OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Moje třetí já - 1. kapitola

09.04.2012 (13:00) • Starr • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 733×

Coma

„Už zase.“

Potřepala jsem hlavou, abych ten otravný hlas své učitelky vyhnala z hlavy, ale jí se tam očividně zalíbilo a nehodlala mé soukromí hned tak opustit.

„Zase jsi nepřišla.“

Byla naštvaná. Jasně, že byla. Jako většina andělů byla i ona strašně zásadová, a to obzvlášť věcí týkajících se modlení – té snad nejnudnější činnosti, co jsem kdy zažila. Tak se z toho hned neposer, zamumlala jsem v duchu a protočila oči, i když mě nemohla vidět. Mohla ale slyšet tu ostrou ironii v mém hlase, a to mi stačilo.

Bohužel na moje nadávky byla zvyklá, takže ji to ani moc nevyvedlo z míry. „Víš, že tě kdykoliv můžeme vykopnout. Nevyskakuj si, a varuju tě naposledy.“

Jo, stejně naposledy jako tisíckrát předtím, že? Zatlačila jsem na ni myslí, abych ji vytlačila ze své hlavy, což by pro mě nebyl zas takový problém, kdybych se nemusela zároveň soustředit na další věci, zatímco jsem s ní mluvila. Takto jí ani nedělalo moc velké problémy mi odolat.

„Teď už to myslím vážně.“ Stočila jsem oči v sloup nad její blbostí. To si jako vážně myslí, že mě, Comu, jednoho z nejmocnějších kdy žijících andělů jen tak vykopnou z nebe (teda nadsvěta, pardon), protože jsem – zase – nepřišla na motlitbu? Komu by se taky chtělo dvě hodiny v kuse jen klečet před ohromnou sochou v chrámu a přemýšlet nad tím, jaký má jeho život smysl, že?

„Como! Modlíme se k bohyni! Doufám, že víš, že právě závažně porušuješ pravidla, že ano?! Zneuctíváš naši milostivou bohyni!“ Teď už její hlas zněl rozhořčeně. To byla celá ona – i kdybych ji posílala do nejhlubších pekel, zůstala by klidná, ale když někdo poruší zákon, byť sebeméně, to už je jiná – to pak moje učitelka vzplane jako šílený požár, a nikdo ji není schopen zastavit, dokud sama neuhasne, což trvá pěkně dlouho. Mezitím ještě na dotyčném, co ji tak rozzuřil, stihne napáchat ohromné škody.

No… uvažovala jsem naoko přemýšlivě a naklonila hlavu na stranu; bylo to výsměšné gesto, kterým jsem vždy ostatním dávala najevo, co si o tom, co právě pronesli, myslím – nic pěkného. I když mě samozřejmě nemohla vidět, nemohla jsem si toto svoje oblíbené gesto odpustit. Většina z nás se modlí, připustila jsem. A ta část, které to přijde zbytečné, nudné a na hovno, tak maximálně přemýšlí nad nesmrtelností hovnivála. Teda, tou částí myslím sebe, protože vy ostatní jste až moc divní. Hodně jsme se změnili od té doby, co jsme se sem dostali. Myslím, že by z nás bohyně nebyla nadšená. Než má učitelka vůbec stihla jakkoliv zareagovat, bez výčitek jsem ji vykopla ze svého vědomí, kde už oxidovala celkem dlouhou dobu, zatímco jsem se pokoušela soustředit.

Poslední, co jsem od ní slyšela, bylo zlostné zafrkání. Pche, a to si říká anděl. Nad-bytost. Jak… vyspělé.

Pravda, my byli vznešenější, než kdo jiný – teda než démoni určitě ano. My, andělé, jsme byli nadřazeni všemu ostatnímu, jenom my byli čistí a jediní hodni spravedlivého zacházení. Jedině my jsme měli mít právo na moc – na magii. Jenom my.

Ale naše bohyně si to očividně nemyslela. Jo, za ty roky jsme se obrátili k temnější straně spektra. My, andělé, stvořeni světlem a předurčeni následovat cestu dobra. Ale my už jsme nebyly ty čestné, spravedlivé, čisté a ušlechtilé bytosti, jako předtím. Zpustli jsme. Totálně zmagořili, jak by asi řekla moje nejlepší kamarádka Menei. Podle mého názoru, který samozřejmě tady mezi anděly nevytrubuju, jsme se stali ještě horšími, než kdy byli démoni. Samozřejmě, kdybych tohle někdy vyslovila nahlas, nepomohla by mi ani má moc, protože bych měla co do činění s vrcholně nasranou bandou andělů, kteří by se v té chvíli skutečně mnohem víc podobali těm špínám dole. Ale když si to ostatní neuvědomovali, co jsem s tím mohla udělat? Co zmůže jeden proti tisícům?

Potřepala jsem hlavou, abych tyto myšlenky vyhnala z hlavy. Teď byly důležitější věci, na které jsem se musela soustředit.

Stála jsem ve svatyni. Ve své vlastní svatyni ve svém vlastním domě, kterou mimochodem mají právo mít jen ti nejlepší z nás, a mezi ty jsem já rozhodně patřila. Zdi i podlaha byly černé – ano, černé. Ani já už nebyla ta čistá bytost věrná světlu, co jsem kdysi, kdysi dávno bývala. Temnota byla lákavější – silnější, ušlechtilejší, sebevědomější, čistší. Světlo byla… špína. Odporné cosi, co se neumí rozhodnout ku prospěchu sebe samého jenom proto, aby to nějak neublížilo ostatním, a v případě, že to nejde, se vždy snaží najít nějaké náhradní řešení – a většinou ho i najde. Musí položit vysokou oběť, většinou zemřít nebo nějakou podobnou naprosto zbytečnou blbost, ale vzhledem k tomu, že to dělá pro světlo a pro ostatní, přijde mu to správné. Světlo je prostě trapné a slabé.

Na chvíli jsem přestala v činnosti a zhluboka si povzdechla. Dneska se vůbec nemůžu soustředit – myšlenky mi vždy přeskočí k nějaké jiné, lákavější aktivitě a mě nechají napospas spousty chybám, co v jejich nepřítomnosti napáchám.

Promasírovala jsem si spánky v naději, že mi to trochu pomůže. Nikdy to nepomáhalo, ale byl to takový rituál, který jsem stejně vždycky dělala, i když to bylo na nic – asi jako modlení. Vlastně naprosto stejný případ; taky to všichni dělali a bylo to na hovno. Naprosto a bez výjimky.

V místnosti nebyl jediný kus nábytku. Černé stěny byly pomalovány složitými magickými symboly různých barev – většinou jiskřivě stříbrné a krvavě rudé, ale byly mezi nimi k vidění i jiné barvy. Ve svatyni byla tma; vždycky tady byla tma. Jediné tlumené světlo vydávaly ty znaky na zdech. Jediné věci, co tady kromě mě samotné byly, byly kameny, které taky slabě zářily. Samozřejmě magické kameny – proč bych tady asi měla nějaké normální šutry, že? Každý měl jinou barvu – od pastelově modré přes svěží zelenou po temně rudou, a mnoho dalších barev všech spekter. Právě teď ležely beze smyslu poházené po podlaze.

Pro jeden z nich, který měl barvu jantaru, jsem se sehnula a potěžkala ho v ruce. Byl o trochu větší, než většina ostatních, a měl tvar téměř pravidelného sedmiúhelníku. On byl ten stěžejní, který jsem ke svému kouzlu potřebovala. Nevypadal nijak zvlášť jinak, než ty ostatní, ale já už s těmito magickými kameny pracovala dost dlouho na to, abych poznala rozdíl. Nejhlavnější byla struktura. Tomuto kamenu se od středu rozbíhaly sotva viditelné paprsky jenom o trošku světlejší než zbytek magického předmětu, které se hned vzápětí rozvětvovaly na další a další, až tvořily složitou síť. Byl to jasně středový kámen – ty měly největší moc absorbce. Dokázaly vstřebat spoustu energie, ať už jakékoliv, a to přesně jsem teď potřebovala.

Položila jsem jantarový kámen přesně doprostřed místnosti. Nebyla tam žádná značka, co by střed určovala, ale já už to dělala po tisící, takže jsem si byla poměrně jistá, kam má tento i všechny ostatní kameny přijít. Natočila jsem ho směrem, který byl pro toto kouzlo nejvhodnější, a pak jsem se sehnula pro další a další kameny, které jsem vzápětí pokládala na rozmanitá místa. Jejich rozmístění by asi nikomu jinému nedávalo sebemenší smysl, ale já jsem mezi nimi viděla pomyslné čáry, které tvořily složitý obrazec. Byl to jeden z těch ornamentů, které byly na zdi – ten, co tam byl nakreslen zlatavou barvou podobnou právě jantaru. Už dlouho jsem se ale nepotřebovala dívat na zdi – všechny obrazce i včetně toho, co dělají, jsem měla v hlavě. Bylo jich spousty a spousty – a samozřejmě jsem si mohla kdykoliv další vymyslet. Záleželo na rozmístění kamenů, jak byly tyto jednotlivé magické předměty s ohromnou mocí daleko od sebe, která barva převládala a, což bylo nejhlavnější, který kámen byl středový. To bylo to nejhlavnější pro každé kouzlo – síla, tvar a barva středového kamene.

Samozřejmě, vymyšlení nového kouzla vyžadovalo spoustu času, spoustu soustředění a spoustu nepovedených pokusů. Často to končí naprostým fiaskem – třeba když jsem se jednou, před mnoha lety, pokoušela udělat vlastní kouzlo na ovládání živlů, přesněji ohně (sice už takové existuje, ale… trochu jsem to tehdy pozměnila), skončilo to tím, že jsem podpálila vedlejší dům. Samozřejmě jsem ho okamžitě uhasila, nejsem žádný amatér – i když tou dobou to nebyla tak úplně pravda. Prostě, sečteno s podtrženo, nikdo, kdo má s prácí s magickými kameny menší zkušenost, než já (což jsou vlastně všichni žijící a nejspíš i ti mrtví andělé, když už jsme u toho), by se o to neměl ani pokoušet. Párkrát, když už jsem byla zkušenější, už jsem si vlastní kouzlo udělala, a následně magicky vkreslila na tuto stěnu, abych ho potom zase nezapomněla. Umět kouzlit je celkem užitečné, co si budeme povídat.

Jasně, s magickými kameny uměli pracovat všichni andělé. Aby taky ne – u těch slabších to byla jediná možnost, jak používat magii. Ale my zkušenější jsme si mohli dovolit i slabší kouzla bez kamenů. Žere to děsně moc energie, ale například v boji se to hodí – kdo by taky měl čas v boji skládat z šutrů na zem nějaké složité ornamenty, že? V naší krvi od narození koluje magie, ale dost podstatná část z nás ji jednoduše neumí využívat bez nějakých katalyzátorů – třeba právě magických kamenů.

Když byl obrazec na zemi hotový, pomocí jednoduchého kouzla jsem se vznesla do vzduchu, kde jsem si přesně nad středovým kamenem vytvořila létající desku. Tato místnost byla natolik protkaná kouzly, že už jsem neměla sebemenší problém tady udělat nějaké to lehčí kouzlo, a neubralo mi to téměř žádnou magickou energii.

Postavila jsem se na své provizorní pódium uprostřed místnosti, natáhla ruce před sebe a obrátila dlaně směrem dolů. Zavřela jsem oči a chystala se s kouzlem začít, když jsem náhle v mysli ucítila škubnutí, na které jsem byla už dávno zvyklá. Někdo právě vstoupil do mého domu bez mého povolení.

Zaměřila jsem se na tenké vlákno magie, které se mi odvíjelo z mysli, a duševně jsem zamířila na místo, kam až putuje; tam přesně se vetřelec totiž nacházel. V duchu jsem si připravila kouzlo, které dotyčného asi moc nepotěší, a nechala jsem dům (přesnější by asi bylo palác), ať mě přesune na to místo.

Ještě, než jsem se úplně zhmotnila, jsem na vetřelce použila kouzlo znehybnění a zablokování magických schopností. Nebyl to nijak silný anděl; ani si neuvědomil, co dělám, a mé kouzlo už působilo.

Byl to normální anděl v bílo-modrém rouchu, posel. Vypadal celkem obyčejně, až na křídla. Už jen málo andělů je má tak čistě bílé jako on – já, kupříkladu, a několik dalších „vyvolených“. Je to znak urozenosti, čisté a silné krve. Trochu jsem své kouzlo povolila, aby se mohl hýbat a mluvit, ale stále jsem mu nechala zablokované magické schopnosti – podle toho, co jsem cítila, nebyl moc vycvičený a ani neměl velký potencionál, ale nechci nic nechávat náhodě.

„La-lady Como!“ Posel se přede mnou uklonil, div nepadl na kolena, jakoby před ním stála sama bohyně. Je sice pravda, že mnoho andělů mě pokládá za ztělesnění bohyně, její andělskou podobu vyslanou do nadsvěta, ale to vážně nejsem.

Počkala jsem, až se znovu narovná, a založila jsem si ruce na hrudi. Trochu se přede mnou přikrčil, jakoby se bál, že se mu chystám něco udělat, což mě pobavilo. „To tě nikdy neučili, že se má první klepat, než vlezeš do cizího domu?“ otázala jsem se ho klidně. Popravdě mě bavilo ho děsit k smrti – tak nějak se totiž tvářil.

„A-ano, lady. Já… omlouvám se.“ Když znovu sklonil hlavu a očividně čekal nějaký trest, pochopila jsem, že je nový a nezkušený. Ne, že by ho to omlouvalo, ale trochu jsem ho chápala. Mezi svým lidem jsem byla něco jako celebrita a vůdce zároveň. Všichni, a to dokonce i ti nejvyšší, přede mnou měli slušný respekt. Teda, všichni kromě mé učitelky, která už mě ale stejně neměla co učit. Měla něco jako právo mě poučovat a být otravná, a tak toho řádně využívala. A on s někým, jako já, jednal poprvé – to by znejistilo i silnější.

„Co po mě chtějí?“ zeptala jsem se otráveně. Jestli to byl posel, musel to být posel rady – rady andělů, do které sice patřím, ale jejich porad se nikdy moc nezúčastňuju. Jsem jedním z jejích vůdců, takže se můžu ulívat, jak chci – oni se mě pak jenom zeptají, jestli souhlasím s jejich rozhodnutím, a já to buď odsouhlasím, anebo zamítnu; a když to zamítnu, většinou se nakonec rozhodnou tak, jak to chci já. Tomu se holt říká respekt.

„Oni… chtějí vás požádat, lady, jestli byste se mohla dostavit na dnešní setkání rady. Prý je to důležité, lady.“

Zhluboka jsem si povzdechla. Jo, asi tak stejně důležité jako pětsetkrát před tím, že? Jestli zase budeme řešit, jak to udělat s úbytkem bílých křídel, asi jim vyškubu peří, pěkně jedno po druhém! „Vyřiď jim, že možná přijdu. A taky jim ode mě vzkaž, že jestli to nebude vážně důležité… no, to ať si domyslí. Myslím, že všichni budou vědět, co jsem tím myslela. A teď už běž.“ Nečekala jsem na jeho další úklonu a teleportovala jsem ho před dům. Pak jsem mu odblokovala jeho skrovné magické schopnosti, aby se, chudáček, měl jak dostat k radě a vyřídil jim můj vzkaz. I když dost pochybuju o tom, že někdo jako on je schopný kouzlit bez pomoci kamenů nebo něčeho podobného. Asi bude muset letět, hošánek.

Přemístila jsem se ke svatyni, abych si trochu „uklidila“, než odejdu. Pak jsem se ještě musela převléct do něčeho lepšího, než jsou celkem obyčejné kalhoty a korzet; koneckonců, když se na schůzi jednou za pár desetiletí dostavím, je to skoro svátek. 

Autor: Starr (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Moje třetí já - 1. kapitola: