My heroine 1.díl • OurStories.cz ~ naše povídky

Ahojky, tak jsem tu s další povídkou. Vím, že nestíhám psát Innocent a Revollution, takže začínat s další povídkou je šílenost, ale já mám poslední týden velkou hromadu nápadů povídek na pokračování a nemám čas je všechny zpracovat, ale tahle se mi mimořádně líbí a bude mít jen pár dílků. Na jednodílovku je můj nápad moc velký, tak proto jsem ji zařadila do vícedílovek. Zase je to z ponurejšího prostředí, na mě dost neobvyklé, takže uvítám i kritiku. Děkuji, že jste se vůbec odhodlali přečíst první díl, který nese název: Don´t forget to me, please... P.S.: Omluvite mé angličtinářské chyby v názvech nebo mě na ně upozorněte.

10.12.2009 (17:00) • LonelyRebel • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1120×

Don´t forget to me, please...

„Už je to skoro tři roky!“ Křičela hnědovlasá dívka a snažila se přeskakovat velké kaluže, které vznikaly prudkým deštěm. Její kličkování jí moc nepomohlo, protože studené kapičky vody stejně pronikly oblečením až na její zmrzlou kůži.

Tmavovlasý kluk už stál na vlakové zastávce schovaný pod stříškou a čekal na dívku až doběhne k němu.

„Jo, už jo...“

Dneska na něm většinu dne pozorovala, že se chová víc než divně. Byl myšlenkami věčně jinde a ji skoro nevnímal.

„Halooo! Země volá Ryana! Vrať se nohama na zem!“

„Promiň! Já... myslel jsem, že bysme možná mohli dnešek oslavit!“

„Jo, to není špatný nápad! Můžem vzít nějaký film a jít k nám!“

„Myslel jsem oslavu v trošku jiném stylu...“

Podívala se na něj s otazníky v očích, protože jindy většinou zůstávali doma.

„Myslel jsem skočit třeba na pizzu nebo tak. Rád bych tě s někým seznámil.“

„Jasně, proč ne? A s kým mě to chceš seznámit?“
„To je překvapení!“

„Dobře... Takže večer na pizzerce?“

„Jo v devět.“

„Dobře!“

V tu chvíli přijel Ryanův vlak a ona mu jen zamávala, když nastupoval. Potom ji, ale obklopily divné myšlenky a hrozné pocity.

Rozhodně přesně teď její emoce odpovídaly ošklivému počasí, které už několik dní řádilo nad jejich krajem.

Prosebně se podívala do těžkých, černých mraků, ale pršet nepřestalo. Proto se zhluboka nadechla a vkročila do děště.

Hnědovláska stála před zrcadlem a kriticky zkoušela, který účes by jí slušel nejvíc. Chvíli držela vlasy seplé nahoru, potom je volně rozhodila, za chvíli už z nich stáčela uzel, ale žádná varianta se jí nezdála dost dobrá.

„Vlasy nahoru nebo dolů?“ zeptala se své starší sestry aniž by se na ni podívala. Mia ležela na posteli a četla si nějakou knihu.

„Neříkala jsi, že jdeš s Ryanem?!“

„Jdu s ním!“

„Nejste jenom kamarádi?!“
„Jo! Jsme! Klídek, jasný?!“
„Já jsem v naprostém klidu, ale ty tady vyvádíš z jednoho setkání! Nikdy jsi tohle neřešila, když jsi šla s ním! Znáte se od mala! Viděl tě nahou v bazénku!“

„Byli mi čtyři!“ vykřikla.

„Už mlčím!“
„Ty vlasy!“
„Já nevím! Co budeš mít na sobě?!“

„Džíny, ale nevím jestli toto triko!“ Hnědovláska zvedla na ramínku černé triko s flitry. „Nebo toto!“ Teď pozvedla bílé tílko na ramínka. „Dala bych si k němu tu černou mikynu.“

„Když si dáš to černé, tak vlasy do culíku, v opačném případě je nech rozpuštěné!“

„Díky ségra!“ nadšeně k ní přiskočila a dala jí pusu na tvář.

„Není za co, prcku!“

„Neříkej mi tak!“

„Promiň, špunte!“

Dívka se na ni jen znovu zašklebila a znovu se plně ponořila do příprav.

Šla pozdě a věděla to. Nejvíc ji děsilo, že on už tam nebude, protože si myslel, že na něj ona zapomněla. Sice měla zpoždění jen pár minut, ale už všechno viděla černě.

Když vešla dovnitř, stůl, který měli zarezervovaný byl prázdný.

„Asi taky nestíhá!“ problesklo jí hlavou a usadila se zády ke dveřím, protože na tomto místě sedávala nejraději. Nerada se dívala na příchazející lidi, stejně tak jako nesnášela, když někdo pozorně sledoval ji vcházet. Tuto úlohu měl vždy Ryan. Seděl naproti jí a informoval ji, kdo vešel a když to byl někdo zajímavý, tak se i ona podívala, ale jinak neměla potřebu lidi šmírovat.

Jen tak z nudy bedlivě četla nápojový lístek, který by mohla odříkat zpaměti, protože tato pizzerie byl skoro jediný podnik, do kterého se tu dalo zajít.

Potom tu byly ještě dva bary. Ten první spíš připomínal hospodu a chodili tam postarší páni na pivo a druhý bar... bylo to místo pro zvrhlíky a spodinu města. Často se tam vyměňovali drogy a nebylo by víkendu, kdy by tam nedošlo k větší roztržce.

„Co si dáte?“ z přemýšlení ji vyprostil milý hlas zrzavé, mladé servírky, která sem chodila na brigádu.

„Colu...“

„Budete jíst?“
„To se ještě uvidí!“
„Dobře.“

Odkráčela od jejího stolu a během chvilky před ni stavěla colu.

„Kdyby jsi potřebovala ještě něco, tak zavolej nebo příjdi k baru!“ spiklenecky na ni mrknula a odplula k jinému stolu, odkud zněl její uklidňující hlas ptající se dalších zakázníků co si dají nebo jestli chtějí ještě něco.

Přišlo ji jako věčnost, co tam sedí, ale mezitím to bylo deset minut.

„Počkám ještě 10 minut a pak jdu!“ říkala si pro sebe a už po několikáté očima projížděla cihlovou zeď, která ji fascinovala.

Vypadala jako z opravdových cihel a mezitím to byl jen efekt.

„Fajn! Dopiju a jdu!“ rozhodla se a natáhla ruku po cole, která už byla z půlky vypitá, ale v tu chvíli se u jejího stolu zastavila postava v černé bundě.

„Ahoj Vicki, promiň, že jdu pozdě.“

Podle hlasu jednoznačně poznala Ryana.

„Jenom pozdě? Tohle čekání mám u tebe kamaráde!“

„Myslím, že za jeho spoždění můžu já... Měla by si to mít spíš u mě!“ zpoza Vickiiných zad se ozval sametový hlas a její úsměv najednou stuhl. Opatrně se otočila, aby na jejích pohybech nebylo vidět žádné překvapení a šok.

Za ní stála pěkná blondýnka, s dokonale pěstěnými nehty a kouzelným úsměvem.

„Vicky, tohle je Emma! Dneska jsem ti říkal, že bych ti chtěl někoho představit!“

„Ahoj!“ Emma k ní natáhla ruku a Vicki ji lehce stisknula.

„Ahoj...“

Ryan si mezitím sundal bundu a i s Emmou se usadili naproti ní.

„Tak ráda tě poznávám! Musíš být úžasná! Vážně nemohla jsem se dočkat až se s tebou seznámím!“

„Vážně?!“ zeptala se Vicki překvapeně, ale stěží ovládala hlas nezněl rozechvěle.

„Ano! Ryan mi toho o tobě tolik povídal! Musíš být skvělá kamarádka, údajně jsi mu tolikrát pomohla... Já věřím, že budeme i my dvě úžasné kamarádky!“ Chvilkami svým povídáním připomínala barbínku a jim podobné holky.

Vicki jen vyděšeně přikyvovala a čekala co dalšího z Emmy vyleze.

„Ryan o tobě mluví v jednom kuse! Tolik jsem toužila tě poznat!“

„No, vlastně o tobě toho moc nevím... Asi o tobě nemluvil vůbec nebo mi to možná uteklo!“ Poslední slova ostře směřovala k Ryanovi.

„Já vím! Říkal mi o tom dnešek měl být překvapením! A povedlo se to! Opravdu jsi vypadala překvapeně! Bylo to tak roztomilé!“

Vicki jen slepě civěla skrz ty dva a prohlížela pořád dokola cihlovou zeď. Tohle se jí musí jen zdát. Hloupý sen, jen noční můra.

Nenápadně se pokusila štípnout, ale docílila jen rudého fleku na dlani.

„Už jí to můžu říct?!“ ozvala se blondýnka a vrátila Vicki zpátky do reality.

„Co mi máš říct?!“

Autor: LonelyRebel (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování