OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » My confession - One

04.09.2012 (14:00) • MissBowWow • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 664×

EDIT: Článek neprošel korekcí!

Příběh, který vám teď budu vyprávět, pane soudce, mi nikdo neuvěří. Ale když si vezmete všechny fakta, nic jiného vám stejně nezbyde. Mé vyprávění začne na začátku – koneckonců, kde jinde by taky mělo začít, že? Z krádeže dvaceti milionů a vraždy deseti lidí jste obvinili mě, Caroline Blackovou. Ale to jsem já jen za poslední dobu. Na začátku jsem byla Misty Blacklenová. A to je začátek. Omluvte prosím, pane soudce, případná sprostá slova. Takže tady začíná má zpověď…

Jmenuju se Misty, Misty Blacklen a je mi sedmnáct let. Žiju se svojí rodinou v Ukiahu, což je malé zaprděné město v Kalifornii. Moje rodina se skládá z matky, otce, staršího bratra, sestru - dvojče a mladší sestru. Vlastníme velkou vilu, prakticky největší v celém Ukiahu. Já a moji sourozenci ale přesto vypadáme jako největší socani. Můj fotřík má na účtu několik milionů, ale my děcka z toho nevidíme ani korunu. Všechny prachy cpe jen do sebe a do naší matky. Nosí drahé oblečení, večeřet chodí do nobl restaurací pro zbohatlíky a každý půlrok máme nové auto, samozřejmě ten nejnovější model. Já a můj bratr Shane navštěvujeme Redwood high school, sestra Keisha chodí na Yale university (samozřejmě na stipendium) a malá Mabel Ukiah elementary school. Co se našeho oblečení týče, nikdo by nepoznal, že máme otce milionáře. Zrovna dneska mám narozeniny, ale neočekávám žádnou slávu, tak jako každý rok.

„Všechno nejlepší,“ usmál se otec a podal mi nový telefon. Jednalo se o nejnovější model HTC, vážně moc hezký, byl to asi nejdražší dárek, co mi koupil za mých sedmnáct let.

„Díky, táto,“ usmála jsem se a zastrčila si mobil do kapsy.  Nečekala bych od něj něco takového, nikdy.

„Misty, všechno nejlepší,“ políbil mě brácha na tvář a podal mi malý balíček. Rozhodla jsem se, že ho rozbalím až ve škole. Poděkovala jsem mu a objala ho. Kesiha je celý rok na Yale, takže její dárek zjevně dorazí poštou.

Ani jsem nedojedla ovesné vločky (které máme každý den) a vyrazila jsem do školy. Shane mi sice nabízel, že mě sveze, ale já radši šla pěšky. Stavila jsem se pro svou nejlepší kamarádku Cynthiu, která bydlí o pár domů dál. Od Cynthie jsem dostala klasicky jako každý rok gumový náramek v různých barvách a s různými nápisy. Měla jsem barevný Nike, bílý Adidas, červený Puma, svítící AC Milano, černo-bílý FCSantos, žluto-modro-růžový FC Barcelona, fialový z pochodu homosexuálů, žlutý z Olimpiady  v Londýně, modrý HIP HOP,  oranžový Eminem, černý 50 cent a tenhle nový byl zase od Niku, v duhových barvách. Já dávám Cynthii každý rok také gumové náramky, máme některé i stejné a hodně to pro nás znamená. Dáváme si je od nějakých pěti let.  Ve škole jsem moc kamarádů neměla, možná proto, že jsem všechny odpuzovala svou nadřazeností. Ano, hned první den, co jsem do třídy vešla jsem všem dala jasně na jevo, že mi můžou maximálně tak políbit prdel. A Cynthia na tom byla podobně. Po celé škole se mluvilo a těch dvouch – ta černoška a ta přičmoudlá. Ach, ano, ještě jsem se nezmínila o tom, že mám tmavou pleť, dalo by se říct jako Indové, ale žádné indycké rysy nemám. Matka mi tvrdí, že její otec byl Ital, tak že to mám asi po něm. Už jsem se s tím smířila. Každopádně my dvě jsme byly největší rebelky školy, slečna Pomdrecková tvrdí, že za celou dobu, co dělá ředitelku, nikoho takového ještě nepotkala. Samozřejmě že nejspíš lže a chce, abychom se chovali slušně. Ale to my nemáme v plánu ani v nejmenším.

„Takže k tabuli půjde… slečna Blacklenová,“ zasmál se učitel matematiky zákeřně a pokynul mi. Já se se širokým úsměvem zvedla a došla k tabuli. Pan Tranntini mi nadiktoval nějaký šílený příklad a čekal. A já taky čekala. Jen jsem tam stála a dívala se na něj.

„Tak, slečno Blacklenová, co teď uděláte?“

„Nemám nejmenší tušení,“ pokrčila jsem rameny.

„Chcete mi říct, že nemáte ani nejmenší tušení o látce ze začátku roku?!“ vyprskl na mě.

„Ano, myslím, že to je přesně to, co vám chci říct,“ usmála jsem se. „Jste chytrej!“

„Nebuďte drzá, a jděte si sednout! Máme pro změnu nedostatečnou, jako vždy!“ rozčílil se a otočil se na Cynthiu. „Slečno Eastwoodová! Předvede mi něco u tabule a nebo vám mám dát rovnou nedostatečnou?!“

„Myslím,“ zamyslela se, ale jen na oko. Já moc dobře věděla, že nepřemýšlí ani trochu. „že mi můžete dát klidně nedostatečnou!“ prohlásila výtězoslavně.

Pan Tranntini v tu chvíli vypadal jako duha. Nejprve jeho obličej zesinal, poté zezelenal, a následně získal rudou barvu. Oči mu div nevylézaly z důlků a klepaly se mu všechny čtyři brady. Ten pohled ve mně vybudil pozitivní emoce a začala jsem se smát, ale opravdu hodně smát.

„Ven… Jděte pryč… obě dvě! Až se tohle dozví…“zamumlal a ukázal nám dveře. My se jen zahihňaly a opustili třídu. Nás dvě samozřejmě nevyhodí, protože naši otcové přispívají poměrně tučnou částkou každý rok pro lepší vybavení školy, takže jsme z toho neměly ani strach. Cynthia se omluvila a odešla za svým přítelem a já se usadila v parčíku nedaleko od školy.

Vyndala jsem krabičku cigaret a zapálila si. Nejsem ráda sama, protože na mě doléhají negativní myšlenky. Moje nejnegativnější myšlenka byla momentálně krátkodobost mých vztahů – můj nejdelší vztah trval jen měsíc. Většinou se ale moje vztahy točily kolem čtrnácti dnů. Cynthia měla svého kluka už druhým rokem.

„Ty seš Misty?“ vyrušil mě z přemýšlení klučičí hlas. Vzhlédla jsem a potáhla z cigarety. Stál přede mnou Lucas. Psali jsme si hodně dlouho, ale nikdy jsme se nedobrali k osobnímu setkání. Snažil se se mnou flirtovat, ale já ho vždycky brala jako kámoše po chatu.

„Lucasi, co ty tady?“ zeptala jsem se a vyfoukla kouř. On jen pokrčil rameny a sednul si vedle mě na lavičku.

„Máš cígo?“ zahuhlal. Ochotně jsem mu nabídla svoje Kentky a půjčila mu zapalovač.

„Proč nejsi ve škole?“ zeptal se.

„Poslali mě pryč, byla jsem drzá na učitele matiky,“ pokrčila jsem rameny a zahodila nedopalek na zem.

„Aha, hele, nechceš jít do toho druhýho parku? Mam tam kámoše a ségru, seznámim vás,“ navrhl mi a já přikývla. Park byl asi deset minut chůze od toho parčíku, kde jsme seděli. Na lavičkách tam sedělo pět lidí – dvě holky a tři kluci. Ten jeden kluk vypadal jako mentál, na obličeji měl jebáky, byl kost a kůže a tvářil se vážně dost divně. Ale i přes svou… poněkud výjimečnou vizáš to nebyl člověk který mě upoutal. Od Lucase jsem se dozvěděla, že to je Michael. Byly tam dvě dívky, jedna nepřirozeně tlustá a druhá nepřirozeně hubená – Lucy a Shelby. Pak tam byl kluk, co si balil jointa, ale ani to nebyl ten, kdo mě upoutal na první pohled.

„To je Marty,“ řekl Lucas a ukázal na něj. Ano, tohle je Marty, legenda celého Ukiahu. Nepřemožitelný, úžasný Marty kterého se každý bojí. A do tohohle Martyho jsem se zabouchla loni v létě. Rok jsem ho neviděla a pohled na něj teď mě naprosto sejmul. Srdce mi bušilo tak moc, že jsem se bála, že mi vyskočí z hrudi.

„Jsem Misty,“ pípla jsem a mírně se pousmála. Ach ano, já, Misty Blacklenová, tady právě pípám jak nějaká debilka.

A tímhle setkáním to všechno začalo.

Autor: MissBowWow, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek My confession - One: