My confession - Four • OurStories.cz ~ naše povídky

Takže je tu další kapitola, která je poměrně důležitá do budoucna. Jen tak mimochodem, tady je pár odkazů, abyste měli nějaký přehled o tom, jak hlavní postavy vypadají. :)

05.10.2012 (15:00) • MissBowWow • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 481×

EDIT: Článek neprošel korekcí!

Dominique , Misty , Marty

„ Tak jsem tady, nastal čas na další sezení,“ přišel Dominique. No teď jsem na něj fakt zvědavá, když se utápím v nefalšované lítosti nostalgie, která má velmi špatný vliv na mou psychiku. Letmo jsem přejela pravou rukou po té levé, která byla celá poseta jizvami. Moje matka mi tenkrát řekla, že jsem ubožák, když do sebe řežu. Kámoška mi řekla, že sem debil a vlepila mi facku. Jo, je to možná ubohost, ale když v sobě držíte tak dlouho tolik emocí, o kterých se nemůžete s nikým ani bavit, věřte mi, že vám nic jinýho taky nezbude.

„Proč si to udělala?“ pronesl do ticha Dominique a zahleděl se na mé jizvy, co mám po celé ruce.

„Protože - “ načala jsem větu ale nenechal mě domluvit.

„Kvůli němu, co?“ zavrčel zlostně. „Kvůli někomu, kdo ti určitě ublížil, když si ho zabila. Kvůli NĚMU!“

„Ale já - “

„Miluješ ho. Pořád ho miluješ, i když už je mrtvej a tolik ti ublížil. Je to tak, miluješ ho, co?“ zasčel a otočil si capu na hlavě.

„Já… asi jo…“ zašeptala jsem. Domique se zvedl, mrsknul se židlí o zem a vdusal z mojí cely. Co to do něj vjelo? Mám mi pomáhat a naslouchat mi…. Rozhodla jsem se, že nad ním nebudu přemýšlet a budu pokračovat v psaní….

„Takže, miláčku, peníze tu máte, myslím že to určitě bude stačit, buďte tady v klidu, nepořádejte si večírky do rána, ať si sousedi nestěžujou a ne aby se vám něco stalo - “

„Už musíme jet, nebo nám uletí letadlo, Už sou velký, zvládnou to,“ zamručel táta na mámu a odnesl kufry do auta a rovnou v něm zůstal. Matka ještě něco zapískala a odešla tak. Ano, ten očekávaný den je tady – rodiče odjely na celé prázdniny na Mallorcu. To znamená privátky každej den, prakticky nechodit spát, a bejt venku do kolika chcem a jít kam chcem.

Bylo asi tak deset večer, kdž sme s bráchou otevřeli vodku a zasedli ke stolu. Brácha se jal balit jointa, protože mě to nebaví a dokud nemusim, tak nebalim. Po čtvrtém panáku nás vyrušilo zapískání. Vkoukla jsem z okna a stál tam Marty a jeho kámoš Tom. Tom měl v ruce flašu vodky a Mart na mě zařval: „Pojď ven!“ Marty chce, abych já šla ven? Totálně jsem se rozklepala a šla jsem ven. Brácha mi nakázal, ať se přijdu ukázat v půl jedný, protože není moc bezpečný chodit s Martym ven po tmě. Já nevěřím tomu, že by mi ublížil.

„Pudem na bletku, ne?“ prohlásil Marty a šli sme na baletku. Cestou sme vpili celou tu vodku, ale i tak sem nebyla skoro vůbec opilá, protože moje soustředění na Martyho mi to nedovolovalo. Usadila jsem se na lavičku mezi Toma a Martyho, protože už byla tma a já bch nechtěla sedět ve tmě na kraji. Marty si natáhl ruce na opěradlo, a kdyby se posunul ještě o centimetr, dotýkal by se mého ramene.

„Ach jo… proč nikdo nechápe můj život? Proč si každej mslí, že dokážu sundat dvacet lidí na ráz? Protože sem to já, Marty. A od Martyho už se to prostě očekává. Očekává se od něj i to, že když přijde policajt, tak ho pošlu do hajzlu a napálim mu granáta. Ale já nechci věčně běhat po pasťácích… Chci bejt normální, jako všichni ostatní…“ rozmluvil se Marty a vypadal opravdu bezradně. Bylo mi ho trochu líto, a tak jsem vyprávěla já, jak jsou mí rodiče škrti na prachy a já vypadám kvůli tomu jako socka.

„To je v pohodě. To můj fotřík se o mě vůbec nezajmá. Ráno mi položí na stůl pětilitr, ať si dělám, co chci, a jde do práce. Když se vrátí, nechce se mnou mluvit, prostě si zaleze do pokoje a spí a vzbudí se až ráno a celý se to opakuje,“ řekl zase Tom.

Až teď, když jsem se dívala na hodin jsem si uvědomila, že sedím těsně vedle Martyho a že mě objímá kolem ramen. Do nosu mi vletěla vůně jeho voňavky a vůbec se mi nechtělo odejít.

„Musím se jít ukázat…“ vhrkla jsem, naprosto nervozní z toho, co se to tu vlastně děje. Marty mě tad objímá, jako bych snad já na něj někdy měla…

Postavili jsme se a jeho ruka se přemýstila na můj pas a přitáhl si mě blízko k sobě. Ovinula jsem mu svou ruku kolem jeho pasu a šli jsme ke mně. Cestou jsme potkali jednu holku, Melissu. Melissa má se mnou nějakej problém a chce mě zbít. Vždycky když jí potkám, tak na mě zaútočí. Ale dnes ne. Jen se na mě zamračila – koneckonců, která holka by se nazamračila?

„Tak… já se jenom bráchovi ukážu a vrátím se…“ zamumlala jsem. Marty se mi zadíval do očí a naklonil se ke mně. Chce mě políbit? Ne, to nejde, co když se bude chtít vykousnout a já to nebudu umět? To by bylo docela trapný! Co mám dělat?

Nakonec jsem to vyřešila – vběhla jsem do domu, ukázala se bráchovi a zase šla ven.

„Víš, to je pocit… když nad někym stojim a rozšlápnu mu hlavu. A ten triumfální pocit z jeho smrti! Fakt rád zabíjim lidi, mě to baví,“ říkal zrovna Marty Tomovi.

„Neblbni, kámo, z tohohle si neděl prdel,“ zamručel Tom, ale znělo to trochu vyděšeně. Tohleto je velmi zásadní informace, která mi ale byla volná, protože jsem byla zamilovaná. Ale měla jsem si včas uvědomit, že je to vrah a násilník.

„Víš co mi řekli u soudu? Dali mi diagnózu, „vraždící stroj bez soucitu“ dobrý, ne?“ zasmál se Marty a objal mě. Měl už dost upito. Co když se ke mně chová takhle jen proto, že je opilej?

„Misty, chtěl bych se tě zeptat… jestli bys nechtěla se mnou… chodit…“ prohlásil Marty a tvářil se smrtelně vážně.

„Víš… přijď zejtra ve dvě, a přijď střízlivej, a já ti odpovim, jo?“ řekla jsem a srdce mi málem vskočilo z hrudníku.

„Dobře, ale… co když ty už nebudeš chtít?“ zamumlal zkroušeně.

„Neboj,“ letmo jsem se dotkla jeho rtů těmi svými a zmizela v domě. Marty chce se mnou chodit….s touhle myšlenkou jsem šla spát.

Autor: MissBowWow, v rubrice: Povídky » Na pokračování