedno,“ odbyla mě chladně a dál se koukala do zrcadla.

„Ale ma-“

„Žádné ale! Já ti řekla, že mi je to jedno! A teď jdi! Jdi a už nikdy nevkračuj do tohoto pokoje!“ Konečně se na mě otočila, ale její fialové oči se mi vůbec nelíbily. Vůbec nebyly přátelské a ani plné lásky, spíš byly nepřátelské a plné nenávisti. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem to viděla správně, ale po tomhle výstupu jsem nehodlala zažít další. Bylo mi to jasné, vinila mě z toho, že děda umřel, ale někde hluboko v duši jsem doufala, že ji to jednou přejde.

Když jsem dorazila do pokoje, natáhla jsem na sebe první šaty, které mi vběhly pod ruku, a absolutně by mi nevadilo, kdyby byly růžové s neonově tyrkysovým nápisem Barbie. Služebná mi pomohla s vlasy a líčením, z šuplíku jsem si vybrala nějaké šperky, abych nevypadala „naze“ a vyrazila.

Všichni hosté ještě nepřišli, ale i tak tu bylo plno. Z toho davu lidí mi až bylo nevolno. Nikdy jsem neměla ráda spoustu lidí na jednom místě, nikdy to nedopadlo dobře – tedy aspoň ne pro mě. Sálem se rozlehlo ticho, když nějaký chlápek u schodů zaklepal palicí o podlahu.

„Přivítejte, prosím, královnu Violetti a krále Taivase!“ oznámil příchod mámy a táty. Bylo mi z toho na nic, ale ne proto, že já jsem přišla „normálně“. Zaslechla jsem tátu s mámou, jak se hádali, a máma vypustila z pusy poznámku, že jsem „jen“ princezna a tak nepotřebuju noblesní příchod. Táta rezignoval, ale viděla jsem na něm, že moc s mámou nesouhlasil.

Vypadali tak naškrobeně, ale slušelo jim to. Táta vypadal až směšně, nikdy předtím jsem ho v obleku neviděla a možná i jo, ale nepamatuju si to. Máma byla opravdu překrásná, ale když jsem se jí podívala do očí, pořádně mě zamrazila v zádech. I když měla na rtech úsměv, její oči byly chladné a plné bolesti – po nenávisti se jako by slehla zem.

„Vítejte! Jsem velice ráda, že jste se dostavili na dnešní oslavu. Dnes se slaví to, že Dračí království už neničí žádná válka a nejen to. Dnes také vzdáváme hold mému otci za to, že zachránil naši princeznu a také království. Staral se o něj, když mohl a vždy jednal v jeho nejlepším zájmu,“ pronesla máma. Sálem se rozlehl potlesk. Zdálo se mi to anebo jen já slyšela, jak jedovatě řekla slovo princezna? Jakoby se štítila to říct, jakoby se štítila říct mé jméno.

Když máma ukončila potlesk, pobídla hosty, aby se bavili. Sálem se roznesla hudba. Někteří tancovali, jiní mluvili anebo se cpali. Postávala jsem opodál, ale i tak si mě vždycky někdo našel a ptal se mě pořád na něco. Raději jsem utekla, ale neběžela jsem po hlavních schodech, raději jsem nepozorovaně zmizela přes kuchyň, kde se na mě poťouchle usmívaly kuchařky.

Schovala jsem se do svého pokoje, zabouchla za sebou dveře a zavřela oči. Snažila jsem se nevnímat hluk ze zdola, ale moc to nešlo. Shodila jsem ze sebe oblečení, rozpustila si vlasy a šla do sprchy – to jediné mě teď mohla aspoň trochu uvolnit. Pustila jsem pouze studenou vodu a nechala ji chvíli odtéct – vážně jsem netoužila po tom, abych dostala vroucí sprchu. Nechala jsem na sebe proudit vodu, která by byla pro normálního člověka – a taky i draka – opravdu ledová, ale mně byla velice příjemná. Vlastně jen pro jednoho draka by ta voda byla opravdu nesnesitelná – pro Theodricka. Nechtěla jsem na něj myslet, ale neubránila jsem se, vzpomínky na něj byly až příliš čerstvé a vlezlé.

Opustila jsem sprchu. Když jsem se zabalila do županu, šla jsem si odlíčit ty zbytky make-upu, které voda nezvládla. Naposledy jsem si ještě opláchla obličej a znovu jsem se na sebe podívala do zrcadla. Málem jsem vyskočila z kůže, když jsem zahlédla odraz v zrcadle. Mám kouzelné myšlenky!

„Co ty tady děláš?!“ zavrčela jsem na něj a utírala jsem si obličej.

„Přišel jsem za tebou hned, jak jsem se dozvěděl, že ses probudila.“

„Tak to jdeš trochu pozdě, teď je oslava na počest mého dědy, že mě zachránil,“ pronesla jsem kousavě.

„Měla bys být ráda, vždyť ti zachránil život!“

„To možná jo, ale za jakou cenu!“

„Jak to myslíš?“ nechápal.

„Vždyť moje vlastní matka by byla radši, kdybych umřela já a ne Ragnald. Je teď úplně chladná, hůř, je ke mně nenávistná!“ Rozhodila jsem kolem sebe rukama, abych přidala na dramatičnosti.

„Určitě se ti to jen zdá, ale to jsem tady nepřišel rozebírat...“

„Cos sem šel rozebírat, když ne to, že jsem naživu?“ vzala jsem jej za slovo.

„Lumi, samozřejmě, že jsem přišel sem, abych rozebíral to, že jsi naživu, ale ne vztahy mezi tebou a tvou matkou, ale vtah mezi tebou a mnou.“ Usmál se na mě. Měl opravdu krásný úsměv, ale já měla špatnou náladu.

„Theodricku, zradil jsi mě, tak co chceš na tom rozebírat?“

„Já tě nikdy nezradil. Opravdu nikdy a cokoliv, co ti Ragnald napovídal, jsou jen samé lži,“ snažil se mě přesvědčit.

„A tys mi snad nelhal? Odešel jsi, aniž bys mi řekl, že máma s tátou jsou v ohrožení! Jak jsi to mohl udělat?!“

„Nechtěl jsem, aby ses trápila. Chtěl jsem tě vynechat z té bitvy, nechtěl jsem, aby se ti něco stalo, to bych nesnesl.“ Chytl mě za ruce, ale já jsem se mu vytrhla.

„Stejně se mi 'něco' stalo.“

„Kdybys nejednala unáhleně a neposlouchala Ragnalda. Vlastně... měl bych být naštvaný já, že jsi mě neposlechla a málem zabila,“ přemýšlel nahlas.

„Super! Takže za všechno můžu já! To je to nejlepší řešení, jaké jsi mohl vymyslet! Ještě něco?!“

„Ale Lumi, já to tak nemyslel, jen mě bolí to, žes mi nevěřila. Samozřejmě, že za nic nemůžeš, byla to jen shoda náhod, že ses proměnila a i kdyby ses neproměnila, mohli by ti ublížit ještě víc... Třeba už by ti nebylo pomoci,“ vydechl a objal mě. Nechala jsem se. Byla jsem blbá. Hodně blbá. Neměla jsem se nechat přesvědčit „svým dědečkem“, že mi Theodrick lhal. Nejradši bych si nafackovala, ale chtěla jsem počkat, až nebude se mnou Theodrick v jedné místnosti.

„Lumi, teď už mi věříš?“ podíval se mi do očí.

„Ano, teď už ti věřím.“

„Nemusím ti dávat žádný důkaz?“ Prokoukl mě.

„No... stačil by jeden...“ Šibalsky jsem se na něj usmála. Pochopil to. Pomalu si přitáhl můj obličej k tomu svému a zlehka se otřely svými rty o ty moje.

„To nestačí,“ smutně jsem zamumlala, když se odtáhl. Jen se usmál a pak mě políbil – konečně už pořádně.

Autor: Lussy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mystic princess - 26. kapitola: