OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Můj (ne)mrtvej přítel - 20. kapitola

04.02.2015 (18:00) • Tethys • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1285×

Kapitola dvacátá

O tři hodiny později jsem nemohla dýchat. Jen jsem si moc nebyla jistá, jestli zadržováním smíchu nebo pláče.

„To bychom měli,“ prohlásila jsem a odkašlala si. „Tak co? Líbilo se?“ otočila jsem se na Alberta.

Zíral na malou obrazovku z roku tři, která jen vzdáleně připomínala televizi. „To je konec?“ odpověděl mi otázkou. Nevěděla jsem, jestli to zní zklamaně, nebo spíš úlevně.

„Jo,“ kývla jsem.

„Aha,“ prohodil Albert úsečně. „Očekával jsem něco trochu víc.“

„Trvá to sto devadesát čtyři minut,“ připomněla jsem, „a Leo umře. Co víc sis představoval?“

„Nezdá se mi, že to nejhorší, co může člověka potkat, je smrt,“ řekl Albert. „Vždyť se vlastně nic nestalo – prostě jen potkal nějakou ženu, se kterou si rozuměl, pak zemřel. To je úplně normální lidský koloběh.“

Musela jsem uznat, že má jako vždycky pravdu. Cítila jsem se trochu hloupě, když jsem si vzpomněla, jak moc jsem na poprvé brečela. Celý ten film byla děsná blbost, ale dělá mi problém, když pěkní chlapi trpí. „Hlavní důvod, proč je to tak smutné, je ten, že se znali strašně krátce. Mohli být spolu celý život, ne jen pár dní.“ Snažila jsem se, aby to Albert pochopil z té lidské stránky.

„Třeba by se vzali,“ připustil, „ale taky by se mohli okamžitě rozvést. Lidské lásky jsou tak krátké… navíc by mohl přežít, kdyby se na té skříni, nebo co to bylo, jen trochu posunula.“

Rozesmála jsem se. „Myslím, že kdyby se nakonec posunula, nikdo by nebrečel a na internetu by se pořád neřešilo, proč je Kate Winslet tak tlustá.“

„Není tlustá,“ mínil, „jen možná trochu sobecká.“

„A líná,“ přisadila jsem si.

„A ta titulní píseň je opravdu příšerná,“ dodal Albert. „Když jsem byl roku sedmnácet sedmdesát osm na slavnostním otevření La Scaly…“

Jak to, že se někdo tváří tak roztomile, když si stěžuje na pěvecký výkon Céline Dion?

+++

„Keep on whispering in my ear,“ zpíval můj mobil a já se rychle zvedla z gauče. Volala mamka.

„Ahoj mami,“ pozdravila jsem a v hlavě mi pořád pokračovalo: Tell me all the things that I wanna hear… Je vážně blbý nápad dát si jako vyzváněcí tón nějakou chytlavou písničku.

„Ahoj Niki. Jak se máš? Co děláš?“ chrlila mamka otázky.

Rozhlédla jsem se po obýváku. Předtím, než mi zavolala, jsem se válela zamotaná v dece a s limonádou v ruce sledovala staré epizody Přátel. Albert mě tu totiž nechal samotnou, musel si obstarat trochu rajčatového džusu. Ah, krve, ale rajčatový džus zněl tak nějak normálněji. „Mám se fajn,“ řekla jsem nakonec. „A co je u vás nového?“

Tak jsem si vyposlechla spoustu podrobných popisů New Yorku, ale vlastně mi vůbec nevadilo, že tam nejsem taky. Asi mi to nevadilo už ten první den, co jsem tu strávila.

„Víš, Nikolko, volám taky proto, že mi přišel tvůj účet na telefon,“ dodala mamka po dlouhém monologu.

Srdce mi začalo bušit rychlostí světla. Sakra, sakra, sakra! „A co je s ním?“ vyblekotala jsem. A teď to přijde.

„Jen se dost zvýšil, takže až si budeš příště psát s Karin, zkus to laskavě omezit,“ vybídla mě poměrně něžně na to, kolik za mě bude muset zaplatit.

Oddechla jsem si. Díky bohu, že všichni ví, jak hrozně je Karin ukecaná, takže by se nikdo nedivil, kdybych s ní vážně tolik proesemeskovala. „Já bych to omezila, ale není tady internet, tím pádem si s ní nemůžu psát přes facebook,“ odpověděla jsem jízlivě. To jsem si odpustit nemohla.

„A řekni mi, neužila sis to bez toho internetu?“ chtěla vědět máma.

„Ne,“ odsekla jsem okamžitě. Lež prý daleko neuteče, ale Amerika je dost daleko.

„Prý ses o víkendu seznámila s Marií,“ přešla mamka na jiné téma.

„Jo, je docela milá,“ mínila jsem. „Její přítel je sice trochu divný, ale moc jsem se s ním nebavila.“

„Ale aspoň jsi potkala někoho nového,“ zahlásila pozitivně. „Navíc za deset dní končí červen, a pak za dalších pět přijedeme. Už se na tebe moc těším.“

„Já na tebe taky,“ zamumlala jsem automaticky a na prstech počítala dny. Už vážně jen deset?! Dneska je dvacátého, no vážně… sakra. „Mami, ještě se chci domluvit,“ ozvala jsem se rychle, než mamka stačila zavěsit. „Jak to bude s tím odjezdem do Prahy? Kdy si přijedu pro vysvědčení?“ Nutně jsem to potřebovala vědět, ale trochu jsem se bála.

„Vysvědčení se rozdává dvacátýho sedmýho, že?“

„Jo,“ přikývla jsem. To datum bylo moje vysvobození, když jsem sem jela, ale teď…

„No, tak asi pojedeš do Prahy dvacátýho šestýho večer a pak tam zůstaneš až do pátýho července, kdy přijedeme. Nebo se snad chceš vrátit zpátky do Mrzek?“

S Albertem mi zbýval ještě týden – to bylo sice málo, ale nemohla jsem mamce říct, že se sem chci vrátit. Bylo by to dost podezřelé a navíc jsem nevěděla, jestli by se mnou Albert vůbec chtěl strávit těch pět dní. Otravovala jsem ho už moc. „Mrzek? Co prosím?“ chytla jsem se toho, co jsem absolutně nechápala.

„Mrzky,“ opakovala trpělivě máma. „To je ta vesnice, ve které už tři týdny žiješ.“

„Počkat, jako vážně?“ Vždyť takový název snad ani neexistuje. Nebo asi jo.

„Kdes myslela, že teď jsi?“ zeptala se mě překvapeně a nevěřícně zároveň.

„Říkala jsem si, že jsou to Kotěhůlky,“ přiznala jsem trochu zahanbeně. Hm, tak to asi nevyšlo. Jak mě ale mohlo zajímat, ve kterém zadku to bydlím, když jsem tady s Albertem? I kdyby se to tu jmenovalo třeba Máslovice, je mi to úplně fuk.

„Nejsou,“ odtušila mamka. „Ze zeměpisu máš dvojku?“

„Jo. Nevěděla jsem, kde je Králický sněžník,“ řekla jsem. Teď už jsem to věděla, protože mě zeměpisářka zkoušela tak dlouho, dokud jsem to perfektně neuměla. Králický sněžník, tisíc čtyři sta dvacet čtyři metrů, nachází se na státní hranici s Polskem…

„Aspoň že víš, kde je Šumava,“ povzdechla si, ale pak se rozesmála. A já jsem si uvědomila, že se mi po mamince vážně stýská.

+++

Večer jsem trochu neodhadla, kolik je hodin. Šla jsem do sprchy pozdě (Ordinace byla mimořádně zajímavá), navíc jsem si ještě půl hodiny myla vlasy – ale Jitce jsem samozřejmě neřekla, že s největší pravděpodobností nebude mít teplou vodu. Místo toho jsem spěchala, abych stihla ten moment, kdy přijde Albert. Vzala jsem si ručník, abych si mohla osušit vlasy a sedla si s ním na postel. Obrátila jsem hlavu dolů, pohazovala rukama a třepala vlasy asi tři minuty, než jsem si uvědomila, že se někdo směje.

Narovnala jsem se a odhrnula si pramínky z obličeje. Albert seděl na křesle, pozoroval mě a ukazoval mi svoje bílé zuby v dokonale pobaveném úsměvu. Okamžitě jsem zrudla. Díky bohu, že jsem u toho svého fénování ještě nezpívala.

„Ahoj,“ zabručela jsem a sedla si na postel. Albert pořád nemohl popadnout dech. „Mohl by ses mi přestat smát, prosím?“ požádala jsem ho otráveně.

„Promiň,“ zavrtěl hlavou, „ale bylas vážně roztomilá.“

Neřekl to tak, jak jsem chtěla. Sice roztomilá, ale roztomile lidská, takové pako. Nevěděla jsem, co mám na to říct. Nemohla jsem na to nic říct. Mírně jsem si povzdechla. Ach jo, Alberte, proč mi to děláš?

„Jaký jsi měl den?“ zeptala jsem se místo toho.

„Fajn. Trochu jsem si pocestoval, přestože byl den, ale je tu vážně krásně,“ prohodil.

„No, Praha je lepší,“ skočila jsem mu do řeči a pak se provinile usmála. „Promiň, pokračuj.“

„A když jsem se vracel zpátky sem, našel jsem něco, co mi tě úplně připomnělo,“ dodal a já jsem vykulila oči. Podal mi docela velký hnědý balíček, kterého jsem si předtím vůbec nevšimla.

„Dělal sis zbytečně škodu,“ vyhrkla jsem. Nestála jsem o to, aby za mě nějak utrácel, ale na druhou stranu mě potěšilo, že si na mě vzpomněl. Nakonec jsem balíček otevřela – a byl v něm ten největší borůvkový muffin s hoblinkami bílé čokolády, jaký jsem kdy viděla. „Panebože, Alberte!“ vypískla jsem nadšeně.

„Už zase?“ zamumlal. „Doufám, že ti bude chutnat.“

„Děkuju,“ řekla jsem šťastně. To je ještě lepší než všechno, co jsem kdy dostala. Od teď chci na narozeniny jídlo a na Vánoce kávu. Labužnicky jsem zavřela oči a zakousla se. Jemná chuť bílé čokolády a sladké borůvky se k sobě hodily naprosto dokonale. „Je to výborný,“ sdělila jsem s plnou pusou. Nemohla jsem přestat zírat na ten malý zázrak. No a co, že je pozdě večer, klidně budu tlustá.

„To jsem rád,“ řekl s náznakem úsměvu.

„Jestli mi budeš nosit muffiny častěji, možná se na tebe začnu těšit,“ postrašila jsem ho a znovu se zakousla.  

„Tak to si budu muset dát pozor,“ odpověděl - a já jsem nedokázala rozpoznat, jestli to myslí vážně nebo ne. 

Druhé kulatiny a k tomu druhé místo v Nej povídce měsíce! :)) Jste tak skvělí, že slovo skvělí ani neříká, jak moc jste skvělí. :D A pokud hned neodpovím na komenátře, rozhodně to neznamená, že si je nečtu, nebo nemám co říct, ale jsem tak děsně ukecaná, že by se to hrozně protáhlo a já bych prozradila něco, co bych nechtěla... :)

Ještě otázka - o které slavné osobnosti byste se rádi dozvěděli "pravdu"? :) DaVinciho už jsme měli, Newton si házel jablka na hlavu, Karla IV. jsme taky navštívili a Shakespeare bude brzy. ;) 

Autor: Tethys (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj (ne)mrtvej přítel - 20. kapitola: