Moje malá bachařka - Epilog • OurStories.cz ~ naše povídky

Pro čtenáře od 15 let!

„A jakého pejska by jsi chtěla?" zeptala se mamka, utlumená prášky. „Německého špice, ale štěně. Je veřejně známo, že zvířata si na sebe zvyknou jedině, když se znají od mláděte." „Gizelko, kdy mě pustí?" zeptala se máma a pohladila mě ocasem po tváři. „Za dvacet osm Zemských let," řekla jsem smutně...

02.07.2012 (11:00) • Aliska • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 904×

Vyšla jsem a rozhlédla se. Krásná Malá strana. Ulicí voněly čerstvě upečené rohlíčky z pekařství a procházely tudy davy lidí. Usmála jsem se a svižným krokem se vydala k parkovišti. Mám tam skůtr. Doufám, že k devatenáctým narozeninám dostanu auto. V kapse mi zadrnčel mobil. Také by to chtělo novější model. Potom jsem jen zavrtěla hlavou a změnila směr k Barvy laky.

„Ano, Gizela Preissová," řekla jsem a odhrnula si z očí vločky. Kapky mi sjely pod rukáv. Sakra! Všechno mě neskutečně studilo. Naštěstí mi ještě nepadají vlasy a nezhoršuje se mi pleť. Díky hroznému dětství se mi nevytvořily tukové buňky, takže je téměř nemožné přibrat.

„Gizelo?! Jsi tam?!" ozval se ten hrozný, pištivý hlas.

„Jo, jsem," povzdechla jsem si. Scházela jsem strmou ulici zaplněnou obchůdky.

„Tady Taylor! Prosím tě, koupila jsem si novou kabelku a nevyšly mi peníze na véču, kup si něco. My s tátou půjdeme večer do luxusní restaurace!"

„No, to je novinka. Ráda bych ti, drahá macecho, oznámila, že si jídlo kupuju sama už tři roky!" křikla jsem do telefonu a zavěsila. Tahle pizda se mě snaží vychovávat od mých jedenácti let, co mojí mamku zavřeli do jedné z našich cel. Do cely tisíc sto jedenáct. Do cely s maximální ostrahou. Do cely pro masivní vrahy a pro tyrany dětí. Zastavila jsem se před Barvy laky a chvíli váhala, jestli tam vůbec chodit. Teď bych se nejradši šla ožrat. Jakýkoliv, i sebekratší rozhovor s Taylor mě nase*e. Mě Taylor nase*e, i když s ní nemluvím. Ona mě se*e permanentně. Stejně jako celý můj pos*aný život! Uvažovala jsem. To už jsem nesla tři kyblíky barvy zpátky k teleportu. Nechápu, proč fotr neposlal Zufiho! I když... alespoň vylezu na vzduch...

Zalezla jsem do uličky a vrátila se do haly. Položila jsem kýble s barvou před sebe, pracovnice je zkontrolovala a já se mohla plošinou vrátit do chladných chodeb...

„A jakého pejska by jsi chtěla?" zeptala se mamka, utlumená prášky.

„Německého špice, ale štěně. Je veřejně známo, že zvířata si na sebe zvyknou jedině, když se znají od mláděte."

„Gizelko, kdy mě pustí?" zeptala se máma a pohladila mě ocasem po tváři.

„Za dvacet osm Zemských let," řekla jsem smutně...

Vzala jsem ze stolu kapesník a utřela si slzy. Všem bylo jedno, že moje máma nic neudělala. Že to na ní jen můj otec hodil, aby mohl být s tou jeho děvkou Taylor. Ano, takový hajzl to je. A nehodlám to tak nechat. Chci se mu za mámu pomstít. Chci mu rozškrábat ten jeho hnusnej ksicht. Vzala jsem ze stolu lahev a vypila celý půllitr vodky. Potom jsem usnula. byla to ta lepší varianta. Horší by byla, kdybych celý den probrečela. Probudil mě budík. Flákla jsem do ní vší silou... Rozpadl se na čtyři kusy. Mátožně jsem vstala ze židle a chytla se za hlavu. Vzala jsem tašku a naházela jsem do ní základní věci. Potom jsem vyšla z kanceláře. Klíče jsem nachala v zámku. Pohár přetekl. Jdu pryč...

Jdu se stát toulavou kočkou...

Občas někde vykradu Pet shop, ulovím skřivana a možná se časem někde usadím. Každopádně už nechci být tady...

První z několika sérií Bachařky je hotová. Další se bude jmenovat Moje velká bachařka.

Budu ráda za každý komentář.

Díky, Vaše Aliss.

Autor: Aliska (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování