Moje malá bachařka - 5. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Pro čtenáře od 15 let!

„Ne, to jsou... Suchary..." snažila jsem se z toho vykroutit. „Dobře no... Za chvíli máš službu a pan ředitel ti posílá tady balíček," řekla nervózně a položila přede mně velký balík. Jen jsem se usmála a znovu zabořila hlavu do misky. „Nejez jako prase!" napomenula mě Martina a zmizela za dveřmi. Roztrhla jsem balík a vytáhla předmět.

01.07.2012 (10:00) • Aliska • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 714×

Probudila jsem se znovu na tom křeslo. Mátožně jsem vstala a dopila zbytek kakaa. Nasypala jsem si granule, smíchala s taštičkou Whiskas a nasnídala se. Zrovna jsem chroupala zeleninovo jehněčí granuli a jazykem si oblizovala zamazaný nos, když bez klepání vešla Martinka.

„Co to... Ty jíš granule?!" Martinka o mém původu a rase nic neví. Jednoduše si myslí, že jsem blázen.

„Ne, to jsou... Suchary..." snažila jsem se z toho vykroutit.

„Dobře no... Za chvíli máš službu a pan ředitel ti posílá tady balíček," řekla nervózně a položila přede mně velký balík. Jen jsem se usmála a znovu zabořila hlavu do misky.

„Nejez jako prase!!" napomenula mě Martina a zmizela za dveřmi. Roztrhla jsem balík a vytáhla předmět.

„Škrábátko! Mňiááu!" Vysunula jsem drápy a začala zběsile drápat škrábátko. V zápalu jsem spadla ze židle a na zemi se prala se škrábátkem. Švihala jsem sebou a v zápalu se mi i proměnily oči na kočičí a na pažích mi vyrostly chlupy, černé chlupy. Když jsem si uvědomila, že už to přeháním, pustila jsem škrábátko a moje tělo se vrátilo do normálu. Škrábátko bylo už dost rozškrábané, tak jsem ho položila na poličku. Protáhla jsem se, zavrněla a znovu zatáhla ocásek. Za pásek jsem si zastrčila glock a oblékla si koženou bundu. Mimo kancelář je pekelná zima. Zašla jsem za paraván a vyčistila si zuby. Kancelář byla celá ze dřeva, takže umyvadlo muselo být schované kvůli kazení dojmu. Pročísla jsem si vlasy a vyšla z kanclu. Pořádně jsem zamkla a vyrazila na první, ranní obchůzku. Účinek kofeinu až nadpřirozeně rychle vyprchal a já chudinka jsem se trmácela zcela vyřízená. Cestou jsem potkala Zufiho a Martina. Oba na tom byli úplně stejně jako já. Zastavila jsem se přede dveřmi do oddělení šest. Nad-upíři již od osmnáctky cítili mou přítomnost a byl slyšet smích, křik a rachot mříží. Vůbec se mi tam nechtělo. Dnes jsem neměla náladu na jejich kecy, natož na jejich provokování. Ovšem byla to moje povinnost... Moje zasraná povinnost. Zabrala jsem za kliku a vešla do oddělení šest.

„Ahoj fešando!" Tobias, něco jako kápo všech těch zmr*ů.

„Čau ču*áku..." řekla jsem, posadila se na lavičku naproti celám a zapálila si camelku.

„Kočičko, dej mi taky. Prosím," naléhali sborem a strkali ruce mezi mříže. Natahovali se ke mně, ale marná sláva. Nedosáhli na mě.

„Uděláme obchod," řekla jsem.

„Vy mně pomůžete vymalovat ty ostatní cely, já vás konečně budu moci rozdělit po dvou a za oplátku vám dám cigarety. Když přijde na věc, tak vám sem donesu nějakou tu plazmu z lednice a pozvu nějakou ochotnou ze sto dvacátýho osmýho. Sukuby."

„Na co vymalovat?" zeptal se Tobias.

„Já bych to nedělala, ale otec se*e..." řekla jsem, vstala a za neustávajících narážek na mé pozadí a popředí jsem vyšla. Zbytek pochůzky dopadl v pohodě. V kanceláři jsem vypila tři velké hrnky kafe, oblékla si tři bundy (bez vrstvy podkožního tuku a s únavou je vám zima i v létě) a zamknula za sebou kancelář. Měla jsem tři hodiny a chtěla jsem jít do nadzemí. Pro dnešek mi otec vystavil mimořádnou prospustku na tři hodiny, jelikož sám nestíhá vyjet si nahoru pro barvy na vymalování cel. Říká, že musíme mít vymalované cely, kvůli přicházející inspekci z planety Jutileus. Stoupla jsem na transportní plošinu, zapálila si cigaretu, schovala zapalovač a stiskla tlačítko Přízemí. Člověku se jenom bleskne před očima, potom chvíli cítí kouř a je nahoře. Sestoupila jsem z plošiny, položila na pultík propustku. Juliena Safrodová (člověčice s matkou Gamirankou) jen kývla a otevřela bránu. Tedy... Nevím, jestli to bylo kývnutí. Má díky svému původu zdeformovanou hlavu, ale jelikož otevřela, předpokládala jsem, že můžu odejít...

Moc děkuji za komentáře a doufám, že budete komentovat i nadále. Tahle povídka mě chytla nejvíc ze všech, co jsem kdy psala a chtěla jsem vás požádat, abyste mi pokaždé (počínaje příští - šestou) pod kapitolu napsali z čího pohledu chcete napsat další. Šestou kapitolu napíšu buď z pohledu Gizely nebo Arnolda. V příští kapitole se něco dozvíte o Gizeliné matce a Arnoldové přítelkyni.

Vaše Aliss.

Autor: Aliska (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování