OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Můj (ne)mrtvej přítel - 25. kapitola

18.04.2015 (16:00) • Tethys • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1117×

Dvacátá pátá kapitola

Cestou do školy jsem pořád přemýšlela o tom Albertově spánku. Kdybych si mohla to spaní rozvrhnout tak jako on, všechno by bylo mnohem jednodušší. Každý den spát nepotřebuje, stačí jednou za pár dní dvě nebo tři hodiny. A až jeho mozek prostě usoudí, že teď je bdění zajímavější a důležitější, prostě spát nepotřebuje. S takovým režimem by se škola dala vystudovat za o dost kratší dobu… to není fér!

O pár hodin později jsem dostala vysvědčení. Dvě dvojky, z chemie a francouzštiny. Chemie byla nad moje chápání, stejně jako časování francouzských nepravidelných sloves. Ale co, la vie est belle, život je krásný.

Karin mě přemlouvala, ať s ní někam zajdu, ale vymluvila jsem se, že jsem hrozně unavená. Byla to pravda, navíc jsem věděla, že si odpoledne užije víc s Oliverem než se mnou.

Zašla jsem na nákup, protože přece jenom, já něco jíst musím, i když po tom totálním nacpáním v McDonalds bych možná měla zahájit třítýdenní půst. Pak jsem ještě zavolala mamce, Jitce a babičce z taťkovy strany, a všem jsem vykládala o mém vysvědčení. Zněly docela šťastně, ale mamka měla brzo ráno, takže byla možná unavená, Jitka pořád jede na houbičkách a babička… v říjnu jí bude osmdesát, bůhví, jak to má ona.

Vrátila jsem se domů kolem jedné. Opatrně jsem otevřela dveře, ale žádný šok v podobě upířího doupěte se nekonal. Albert seděl za jídelním stolem a něco urputně vymačkával do svého jablečného zázraku, který jsem mu vrátila už ten večer, kdy se vrátil. Vázičky a obrazy byly na svém místě.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho a položila tašky s nákupem na zem.

„Ahoj,“ usmál se. „Tak jak dopadlo vysvědčení?“

„Jseš jak moje máma, Alberte,“ zamumlala jsem, ale hrdě vytáhla záznam o tom, že jsem prošla. „Dvě dvojky. Dost dobrý, ne?“

„Nevím,“ přiznal Albert. „V lidském vzdělávání se moc nevyznám.“

Zasmála jsem se. „No, dvojka je druhá nejlepší známka, jsem s tím docela spokojená, snad nejsem úplně blbá,“ pokrčila jsem rameny a postupně ukládala všechny věci z nákupu na své místo.

Na oběd jsem si udělala těstovinový salát a i s plným talířem jsem si sedla naproti Albertovi. „Tak jak ses celý den měl?“ nadhodila jsem a zabodla vidličku do kousku kuřecího masa.

Místo odpovědi Albert otočil obrazovku notebooku směrem ke mně. Na otevřeném okně Skypu blikalo: Volá FialovéOko, hovor ukončen, trvání: 3:47:06

„Fialové oko?“ přečetla jsem nahlas a vyprskla smíchy. „To jako vážně?“

„Jo,“ utrousil Albert a vzal si notebook zase zpátky.

„Proč si Tony nechal do očí nalít kyselinu?“ zeptala jsem se.

„Protože se dost nudí a rád zkouší věci, které hraničí se zdravím,“ prohlásil. „Kdyby byl člověk, lezl by po zamrzlých vodopádech, teď si lije kyselinu do očí.“

„Je asi náročné někoho takového uhlídat, ne?“

„Spíš je náročné se k němu někdy nepřidat,“ zamumlal Albert. „Tony je naprosto bezstarostný, někdy mu to závidím.“

„Svět taky potřebuje ty zodpovědné,“ podotkla jsem a vložila si poslední sousto do úst. „Hm, mňam. Dobře jsi to uvařil, Alberte,“ dodala jsem s úšklebkem a dala talíř do myčky.

„Ale já jsem nic neuvařil,“ namítl Albert s naprosto zmateným výrazem.

„Ale ne,“ zasmála jsem se. Jinak to nešlo, protože Albert, který nic nechápal, byl hrozně roztomilý. „To se jen tak říká, měla to být ironie. Ještě chvíli si budeš muset s lidmi víc povídat,“ zavrtěla jsem hlavou a pořád s tím debilním úsměvem. „Tak kam po setmění vyrazíme?“ To po setmění se mi moc líbilo. Znělo to mnohem líp, než obyčejné kam se půjdeme projít?.

+++

Večer jsme šli na Hrad. Byla jsem tam aspoň milionkrát, ale věděla jsem, že Albertův Pražský hrad vypadal trochu jinak, tak jsem se pro dobro věci obětovala. Plkali jsme o všem možném, ale když jsme vyšli z tramvaje, přešli most a zastavili se až na nádvoří, zmlkla jsem a nechala Alberta, ať se podívá.  

„Prahu jsem navštívil na jaře v roce 1345,“ řekl po chvíli tiše Albert. „Jen na pár dní. Pražský hrad byl nově vystavěn, protože Karel se ho rozhodl obývat, vlastně jako první vladař po velmi dlouhé době. Katedrála sv. Víta měla jen pár měsíců postavené základní kameny. A bez ní to tu vypadalo úplně jinak.“

„To si nedokážu představit,“ přiznala jsem. Pražský hrad by byl bez Katedrály prostě divný. Jiný. Nebyl by to Pražský hrad.

„Pak se posílilo opevnění a královský palác se přebudoval. Ale to bylo o dost později, jen jsem o tom slyšel. Víš, jak moc se o Praze tehdy mluvilo? Získala velkou prestiž, jakmile se Karel IV. stal římským císařem. Založil Nové Město pražské, Univerzitu a dal postavit Karlštejn – to všechno v jednom roce – a stačilo to, aby o něm mluvila celá Evropa.“

Zastavili jsme se u zdi, od které bylo vidět na celou Prahu. V noci se všechny osvětlené věžičky zdály ještě větší. V tu chvíli jsem si dokázala představit, jak velkolepá Praha musela být za dob, kdy ji Albert poznal.

Po pár minutách obdivného zírání jsme se vydali doleva po Zámeckých schodech dolů, vyšli jsme až na Malostranském náměstí. Pak stačilo jen pár ulic a stáli jsme na Karlově mostě. Na to, že hodiny ukazovaly něco přes půl dvanáctou, tam bylo více lidí, než jsem očekávala – ale pořád o polovinu míň, než tam běžně přes den je.

„Nikdy jsem tu v noci nebyla,“ poznamenala jsem a rozhlédla se kolem. Sochy vrhaly na hladinu Vltavy roztřesené stíny a jejich tváře byly osvětlené měkkým světlem z lamp. „Říká se, že když si sáhneš na sv. Jana Nepomuckého, přinese ti štěstí, ale teď tomu konečně začínám věřit.“ V tom šeru se zdálo, že hvězdy osazené kolem jeho hlavy zvláštně svítí.

„Tak si sáhni,“ pobídl mě Albert, ale neviděla jsem mu do obličeje, nevěděla jsem, jak se tváří.

„Ale ne,“ zakroutila jsem hlavou. „To vždycky dělaj jen turisti.“ Vážně bych se cítila blbě.

„A třeba jim to přineslo štěstí,“ namítl. „Je fajn nechat štěstí na nějaké vyšší moci, tak to zkus.“

Pokrčila jsem rameny. Stejně tu skoro nikdo není a za pokus to stojí. Opatrně jsem si sáhla až tam, kam jsem dosáhla. Bronz mě zastudil do ruky a s tím teplým vzduchem kolem to působilo trochu jako elektrický šok.

„Hotovo,“ oznámila jsem a připojila se k Albertovi zírajícímu na Kampu. „Konečně jsem šťastná,“ ušklíbla jsem se.

„To mám radost,“ zamumlal, ale nebyla v tom žádná ironie… tu Albert ani neuměl. „Je to tu krásné,“ dodal po chvilce. „Tak trochu tajemné a zároveň neuvěřitelně mírumilovné.“

„Vážně? No, před ani ne pětadvaceti lety to tak super nebylo,“ odvětila jsem. „Počkat! My jsme nebyli u Lennonovy zdi! Pojď, to musíš vidět,“ vyhrkla jsem.

„Fajn,“ odpověděl Albert trochu překvapeně mojí nadšeností a nabídl mi rámě. S úsměvem jsem ho přijala.

„Lennonova zeď samotná není žádná památka nebo něco takového,“ vysvětlovala jsem během cesty. „Ale váže se hodně k minulosti. Po druhé světové válce až do devadesátých let tu vládli komunisti.“

„Já vím,“ kývl Albert.

„A s tím utlačováním lidských práv si lidi poradili tak, že psali a kreslili svoje názory, myšlenky a pocity právě na tu zeď. Teď je to tady s tou situací o dost lepší, ale i tak se v tom pokračuje. Je to taková… mozaika spousty životů,“ dodala jsem trochu nejistě. Bylo hrozně těžké vysvětlit, co všechno Lennonova zeď je. To se prostě musí vidět.

Tiše jsme došli až tam. Nechala jsem Alberta, ať se sám podívá. Nepotřebovali jsme mluvit. Stačí jen se dívat.

Nesnáším tenhle hnusnej svět! Z písma jsem poznala, že to psal někdo rychle a agresivně. A hned vedle toho byla nakreslená bílá lilie v nadživotní velikosti. Všechny okvětní plátky autor dokonale vystínoval, vypadalo to, jako by se lilie vznášela v jakémsi třpytivém oparu. Hezky se to vynulovalo, až jsem měla pocit, že ten, kdo namaloval tu květinu, chtěl tomu spisovateli ukázat, že to není hnusnej svět.

Ani nevím, jak dlouho jsme tam stáli zabraní do svých myšlenek. „Půjdeme?“ zeptal se Albert a já jsem přikývla.

Šli jsme zpátky na Karlův most a cestou jsme se domluvili, že se vykašleme na poslední metro, když ty první jedou ve čtyři ráno, kdy je pořád ještě tma. A tak jsme nasedli u Karlova mostu na tramvaj, dojeli jsme s ní až k Národnímu divadlu a prošli celé Masarykovo nábřeží až k Tančícímu domu.

Statečně jsem Albertovi vykládala, co všechno jsem si z učebnic dějepisu zapamatovala. O tom, jak se obrozenci snažili zachránit češtinu a jak Národní divadlo postavili Češi, že se pořádaly sbírky, a tak dále, a tak dále… Po dlouhé době jsem zase viděla něco víc než on, a musela jsem si to taky trochu užít.

Kolem třetí jsme došli až ke Karláku. Tramvaje sice jezdily, ale k čemu by nám bylo dostat se na I.P. Pavlova, když metro stejně ještě nejezdilo? Tak jsme si prostě jen sedli na lavičku a koukali na to, jak se Praha chystá jít spát a přitom pomalu vstává.

„Vážně se mi tu líbí,“ svěřila jsem se Albertovi a opřela si o něj hlavu, abych si mohla natáhnout nohy. Musela jsem to říct, i když to nedávalo velký smysl.

„Mně taky,“ souhlasil tak tiše, až jsem měla pocit, že se mi to jen zdálo.

+++

V dalších dvou dnech jsem Alberta provedla po všech mých oblíbených místech v Praze. Petřín, Vyšehrad, Letenské sady, Rudolfinum, velká socha Žižky nad Žižkovem… Nad ránem jsme se stejně většinou jen procházeli nebo si povídali. Žádné výlety do historie, prostě jen povídání. Rozebírali jsme, jakou má obloha barvu a proč si ti holubi tolik dovolují… Vlastně to, o čem by mluvili dva normální lidi. 

„Jak tak nad tím přemýšlím, viděli jsme všechno, co se dá,“ řekla jsem zamyšleně při cestě domů. Už se pomalu blížil východ slunce, na trávě se objevila rosa a kolem nás proběhlo i pár běžců, co asi trpěli nespavostí. K domu nám chybělo jen pár kroků.

„Mám pocit, že jsme procestovali celou Prahu,“ poznamenal Albert a podržel mi dveře.

„Děkuju,“ usmála jsem se na něj. „No, tak můžeme zůstat dneska doma, jestli ti to nevadí.“ To neustálé chození po Praze a vymýšlení programu mě vážně docela zmohlo.

„Dobře,“ zamumlal a já jsem vytáhla z kapsy klíče. Odemkla jsem, skopla si boty. Promnula jsem si oči. Chtělo se mi spát a měla jsem hlad. Docela vražedná kombinace.

V kuchyni jsem udělala do konvice zelený čaj, a zatímco jsem čekala, až vychladne, napsala jsem mamce rychlou zprávu o tom, že se mám fajn a že se na ně těším. Pak jsem se konečně zhluboka napila. Potřebovala jsem aspoň trochu energie, abych si mohla nachystat něco k jídlu.

Když Albert viděl, jak jsem si podruhé málem uřezala prsty – protože jakmile se vám automaticky zavírají oči, chleba se krájí dost těžko – vytrhl mi nůž z ruky. „Ukaž, já ti něco udělám,“ řekl rázně a ukrojil dva naprosto přesné plátky.

„Ne, zvládnu to,“ bojovala jsem. Albert mi držel dveře, bral mi těžké tašky z rukou, půjčoval mi věci, když mi byla zima. A vlastně jsem ho tady zdržovala. Nechtěla jsem, aby mi ještě k tomu chystal jídlo. Dělal toho už víc než dost.

„Ne, sedni si,“ nakázal Albert a já jsem si poslušně sedla. Byla jsem vážně naprosto vyřízená, a tak jsem nechtěla riskovat. Albert byl prostě hodně urputný gentleman. „Navíc si rád hraju s lidským jídlem,“ přiznal. „Je takové barevné, rozmanité a zvláštně voní.“

„Tak v tom případě si to užij,“ zamumlala jsem se zavřenýma očima, ale s pěkně širokým úsměvem. Jen jsem slyšela rychlé a přesné klepání nože o prkýnko, a z toho jsem si dokázala představit, jak soustředěně se musí Albert tvářit.

„Hotovo,“ prohlásil po nějaké době hrdě a já jsem silou vůle odlepila oči od sebe. Byl to jednoduchý sendvič – máslo, šunka, sýr, zelenina – ale Albert to všechno naskládal tak, že to vypadlo doopravdy hezky. A v tu chvíli jsem měla hroznou chuť ho obejmout.

„Děkuju,“ řekla jsem místo toho a vzala si od něj talíř. Zakousla jsem se. „Je to moc dobré,“ prohlásila jsem, aby měl radost.

„To mě těší,“ kývl. „Nikol, potřebuju s tebou mluvit,“ dodal a já jsem zvedla oči.

„Hm?“

„Zítra budu muset odjet.“

V klidu jsem dokousala sousto, co jsem právě měla v puse. Nádech, výdech, opakovala jsem si pořád v duchu. „Dobře. Jen na mě nezapomeň, jo?“ Neměla jsem nic dalšího, co bych k tomu mohla říct. Představa, že Albert si bude za tři sta let pamatovat jen to, že nějakou dobu pobyl v Praze, kde ho otravovala nějaká holka – ah, jakže se to jmenovala? – mě děsila víc než to, že už ho asi nikdy neuvidím.

Věděla jsem, že se mi bude po Albertovi hrozně stýskat, věděla jsem, že už nikdy nebudu věřit žádnému dějepisáři a že už nikdy nebudu schopná vnímat upíry jako ty pobíhající disko koule. A taky jsem věděla, že časem moje ubohá lidská paměť zapomene na to, s jakým leskem v očích Albert vyprávěl svoje zážitky a jak se u toho zasněně usmíval.

„Nikdy,“ slíbil Albert a já jsem se mohla v klidu znovu nadechnout. Věřila jsem mu.

„Nikdy,“ zopakovala jsem potichu. U něj to slovo mělo úplně jiný význam.

Dojedla jsem si svoji snídaňovou večeři a vypila čaj. Osprchovala se a převlíkla se. Když jsem se vrátila, Albert seděl na svém místě na křesle a já jsem si lehla na pohovku. Od doby, co jsem se vrátila z Mrzek do Prahy, jsem si tak zvykla usínat. Bylo to mnohem lepší, než zůstávat sama v pokoji.

„Dobrou noc,“ popřál mi Albert.

„Díky,“ odpověděla jsem.

Vzbudila jsem se o pět hodin později, aspoň to říkal budík. Za okny zrovna nastávalo pozdní odpoledne a Albert seděl znovu na svém místě, přesně tam, kde před pěti hodinami, jen převlečený (vždycky počkal, až usnu, a pak odjel do hotelu pro čisté věci) a ponořený do nějakého tlustého svazku. Přední strana té knížky byla napsaná v jazyce, který jsem neznala.

Přemýšlela jsem, jestli bych neměla něco prohlásit, zeptat se ho na něco, co jsem měla v plánu. Ale zjistila jsem, že všechno, co jsem Albertovi chtěla, musela a potřebovala říct, už jsem dávno udělala. Teď už jsem mohla jen mlčet – měla jsem pocit, že tichem se s Albertem rozloučím nejlíp.

A tak jsme mlčeli. Zírala jsem do okna, jak se slunce pomalu chystá zapadnout, jak všechno kolem hraje teplými barvami, a myšlenky se mi v hlavě líně převalovaly jako vlny. Jako bych si ani neuvědomovala, že Albert vážně odjíždí. Nebo jsem si to možná uvědomovala a automaticky přišla na to, že to tak je asi nejlepší…?

Nemohla jsem mu bránit. Chápala jsem ho. A stejně bychom takhle nemohli existovat moc dlouho. Nemůžu spát přes den a být vzhůru v noci napořád. Moji rodiče se za dva dny vrací, prázdniny skončí za pár chvil a Albert bude pořád stejný, zatímco já budu pomalu stárnout.

Přiznat si to takhle v duchu byl jeden z lepších účinků toho ticha. Horší byl třeba ten, že i když jsem si jasně uvědomovala všechny ty věci, bylo mi to hrozně líto. Možná, že kdybych se narodila o pár století dřív, možná, že kdybych měla srdce jen na okrasu a zuby bych vysunovala podle toho, jak by se mi zachtělo, možná by to bylo všechno trochu jinak.

„Vzpomínáš si, jak ses mě ptala na přeměnu?“ zeptal se Albert o půl páté ráno.

„Jo,“ řekla jsem a musela si odkašlat. Po tom dlouhém nemluvení mě hlas vůbec neposlouchal, zato Albert by mohl zpívat árii. Samozřejmě.

„Dlouho jsem nad tím přemýšlel. Řekl jsem ti, že se to může dozvědět jen někdo, kdo se jistojistě stane upírem… ale já mám pocit, že ty ses stejně stala součástí našeho světa, takže ti to klidně můžu říct, pokud tě to pořád zajímá.“

„Hrozně si toho vážím,“ řekla jsem po pár minutách dalšího mlčení. Musela jsem si rozmyslet, co řeknu. „A budu ráda, když mi to řekneš, Alberte.“

„Není to zas tolik složitý, jako bolestivý proces. Upíři totiž můžou žít… existovat jen díky krvi. Takže všechny jejich orgány a smysly jsou poháněny krví. A ta krev je krví všech lidí, ze kterých se kdy napili, a je to krev krve toho upíra, když ještě býval člověkem. Přeměna spočívá v tom, že za úplňku se musí stvořitel hluboko říznout, a je třeba, aby ho to bolelo tak moc, aby mu vytryskly slzy.“

„Počkej, slzy? Upíři jsou schopní pláče?“ Tomu jsem moc nevěřila. Albert, a že by brečel?

„Jen při velké fyzické bolesti. A pláčeme krev, protože jsme tvoření krví. A pak musí stvořitel říznout stejně hluboko své dítě a nechat slzy, aby do té rány vtekly. Přeměna tedy začne a skončí až po pár hodinách, kdy má v sobě nový upír svou krev z doby, kdy ještě býval člověkem, a krev svého stvořitele, která se skládá z krví všech jeho obětí, jeho samotného a jeho stvořitele… Proto jsme všichni v podstatě jedna velká rodina,“ dodal Albert, jako kdyby to chtěl odlehčit, ale já jsem mu ukázala svoji ruku s husí kůží.

„Panebože,“ zamumlala jsem. „Vždyť to musí hrozně bolet.“

„Bolí. Samotná přeměna ani tolik ne, ale tvoření té rány… Během přeměny se navíc upevňuje to pouto mezi dítětem a stvořitelem, protože oba zažívají stejnou bolest… Nic nedokáže spojovat tak jako bolest. Je to jistým způsobem intimní zážitek… proto chápeš, jak mi většinu věcí komplikuje fakt, že je můj stvořitel žena…“

„Teď už tomu docela rozumím,“ přiznala jsem. „Ale až nakonec poznáš tu svoji pravou lásku, vadit ti to nebude. Vážně.“

„Ale vždyť jsi říkala, že na pravou lásku nevěříš,“ namítl Albert.

„Já vím,“ souhlasila jsem, „ale nikdo by neměl být sám, obzvlášť někdo, kdo je tak skvělý jako ty. Vlastně si myslím, že kdybych potkala jiného upíra, a teď myslím kohokoli ze všech upírů, co existují, okamžitě by mě zabil. Děkuju za to, žes to byl ty.“

Zrovna svítalo. „Nemáš mi za co děkovat, Nikol. Ten měsíc jsem si užil víc, než poslední dvě století. Poznal jsem, jaké to je být znovu člověkem. Děkuju,“ řekl Albert a záclony se zbarvily do sytě oranžova.

„To byl kompliment?“ zeptala jsem se úšklebkem a Albert se zasmál. Měla jsem strach, že se vážně rozbrečím, takže jsem se dívala, jak slunce stoupá pořád nahoru a nahoru a šero pomalu střídá světlo. Nebylo to tak se vším?

„Letadlo odlétá za pár hodin, budu muset jít,“ zamumlal Albert a já jsem kývla.

Vstala jsem, přešla k Albertovi a objala ho. Znovu jsem ucítila ten známý chlad a vůni bílých růží. Nemohla jsem si pomoct, ale musela jsem se usmívat. Protože ta vůně byl Albert, Albert, i když upír, voněl jako léto v aleji růží. Smutně hezká ironie.

Stáli jsme tam takhle dlouhé minuty, ztuhlí, vytesaní do kamene jako sochy. Byl to malý, pomíjivý okamžik Albertovy věčnosti a mojí nestálosti.  

Pak mě políbil na čelo, vzal si svoje věci a odešel. Zůstala jsem sama.

Malá část mě samé brečí a druhá se usmívá. Tolik asi k téhle kapiole. Je neskutečné, že to pomalu končí, ale zase jsem ráda. Ten konec jsem si chtěla napsat už hodně dlouho.

Všechno, co Albert řekl a vám by se to mohlo zdát příliš drsné nebo rychlé... je to upír. Proto ho máme rádi. :)

Budu ráda, když vydržíte na Epilog. 

Autor: Tethys (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj (ne)mrtvej přítel - 25. kapitola: