OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Moje třetí já - Prolog

02.04.2012 (14:00) • Starr • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 765×

Seděl u stolu v honosně zařízené místnosti a přemítal. Přemítal nad vším, co už zjistil, nad tím, co je ještě potřeba najít a hlavně nad tím, co všechno má ještě udělat. Bylo toho tolik – tolik, co ještě musel zařídit a pochopit! Tolik zbytečností, které musí doladit, aby jeho plán vyšel!

Křivý škleb jeho jinak pohlednou tvář zdeformoval do výrazu zlomyslného potěšení; tento výraz byl jeho oblíbený. Mezi své favority počítal taky krutě sevřené rty a posměšné blýskání v očích – skoro nikdy se jinak netvářil. Byl služebník Atereana, a tak se to od něj očekávalo.

Prudce se zvedl od stolu, až se mu dlouhé vlasy temnější, než půlnoční nebe rozlétly do všech stran. Nedbale je zastrčil za trochu zašpičatělé ucho, i když to bylo zbytečné, protože odtamtud vzápětí zase vyklouzly. Bylo to spíš zvyk, než cokoliv jiného. Otočil se k několika regálům plným knih a začal se přebírat množstvím svazků, jak hledal ten, co právě potřeboval. Pamatoval si, že to tady někde musí být; už to viděl, ale tehdy si ještě neuvědomoval, že to někdy bude tolik potřebovat. Teď by si za to nejradši nakopal. Nesnášel ty staré, zaprášené knihy, které jeho pán tolik zbožňoval a nutil ho je pořád dokola a dokola číst; stejně je, ale nikdy všechny nepřečetl. Kdo by to taky dokázal? Kromě jiného tam bylo spoustu historie Synoreva, jeho říše. Té říše, kterou sám Atereanus potřeboval pro své účely. Tedy přesněji pro svou paní. Ano, nebyl to opravdový aktér téhle akce, toho zdlouhavého čekání a složitého připravování. Ne, tím byl někdo, komu samotný Atereanus sloužil.

Dělalo mu problémy představit si, že by se někdo, jako tato starobylá bytost, ten téměř bůh dávných dob, Atereanus, mohl před někým sklonit. Jeho pán o tom s ním, jeho nejvěrnějším služebníkem, odmítal mluvit, a on to docela chápal. Kdo se tady rád baví o tom, že svou moc přenechal někomu jinému, že vůbec existuje někdo, kdo se mu může rovnat, ne-li ho i překonat? Podle těch mlhavých útržků, co od svého vládce pochytil, a těch hádanek, které přečetl v těchto pitomých knížkách, tato bohyně mezi bohy kdysi chtěla ovládnout celý svět – celý! Nedokázal si představit to ohromné množství moci, co k tomu bylo potřeba. I jeho vlastní magická síla, a to byla obdivuhodná, se v poměru s touto mocí bez problémů dala považovat za zanedbatelnou.

Zhluboka si povzdechl a zahnal otravné myšlenky zpátky na jejich místo, hluboko do mysli, aby ho při práci neotravovaly, jako to udělaly už tisíckrát předtím a nejspíš i nadále dělat budou. Pevně sevřel rty a namátkou vytáhl nějakou knihu. Tolik by mu ulehčilo práci, kdyby jeho pán tyto svazky nějak zázračně nezačaroval proti vlivu magické moci! Tak by to zkrátilo jeho hledání, kdyby knize pouze poručil, kde se má otevřít! Ale věděl, že nemohl. Jednou se pokusil něco podobného udělat a skoro to nepřežil. Byl to nepředstavitelně velký výbuch magie, který by slabší a nezkušenější, než byl on, bez námahy zabil – pokoj zdemoloval naprosto bez potíží. On, ale nebyl nejuznávanějším jen tak pro nic za nic. Jeho štíty zafungovaly a udržely ho při životě tam, kde by ostatní už dávno zemřeli, dokud mu sám Atereanus nepropůjčil část své moci, aby neztratil tolik potřebného a cenného služebníka – i když si dal na čas. Těšilo ho, že právě on byl předmětem Atereanovy přízně, a od té doby v sobě nosil a uchovával ten dotek téměř božské magie, kterou jeho pán oplýval.

Přelétal očima hustě popsané stránky a sprostě zanadával. S takovou to nikdy nenajde! Může ale být rád, že ho jeho pán neobdařil mnohem větší sbírkou své posedlosti, kterou jistojistě vlastní.

Opatrně od sebe knihu oddálil a natáhl mysl, aby se jí mohl dotknout na magické úrovni. Musí to zkusit, jinak by taky mohl hledat další desetiletí, a to přece nechce! Už nemá tolik času, jako tomu bylo před mnoha lety. Jeho čas se kvapem blížil a on ještě ani zdaleka nebyl připravený!

Zrovna ve chvíli, kdy se chystal svou myslí dotknout svazku, který držel před sebou, pokojem zaduněl mužský hlas protkaný mocí. Nedokázal posoudit, jestli je hezký nebo ne – jeho pán totiž žádnou skutečnou podobu hlasu neměl. Propůjčil si nějaký tón a výšku z jeho vzpomínek nebo si vymyslel vlastní, takže bylo často těžké poznat, jestli to k vám skutečně mluví sám Atereanus. Obvykle si ale jeho pán uchovával stejnou podobu hlasu – tajemný tón hebčí než samet, a přesto tolik temný a zlomyslný. Pro služebníka temnot byl ten hlas určitě tím nejnádhernějším zvukem, jaký kdy slyšel, ale naopak pro bytosti dobra byl odporný a zlý.

„Už několikrát jsem tě varoval, ať to neděláš,“ zaznělo klidně, ale přesto nebezpečně. Opožděně si uvědomil, že ten hlas je pouze v jeho mysli a neotřásá celým domem, jak si myslel ještě před chvílí. Okamžitě mysl stáhl do alespoň relativního bezpečí svého těla.

„Já vím, můj pane,“ odvětil nahlas uctivým tónem, který jeho hlas pozměnil v příjemnější a snad i jemnější, než jaký by kdo kdy mohl čekat. „Ale… potřeboval jsem si něco zjistit, můj pane, a potřeboval jsem to udělat rychle. Jistě víte, můj jediný vládče, že najít jedinou větu ve všech těchto knihách za přijatelný čas, by bylo čiré šílenství, můj pane.“

„Také už jsem ti už několikrát opakoval, že své kouzlo nehodlám a nejspíš ani nedokážu zrušit či chvilkově odvrátit. Budeš si muset poradit, můj služebníku. Jediná magie, která se těchto knih může dotknout bez velmi vážné újmy, je čirá magie přírody, a tou ty, jak jistě víš, neoplýváš,“ rezonovalo mu v hlavě, až se nad hlasitostí musel trochu přikrčit. Nesnášel tento tón, naoko milý a klidný, a přesto tak plný bodavých výhružek. Nejspíš proto ho jeho pán tak rád používal; dokázalo to nahnat snad i větší strach, než kdyby na něho řval za doprovodu hromů a blesků.

„To samozřejmě vím, můj pane,“ odtušil trochu kysele, ale hned svůj tón vrátil k tomu uctivému mumlání se sklopeným pohledem. „Ale… neznáte nějakou cestu, jak byste mi mohl pomoct? Opravdu bych to potřeboval, můj pane, protože pochybuju, že to jinak dokážu najít.“ Bál se, že zašel příliš daleko, že od samotného Atereana něco takového žádal, ale tento temný skoro-bůh si to očividně nebral moc osobně.

„Ne, můj nejvěrnější služebníku, žádná jiná cesta neexistuje. Nejspíš máš víc práce a méně času, než jak jsem předpokládal. Možná bych ti mohl pomoct, samozřejmě za předpokladu, že mi řekneš, co to vlastně hledáš. Zdůrazňuji, možná.“ Kdyby to nebylo pronesené tak kousavým tónem, možná by Atereanův proslov mohl nezasvěcenému znít vážně přívětivě. On ve svém pánovi,  ale uměl číst a cítil, jak to v něm pod povrchem vře.

Důkladně mu popsal to, co se pokoušel najít, všechno, co si o tom pamatoval, čehož vlastně moc nebylo. Jeho pán jen pozorně poslouchal. Když po chvíli domluvil, na zem dopadlo několik tlustých svazků. „Bude to v některém z těchto, můj služebníku. Hledej, a až najdeš, co chceš, okamžitě mě zkontaktuj. Potřebuji o vývoji situace vědět co nejvíce,“ promluvil k němu Atereanus v mysli opět tím rádoby klidným hlasem. Něco se muselo dít.

„Samozřejmě, můj pane.“ Sklonil uctivě hlavu a počkal, než přítomnost temného téměř-boha vymizí. Stěží ovládl chuť nechat svou magii se na těch debilních knihách vyřádit, a spokojil se jen s lehkým kopnutím do jedné z nich. Snad v reakci na to se v jeho mysli rozlilo cizí rozhořčení. Že by je Atereanus měl vážně tolik rád?

Postupně všechny knihy – bylo jich devět – přenesl na stůl, za který si posléze sedl. Natáhl mysl a jednoduchým kouzlem si přivolal svou nejoblíbenější služebnici. A vlastně i osobní děvku.

S otráveným zavrčením otevřel první knihu se zářivě modrým přebalem, která nehlásala žádný název. Hned po prvním pohledu ho absolutně přešla chuť – jestli kdy vůbec nějakou měl – se do tohoto úkolu zrovna teď pouštět. Stránky byly popsané snad ještě hustěji, než ve všech předešlých, co kdy četl, a po přečtení první věty mu bylo jasné, že tato kniha mu nabídne víc nových otázek než tolik potřebných odpovědí.

Po několika minutách se mu konečně podařilo rozluštit první odstavec. Bylo to složité čtení, které by většina lidí absolutně nezvládala. I on měl co dělat s tím, aby z toho vůbec něco pochopil; naštěstí byl v tomhle oboru poměrně zkušený, takže za pár let by první kniha možná mohla být přečtená. Ale tolik času prostě nemá!

Naštvaně mrštil s elektricky modrým svazkem o zem a potlačoval chuť po něm jako malý začít vztekle skákat. Zrovna tu chvíli si jeho služebná vybrala pro příchod. Dost efektivní příchod, jak musel uznat.

Na sobě měla upnuté černé šatičky, které byly téměř průhledné, takže se skrz ně naskytl úžasný pohled na její dokonalou postavu. Dehtově černé vlasy jí dosahovaly sotva po bradu. Na její obličej se nikdy moc nedíval; bylo mu jedno, jak vypadá. Stačilo mu, že má nějakou tu díru, na které se může uspokojit. Nezáleželo mu na ní samotné – vlastně pro něj byla spíš otravný hmyz. To, jak ochotně se mu nabízela, pouze umocňovalo jeho nechuť k ní. Ne, tenhle vztah (dá-li se tomu tak vůbec říkat) byl čistě fyzický. Byla snem snad každého chlapa (i kdyže on byl výjimkou) – kdo by taky odolal tak úžasnému tělu? Nároky na inteligenci u něho nebyly nijak vysoké, chtěl prostě jen uspokojit svou touhu, a to často dost brutálním způsobem, a na to se ona perfektně hodila. Ale na rozdíl od ostatních se jemu plně věnovala, a to jakýmkoliv způsobem chtěl, dělala, cokoliv si zamanul, a nikdy neprotestovala.

„Rewano.“ Krvelačně se na ni usmál a změřil si pohledem její bezchybné křivky.

„Můj pane,“ odvětila Rewana skoro zbožně a hned se k němu přeochotně vrhla. Zlomyslně se usmál a jal se na jejím těle uspokojit své touhy – a to všechny. 

Autor: Starr (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Moje třetí já - Prolog: