OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Můj (ne)mrtvej přítel - 6. kapitola

12.10.2014 (09:00) • Tethys • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1242×

Kapitola šestá

Přemýšlivě jsem kroutila rty. „Takže, hned po tom, co se staneš upírem, by tě měl někdo zasvětit a dovést tě před Radu. Tam musíš složit přísahu…“

„… nemusíš,“ skočil mi do řeči Albert. „Ale ještě se nenašel nikdo, kdo by to neudělal.“

Kývla jsem hlavou. Pochopitelně. Když se někomu stane ten zázrak, byl by úplně debilní, kdyby neodříkal nějaká slova. „A ta obsahuje něco ve smyslu, že se nebudeš motat do lidských záležitostí, že budeš dávat pozor na utajení, že budeš hodný upír, a tak dále, a tak dále.“

„Ne,“ odpověděl Albert jednoduše.

„Ale já jsem myslela, že už jsem to pochopila,“ namítla jsem.

„Nepochopila,“ nesouhlasil Albert zamračeně. „Ty totiž pořád nechápeš, že to není jen něco, co řekneš z legrace, aby tě už nikdo neobtěžoval. Ty slova jsou zákon. Každou noc a každý den tvého druhého života tě budou doprovázet a dají ti to, co lidé nemají – mír.“

„Takže upíři mezi sebou neválčí?“ Pořád jsem před sebou viděla krvelačné boje o území a kořist.

Albert si povzdychl a zakroutil hlavou. „Ne. Poslouchej.“ A pak, z ničeho nic, začal:

„Jsem noc. Jsem tajemství. Jsem legenda. Jsem strach. Jsem víc než všechno. Jsem ten nejmocnější. Jsem ten nejmoudřejší. A tak přísahám. Přísahám na svůj nový život, přísahám na svou novou rodinu, přísahám na vše, co mám, že dodržím své sliby…“

A pak vtrhla do pokoje Jitka. Už předtím jsem si všimla, že má pozoruhodný dar objevovat se v těch nejnevhodnějších chvílích.

Albert byl do sekundy pryč.

Já jsem zůstala sedět na posteli se zástavou srdce. Jednak z Jitky, pak z toho, že by mohla Alberta vidět, a samozřejmě z toho jeho mizení. Na to si snad nikdy nezvyknu.

„Děje se něco?“ chtěla vědět, zatímco jsem lapala po dechu.

„Ne,“ zasípala jsem. „Proč?“ Očekávala jsem, že ze sebe vychrlí něco jako: Víš, pro harmonii těla a duše je potřeba, aby se alespoň dvakrát do dne člověk lekl.

Místo toho řekla: „Někdo strašlivě zavrčel a pak jsme slyšeli hlasy. Nestalo se ti něco?“

„Ne,“ zalhala jsem okamžitě. „Všechno je v pohodě.“ To jsem taky nelhala – všechno bylo v pohodě, dokud nepřišla. „To zařvání bylo v mobilu, dívala jsem se na seriály.“ To taky nebyla pravda – na žádný z mých oblíbených seriálu jsem se nedívala už nejmíň dva týdny a měla jsem pořádný absťák.

„Aha,“ přikývla Jitka chápavě. „Měli jsme o tebe strach. Mimochodem, nevadí ti tu ta skříň?“

„Ne!“ vyjekla jsem okamžitě a Jitka pozdvihla obočí. „Docela se mi líbí,“ vysvětlila jsem. Pořád lepší být za úchyla, než být za úchyla v zapadákově bez nikoho, s kým by si mohl povídat. Ať už to je upír nebo pes. Zkrátka – když jsi v Kotěhůlkách, nejsi to ty. Nepřestávej, jdi do skříně!

„Aha,“ přikývla Jitka znovu – o poznání už méně chápavě. „Tak dobrou noc.“

„Dobrou,“ rozloučila jsem se rychle a zahrabala se do peřin, aby to vypadalo, že už půjdu spát. Jitka za sebou potichu zabouchla dveře a nechala mě o samotě.

Okamžitě jsem se znovu posadila. Zdálo se mi nepravděpodobné, že by Albert ještě přišel. Mluvil o nějakých důležitých věcech, které musí zařídit, a navíc dneska ještě nejedl… nepil… nebo cokoliv to dělá. Navíc jsem si s ním povídala už něco málo přes tři a půl hodiny a teprve tehdy jsem si uvědomila, jak strašně jsem unavená.

Někdy je koneckonců lepší jen spát. Upíři jsou nesmrtelní. Ti můžou počkat.

+++

„Ano,“ přijala jsem hovor hlasem zhrublým od spánku a protírala si oči.

„Ty spíš?“ zeptala se mamka, jako by špatně slyšela.

„Teď už ne,“ zaskřehotala jsem rozmrzele. Naštvaná jsem ale nebyla. Vyspala jsem se skvěle a po dlouhé době jsem se cítila doopravdy odpočinutá.

„Ale vždyť jsou dvě odpoledne,“ poukázala na skutečnost, že všichni normální lidi už mají za sebou oběd.

„Ještě se vyvíjím. Potřebuju hodně spánku, jídla a klidu, abych mohla vyrůst ve šťastnýho a spokojenýho jedince,“ zamručela jsem.

Máma se na druhém konci drátu – a světa – zasmála. „Vidíš, na to jsem úplně zapomněla. Promiň, že jsem tě vzbudila, ale schválně jsem čekala, až bude u vás odpoledne. Nedošlo mi, že budeš pořád spát.“

„To je v pohodě. Stejně spím už…,“ odmlčela jsem se. Matika mi nikdy moc nešla, a už vůbec ne po ránu. „… no, prostě moc hodin.“

„Aha. Doufám, že nechodíš spát moc pozdě. Víš, co jsme ti říkali?“ V jejím hlasu byl káravý podtón.  

Protočila jsem oči. „Mám prázdniny,“ připomněla jsem věcně.

Nespokojeně si povzdychla. „A jak se jinak máš?“

Chvíli jsem přemýšlela. „Dobře.“ To slovo bylo moc krátké, jednoduché a ani zdaleka nevystihovalo to, co jsem tu zažívala, ale těžko jsem mohla říct něco jiného.

Pak jsme si spolu povídaly asi půl hodiny. Mamka mi vykládala, kde všude byla a co zažila, jaké přednášky už navštívila a na které se teprve chystá. Já jsem se zase snažila, abych pořád říkala něco neurčitého. Kromě Albertových návštěv se tu nic nedělo a o těch jsem mluvit nemohla. A ani nechtěla. Z nějakýho neznámýho důvodu mi přišlo, že to tajemství je jen moje.

Když jsem telefon položila, vydala jsem se dolů. V domě nikdo nebyl, kromě Brumíka. Martin obvykle pracoval celý den a vracel se až večer a Jitka mě tentokrát nechala spát. Vůbec mi to nevadilo, konečně jsem měla svůj pokoj.

V kuchyni jsem okamžitě nahlédla do ledničky a moje srdce zaplesalo. Hned na první poličce ležely palačinky a vedle nich nutella. Sáhla jsem po ní rychlostí blesku a přiložila si ji na srdce. „Žeru tě!“ sdělila jsem jí nadšeně, a zatímco se palačinky ohřívaly, zapnula jsem si písničky, vytáhla jsem lžičku a vychutnávala si tu božskou chuť.

Až u pátého kousnutí mi došlo, že ty palačinky musel někdo usmažit – a Brumík to asi nebyl. V tu chvíli mě zalila vlna sympatií k Jitce a celé téhle „dovolené“. Vzala si do baráku úplně cizí holku, kterou viděla naposledy před pěti lety, snažila se, aby se tu měla dobře a ještě jí ráno udělala palačinky místo toho, aby si sama pospala…

A pak se ozvala rána. Brumík vyskočil na skleněné dveře do zahrady, štěkal a kulil na mě oči.

„Díky, dneska už jsem zvracela,“ řekla jsem mu a znovu se zakousla.

+++

Odpoledne jsem pak uklidila Brumíka do bezpečí – dala jsem mu kus igelitu – a natáhla jsem se ven na deku. Vzala jsem si sebou i knížku, ale pokračovat v Zahradě smrtící blízkosti se mi ani trochu nechtělo. Měla jsem totiž takový divný pocit, že za chvíli dojde k tomu nejhoršímu, a dozvědět se podrobný popis Gabrielova těla, „každým dnem sužované těžkou prací“, by mi asi neudělalo příliš dobře.

Slunce hřálo docela dost, tak jsem si lehla na záda a zavřela oči. Byl to tak perfektní pocit – nemusela jsem nic dělat, nikam jsem nespěchala, nikdo mě nesháněl. A to teplo bych si měla schovat do lahve a přes zimu pomalu ujídat, asi jako jahodový džem. Ze všech ročních obdobích jsem nejvíce milovala podzim, ale kdyby bylo celý rok takhle, vůbec bych si nestěžovala. Zato kdyby byla celý rok jen zima, pravděpodobně bych spáchala sebevraždu. Vždyť bez tepla… jaké to je žít bez slunce?

Albert žije bez slunce už přes šest století. Ale někdo musel být určitě předtím. Kdo? A navíc se upíři museli nějak tvořit a asi to není jako u prvoků, kde se mateřská buňka rozdělí na jednu mateřskou a jednu dceřinou… nebo to není u prvoků?... fuj, biologie. Každopádně, jak vlastně probíhá ta přeměna, transformace? Ještě před tím Albertovým výstupem bych se možná zkusila zeptat, ale teď už ani náhodou.

Rozhodně jsem se ho nebála – v ten moment ale samozřejmě ano, i když se tomu přes den, se slunkem pražícím mi do obličeje, těžko věřilo. Byla to jen jedna Albertova část. Jakmile se naštve nějakej člověk, ječí, hádá se. Jakmile se naštve pes, štěká. Jakmile se naštve kočka, prská. A jakmile se naštve upír, vrčí. Jinak bych to vlastně ani brát nemohla. Kdyby ano, byla bych pološílená strachy a až do konce svých dnů bych usínala s rozsvícenou lampičkou.

Důvod, proč bych se na přeměnu nikdy nemohla zeptat, byl respekt. Strach jsem z Alberta neměla, ale respekt ano. Vyzařovala z něj zvláštní moudrost a síla. A respekt k němu měly i ty poslední pudy sebezáchovy, který mi zůstaly. Navíc u mě pořád setrvával ten blbej pocit, že Alberta otravuju, když se ho na něco ptám. Jeho vědomosti, zkušenosti a zážitky by mohly pomoct v mnoha oblastech světa, ale on je zatím využívá na to, aby mi dělal společnost. Asi bych se měla stydět, ale mně to bylo upřímně docela jedno.  

Jedna věc mi ale pořád vrtala hlavou. Když existují upíři, existuje i někdo jiný? Vlkodlaci, mořské panny, víly, mimozemšťani, Ježíšek?

Počkat. Jestli vážně existuje Ježíšek, tak jsem teda pěkně v háji. Když mi bylo devět, napsala jsem mu, že z ponožek, které jsem na Vánoce dostala, si můžu otevřít obchod. Máma/ehm, ehm, Ježíšek si asi ten rok zapomněl vzít brýle. Dostala jsem zase ponožky. 

Autor: Tethys (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj (ne)mrtvej přítel - 6. kapitola :