OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » My life is unpredictable - 3. část

03.05.2014 (11:00) • Kebule • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1122×

Jak jsem tak šla domů, vyndala jsem si z kapsy u bundy mp3 přehrávač a pustila jsem si píseň od Ivety Bartošové... Nevím proč, ale od její smrti jsem si moc oblíbila píseň Nekonečná. Je škoda, že skočila pod vlak. Takový talent...

Jo, přesně tak, talent, jelikož kde najdete v Česku nějakého pořádného zpěváka, nebo zpěvačku? Je jich tu asi padesát, maximálně, a z toho polovina vydala asi dvě až tři písničky. Proč o tomhle vůbec přemýšlím?

Protože jsi blbá, ozvalo se moje podvědomí. Super! To mi tak chybělo! Nejdřív smrt mého táty a pak tohle podělaný podvědomí! zalamentovala jsem v duchu.

Jak jsem tak šla, zpívala jsem si do rytmu

„Jak moc času uply-"

Přerušil mě hnedka na začátku v mém zpěvu sloup, jelikož jsem koukala do země, tak jsem narazila... Hmm, to bude pěkná boule, pomyslela jsem si.

Ale proč mě přerušil? Zamračila jsem se. Vždyť se můžu ve zpěvu rovnat klidně i Katy Perry. No jo, příroda nepozná pravý talent. Tak proč mi ho dala, hmm?

Když jsem dorazila domů, nikde nikdo. Jupí, alespoň budu mít klid. Anebo...

„Nebo si trošku zazlobíme?" zasmála jsem se temně.

Jde se zavolat Elisabeth! zavelela jsem sama sobě.

Nejde, budeš mít průser, holka, jestli se tohle dozví máma. Ajajaj, zase to podělaný podvědomí. No, já ho nějak dokážu ignorovat, jde se volat.

„No nazdárek, Elisabeth," zajásala jsem radostně do telefonu, jelikož to konečně zvedla.

„No nazdar, Evo, proč mi voláš? A odkud víš moje telefonní číslo? Dávala jsi ho jen ty mně!" řekla.

„Dávala jsi ho i ty mně, copak si nepamatuješ?" zalhala jsem. Popravdě ani sama nevím, odkud mám její číslo.

„Nepamatuju, ale to máš fuk, tak co chceš?" vyzvídala.

„Nemohla by ses u mě stavit? Hned teď? Dostala jsem jeden malinkej nápad na zábavu," zasmála jsem se a típla to.

Po chvíli mi zazvonil mobil. Elisabeth, co jen chce? Dala jsem jí jasný pokyny.

„Čau, co zas chceš? Neřekla jsem ti snad všechno?" odpověděla jsem nabručeně, jelikož měla být už pět minut na cestě.

„Nazdar, nemyslíš, že jsi na něco zapomněla?" řehtala se na druhým konci telefonu.

„Ne, nemyslím, že jsem na něco zapomněla," odpověděla jsem.

„Aha, aha, a jak mám asi zjistit, kde bydlíš?" smála se dál.

„Jo, aha," řekla jsem a poslušně jí nadiktovala, kde bydlím.

„No, tak díky. A nechceš mi říct, co hodláš dělat?" začínala vyzvídat.

„Ne, nehodlám ti říct, co budeme dělat, Eli," odpověděla jsem. Počkat, Eli? To jsem zase vymyslela kde?

I Elisabeth se zarazila, taky ji zaskočila má přezdívka pro ni.

„Promiň, můžu ti říkat Eli? Elisabeth je moc dlouhé," vymlouvala jsem se.

„Ehm... jo, jasně... ale... to neřeš," řekla a zavěsila.

Hmm, neřeš, jo? Si piš, že to budu řešit.

Když Elisabeth dorazila, ihned jsem jí řekla, co chci dělat.

„Takže, uspořádáme si takovou mini párty, na které budeme jen já a ty... Vlastně taková dívčí jízda," usmála jsem se.

„Dobrý nápad," souhlasila Elisabeth. „Ale do jedenácti večer mám být doma," řekla.

„To nevadí, v půl jedenácté vyjdeš, ok?" navrhla jsem.

„Jo, to by šlo," souhlasila.

„Takže vše je domluvené, mužů ti říct, co jdeme teďka dělat," řekla jsem. „Teďka budeme zpívat," zaječela jsem radostně jak malé dítě.

„Pánbůh stůj při mně," nasadila otrávený výraz.

„Ok, začnu já," řekla jsem a ignorovala jsem její, už fakt hodně otrávený, výraz.

„Tato píseň je od Katy Perry s názvem Roar!" zaječela jsem do banánu, co měl představovat mikrofon.

Dozpívala jsem a pozvala jsem na jeviště Elisabeth. Ona se však odmítala zvednout z úkrytu jménem gauč.

„Ok, já si tam pro tebe dojdu," řekla jsem a už si to k ní kráčela. „Tak a jdeme," řekla jsem a tahala ji za ruku na místo, kde měla zpívat. „Takže," řekla jsem, když jsem ji tam dotáhla, „Budeš zpívat písničku od Avril Lavigne, Let Me Go. Dobře?" navrhla jsem.

„To by šlo," souhlasila a dala se do zpěvu.

Když dozpívala, musela jsem uznat, že to snad bylo slyšet až v X-Faktoru. Kroutila se tam, málem udělala i salto, kdybych ji nezastavila, a dokonce udělala i stojku. Teda skoro udělala, zapomněla, že má v ruce banán a smekla se po něm a dala si přes pusu.

Bála jsem se, jestli se jí nic nestalo, ale když jsem k ní došla, tak se tam jen řehnila na celé kolo.

„Proč se tlemíš?" zeptala jsem se.

„Jen tak," odpověděla a pokusila se dál netlemit.

„Oukej, teďka můžeme třeba tancovat," navrhla jsem.

„Není to nejlepší nápad, ale snad to bude lepší, než když jsem si tu málem vyrazila všechny zuby," zabrblala.

No, komentíků u předešlé kapitoly bylo fakt málo, tak se nedivte, že pokračování je po dlouhé době... Takže, prosím, pište, jestli tuhle povídku vůbec někdo čte, jeden smajlík přece nikoho nezabije... Já jen jestli má cenu s touto povídkou pokračovat.

Autor: Kebule (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek My life is unpredictable - 3. část: