OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Mrazivý dar - 3. kapitola

05.02.2014 (14:00) • llacky • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1271×

Taaakže, pokračování je tu! Chtěla bych poděkovat všem čtenářům, a to zvláště těm, kteří mi zde zanechávají své názory =) Ani nevíte, jak moc to pro mě znamená... ´:)
Možná i proto je tahle kapitolka o něco delší a... Mno, sami uvidíte. 

Z blaženého spánku mě vytrhly sluneční paprsky, nemilosrdně dopadající na mou tvář. Rozespale jsem nespokojeně zamručela a protřela si oči. Když jsem je otevřela, na chvíli jsem strnula. Pokoj, ve kterém jsem se nacházela, nebyl můj. Srdce se mi sevřelo strachem a úzkostí. Kde jsem?

Vymrštila jsem se do sedu a pořádně se porozhlédla po místnosti. Působila starožitným dojmem, ale i přes to množství věcí, které jsem viděla, nikde nebylo ani smítko prachu. Sluneční zář ozařovala velkou almaru z mahagonového dřeva, jež byla ozdobena krásnými rytinami na povrchu. Z poněkud morbidní zvědavosti jsem se postavila a několika vratkými kroky k ní došla a otevřela ji. Tak napůl jsem očekávala, že na mě vypadne mrtvola, ale uvnitř se nacházela pouze hora starých a bezpochyby cenných věcí. Žádné oblečení a možný vstup do Narnie. Jaká škoda.

Skříň jsem zase zavřela a bezděčně se o ni opřela, zatímco jsem se pokoušela si vzpomenout, co se včera stalo. Že bych v opilém stavu narazila na nějakého sexy šlechtice? Frustrovaně jsem si prohrábla vlasy, protože jsem si naprosto na nic nevzpomínala. Byla jsem v baru, to ano. A obtěžoval mě tam nějaký alkoholik… Který potom odešel…? Ne, počkat, odešel kvůli… Kvůli… Někomu. Ať jsem se snažila jakkoliv, nebyla jsem s to si vzpomenout, kdo tam ten večer byl se mnou. Ani na to, co se dělo potom. Nejdivnější na tom všem bylo, že jsem si i byla jistá, že jsem včera nepila. Teda, určitě ne víc jak pár skleniček.

Bíp, bíp, ozvalo se. Zmateně jsem pohledem přejela po pokoji a u jedné nohy postele uviděla svou kabelku. Rychle jsem k ní přiběhla a vytáhla mobil. Divné, nevzpomínala jsem si, že bych si ho tam dávala, většinou jsem ho nosila v kapse kalhot…

Už potřetí toho dne jsem se zarazila, ale tentokrát jsem cítila vzrůstající vztek. Proč je moje oblečení v tak zdevastovaném stavu?! Potlačila jsem chuť si vybít narůstající frustraci a zlost na čemkoliv, co se tvářilo draze, a místo toho jsem vztekle odemkla mobil. Na obrazovce jsem viděla několik zmeškaných hovorů a jednu novou esemesku od Cammie. Překvapeně a trochu zvědavě jsem si ji zobrazila. Co po mně může Cam chtít?

‚Tez, okamžitě mi zavolej!!! Co po tobě Klaus chtěl??‘ Bylo vidět, že byla hodně rozrušená, protože tohle bylo poprvé, co jsem ji viděla použít víc jak jedno interpunkční znaménko. Klaus, to jméno mi něco říkalo… Ale… Kdo to byl…? Když jsem si zprávu přečetla ještě jednou, projel mnou záchvěv strachu. Což mě znepokojilo, tohle se mi bezdůvodně nestávalo.

Moje nepříliš veselé myšlenky přerušilo silné zakručení žaludku. Došlo mi, že v pokoji se nemůžu schovávat napořád, tak jsem popadla kabelku, mobil strčila do kapsy u kalhot a pomalu přešla ke dveřím. Otevřít či neotevřít, toť otázka. Zhluboka jsem se nadechla, pokusila se připravit na vše, co by mě mohlo čekat po jejich otevření, a stiskla kliku. Do teď jsem si nebyla jistá, jestli nejsou zamčené, ale očividně nebyly. Dokonce se otevřely bez jakéhokoliv vrznutí. Nejistým krokem jsem vyšla na chodbu, na které místy visely obrazy, a vydala se ke schodišti, které jsem uviděla po své pravici.

Vděčně jsem se opřela o zábradlí a opatrně se vydala směrem dolů. Nevěděla jsem proč, ale byla jsem prapodivně rozlámaná, takže když jsem se konečně dotkla špičkou boty podlahy, pocítila jsem neskonalou úlevu, že se mi podařilo schody zdolat tou méně bolestivou cestou. Před sebou jsem uviděla místnost, která byla se vší pravděpodobností kuchyň. Tedy, pokud jsem mohla soudit podle přítomnosti kuchyňské linky a ledničky.

Skoro jsem k ní doběhla a s o sto procent lepší náladou jsem ji otevřela. Jenže ve chvíli, kdy jsem uviděla její obsah, má nálada zase o sto procent klesla. V rohu se nešťastně krčil dietní jogurt a vedle něj ležela oschlá mrkev. To bylo vše.

Nešťastně jsem ledničku zase zavřela a opřela se o kuchyňskou linku. Nevěděla jsem, co teď. Můj původní plán byl jít se najíst, potkat někoho a dostat se k motelu, ale zatím se mi podařilo jenom selhat ve všech bodech.

V tu chvíli se vedle mě ozvalo zdvořilé odkašlání, což mě překvapilo a vyděsilo najednou, takže jsem popadla nejbližší předmět, kterým byla pánev, a nově příchozího s ní vší silou praštila. Zděšeně jsem uskočila k protější stěně a pánev varovně napřáhla před sebe, když jsem si všimla, že jsem málem přizabila Elijaha.

„Zdá se, že ses vyspala dobře,“ konstatoval s kamenným výrazem, zatímco si rukou projel vlasy. Vyloudila jsem na tváři něco, co snad vzdáleně připomínalo omluvný úsměv. Nebo alespoň úsměv. Pánev jsem ale nechávala výstražně vystrčenou a v případě jakéhokoliv náznaku útoku z jeho strany jsem byla odhodlaná se bránit. Co tu vůbec dělá? Naposledy jsem ho viděla, když mi dal své číslo s tím, že mi pomůže v případě, kdybych potřebovala pomoc s bydlením… Tak moment.

„Ty jsi mě unesl?!“ zavrčela jsem a už se ani nesnažila předstírat úsměv. Sice to nedávalo smysl, neviděla jsem totiž nejmenší důvod, proč by mě někdo jako on měl chtít unést, ale bylo to jediné logické vysvětlení. A také se mi zamlouvalo mnohem více než to, že přicházím o rozum. Elijah tázavě povytáhl obočí.

„Prosím?“ Nehledě na pánvičku, kterou jsem stále držela v ruce, se ke mně začal přibližovat, přičemž zkoumavě naklonil hlavu na stranu, jako by se rozhodoval, jestli jsem jenom šílená, nebo trpím i bludy. A ani jedna ta představa se mi nelíbila. „Naznačuješ snad, že si ze včerejší noci na nic nevzpomínáš?“

„Uh, po pravdě… Ani ne.“ Jeho odpověď otázkou mě ještě více zmátla, takže jsem pomalu spustila ruku s pánvičkou podél boku a při opakované snaze si alespoň na něco z předchozího večera vzpomenout jsem si začala namotávat pramen vlasů na prst. „Chceš mi říct, že jsem se s tebou vyspala?“ Nic pravděpodobnějšího mě nenapadalo. Vysvětlovalo by to, jak jsem se tu ocitla a také to potrhané oblečení. Ten chlap se nezdá, napadlo mě a musela jsem se tomu uchechtnout.

„A na to jsi přišla jak?“ dostal ze sebe po delší odmlce, zatímco se tvářil upřímně zaraženě a nervózně si urovnával sako. Jak milé.

„To ti přijde ta myšlenka tak odpudivá?!“ Uznávám, že to nejspíš nebyla ta nejlepší věc, jakou jsem mohla odpovědět. Teď se tvářil i zděšeně a raději se zastavil na půli cesty ke mně. Cítím se tak polichoceně…

„Spíše absurdní,“ připustil a nechápavě se na mě zadíval. „Což ovšem nevysvětluje, proč si nepamatuješ včerejší události.“

„Tím chceš říct, že jsi mě ani neunesl, ani jsme neměli sex?“ uUjišťovala jsem se, a možná jsem zněla až trochu moc zklamaně. Elijahovi se na rtech krátce mihnul pokřivený úsměv.

„Ano, tímto ti potvrzuji, že jsem tě ani neunesl, ani nedošlo k žádným pochybným aktivitám. Co ovšem zajímá mě je, proč si na nic nevzpomínáš, když já jsem tě nijak neovlivnil a zajistil jsem, aby se k tobě na pokoj nikdo další nedostal…?“ Poslední větu pronesl tichým tónem a nejspíš to byl jen projev toho, jak uvažoval nahlas. Já už definitivně ničemu nerozuměla, takže jsem se ho raději na nic neptala a soustředila se spíše na to, aby mi znovu nezakručelo v žaludku.

„Ehm, já nijak nechci rušit tvé složité myšlenkové pochody, ale neměl bys něco k zakousnutí?“ zeptala jsem se a věnovala mu dychtivý pohled. Nevím proč, ale když jsem vyslovila poslední slovo, znovu se pousmál.

„Jsem si vědom toho, že zdejší zásoby jsou více než omezené, a proto jsem si dovolil ti něco k jídlu přinést.“ Ukázal bradou na papírovou tašku s logem mně neznámé, ale luxusně vypadající restaurace, která byla nově na kuchyňské lince. V tu chvíli mi bylo jedno, co je zač nebo co udělal, a s nadšením z příslibu jídla jsem k němu přiskočila a objala ho. Zabořila jsem bradu do jeho perfektně vyžehleného saka a ucítila, jak na moment strnul.

„Děkuju!“ zašeptala jsem vděčně a na vteřinu ho pevně stiskla. On si jenom nervózně odkašlal, ale objetí mi neopětoval. Moc osobně jsem to nebrala a vrhla se k tašce, která ukrývala mou jedinou pravou lásku, jídlo.

S pocitem neskutečného hladu jsem ji při otvírání omylem natrhla a vzápětí se v sobě pokusila zadusit smích, když jsem uviděla, co mi Elijah koupil. Střelila jsem po něm pohledem a nevěřícně zavrtěla hlavou.

„Stalo se něco?“ věnoval mi mírně nechápavý pohled. Chudák, už mě taky musí mít dost.

„Ty jsi opravdu šel do předražené nóbl restaurace a koupil mi míchaná vajíčka?!“ vyprskla jsem smíchy a sledovala, jak se Elijahův výraz změnil z mírně nechápavého na dotčený.

„Spolu s domácím chlebem,“ zavrčel na mou adresu a poněkud naštvaně pozoroval můj výbuch smíchu. Když jsem ho tak pozorovala, napadlo mě, že pokud mě nezabije teď, tak už nikdy. Zvesela jsem popadla přibalenou vidličku a začala hodovat. Je pravda, že vajíčka předčila všechna očekávání, a to to ani nemyslím ironicky. Chleba byl také dobrý, takže když jsem zjistila, že už není, co bych snědla, bylo mi to upřímně líto. Elijah mě celou dobu zamyšleně pozoroval, což mě docela znervózňovalo, zvláště teď, když už jsem neměla co dělat.

„Takže, nechtěl bys mi říct, co bylo na včerejší noci tak nezapomenutelného?“ obrátila jsem se na něj se založenýma rukama a neústupným (alespoň jsem doufala, že tak působí) pohledem. „A také bys mi potom mohl vysvětlit, co dělám tady,“ dodala jsem, když pouze mlčel a opětoval mi bez mrknutí můj pohled. Vzápětí ke mně přešel a aniž by mi cokoliv řekl, přejel dvěma prsty po mém krku. Při jeho dotyku mě zamrazilo a srdce mi poskočilo, což mi přišlo dost zvrácené vzhledem k tomu, v jaké situaci jsem se právě nacházela.

„Vzpomínáš si na to, že jsi mi zavolala?“ optal se, zatímco mu pohled sklouzával k mému holému krku, na kterém se mě stále dotýkal, čímž mě nutil si uvědomovat jeho přítomnost mnohem více, než by se mi chtělo. Přinutila jsem se myslet na něco jiného než to, jak moc bych chtěla, aby se mě dotýkal i jinde, a s menšími obtížemi jsem se zamyslela nad jeho otázkou. Mlhavě jsem si něco takového vybavovala…

„Byla jsem… Já… Seděla jsem… On…“ Vždy jsem začala větu, ale nebyla schopná ji dokončit. Čím více jsem se snažila si vzpomenout, tím více jsem pociťovala, že jsem zapomněla něco důležitého. Elijah to bezesporu vnímal a proto se ke mně naklonil ještě blíže, tak, že jsem se musela zamyslet nad tím, jaké by to bylo ho políbit.

Chystal se otevřít ústa, nejspíše, aby mi něco řekl, ale k tomu už nedostal šanci, protože jsem se neudržela, přivřela oči a naklonila se blíže k němu. Ruce, které jsem měla až do teď spuštěné podél boků, jsem zdvihla, jednu jsem mu přiložila zezadu na krk, přičemž tou druhou jsem mu vjela do vlasů, které jsem jemně prohrábla. Ucítila jsem, že se roztřeseně nadechl, a chytil mě za ramena.

Viděla jsem, jak se se mu rozšířily zorničky a jak se mu jemně pootevřely rty, když se ke mně naklonil. Cítila jsem, jak jsme se o sebe otřeli nosy, což ve mně vyvolalo silnou a spalující touhu si ho k sobě přitáhnout ještě blíž. Zaryla jsem mu prsty do zátylku a ucítila, jak mi přesunul jednu ruku na pas a druhou kolem ramen. Z každého místa, kde se mě dotýkal, mi do těla běhaly mrazivé výboje, které se mi shromažďovaly v břiše. Poprvé za svůj celý život jsem ucítila silné šimrání motýlků v podbřišku, což mě přinutilo vydat ze sebe tichý sten. Zavřela jsem oči a nasála jeho vůni, která mě doháněla k šílenství. Už jsem skoro cítila přítomnost jeho rtů na svých, když mě na poslední chvíli od sebe odstrčil.

Nechápavě jsem otevřela oči a uviděla jsem přísný výraz, kterým mi dával jasně najevo, že jsem překročila jeho hranice. Rychle ze mě ruce spustil, o krok odstoupil a pomalu se nadechl. Já jsem si skousla spodní ret a čekala, co mi řekne. Z nepochopitelného důvodu jsem si připadala strašně, jako kdybych mu nějakým způsobem… ublížila.

„Domnívám se, že by bylo vhodné, kdybys odešla. Dveře jsou po tvé pravici,“ vyslovil odměřeně a aniž by mi věnoval další pohled, otočil se na patě a odešel. Chvíli jsem tam stála a nevěřícně zírala na místo přede mnou, kde Elijah ještě před chvílí stál. Ucítila jsem, jak se mi derou do očí slzy. Tak tohle jsem teda nečekala.

V tu chvíli se projevila má výbušnější povaha a já rychle stiskla zuby, abych nezačala vyřvávat věci, kterých bych vzápětí litovala. S pocitem, že už na tom místě nemohu zůstat ani o vteřinu déle, jsem jako v mrákotách doklopýtala ke vnuceným dveřím.

Když jsem vyšla a zavřela za sebou, došlo mi, že nemám nejmenší tušení, v jaké části města se právě nacházím, ale odmítala jsem se vrátit. Nechtěla jsem vypadat v jeho očích jako ještě větší ubožák, takže jsem se rozešla směrem k budově, která mi připadala povědomě, a snažila se ignorovat překvapené pohledy lidí, když viděli, v jakém stavu je mé oblečení.

Jakmile jsem přešla ulici, málem jsem do někoho vrazila. S omluvou na rtech jsem zdvihla pohled, ale když jsem uviděla toho, do koho jsem to skoro vrazila, slova mi odumřela na jazyku. Nervózně jsem polkla, a znovu ucítila, jak mnou projel záchvěv strachu, když se dotyčnému na rtech mihl ďábelsky působící úsměv.

„Tak tady se mi schováváš, lásko.“

Myšlenky, pocity, názory, kritika, cokoliv?^^'' Uvědomuji si, jak to zní, ale mě vážně vaše zpětná vazba zajímá a motivuje k dalšímu psaní...

Autor: llacky (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mrazivý dar - 3. kapitola: