OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Moje vina, že Tě miluju! - 16.kapitola

19.11.2012 (20:00) • Arterie • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 658×

Ráno jsem se probudil. Lau ještě spal. Pomalu jsem vylezl z postele a začal schraňovat oblečení rozházené po zemi. Bylo půl osmé a s kluky jsem se dohodl, že do devíti hodin vypadneme a klíč jím vrátím na večeři. Nasoukal jsem se do kalhot a začal si natahovat košili. Očima jsem pátral po pokoji, ale nikde jsem nemohl najít svoji kravatu… Koukl jsem se pod postel, ale tam také nebyla. Začal jsem se ošívat. V kravatě jsem přeci přišel, takže tu někde musí být. Lauova kravata byla zachumlaná do jeho košile, která ležela na stole, ale kde je ta moje?!

Lau se začal protahovat a pootevřel jedno oko. Všiml si, že už jsem téměř oblečen, a vyskočil na nohy.

„Měl jsi mě vzbudit, v kolik máme odejít?“

Když jsem pootevřel pusu, abych mu odpověděl, můj zrak spočinul na jeho ruce. Pravá ruka měla kolem zápěstí malou modřinku. Podíval jsem se na levou ruku a zděšením jsem málem omdlel. Na jeho levé ruce byla přivázaná moje kravata. Co jsem to včera sakra dělal, že si to ani nepamatuju? Nějak si nepamatuji, že bych ho svázal svojí kravatou.

Popošel jsem k němu a jemně ho chytil za ruku. Kravatu rozvázal a zahodil jí ke dveřím. Objal jsem ho a do vlasů mu začal šeptat omluvy.

„Neomlouvej se. Není přece za co.“

Opřel jsem si hlavu o jeho rameno a vdechoval jeho vůni. Musím si ji zapamatovat, počítám s tím, že ji teď minimálně týden neucítím. Leda že bych si naplánoval nějakou malou akci jen tak uprostřed týdne, což nezní úplně špatně.

V půl deváté jsme se konečně dostali z pokoje. První šel Lau a po deseti minutách jsem vylezl já. Pokoj jsem zamkl a klíč si narval do kapsy u riflí. Došel jsem k našemu pokoji a duševně se připravoval na hysterický záchvat mého spolubydlícího, který mne čekal za těmito dveřmi.

Strčil jsem klíč do dveří a potichu otevřel. Perry ležel na posteli a luštil křížovky, které jsem mu dal k Vánocům.

„Čau Perry, co jsi potřeboval včera? Měl jsem mobil v tašce, nevšiml jsem si, že jsi mi volal.“

„Už nic!“ odsekl mi Perry a ani se na mě nepodíval.

Takže rozhodl hrát uraženého. No, v tuto chvíli mi to ani nevadí. Lepší, než kdyby na mě řval a fackoval za to, že jsem mu ten mobil nezvedl. Navíc, sakra! Není moje máma, aby mě pořád kontroloval. Nevím, o co mu v poslední době jde, ale absolutně mě to netankuje!

Lehl jsem si na postel a zavřel oči. Neděle a hromada úkolů. Na téhle škole se s námi vůbec nepářou. Navíc dneska už musím pomáhat s úklidem. Asi bych měl ty úkoly raději udělat, ať to všechno stíhám.

Nohou jsem si přitáhl tašku, ze které jsem vytáhl ekonomii, dějepis, matiku a algebru. Rozhodl jsem se začít s dějepisem, kde jsem musel udělat jen výpisky z učebnice. Na zkoušení se naučím o přestávce před ním.

V půl jedné se Perry zvedl a křížovky hodil na polštář. Postavil se a protáhl se. Došel ke svému stolu, vzal z něho klíče a odešel. Nenamáhal jsem se ho zeptat, kam jde. Bylo mi jasné, že by mi stejně neodpověděl. Beztak jde s Chadem do herny, takže jsem se ani ptát nemusel.

Bral jsem do ruky algebru, kterou jsem chtěl mít rychle za sebou. Už vidím, jak mě budou zítra ostatní otravovat, ať jim to dám opsat. Jsem jediný, kdo úkoly na algebru dělá. Jinak všichni na toho profesora kašlou. Je fakt, že je starej, nemluví moc nahlas a žije tak trochu ve svém světě, ale když vás to baví, tak se pro vás hodina stane celkem přínosná.

Na oběd se mi jít nechtělo, nějak jsem neměl hlad, navíc na oběd chodili všichni pravidelně ve stejném intervalu a já se nechtěl tlačit u žádného z těch stolů. Přiskočil jsem ke skříni a vytáhl z ní jednu čokoládovou tyčinku ze svých tajných zásob.
Když jsem dojedl poslední kus, sáček jsem zmuchlal do koule a hodil do koše. Tak za hodinku a půl skáknu k řediteli a budu se hlásit na úklid. Večer uklízet nehodlám, nechci lítat po chodbě v noci s mopem a poslouchat uštěpačné rozkazy od uklízeček, který natuty budou dělat naprostý… nic!

(…)

Ploužil jsem se po chodbě s jasným cílem. Dostat se do ředitelny. Vůbec se mi tam nechtělo, ale co mám dělat, když je to trest, který si musím odpykat? 
Došel jsem ke zlatavým dveřím, na kterých tkvěl nápis na malé platformě - PhDr. Sid Drazly. Oklepal jsem se z husí kůže, která mi naběhla při představě rejžáku a jídelny, a zaklepal jsem.

„Vstupte!“

Chytl jsem za kliku a trhnutím dveří otevřel. Vstoupil jsem dovnitř a jako obvykle mne do nosu praštil klasický pach starého nábytku a karamelek.

„Á, to jste Vy, Thomasi. Přišel jste kvůli výpomoci uklízečkám, nemám pravdu?“

„Ano, pane. Přišel jsem pro přesné pokyny.“

Vyšel jsem ze dveří ven a v plném nevědomí jsem narazil do Roba.

„Ježíš, promiň. Byl jsem v transu, nevšiml jsem si tě,“ vyhrkl jsem a rozmáchl se rukama.

„V pohodě. Měl jsem si dát pozor a nechodit tak blízko dveřím. Co jsi dělal u ředitele?“

„Právě jsem dostal přesný pokyny pro uklízení a myslím, že umřu. Mám pět minut na to, dorazit k uklízečkám, ony mi dají další přesné pokyny. Uklízečky samy o sobě dělají prd, takže už vidím, jak mi to všechno naloží, hlavně aby to bylo čistý, ony dostaly plat a přitom nehnuly prstem!“ sípal jsem a pomalu se smiřoval s tím, že tenhle měsíc bude extra náročný.

Rob mi poklepal na rameno.
„Vzmuž se a dokaž, že jsi chlap a bereš odpovědnost plně do svých rukou.“ S těmito slovy kolem mě prošel a ztrácel se v chodbě směřující k místnosti studentské rady.

Ušklíbl jsem se. Rada nad zlato. Šel jsem chodbou a po schodech jsem klopýtal do přízemí, kde měly uklízečky místnost. My tomu říkali jeskyně pro slet čarodějnic, nicméně teď jsem do té jeskyně musel taky.

„Dobrý den, já jsem tu na tu výpomoc.“ Možná jsem doufal, že když budu na ně příjemnej, trest bude o něco menší.

Šeredně jsem se spletl, především pak, když jsem vyfasoval rejžák, kýbl a saponát, a prý mám začít s kuchyní. Další den se vrhnu na jídelnu. Nemůžu se dočkat.

Chňapl jsem po kýblu a nasraně se coural do kuchyně. Jen jsem viděl, jak ty krávy tam vytahují kafe, koláče a zase si sedají. Tak určitě, vy tu od toho vůbec nejste placený. Mám chuť něco rozflákat a nebo hůř, vzít olej a proběhnout se po škole s otevřenou lahví, ať si frajerky zauklízí.

Otevřel jsem dveře do kuchyně a rozsvítil si.

„Vítej, můj druhý domove, budeme spolu tenhle večer vycházet?“

Autor: Arterie, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Moje vina, že Tě miluju! - 16.kapitola: