OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Mrtvá láska - 10. kapitola

Dean už je netrpělivý. Chce mít klid. Ale dokáže mu Erin pomoct?

10.04.2013 (20:00) • Lealel • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 870×

Nejdřív jsem tam dobrou chvilku stála a nemohla se hýbat. Úplně mě šokoval. Na co se to ptal? Proč?! Vážně jsem nechápala, kde tu otázku vzal, ale nebylo dvakrát slušné, když jsem tam jen tak stála a civěla na něj. Už tak bylo hodně vidět, že je nervózní. Určitě jsem mu to ještě zhoršovala, ale koho by to nezaskočilo? 

 

„He?” vydala jsem ze sebe po minutě trapného ticha. Já vím, bylo to vážně inteligentní.

 

„Je... No... Já... Totiž, víš... Ehm... Prostě... Nemyslel jsem to tak, jak jsem to řekl. Chtěl jsem se zeptat, jak bys mě popsala. Jako... jak vypadám, víš... No, a taky... bych trochu chtěl porovnat dnešní a mojí dobu... Víš... Mě to jen tak napadlo,” vysoukal ze sebe nakonec a celé mu to trvalo asi pět minut. No, nevím, kdo byl víc mimo.

 

„Aha... No,” broukla jsem a celého ho obešla dokolečka. Pořádně jsem si ho prohlédla a pak se zase vrátila na místo. Takhle to asi nemyslel, ale jak jinak jsem ho měla... zhodnotit?

 

„Hm... Vysoká a svalnatá postava. Ne moc. Tak akorát... Tmavě hnědé vlasy zastřižené stejně, jako měl Škyťák z Jak vycvičit draka. To je film, víš. Možná máš víc ostré rysy než kluci, které jsem viděla, ale vypadá to moc pěkně. Modré oči. Hm... nevypadáš nejhůř. Tím chci říct, že jsi pěkný. A... no... Kdybys neměl tohle oblečení, myslela bych si, že jsi z téhle doby,” zhodnotila jsem ho a pěkně se začervenala, když jsem mu řekla, že je pěkný. A to fakticky byl.

 

„Teď ty mě!” pobídla jsem ho. Normálně bych po klukovi nechtěla, aby mě zhodnotil, ale Dean byl z jiné doby. Skvělá příležitost! 

 

„Fajn,” zasmál se. „Jsi malá. Hádám tě na sto šedesát centimetrů. Asi tak. Černé krátké vlasy a oříškové oči, které skvěle sedí k tvé jemně opálené pleti. Úžasné, ehm, křivky. Taky nevypadáš hrozně,” zamumlal rychle, a kdyby to bylo možné, začervenal by se. 

 

„Erin!” zavolala na mě Alex z obýváku. Protočila jsem panenky a odešla za ní. Co zase? 

 

„Ano?” zamumlala jsem a opřela se o zábradlí od schodů. 

 

„Přišla ti nějaká pošta,” zkonstatovala a ukázala mi bílou obálku. „Že by nějaký tajný ctitel?” zazubila se a nechtěla mi dát obálku.

 

„Do toho ti nic není,” zavrčela jsem a obálku jí vytrhla z rukou. Ihned jsem utíkala k sobě do pokoje.

 

Posadila jsem se na ustlanou peřinu a obálku nahoře roztrhala. Vyndala jsem z ní přeložený papír a obálku položila vedle sebe. Papír jsem rozevřela. Očima jsem jen letmo pohlédla na první řádky a pořádně si přečetla až ty poslední. Jo! Nebyla jsem nemocná. Výsledky dopadly dobře, ale jak se vysvětlí ta nespavost?

 

„Co to je?” zeptal se Dean, který se posadil vedle mě. To si už uměl sednout? Co ten se za ten jeden den nenaučil.

 

„Asi sis všiml, že trpím nespavostí. V noci. Ve dne si to plně vynahrazuju. Psychiatr mě poslal na nějaká vyšetření a úplně všechny potvrzují, že nejsem nemocná. Mám radost, ale nevím, co to se mnou je,” vzdychla jsem si a ještě jednou si výsledky přečetla.

 

„Všiml. Už jsem o tom přemýšlel... Pamatuješ se, že jsem říkal, že se ti muselo něco stát, protože jinak bys mě nemohla vidět?” Přikývla jsem.

 

„Co se ti stalo?” zeptal se. Nejdřív jsem byla celkem zaražená, ale pak mi to došlo. Ale to není možné, nejsem jediná na světě, které se to stalo...

 

„V den mých třináctých narozenin mi umřela máma. Našla jsem ji ve své posteli. Bylo to strašné. Pak to šlo z kopce, táta mě z toho nepřímě vinil a viní. Nechce se se mnou moc vidět,” zašeptala jsem a zavřela oči.

 

Hned se mi vybavilo mamčino bezmocné tělo, jak si jen tak leží na mé posteli. Jedna ruka jí visí k zemi a tu druhou má položenou na platýčku, ze kterého spolikala všech patnáct prášků. Její mrtvolově bílá tvář a bolestný výraz. Otřásla jsem se. Chtělo se mi brečet. Udržela jsem to. Stačilo jen málo. Rozbrečela bych se.

 

„To je mi líto,” podotkl.

 

„Ale to přece není důvod k tomu, abych viděla duchy! A jak s tím souvisí nespavost?” zvýšila jsem hlas.

 

„Ten duch, o kterém jsem ti vyprávěl, říkal, že vidět duchy nebude jen tak. Podle mě kvůli tomu nemůžeš v noci spát. Asi proto, že duchové jsou nejlépe vidět v noci... I když jen nepatrně,” vysvětlil mi a já mu na to přikývla. V podstatě měl pravdu. Jiné vysvětlení pro to nebylo.

 

„Asi to tak bude... Hele, když už jsi u toho tvého mrtvého kamaráda, tak bys mi mohl říct všechno o... tvém druhu,” pobídla jsem ho.

 

„Dobrá. Jak už víš, duchové jsou pro lidi - vyjma tebe - neviditelní. A proč jsou tady? Protože se jejich smrt nevyřešila. Jako ta moje. Slunce ani podobné věci nám neublíží a nemusíme se držet místa vraždy nebo hřbitova. Jen se nedokážeme dostat mimo město, kde se to stalo. Duchové - jako je můj přítel - můžou cestovat pouze tehdy, když umřeli v dopravním prostředku. Pak se dostanou všude. Můžeme se zhmotňovat, ale pořád nejsme vidět. Proto se občas dějou divný věci. Sluneční světlo se od nás velmi tlumeně odráží, ale mně se to celkem líbí. Neumíme létat. Pouze se přemisťovat... Hm, to je asi všechno. Nevím. Akorát ještě to, že tu zůstáváme, dokud se naše smrt nevyřeší. Nemusí ji vyřešit policie nebo tak něco. Stačí, když my budeme vědět, kdo nás zavraždil. Pokud to nebyla ovšem sebevražda, o které se myslelo, že je to vražda,” vysvětlil mi. Tak teď dávalo spoustu věcí smysl.

 

„A co se stane, až budeš vědět, jak se to stalo?” zeptala jsem se opatrně. Odpověď mě děsila.

 

„Má duše bude mít klid... Zmizím.” Ne! To nesmím dopustit. On nemůže zmizet!

 

 

 

***

 

 

Už to bylo pár týdnů, co mi Dean vysvětlil věci okolo duchů. Po tom večeru jsem se jeho vraždou nezabývala. Když o tom chtěl mluvit, nutila jsem ho cvičit zhmotňování. Vím, že je to pěkně sobecké, ale Dean je můj druhý nejlepší přítel. První je Brandon, ale Deanovi můžu říct víc věcí, protože to nikomu neřekne. Ne že by Brandon práskal, to ne. Jen Dean mě víc chápe. Je starší. Řekl mi, že umřel patnáctého března 1857. Zahrála jsem si na matikářku a vypočítala, že už je mrtvý sto padesát šet let. Páni!

 

Šli jsme večer po pláži. Normálně nebyla v tuto hodinu obloha zatažená, ale dnes ano. Pršelo. Šli jsme s Deanem mlčky vedle sebe. Byli jsme u Brandona pomoct mu hlídat Mika. S Brandonem jsem si skvěle popovídala, ale stejně jsem největší radost měla z Mika. Já to dítě prostě miluju! A kdo ne? Už před hodinou jsme měli být u nás, ale loudali jsme se. Táta si vzal Alex, která se k nám hned nastěhovala. Teď si hraje na moji matku. Je to děsné. Jsem pořád zavřená v pokoji s Deanem - i když to zní vážně divně. Nebo ho beru k Brandonovi. Dean říká, že je Brandon srandovní. Hlavně pošuk. Ptala jsem se ho, kde se naučil takhle mluvit. Se smíchem mi prozradil, že se to učil od lidí. Prý chtěl jít s dobou. Smála jsem se tomu.

 

Bosýma nohama jsem dělala do písku šlápoty a sem tam se podívala na Deana, který vedle mě šel jako tělo bez duše. No... Spíš duše bez těla. To bude ono. Musela jsem zvolnit tempo, protože se loudal víc než já. Díval se na rozbouřené moře a mě si nevšímal. Vadilo mi to.

 

„Erin?” zašeptal. 

 

„Ano?” zašeptala jsem, soustředěná na plechovku, do které jsem si cestou kopala. Nějaké čuně ji tu nechalo ležet.

 

„Kdy už to začneš řešit? Myslel jsem, že seš ochotná mi pomoct. Ale kdy?” zeptal se.

 

„Nikdy. Nechci.” Za tohle bych si nejraději nafackovala, ale až jindy. Teď nebyla vhodná příležitost. Kruci!

 

„Nikdy? Nechceš? Nechceš?! A to si jako přeješ, abych tu hnil do konce světa? To já náhodou ne! Už mě to tu nebaví! Nemůžu nic dělat, nemůžu si s nikým popovídat, a ty jsi jediná, kdo mi může pomoct! Proč?! Nechci není odpověď!” rozkřičel se. Křik k němu neseděl, ale šel z něj trochu strach.

 

„Já prostě nemůžu,” zakřičela jsem mu jako odpověď. Kdyby tu tak někdo šel. Myslel by si, že jsem blázen.

 

„Proč nemůžeš? Proč?!”

 

„Protože tě miluju!”

 

---

 

A máme tu první kulatiny. Uf! Ale ne. Nebyla to zas taková práce. Zvlášť, když jsem četla ty komentáře. Jste úžasný! Fakt. Jsem hotová. Sice poslední dobou dává komentář jenom jedna a já jí jsem za to velice vděčná. Ani nevím, jestli toto někdo kromě ní čte. Jestli ano, chtěla bych o něco poprosit. Prosím, dávejte třeba po dvouch nebo třech kapitolách komentář. Kdo chce, může i ke každé. Je to jedno. Nejde mi o to, aby tu bylo více komentářů. To ne. Mě jen vážně zajímá váš názor a moc bych ho chtěla znát. Děkuju, Lealel.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Lealel (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování



Sdílet

Diskuse pro článek Mrtvá láska - 10. kapitola:

Jej... Ted koukam ze jsem se neprihlasila.. :D ale ono to vlastne nevadi

Teda, takhle to na nej vybafnout... Ale jsem zvedava jak se s tim vyporadaji... Jak Dean tak Erin... Jinak mooc hezky se to vyviji a hrozne moc se tesim na pokracovani :)

sice to je od Erin trochu sobecké, že mu nechce pomoct, ale na druhou stranu se ji nedivím, i když zároveň chápu i Deana, že by radši měl klid.. no jsem zvědavá, jak zareaguje na její důvod, proč chce, aby zůstal :)

Děkuju za komentář. Jo, nedivím se, že tě doháním svými hrubkami k šílenství. Já a čeština... to v žádném případě nejde dohromady. A teď jsem celkem hodně překvapená... Nikdy jsem o té sérii neslyšela. Ani jméno autora/rky vůbec neznám... Hm, to je mi překvapení. Ale moc děkuju za komentář. Velmi si cením tvého názoru a můžu tě akorát upozornit, že by ses měla připravit. Doženu tě hrubkami k šílenství (ale ne schválně!) Ještě jednou dík.

Dobře, zanechávám tedy komentář. Čtu ji, protože jsem to obvykle já, kdo ji opravuje, takže vím, o čem je. Musím uznat, že na svůj věk píšeš hezky (myslím tím stylisticky), ale hrubky typu ´ruka vysý´ mě, popravdě, dohánějí coby češtináře k šílenství. Druhá věc je ta, že mi tvůj příběh až příliš moc připomíná sérii knih Mediátor od Meg Cabot. Nepsala jsi, že bys psala FF na tyto knihy, a i když chápu, že zpočátku, než si autor troufne na vlastní nápady, bere si obvykle nějaký vzor, který četl nebo viděl. Ale pro mě osobně je to prostě jen přepis těchto knih s trošičku pozměněnými reáliemi. Nechci ti to vyloženě hanět, je vidět, že píšeš celkem dobře a časem se ještě určitě vypíšeš, ale chtělo by to vlastní nápady. Howgh

Přidat komentář:

Nick:

Text: