OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » My confession - Two

16.09.2012 (16:00) • MissBowWow • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 555×

Edit: Článek neprošel korekcí.

Na chvíli jsem přestala psát. Cítila jsem pálení v očích a bylo mi jasné, že slzy se dostaví velmi brzy. Vzpomínka na Martyho mě trochu sejmula, koneckonců, to já jsem ho zabila vlastníma rukama. A už ho nikdy neuvidím. Nikdy. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla jsem – jsem už s to pokračovat a vzpomínat na víc, než jen první setkání s ním?  Jistě že jsem – nenávidím ho přece z celého svého srdce. Nebo snad ne? Sama sobě nerozumím… Bude to tím, že hulím moc trávy a co jsem ve vazbě tak jsem neměla ani jednoho jointa? Možná že ano. Myšlenka na mary jane mě trochu vyvedla z míry a proto jsem se rozhodla pokračovat v psaní.

„Deme na hřiště, si kopat?“ zeptal se Luky a postavil se. Mě to bylo vcelku jedno, nikoho jsem neznala, takže jestli budu sedět tady v parku nebo na fotbalovém hřišti opravdu nebyla věc, nad kterou bych uvažovala. Marty s Michaelem a Louisem souhlasili a šlo se. Já šla v zadu s Lucy a Shelby. Shelby jsem znala více méně od pohledu, chodila s mým kámošem Kevinem.

„Ty budeš asi Shelby, Kevinova holka, ne?“ zeptala jsem se jí.

„No… my spolu teďka nechodíme… už zase,“ zamumlala utrápeně. O tom, že Kevin a Shelby se rozcházej co týden věděli i ti, co Shelby neznali, a znali jenom Kevu.

„Vsadim krabku, že do tejdne jste zase spolu,“ usmála jsem se. Se Shelby jsme si začali povídat a zjistila jsem, že jsme si v některých věcech hrozně podobné. Jak jsme tak šli, měla jsem snad ten nejlepší výhled na Martyho. Hlavou mi projela ta holka od loňska – Kitty. Jsou stále spolu, nebo ne? I když, mě to může být jedno, já bych u Martyho neměla šanci a ni jako poslední holkana celém světě…

Došli jsme na fotbalák. Já a Shelby jsme si sedly na lavičku, kluci se dali do hry a připojila se k nim Lucy. Pozorovala jsem každý jeho pohyb, jako kdybych koukala na boha.

„Kam furt koukáš, na Martyho?“ dloubla mi Shelby do žeber.

„Ne! Já- já jsem… se zamyslela…!“ vyhrkla jsem a celá zrudla. Je to tak nápadné?! Myslela jsem si, že na mě nikdy nikdo nepozná.

„Hele, mě můžeš říct všechno. Nikomu nic neřeknu. Tak líbí se ti?!“ zašeptala a zvědavě se ke mně naklonila. Já sotva znatelně přikývla.

„Jak dlouho?“ zeptala se a naklonila se ještě blíž.

„Rok,“ naznačila jsem ústy, nikdo mě nemohl slyšet, možná mě neslyšela ani Shelby a prostě to jen odezírala.

„Áha!“ vítězoslavně se usmála a jala se mi vyprávět všechny věci o něm. Zjistila jsem, že všechno, co jsem o něm slýchala byly jenom legendy, a nic víc. Něco jako jeden typan jménem Lucas Priston. O něm nikdo ani pořádně nevěděl kolik mu je, pokud s nim nechodili ven, a kdo s nim ven chodil, ten to nikde nevykládal. Den mezi těmahle lidma proběhl vcelku jednotvárně, protože kluci pořád hráli fotbal a já s Shelby jsme si povídali o Kévovi a Martym.

„Kolik je hodin?!“ uhodila na mě máti, jen co jsem otevřela vchodové dveře. Ano, přišla jsem o dvě minuty později, než jsem měla.

„Je půl osmý a dvě minuty,“ protočila jsem oči a zalezla do svého pokoje. Pustila jsem pár českých hitů – asi jsem se nezmínila, pane soudce, že jsem původně češka. O češtinu a český rap jsem se začal zajímat od dvanácti let, takže česky umím stejně dobře jako anglicky. Připadám si tak inteligentně, když ovládám jazyk nějaké zaprděné země ve středu Evropy.

Z poslouchání Markooze mě vytrhlo zaklepání na dveře. Bez vyzvání vešel brácha do pokoje a posadil se vedle mě na postel. Já jen dál měla v hlavě to, že jsem byla ven s partou lidí a mezi nimi Marty.Marty…. jak já bych si přála být jeho liga…

„Posloucháš mě vůbec?!“ zahulákal na mě brácha. A sakra, zdá se, že mi tady celou dobu něco vykládal a mě to celé tak nějak uniklo.

„Promiň… asi jsem se zamyslela…“ nevinně jsem se usmála. On je zavrtěl hlavou a zopakoval otázku:

„Ptám se, jestli sis už rozbalila ten dokonalý dárek ode mě,“

„Ne… sakra! Úplně jsem- ježiš, mě to mrzí!“ vystřelila jsem k tašce do školy. Jak jsem jen mohla zapomenout na dárek? Jsem ta nejhorší sestra pod sluncem! Vyndala jsem balíček a rychle ho rozbalila.

„Páni! Děkuju!“ objala jsem ho. Jeho dárek byl prostě dokonalý – věnoval mi drtičku. Ale ne takovou tu obyčejnou umělou drtičku, ale pořádnou, železnou, která fakt libově drtí.

„Ale to ještě není celý, sestřičko. Zbytek máš támhle, mezi svetrama,“ zasmál se brácha a zjevně ho potěšilo, že mi dárek udělal radost. Zabořila jsem ruce mezi svoje svetry, které jsem nikdy nenosila, matka mi je prostě odmítala dovolit vyhodit. Nahmatala jsem pytel velkého… opravdu velkého rozměru. Vyndala jsem ho a bylo tam…

„Tohleto se prostě nemůžu vzít… bude ti to pak chybět…“ zamumlala jsem celá v rozpacích.

„Ne, šetřil sem to pro tebe, vem si to, jinak mě urazíš,“ blísknul zuby. „A dej bacha, ať to nenajde máma, nevim co by řekla na to, že její beruška už pět let hulí trávu,“ zasmál se a opustil můj pokoj. Otevřela jsem to a přičichla. Prohlédla jsem si jednu z paliček a hned jsem poznala skunk – libovka. Nevím, jak tohleto někdy bráchovi vrátím.

Nicméně už byl čas jít spát, takže jsem se osprchovala a lehla jsem si do postele a v myšlenkách jsem byla s Martym.

Autor: MissBowWow, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek My confession - Two: