Monstrum mezi námi - 1. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Chloe Karas je vynikající novinářka, ale její arogantní šéf ji brzdí. Rozhodne se skončit a jednat na vlastní pěst. Netuší však, jak moc to bude těžké. Odjede do New Orleans, kde na ni bude čekat případ malé holčičky Sáry Cobenové, ale také muž, o kterém doufala, že už ho nikdy neuvidí...

18.03.2016 (11:00) • Zara • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1498×

1. kapitola

Zase sedím v té podělané kanceláři Frenka Zagoryho a koukám do jeho zelených očí, z kterých čiší chlad, zlost a chtíč. Sedí tam za mahagonovým stolem, kouká na mě, ruce do stříšky, která se opírá o mohutnou bradu, a mlčí. Jeho oči však vyjadřují úplně vše. Vím, co mi chce říct. Opět mě zjebe za to, že nic nedělám. Klasika. U něj nic nového. Často mi přijde, že to dělá úplně naschvál, aby se mnou mohl trávit čas o samotě.

Kdo by řekl, že budu zase na koberečku. Vždyť jsem tu snad každý měsíc, někdy každý týden. Musím snášet ty jeho debilní kecy, které stejně vypouštím jedním uchem ven. Proč? Protože mám šéfa totálního debila. Nebojím se ho. Nevyhodí mě, maximálně odejdu sama. Už tolikrát jsem to plánovala. Je to trouba.

Svou postavou mi připomíná Homera. Tlustý, plešatý, možná má pár vlásků, cpe se jedním donutem za druhým a v hlavě má takzvaně nasráno. Není chytrý, je jen vychcaný. Dost na to, aby se dostal, kam chce, a koho chce. Všechny má v merku. Kdyby nebyl vychcaný, nikdy se nedostane do společnosti Gold News a nikdy nebude na takovém postu, jako je právě teď.

„Opět jsi nic nepředvedla, Chloe!“

„Předvedla bych, kdybys mi dal nějaký trhák, Franku!“ Už jsem byla nasupená. S Frankem, s mým šéfem, jednám jako s kamarádem, s kamarádem, kterého nenávidím. Nikdy to pro mě nebyla autorita. Známe se už dlouho, znám ho téměř od malička a už dlouho dobu ho nemůžu vystát. Je mu padesát, je to arogantní blbec, co všechno zná a vždy musí mít tu svou pravdu. Nemluvě o tom zápachu potu, co z něj cítím každý den. Ten asi nezná sprchu, a jestli ano, tak se určitě koupe v hovnech. Po chvilce mlčení jsem dodala: „Kdybys mi dal normální článek jako ostatním, byla bych lepší, a ty to víš! Jenže mi házíš klacky pod nohy a dáváš mi témata, která jsou totálně na hovno!“

„Jo, jsou na hovno.“ Zlomyslně se usmál. Jo tak on to ví, že jsou na hovno, a dává mi je naschvál. Debil! Viděl na mně, jak jsem rozzuřená, a tak dodal: „Jenže pokud mi tvrdíš, že jsi tak dobrá, tak i z hovna musíš vykouzlit zlato.“

„Z hovna vykouzlit zlato? Dobrý, Franku!“ Rozčileně jsem se zvedla ze židle a opřela jsem se o stůl tak, abych mu hleděla přímo do očí. Jeho zápach jsem radši ani nevnímala. „Kdybys ty měl články jako já, tak tady na tomhle místě nejsi a dál bys byl jen novináříček, o kterého není zájem. Ty bys to hovno nepřeměnil ani na bronz.“

„No jo, no, holt jsem měl štěstí.“ Zakousl se do donutu a kousek mu zůstal u pusy. Jak nechutný. „A ty bys ho měla taky, kdyby ses více snažila, Chloe.“

Odfrkla jsem si. „Hmm, jasně! Oba víme, že to nebylo o štěstí a o snaze.“ Jo, nebylo. Jako mladý kluk byl krasavec a nedělalo mu problém kvůli práci uhánět padesátileté ženské v jeho oboru, které ho dohnaly až na místo manažera téhle společnosti. Sám by se nevyšplhal na tohle místo, na to schopnosti nemá. Nikdy nebyl dobrý novinář, i když s mojí matkou, která byla v tomhle oboru špičkou, se neustále předháněl. Byl dobrý jen díky posteli. Jaká novinka v téhle době, kde vládnou sex a peníze.

„Hele, zlato, jestli se ti něco nelíbí, vím o něčem, co bys mohla udělat pro své zlepšení.“ Další kousanec do donutu. Začal mluvit s plnou pusou a pár drobečků mu vypadlo na košili, potřísněnou kávou ze včera. „Pak se k tobě štěstí pohrne, ani nebudeš vědět jak.“

„Co tím myslíš?“

„Tak znáš to.“ Zvedl svou tlustou postavu ze židle a sedl si na hranu stolu vedle mých rukou. Poslední kousek donutu skončil v jeho žaludku. Napřímila jsem se. Jeho blízkost mi vadila. Nahání mi husí kůži. Je to nevětší slizoun, kterého jsem potkala. Už je to tu zase. Paráda! Přelítl mou hubenou postavu v černých kalhotách a bílé blůzce, která odkrývala výstřih do V. Věděla jsem, že mě ve svém pohledu vidí nahou, dokonce v něm byly vidět nemravnosti. Udělalo se mi z něho špatně. „Jsi krásná žena. Mohla bys pro mě něco udělat.“ Bylo mi jasné, že mě chce do postele. Zkoušel to už několikrát, ale neuspěl. A neuspěje! Nejsem typ ženské, která by svou karieru rozvíjela pomocí sexu. Zvlášť s ním, který je známý tím, že je v posteli krutý. Ve firmě jsou jiné odbornice, které mu tolerují jeho záliby a nechají sebou zametat jak s hadrem jen proto, aby jejich kariéra stoupala. Tohle se mi vážně příčí. Buď se člověk vyšplhá sám, anebo na to prostě nemá, nebo jsou tu takoví vychcánkové jako Frank. Frank, i to jméno zní, jako by ho vymýšlel blbec.

„Už jednou jsem ti řekla ne!“ Pohladil mě po ruce a já se otřásla odporem.

Husí kůže mi naskočila. Naklonil se ke mně ještě blíž, až k uchu a zašeptal: „Třeba změníš názor, Chloe. Bude se ti to líbit, věř mi, a pak dostaneš, po čem toužíš.“

„Zapomeň, Franku!“ Odstrčila jsem ho a on zčervenal zlostí. Jo, no, odmítnutí nesl velmi těžce. Ale co se dá dělat, už to není ten fešák jako dřív, je z něj tlustý prase, co funí při každém kroku a zapáchá na sto honů. Ani dárek k Vánocům, mýdlo, co jsem mu dala, mu nějak extrémně od zápachu nepomohlo.

„Končím, nebudu dělat pod takovým blbcem, jako jsi ty! Klidně bych tě mohla žalovat za sexuální obtěžování na pracovišti.“

Tohle bylo totiž už několikrát. A několikrát to zašlo dál. Mám zlatou trpělivost. Otočila jsem se, ale chytl mě pevně za ruku a otočil mě k sobě. Jestli ze mě brzo nesundá tu pracku, určitě dostanu nějakou vyrážku.

„To bys nemohla.“ Pevně si mě k sobě přitáhl a chtěl mě políbit, přitom mě vzal za zadek. Tak to ne, můj zadek je můj majetek a jen já usoudím za vhodné, kdo mi na něj bude hrabat a kdo ne.

„Tak dost!“ odšoupla jsem mu ruku. „Jestli tohle nepatří k sexuálnímu harašení, tak…“

„Tak co?“ skočil mi do řeči a já už se nezmohla na slovo, dál se po mně sápal jako hladový vlk. „Nic, viď? Jen slabé výhružky, kotě.“ Znovu mě chytil za zadek, tentokrát ho i pořádně stiskl. Rty měl blízko mých, ale naštěstí se nerozhodl mě políbit. To bych se mu asi vyzvracela přímo do ksichtu. „Sama víš, že to nezvládneš. Nikdy nebudeš tak dobrá jako tvá matka v tomhle oboru! Pomůžu ti být jako ona…“ dýchal mi na krk. Pokryla mě znovu husí kůže. Znovu zafuněl a dodal: „Když pro mě uděláš službičku, tak víš, jak vysoko tě můžu dostat. Můžeš být ta nejlepší novinářka, každý tě bude chtít, budeš v televizi, všude!“ Celý se třásl, funěl a kulil oči. „Víš, že to umím zařídit.“

„O to zas tolik nestojím!“ Použila jsem co nejvíc síly, abych to nechutný prase odstrčila. A že to byla námaha. Podařilo se mi ho ale dostatečně odsunout tak, abych se cítila bezpečněji. „Stačí mi, když budu aspoň z poloviny tak dobrá, jako má matka. Vím, že tady v té firmě se nedokážu vyšplhat, protože vlastní šéf mě brzdí v rozvoji. Jo, je jednoduší si tu nechat Bethany, která neumí sama napsat ani čárku, než kvalitní novináře.“

Už byl ode mě metr daleko, pořád by se chtěl ale sápat. Už jsem mu to nedovolila. Opřel se znovu o stůl, div by se nepřevrhl, a dlouze na mě pohlédl. Z jeho pohledu čišelo něco nepopsatelného, něco zlého. „Bethany totiž ví, jak se má chovat k šéfovi.“

„Jo, to už vím, že se s ní pelešíš. Kdyby se to dozvěděla tvoje žena, pošle tě do prdele a ani si neškrtneš.“

Jeho žena byla majitelkou téhle firmy. Vzal si o jedenáct let starší ženskou jen kvůli místu. Má s ní krásnou holčičku, nedokážu pochopit, že tak inteligentní dítě dokázal zplodit zrovna on. Úlisně se usmál.

„Ta se to ale nikdy nedozví.“

„Seš nechutnej. Zítra přijdu podepsat výpověď. Uvědom si, že ti ta tvoje novinářská firma spadne, pokud si tu budeš nechávat jen mladé a naivní holky, co si budeš brát do postele. Za chvilku si budeš články psát sám a oba víme, že to nebude žádný trhák. Čau.“

***

Za dvacet minut jsem byla doma. Vyčerpaná a rozzuřená. Kretén! Co si o sobě myslí? Já mu ukážu, jak dobrá budu! Jen musím vymyslet článek, který pohne celým městem. To bude oříšek, protože v Severní Karolíně se toho za posledních pět let nic moc nestalo. Maximálně nějaká vloupačka a podobné případy. Psaní o počasí nebo o tom, že si nechala slavná herečka přifouknout kozy, mě vážně nebaví.

Chce to něco víc! Ne že bych si přála nějaký masakr, není to hezké, psát o vraždách, ale něco takového bych potřebovala. Tohle téma čtou všichni. Vyšplháte se díky takovým tématům hodně vysoko. Lidi tohle čtou. Zajímá je to. Bojí se. Přijde jim to tajemné, chtějí společně s policií najít to monstrum, co vraždí jejich blízké. Chtějí se pomstít.

Svlékla jsem se. Konečně mě čeká uklidňující lázeň plná pěny. Ještě jsem si nalila víno a konečně si lehla do vany. Úleva. Náročný den. Musím se sebrat a začít znovu. To půjde. Jsem dobrá, ať si ten blbec myslí, co chce!

Zavřela jsem oči a nechala se unášet daleko do svých myšlenek. Myšlenky, které ukrývám hluboko ve své mysli, a jen občas, když je mi nejhůř, je nechám vyplavat na povrch. Myslela jsem na svou matku. Stella Karas byla výborná novinářka, dokonce byla několikrát i v televizi a nakonec vedla i svou vlastní show - Vrazi mezi námi. Výborně, a co jsem dokázala já? Skoro nic. Nebyla by na mě hrdá. Nic jsme nedokázala. Bych se před ní mohla zahrabat do země. Tolik mi chybí. Chci ji zpět, ale nejde to. Zemřela před rokem. Skolila ji rakovina. Zabiják. Číhala na ni a pak udeřila zčistajasna. Dva roky s ní zápolila, bránila se, přežívala a nakonec podlehla. Otec se o ni staral, když nemohla ani jíst a vstát. Nechtěl ji dát do nemocnice, chtěl ji doma, dokud to bylo možné. Bojoval s ní až do konce. Tolik ji miloval.

„Tolik mi chybíš,“ zašeptala jsem do ticha. „Kdybys věděla, jak se teď všechno změnilo.“ Úplně vše. Její smrt se mnou otřásla. Byla pro mě vším. Tolik mi pomáhala. Její smrtí se změnil můj přístup k životu, tak i k lidem. Jsem naštvaná na celý svět. Myslím si, že by ze mě neměla vůbec radost. Dřív jsem byla jemnější, byla se mnou sranda a měla jsem rozum. Teď mi všichni říkají, že veškeré moje kouzlo ze mě opadlo, že jsem tvrdá, nepřístupná a málokdy pochopím srandu. Není to jen smrtí mé matky, ale i krutým rozchodem, který mě potkal. V srdci se mi usadila známá bolest. Zaplašit ji bylo zcela nemožné. Liam Walker. Muž mého života, moje láska a také největší noční můra. Hruď se mi svírala a hůř se mi dýchalo. Chybí mi, a přesto k němu cítím nenávist. Sakra! Měla bych s tím přestat. Už se trápím dost dlouho kvůli člověku, který si mě nikdy nevážil.

Celou dobu si se mnou jen hrál. Chloe, musíš ho vypustit z hlavy! Voda začala chladnout, ale nevadilo mi to. Ještě jsem chvilku zůstala ve vaně, relaxovala a tentokrát nemyslela vůbec na nic, jen jsem pomalu usínala. Cítila jsem se volná od svých vzpomínek, aspoň na chvilku.

Buch! Buch! Probudily mě rány. Cvak! Někdo se dobýval do mého bytu. Srdce mi bušilo jako o závod. Kdo to je? Co chce?

Uvědomila jsem si, že jsem úplně bezbranná. Beze zbraně a úplně nahá. Kruci! Co teď? Konečně jsem strach pustila z hlavy a rozhodla se jednat. Telefon! Musím někomu zavolat. Policii! Ani nevím jak, ale přehodila jsem přes sebe ručník a pořádně ho uvázala okolo těla. No výborný!

Klap…. Klap… Klap… Sakra! Kroky. Přibližují se. Pomalu. Co teď? Zvolna jsem otevřela dveře z koupelny na chodbu. Mým cílem bylo dostat se k telefonu, který ležel v obýváku na stole. Kruci! Co když tam nezvaný host je? Co když zrovna tam na mě čeká? Srdce mi poskočilo, ale i tak se mi povedlo udělat pár pomalých kroků. Nedýchám, jdu pomalu, srdce buší čím dál tím víc. Klap… Klap…je blízko, až moc blízko. Radši jsem začala couvat, když jsem byla u obýváku, netušila jsem, kde neznámý je, a v obýváku bych byla až moc vidět, neměla bych se kam skrýt.

Jeden krok, druhý krok… Radši z toho bytu vypadnu a půjdu za sousedy. Jo! To je nejlepší nápad, co můžu udělat! Otočila jsme se a narazila jsem do mužské hrudi, okamžitě jsem začala křičet, srdce až v krku, a nemohla jsem pomalu dýchat.

„Chloe!“ zakřičel na mě hrubý hlas muže. Ten znám! „Uklidni se a nevřískej tu jak patnáctiletá holka!“

Přestala jsem křičet. Bože, ten mě vyděsil! „Co tu děláš? Kdes vzal klíče?“ Muž mě pořád držel za ruce. Zapomněla jsem, jaké to je, když vás drží muž v náručí.

„Klíč mám od tebe, když jsme se rozešli, zapomněl jsem ti ho vrátit.“ Dylan se šibalsky usmál a v očích měl jiskřičky. No jo, vidí mokrou ženskou v ručníku a jeho hormony začínají pracovat. Pokračoval: „Tak jsem si řekl, že tě navštívím a vrátím ti ho. Jenže nikdo mi neotvíral, přitom jsem tu slyšel hudbu, tak jsem si řekl, že se radši podívám, než abys tu někde ležela na zemi.“

„O, jak milé.“ Z hlasu mi byla slyšet jízlivost. „Hrozně jsi mě vyděsil.“ Praštila jsem ho do ruky. „To už mi víckrát nedělej!“

„Promiň, kotě.“ Znovu se šibalsky usmál a ukázal své dokonalé rty a zuby. Vždycky mě Dylanův úsměv dokázal rozehřát, a když se na mě koukal jako teď, nikdy jsme nezůstali oblečení. Teď jsem vůči němu imunní. Pustil mě. Prohlédl si mé tělo v ručníku a mně okolo páteře projela husí kůže. Asi nejsem tak imunní, jak si myslím. „Moc ti to sluší, Chloe.“

„Dík, dojdu se obléct. Zatím udělej kávu.“

Mrkl na mě. „Kvůli mně se oblékat nemusíš.“ Zakroutila jsem očima a odešla si alespoň pro saténový župan v růžové barvě. Dylan Cooper je krasavec. Setkali jsme se na jednom večírku od Gold News. Dělá také novináře, ale od konkurence. Pracuje pod firmou Celebrite, která se věnuje hlavně modelingu a časopisům. S Dylanem jsem se rozešla já před pár dny. Zjistila jsem, že mi nevyhovuje, a navíc lezl za jednou modelkou. Nic mu nevyčítám. Z mé strany to bylo jen o sexu a z jeho nejspíše taky. Ano, měla jsem ho ráda, ale nikdy nemilovala. Moje srdce totiž obsadil jiný a jiného jsem do něj nechtěla pustit. Spíš jsem si užívala, než abych se zamilovala a měla nějaký vážný vztah. Je mi pětadvacet a vážný vztah jsem měla jeden, a to pouze s Liamem. Teda oprava, já si myslela, že je to vážný, a přitom to ani vztah nebyl. „Kotě, kde jsi?“ zavolal na mě Dylan a já se probrala ze svých myšlenek. Proč dnes tolik přemýšlím?

Vyšla jsem z ložnice. „Jo, už jdu. Už máme na stole to kafe?“

„Tak co práce?“ zeptal se, když jsem si sedla utrápeně na sedačku. Bylo mi jasné, že už dávno ví, že tam nedělám. Tyhle informace se ženou rychlostí blesku.

„Skončila jsem.“

„Proč?“

„Chci začít sama. Frank mě jenom brzdil.“ Napila jsem se kávy. „Jen nevím, kde začít. Chci napsat něco pořádného, ale nic se neděje.“

Povytáhl obočí. „Nic se neděje? Zlato, asi nekoukáš na televizi.“

„Nemám na to upřímně čas.“ Zvedl se a namířil si to k televizi, aby ji zapnul. Já si mezitím prohlédla jeho postavu. Stále vypadal skvěle, v tom obleku mu to vážně sekne. Skvělý zadek, široka ramena. Ano, stál za hřích a v posteli byl jednička. Jenže když s někým spím, mám pravidla, ani jeden nesmí spát s jiným. A on tohle pravidlo bohužel porušil.

Když zapnul televizi, objevily se tam zprávy. „V New Orleans by netvrdili, že se nic neděje, Chloe.“ Můj pohled strnul při pohledu na televizi. Byla tam fotka malé holčičky. Tak pět, šest let. Krásná blonďatá okatá slečna s culíčky a růžovými tvářemi. Na sobě měla růžové šatičky jako z marcipánu. Sára Cobenová. Ztratila se v pátek třináctého, když šla domů ze školy, od té doby ji rodiče neviděli. Už dva dny je nezvěstná a policie stále nemá žádné důkazy, kde by ji mohli hledat. Zčistajasna se vypařila. Kde je? Utekla? Unesli ji? Tohle bylo to pravé téma, které otřese každým. Ano, bylo mi holčičky líto, ale zároveň jsem viděla příležitost. Pojedu do New Orleans! Kdybych věděla, co mě tam čeká, asi bych si to na místě rozmyslela…

♥ Doufám, že se vám úvodní kapitola líbila. Je to jen takový rozjezd. Budu ráda za jakýkoliv názor. Za kladný i záporný. :) ♥

Následující díl »

Autor: Zara (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Monstrum mezi námi - 1. kapitola:

Smazat | Upravit | 20.03.2016 [12:26]

Paráda! Emoticon Skvělý nápad, svělí hrdinové a skvělá zápletka hned v 1. kapitole! Mimochodem, podívala ses na ten film, jak jsem Ti psala?
Těším se na pokráčko!