Mocný Rod 5. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Ahojky, tady máte další dílek MR, Tomáš dá Karin otázku ohledeně jejich budoucnosti, schválně, jak se rozhodne? Looca

18.05.2011 (14:00) • looca • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 870×

V. Už nikdy

Ráno jsem se probudila v Tomášově obětí, už byl vzhůru a na něco myslel, sice jsem měla zakryté pouto, ale bylo to vidět z jeho výrazu.

„Co je? Co se stalo, že se tak tváříš?“ zeptala jsem se ho starostlivě.

„Jen jsem přemýšlel, jestli jsem ti neuvěřil moc snadno,“ odpověděl mi, „pořád nemůžu nějak uvěřit, že jsou děti moje.“

„J-jak tohle můžeš říct,“ dostala jsem ze sebe, „včera jsi byl štěstím bez sebe a teď mi říkáš tohle?“

„Prostě tomu nemůžu uvěřit,“ odporoval mi.

„Tak si tomu nevěř,“ odsekla jsem mu, vytrhla se mu z náruče a odešla z pokoje. Zašla jsem do kuchyně, podívala jsem se na hodiny, bylo teprve sedm hodin. Pak jsem slyšela klapnutí dveří u svého pokoje, rychle jsem tam zašla, dokud tam nebyl, a převlékla se. Vzala jsem si mobil, peněženku a klíče od bytu a odešla z bytu ven.

Pomalu jsem se procházela temným parkem, nikam jsem nemířila, jen jsem si potřebovala pročistit hlavu.

„Neměla jsem mu o vás říkat,“ zašeptala jsem ke klukům, ucítila jsem dvojté nesouhlasné kopnutí. Po chvilce mi začal v kapse vybrovat mobil, jen jsem se podívala na displej, byl to Tomáš, nechala jsem ho dál zvonit. Nechtěla jsem s ním mluvit, hodně mě svými pochybnostmi ranil. Dál jsem se procházela, prošla jsem skrz park a zamířila k restauraci na snídani. Mobil mi znovu začal vybrovat, už jsem toho měla dost a vypnula jsem ho.

Celý den jsem strávila někde mimo domov, prošla jsem si celý Londýn a navštívila nějaké památky, schválně jsem protahovala návrat domů, ale nyní jsem už musela jít, protože bylo už devět hodin večer, pak mě napadl ještě jiný nápad, zašla jsem do jednoho z nejluxusnějších hotelů v Londýně a tam se ubytovala. Zařídila jsem si jeden pokoj, kde jsem mohla být jenom sama.

*****

V hotelu jsem zůstala do rána, dala jsem si tam ještě snídani. Pak mě napadlo, jak vyřešit můj problém, sice to bylo hodně nefér, ale já neviděla jiné východisko. Vrátila jsem se v čase, objevila jsem se před sebou, vykuleně na mě koukala.

„Jsem z budoucnosti,“ řekla jsem jí, „za chvíli se sem přenese Tomáš s Katrin a Lukáš, nech je tu, ale neříkej jim, že jsi těhotná, bude to pak mít následky.“

Pak jsem se přenesla, zaplatila jsem si hotel, ve kterém jsem byla předtím. Strávila jsem tam dva dny, než se čas dohnal a já se vrátila do svého nynějšího těla.

Probrala jsem se ve své posteli bez Tomáše, došlo mi, že o dětech zatím ještě neví nebo aspoň to tak vypadalo. Nevěděla jsem to jistě, protože cestování časem má jednu nevýhodu a to, že si nepamatujete nic z toho, co dělalo vaše já. Podívala jsem se do svého diáře, kde jsem měla napsáno, že mám jít dnes za Leou na prohlídku. Pomalu jsem vstala a převlékla se, měla jsem to tak akorát k Lee.

Cestou jsem si zašla na snídani a pomalu kráčela k nemocnici, přišla jsem tak akorát, když Lea měla trochu volného času, jinak byla pořád na sále nebo lítala k jiným operacím, kde byla jako primářka gynekologie potřeba. Prohlédla mě a ukázala mi kluky, kteří rostli podle všech ohledů dobře.

„Leo,“ zeptala jsem se, „mohla bys mi udělat test otcovství?“

„Proboha proč?“ zděsila se, „vždyť znáš otce, nebo snad neznáš?“

„Znám, ale,“ zadrhla jsem se, ale po chvilce jsem jí vypověděla vše, co se v uplnynulých dnech z mého pohledu stalo.

„Můžu ti to udělat, ale bude to bolet,“ upozornila mě, „Tomáš měl už dneska zdravotní testy u mě, takže vzorek jeho krve mám.“

„Chci to udělat,“ přikývla jsem, Lea jen přikývla, pustila znovu ultrazvuk a pomocí jeho a jehly, kterou mi vpravila břichem do dělohy odebrala jednomu z dětí krev. Hned, jak jehlu vynadala, rána se mi zacelila.

„Teda, to je pěkný,“ přikývla uznale, „víš, že máš docela štěstí? Nedávno se teprve tato metoda určování otcovství vynalezla.“

„Já vím, četla jsem o tom,“ přikývla jsem, „proto jsem tě také o to požádala. Za jak dlouho budou výsledky?“

„Tak za deset minut,“ odpověděla mi a odešla s krví do laboratoře.

„Omlouvám se vám, ale nechtěla jsem, aby o vás váš táta pochyboval,“ zašeptala jsem k bříšku, ucítila jsem jemné kopnutí, které mi značilo souhlas.

Po deseti minutách přišla Lea s výsledky, podala mi mlčky papír, který mi potvrzoval otcovství Tomáše. Poděkovala jsem jí, schovala papír do kabelky a odešla. Vzala jsem to domů parkem, pozorovala jsem zamrzlý rybník uprostřed parku, když mi někdo poklepal na rameno, najednou jsem ucítila nátlak, došlo mi, že to je Tomáš. Překvapeně jsem se na něj otočila, vypadal vážně.

„Ahoj,“ řekl, „můžeme si spolu někde o samotě promluvit?“

„Klidně,“ přikývla jsem.

„Pojď, jdeme do restaurace, tam budeme mít soukromí a nebudeme v týhle zimě,“ pokynul mi, abych šla za ním. Došli jsme do jedné odlehlé restaurace, kde jsme se posadili úplně dozadu.

„Co si dáš?“ zeptal se mě a podával mi jídelní lístek, ani jsem se do něj nemusela dívat a už jsem věděla, co chci.

„Dám si palačinky,“ odpověděla jsem mu hned, aniž bych se do lístku podívala.

„Objednáš to ty nebo mám já?“ zeptala jsem se ho po chvilce, co si on vybíral.

„Proč bys to měla objednávat ty?“ zeptal se mě nevěřícně.

„No nevím, jestli vůbec mluvíš anglicky a já tu jsem už šest let,“ odpověděla jsem mu.

„Neboj, anglicky mluvím plynule,“ řekl mi, „to spíš Katrin s Lukášem budou mít problémy, ti neumí říct skoro ani slovo.“

„Bezva, a to se přestěhovali do Anglie,“ přikývla jsem.

„Tak u Katrin to nebude takový problém, protože ona nebude chodit do práce,“ připustil.

„Proč ne?“ dělala jsem nechápavou.

„Řekněme, že jsem budoucí strejda a ty teta,“ odpověděl mi.

„Katrin je těhotná?“ řekla jsem na oko překvapeně.

„Nechceš už přestat s touhle komedií?“ zeptal se mě trochu otráveně, zmateně jsem se na něj podívala, jen protočil oči a řekl mi: „Vrátil jsem se v čase s tebou. Vím, že jsi těhotná.“

„J-jak?“ dostala jsem ze sebe.

„To sám nevím,“ pokrčil rameny a podíval se na mé bříško, které bylo schované pod nátlakem, ucítila jsem jemné kopnutí, došlo mi, že ten jeho návrat obstaraly děti. Zrušila jsem jejich nátlak a opřela se o židli.

„Už vím, kdo to udělal,“ řekla jsem mu, němě mě vyzval, abych pokračovala: „No jsou jent tři osoby, který dokáží pracovat s časem, což jsem já, moje mamka a jedno z dětí, a jelikož mamka je od nás daleko a já jsem nechtěla, aby ses se mnou vracel, tak už zbývá jen poslední možnost.

„To mi chceš říct, že to udělal jeden z kluků?“ zeptal se mě nevěřícně.

„Uvědom si, že oni mají také moc, chrání mě, což znamená, že já nevytvářím ten nátlak, který zakrývá mé břicho, ale to dělá jeden z kluků,“ vysvětlila jsem mu.

„Od kdy mají tu moc?“

„Nevím, ale už při útoku na nemocnici mě chránili,“ odpověděla jsem mu.

„A to ji budou mít i po narození?“ ptal se dál.

„Podle všech studií ne, jejich moc se uspí a probudí zase ve třinácti,“ odpověděla jsem mu, „ale uvědom si, že to hraje, protože jsem mamce v děloze zachránila život, a po narození jsem už zase moc neměla, ale už tenkrát bylo dáno, že budu mít energii.“

„Takže všechny děti v lůně matky mají moc?“

„V podstatě ano, ale záleží, jak je ten živel silný,“ přikývla jsem, „uvědom si, že ty děti jsou počaty nejmocnějšími daného živlu.“

„Už zase s tím začínáš?“ zeptal se mě.

„S čím? Že ty děti jsou tvoje?“ zeptala jsem se ho, „mám pro tebe asi novinku, ale nechala jsem si udělat testy otcovství, Lea tě dneska ráno ošetřovala, takže měla tvou krev, vzala krev i dětem a potvrdila mi, že jsi otec. Tamto nebyl sen, jen jsem to tak nastavila, aby sis myslel, že to byl jen pouhý sen. A čísla také nelžou, otěhotněla jsem přesně měsíc po svých narozeninách, dnes už se to dá zjistit.“

Tomáš zavřel oči a rukou si protřel kořen nosu, čekala jsem na nějakou jeho reakci, ale nic se nedělo, proto jsem se zvedla a řekla mu: „Vím, že mi asi nevěříš, ale máš na to právo a také máš právo vědět o svých dětech, které teď nosím v sobě.“

Procházela jsem kolem něho, když mě chytil za ruku a zastavil. Postavil se a začal se ke mně sklánět.

„Co to děláš?“ zeptala jsem se ho tiše.

„To, co jsem měl udělat už dávno,“ odpověděl mi a něžně mě políbil. Byla jsem překvapená jeho reakcí, zmohla jsem se jen mu opětovat polibek a na nic jiného nemyslet. Držel mě něžně za tváře a pořád líbal, já jsem měla ruce položené na jeho hrudi. Po chvilce se ode mě odtáhl, ale pořád měl čelo obřené o mé.

„Už vás nikdy nikam nepustím samotné,“ zašeptal „už nikdy.“

„A jak to dokážeš?“ pousmála jsem se.

„Děti mi pomůžou stejně jako teď,“ odpověděl mi a vedl mě zpátky k mé židli, posadila jsem se a on se posadil naproti mně, pořád mě držel za ruku. Pak přišla servírka s jídlem, ani jsem si nevšimnula, kdy Tomáš objednal jídlo. S chutí jsem se pustila do palačinek a Tom mě jen s úsměvem pozoroval, sám měl nějakou omáčku s rýží, která nevypadala zrovna poživatelně, ale zdálo se, že mu to chutná.

„Co tak na mě koukáš?“ zeptal se mě s úsměvem.

„Divím se, jak to vůbec můžeš jíst,“ odpověděla jsem mu.

„Vždyť to je dobrý, sama jsi to už jedla,“ zavrtěl nechápavě hlavou, jen jsem pokrčila rameny a zakousla se do palačinky.

„Teda ty to do sebe házíš,“ zasmál se po chvilce.

„Jím za tři, takže mám na to právo,“ vyplázla jsem na něj jazyk, „já si pamatuju, jak jsi ty pořád jedl, jako bys týden nejedl.“

„Byl jsem ve vývinu,“ pokrčil rameny.

„Tenkrát jsi to zdůvodňoval svým genem,“ připomněla jsem mu, jen pokrčil rameny a dál se věnoval svému jídlu. Pak mu ale zazvonil mobil, protočil oči a podíval se na něj.

„Ahoj, Kati, co se děje?“ zeptal se hned, jak to zvedl, chvilku poslouchal a pak odpověděl: „Dobře, hned jsem doma.“

Zavěsil a s lítostí se na mě podíval: „Musím jít, Katrin byla dneska u Ley, asi se dozvěděla o dětech a chce mi to říct.“

„Jasně,“ přikývla jsem, „běž za nimi.“

„Nechci tě tu nechávat s dluhy,“ přiznal.

„Prosím tě já to zaplatím, někdy mi to vynahradíš,“ mávla jsem nad tím rukou, jen se pousmál, políbil mě na čelo a odešel. Pomalu jsem dojedla a pak zaplatila. Oblékla jsem se a vydala domů, vzala jsem to menší oklikou, pořád jsem myslela na rozhovor s Tomášem, nemohla jsem uvěřit, že uznal, že děti jsou jeho, ale na druhou stranu, kdyby mi nevěřil, nechal by mě odejít a nelíbal by mě. S rozpoluplnými pocity jsem dorazila domů, kde byla jen Sabča, Dan měl dneska službu. Zašla jsem do své ložnice a převlékla se, vzala jsem si volnější kalhoty a tričko, které zvýrazňovalo mé bříško, pak jsem vyšla z pokoje a šla za Sabčou, která seděla v obývacím pokoji a jedla namazané lívance s marmeládou.

„Zase tě honí mlsná?“ zeptala jsem se jí, jen se na mě s úsměvem otočila a strčila si do pusy zbytek jednoho lívance.

„Nemůžu za to, že Damien má pořád hlad,“ odpověděla mi, když jsem se posadila vedle ní.

„Já pořád nemůžu uvěřit, že jste dali na mě,“ přiznala jsem.

„Mě se to jméno líbí a Danovi také, oba jsme to odsouhlasili a navíc jsme si už na to jméno zvykli, takže ho nechceme měnit, ale jestli ti to vadí, řekni,“ řekla.

„Nevadí,“ zavrtěla jsem hlavou, „ale nikdy mě nenapadlo, že dáte jméno, které jsem vymyslela zrovna já.“

„Já dám na tebe vždycky,“ řekla mi, „bez tebe bych byla ještě pořád Přeživší, takže…“

„Já vím,“ přikývla jsem.

„Pamatuješ, jak jsem vyváděla, když jsem se s Danem poprvé políbila?“ zeptala se mě.

„Jo, to jsem byla po tom kolapsu a Katrin v té době podváděl Lukáš,“ přikývla jsem, „a podívej se, jak to všechno dopadlo, ty jsi těhotná, já jsem těhotná, Katrin je také těhotná, podle toho, co jsem pozorovala.“

„Víš, že čeká siamská dovjčata?“ otázala se mě smutně.

„Ne, nevím,“ dostala jsem ze sebe hraně.

„Čeká,“ přikývla, „budou to holčičky, jsou spojené hrudí, ale nechápu, jak se to mohlo stát.“

„Tohle riziko tu bylo, vem si, že Tomáš s Lukášem byli také siamská dvojčata,“ řekla jsem jí.

„Já vím, ale stejně je to hrozné,“ přikývla, „ona si je nechá, chce to s nimi zkusit.“

„Já bych to riziko také podstoupila,“ přiznala jsem, Sabča jen přikývla. Na stole mi zavrněl mobil, vzala jsem si ho a přečetla si zprávu: Nepůjdeme spolu na večeři, když se oběd nevyvedl? T.

Pousmála jsem se a kladně mu odpověděla. Vstala jsem a odešla do svého pokoje, rychle jsem se převlékla, vzala klíče, peněženku a mobil a vyšla z pokoje.

„Kam jdeš?“ zeptala se mě Sabča, když jsem otevírala domovní dveře.

„Jdu ještě na chvíli ven,“ odpověděla jsem jí, moc mi to nevěřila, ale nechala mě jít. Před domem na mě čekal Tom, hned ke mně přešel a políbil mě. Chvilku jsme se líbali, ale pak jsem se od něj odtáhla a řekla mu: „Myslela jsem, že jsi nás pozval na večeři a ne na líbání, navíc děti z toho moc nemají.“

Tom se jen zasmál a přenesl nás před jednu restauraci na druhém konci Londýna, kde jsem ještě nikdy nebyla.

„Ty jsi tu ještě nebyla, co?“ zeptal se mě s úsměvem, jen jsem zavrtěla hlavou a on pokračoval: „Mamka mě sem několikrát vzala samotného, byly to ty nejhezčí dny z celého mého dětství.“

„Nik se o vás nestaral?“ zeptala jsem se ho.

„Ale jo staral, ale měl také povinnosti, jako vládce Dvorce,“ odpověděl mi, „pořád nemůžu uvěřit, že všechno rozpoutal můj táta.“

„Já jsem tomu také nemohla uvěřit, ale on mě chtěl zabít a to několikrát,“ přikývla jsem, v jeho očích se náhle objevil hněv a ruka mu začala doutnat. Chytila jsem ho za ni, sice trochu pálila, ale mě to nevadilo, protože jsem také napůl ohnivec. Chtěla jsem ho uklidnit, ale on byl vážně rozlobený, ruka se mu ještě více rozpálila a začalo mě to bolet, ale já se nedala. Zmáčkl mi ruku, cítila jsem, že ji mám spálenou a trochu pohmožděnou.

Náhle si uvědomil, co mi dělá, a pustil mě, hned, jak mě pustil, ruka se mi zahojila. Tom jen na mě koukal, kousal si ret a nevěděl, co říct.

„Nic se mi nestalo,“ řekla jsem mu.

„To jsem viděl,“ odfrkl si.

„Mám tam snad něco?“ zeptala jsem se ho a ukázala mu ruku, jemně mě za ni chytil a prohlížel si ji.

„Jak jsi to dokázala?“ zeptal se mě.

„Já ne, to dělají děti,“ pokrčila jsem rameny, jen se na mě překvapeně podíval, ale pak řekl: „Pojď, ať mi tu nezmrzneš.“

„Pořád mám své geny,“ vyplázla jsem na něj jazyk, jen se pousmál a přitiskl mě k sobě.

„Ale máš je oslabené,“ řekl mi po chvilce, když jsme přišli před luxusní restauraci. Uvítala nás čísniče, která si začala Toma mlsně prohlížet, doslova jsem slyšela její myšlenky a to jsem ani nemusela používat telepatii.

„Máme tu rezervaci na jméno Loyd,“ řekl čísnici Tom a políbil mě na čelo, číšnice trochu zbledla, když se podívala na mě a mé bříško, Tom ještě na schvál pohladil bříško a nechal na něm položenou ruku. Číšnice se hned vzpamatovala a zavedla nás do vzdálenější části restaurace, kde byly boxy.

„Co si dáš?“ zeptal se mě.

„Palačinky,“ odpověděla jsem mu s úsměvem, on se na mě jen s podivem podíval: „Už zase? Ty máš teda chutě.“

„Já ne,“ odporovala jsem, „to kluci jsou rozmlsaní.“

„Taky mají po kom,“ ušklíbl se na mě.

„Jo, máš pravdu jsou opravdu po tobě,“ oplatila jsem mu.

„Hvězdičko, ty ses vůbec nezměnila,“ usmál se na mě, když mi řekl starou přezdívkou, začervenala jsem se, sklopila jsem hlavu a vlasy si zakryla obličej. Pak jsem ucítila, jak mi odhrnul vlasy na jedné straně z obličeje a dal mi prameny za ucho.

„Neschovávej se přede mnou,“ řekl mi tiše, „tak dlouho jsem tě neviděl.“

„Ale jak to mezi námi bude dál?“ zeptala jsem se ho.

„Nevím, jak to chceš ty, ale já bych chtěl, aby náš vztah byl oficiální,“ odpověděl mi a postavil přede mně sametovou krabičku, vykuleně jsem se na něj podívala.

„Nemusíš mi odpovídat hned,“ dal mi krabičku do ruky, „počkám, ale nech si to aspoň projít hlavou.“

Pak přišla ta číšnice, rychle jsem schovala krabičku do kapsy u bundy, kterou jsem měla přehozenou přes židli. Číšnice se nás zeptala, co si dáme, Tom to objednal za nás oba, protože jsem se pořád nezmohla ani na slovo. Číšnice přikývla a odešla, my jsme na sebe jen mlčky koukali, Tom si hrál na stole s mou rukou a já si hladila bříško, kluci byli v klidu, takže jsem neměla žádné rozptýlení a pořád jsem musela myslet na jeho žádost. Během chvilky nám přinesli jídlo, mlčky jsme se pustili do jídla.

„To se mnou nemluvíš?“ zeptal se mě, „urazil jsem tě tou nabídkou?“

„Po pravdě,“ odpověděla jsem mu, „jsi mě jen hodně zaskočil, tohle jsem fakt nečekala.“

„Necháš si to aspoň projít hlavou?“ ptal se dál, jen jsem přikývla. Dál už jsme se o tom nebavili, prožili jsme spolu nádherný večer, na který nikdy nezapomenu. V půl desáté mě doprovodil k domu a rozloučil se mnou polibkem.

Autor: looca (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování