OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Moje malá bachařka - 3. kapitola

23.06.2012 (13:00) • Aliska • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1011×

Gizela

„Který pičusák mě ruší před směnou?" Pečlivě jsem vyslovila do sluchátka. Byla jsem jak po noci strávené v baru. Tak jsem se alespoň cítila.

„Gizelo, tady tvůj otec..."

„Čau. No jo, ty nejsi pičusák..."

„Vstaň, oblékni se, vyzbroj se a nastup do kanceláře. Budeš přijímat vězně a zapisovat stav při přijetí do hlavního počítače. Ostatní ti je budou vodit..."

***

„Dobrý den, jméno, pas!" řekla jsem už tolik ohranou frázi, když mi bachař Milan dovedl dalšího multiforka. Ten mi podal malou složku. Narozen 24. 8. 1852 na Marsu. Zaznamenala jsem do počítače.

„Prosím, aby jste postoupil na tuto plošinu, kde vám bude provedena zdravotní prhlídka," řekla jsem a otočila se na židli. Velká, chlupatá příšera se pomalými, valivými kroky odšoupala na plošinu, já zmáčkla červený šudlík a speciálně vytvořený rentgen (nejlepší vědci na Jupiteru ho sestrojovali pět let).

„V pořádku, zcela zdravý..." řekla jsem znuděne, povytáhla si černou sukni a tiše zanadávala:

„Jsem bachařka, ne sekretářka a zdravotní sestra v jednom..." To už mi vedli naprosto a zcela okovaného zydibora.

„Dobrý den, pas, občanka, povolenka," řekla jsem. Zydibor zakvílel (jak to obvykle dělávají) a položil na stůl spisy. Byl hodně podobný Frankiemu. Holt zydiboři, ti jsou si hodně podobní. Jurry Michelsontar, narozen 1. 5. 1745 na meteoru v okolí Uranu.

„Prosím, aby jste se přesunul na tuto plochu," řekla jsem a čekala. Zydiboři jsou rychlí. Tento nebyl vyjímkou. Červené tlačítko a další. Bylo mi jasné, že toto odpoledne bude dlouhé. Takhle hormadný nábor vězňů bývá tak jednou za dva měsíce a vždy to schytám já. Otec musí vzít brigádníky a je mi záhadou, proč je dá jako bachaře, když by klidně mohli mačkat červená tlačítka a zapisovat data narození.

„Hajulimbo sokanaka luji mon!" ozvalo se mi za zády. Ááá! Můj oblíbený bachař z Jupiteru. Zufinod Frankielson.

„Hihonimbos dalakinoj dumi..." Jupitersky jsem se učila pět let. Od třinácti. Na Jupiteru mají narozdíl od Země jeden jazyk. Na celé planetě. Zufinod Frankielson vypadá jako neznámo jak zformovaný sliz do podoby medvědo-člověka. Ale je s ním sranda.

„Donjesol jsem tíí káfu..." pečlivě vyslovil a opatrně mi na stůl položil kelímek.

„Děláš velké pokroky v češtině Zufi!" řekla jsem.

„Díky moc!"

„Nemít ty zač. Já jít na odělenjí osm," řekl a pomalu se odšoural. Zazvonil telefon.

„Ano, Vé-em-vé-en-pé-zet. Centrála!"

„Gizelo, kdy máš narozeniny?" ozvalo se provinile ze sluchátka.

„Včera, pane neznámý..." řekla jsem a zavěsila. Už jsem se neusmívala. Ani trochu. Už jsem neříkala: „Prosím pas a občanský průkaz." Říkala jsem: „Pas, občanku, rychle! Na plošinu!" Nikdo si nevzpomněl na mé narozeniny. Nikdo. Ovšem já byla zvyklá. Nikdy si nikdo nevzpomene na mé narozeniny. Od mého narození jsme slavili narozeniny jednou. A nikomu nedošlo, že právě tohle je důvod mého pokusu o sebevraždu. Nepovedlo se. Místo toho, aby jsme začali slavit narozeniny mi otec zakázal bydlet nahoře, nad zemí. Bydlím v hlíně pod přísným dohledem kamer. Jako bych byla nějaký experiment. Je mi osmnáct. Chtěla jsem jít na vejšku, ale nebylo mi dovoleno. Prý stačí maturita. To vše důsledkem jedné vany plné krve. Radši bych byla mrtvá, ale další pokus mi za to nestojí. Stejně uteču. Asi na Venuši. Tam nejsou chlapi... Ráj!

Červené tlačítko

Pas

Klávesnice

Červené tlačítko

Pas

Klávesnice

Červené tlačítko

Pas

Klávesnice...

Pořád dokola. Celý den a i část noci.

Autor: Aliska (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Moje malá bachařka - 3. kapitola: