OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Mocný Rod 3. kapitola

05.05.2011 (17:00) • looca • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 827×

III. Pohoda

Uplynuly už dva měsíce od oslavy Danových narozenin, kde se dozvěděl, že bude mít syna, byl v jednom nebi, staral se jak o Sabču tak o mě, byla jsem mu vděčná, sice jsem byla teprve ve třetím měsíci, ale bylo to už na mě trochu vidět, Sabča byly už v pátém a pořád si stěžovala, že je jako koule. Musela jsem se jí smát, protože jí ještě čekaly čtyři měsíce, a ona si už stěžovala.

„Kari, co myslíš?“ probrala mě Sabča z myšlenek a ukázala mi modré dupačky s vláčkem.

„Jsou pěkný,“ usmála jsem se na ni a pohladila své bříško, kde jsem ucítila jemný pohyb. Normálně bych to ve třetím měsíci necítila, ale mé vyvinuté smysly to zaznamenaly.

„Ty se začínáš usmívat jako měsíček na hnoji, co se děje?“ zeptala se mě.

„Já je cítím,“ oznámila jsem jí, Sabča se jen usmála a dál se přebírala v dupačkách. Přidala jsem se k ní, chvilku jsme se tam hrabaly a já pak uviděla kouzelné bílé dupačky s medvídkem, měla jsem štěstí, byly tam dvakrát, hned jsem je vzala.

„Měly bychom jít, jinak se z nás Lea zvencne,“ řekla Sabča po chvilce, zašly jsme zaplatit. Nasedly jsme do mého auta a vyrazily do nemocnice, kde jsme už měsíc nepracovaly, Matty nás poslal na mateřskou, Sabča nastoupila na rizikové těhotenství, takže měla být doma, a já jsem málem potratila, takže mě Lea nechala doma.

„Ahoj, maminy,“ usmála se na nás a pozvala nás dál. Sabča si hned lehla na lehátko a Lea jí udělala ultrazvuk. Uviděla jsem svého skoro synovce. Sabča se jen s úsměvem dívala na obrázek v obrazovce. Lea jí vytiskla fotku a zeptala se: „Tak co už máte vymyšlené jméno?“

„Ne, ještě ne,“ zavrtěla hlavou a povzdechla si.

„Dan by chtěl, aby se jmenoval Šimon a já bych zase chtěla Adriana,“ řekla nám.

„Já bych měla pro něj jiné jméno, ale nechci vám do toho zasahovat,“ navrhla jsem.

„Jen s nápadem sem,“ vyzvala mě Sabča.

„Damien,“ řekla jsem, „dokonale se to hodí k příjmení a je to dobrý i do Česka, kdybyste se tam chtěli někdy vrátit.“

„To je dobrý nápad,“ přikývla Lea, „tak pojď teď ty, ať víme, co třeba čekáš.“

Lehla jsem si a nechala Leu, ať mě vyšetří. Jen se pousmála, ale neukázala mi mé děti.

„Než ti to ukážu, máš už vymyšlená jména?“ zeptala se mě.

„Mám,“ přikývla jsem, „když to budou kluci budou to Tomáš a Tadeáš, a když holky Terezie a Tea, po tetě s poupraveným  začátečním písmenem.“

Lea se na mě jen pousmála a otočila ke mně obrazovku: „Tak se podívej na Tomáška a Tadeáška.“

Podívala jsem se na obrazovku a uviděla své syny, začínala jsem je vidět rozmazaně, protože jsem začínala brečet. Nikdy bych nečekala, že budu mít syny, pořád se mi zdálo o malé holčičce jménem Terezka, nikdy se tam neobjevili chlapci jen ona.

„Mimochodem jednou jsem četla legendu o tobě, tam se psalo, že budeš mít dva syny a otěhotníš nejpozději měsíc po svých jedenadvacátých narozeninách,“ řekla mi tiše Lea.

„Takže ty už jsi to dávno věděla?“ zeptala jsem se jí, „proč jsi mi nic neřekla?“

„Nechtěla jsem tě rozrušovat, neměla jsem ti to vůbec říkat,“ zavrtěla hlavou.

„To neměla, teď si připadám, jak …“ řekla jsem zoufale, sebrala jsem své věci a přenesla se k sobě do bytu. Sesunula jsem se na postel a rozbrečela se, můj osud mě nenechá na pokoji, ale můj život se zase zkomplikoval. Tohle všechno vysvětlovalo, musela jsem otěhotnět, ale bylo to vůbec z lásky? Nebo to bylo z povinnosti?

Proboha! Nad čím to zas přemýšlím? Můžu být vůbec ráda, že budu mít děti, když jsem měla tu nehodu. Zavřela jsem zase oči a usnula.

*****

Viděla jsem zase Terezku, běžela ke mně, zvedla jsem ji k sobě do náruče, za ní běželi dva tříletí chlapci, byly to přesné kopie Tomáše ve třech letech, ale měli mé oči. Terezka zase byla celá já, ale měla černé vlásky, které měla svázané ve dvou malých culíčcích.

„Mamí, tys ji chytila,“ zazubil se na mě jeden chlapec.

„To víš, Tomi, u maminky je vždycky nejlépe,“ usmála jsem se na něj a pohladila ho po rozcuchaných vláskách. Terezka se začala natahovat ke svým bratříčkům, viděla jsem dokanalý obraz své rodiny. Položila jsem svou dcerku na zem a podívala se na fotku, byla jsem tam s Tomášem, jen jsem se si povzdechla a podívala se na své děti, které řádily s Kiarou.

*****

Probrala jsem se svěží a krásně odpočinutá, pořád jsem ale musela myslet na svůj sen. Tomášek a Tadeášek tam byli také, Terezka mi pořád nedala spát, myslela jsem, že ji nosím v sobě společně s jejím dvojčetem, ale místo toho mám v sobě dva syny, kteří, pokud to byla budoucnost, budou skvělí. Ucítila jsem jemné kopnutí, jen jsem se pousmála, cítila jsem v tom souhlas s mými myšlenkami. Zvedla jsem se, převlékla se a šla se nasnídat, když jsem přišla do kuchyně Sabča se už doslova ládovala palačinkami.

„Tak co jak ti je?“ zeptala se mě.

„Skvěle, uvědomila jsem si, že díky svému osudu mám děti, které bych asi normálně nemohla mít,“ odpověděla jsem.

„Ale stejně tě něco trápí, cítím to,“ řekla mi.

„Mám pořád sen o jedné holčičce,“ přiznala jsem, „je to má dcera, jmenuje se Terezka, je to moje přesná kopie a myslela jsem, že ji nosím v sobě, ale Lea mi to vyvrátila. Dnes se mi také o ní zdálo, ale byli tam i dva chlapci, moji synové, byli jim tři roky a Terezce rok, byla jsem šťastná.“

„Trápí tě to?“ zeptala se mě.

„Ne, jen bych si přála, aby to byla skutečnost, abych měla takové tři děti, jako jsem měla ve snu,“ zavrtěla jsem hlavou.

„Třeba se tak stane,“ povzbudila mě, „teď čekáš dva syny, které jsi měla i ve snu.“

„Nechci se k tomu upínat, protože tohle těhotenství je hodně kouzelné a podle legendy mám mít jen dva syny,“ odpověděla jsem jí.

„Vyprdni se na legendu,“ domlouvala mi, „tohle nikam nevede. Tomáška a Tadeáška máš z lásky tvé a Tomášovy, říkala jsi, že jste spolu byli z lásky, tvé srdce tě tam zatáhlo, ne nějaká blbá legenda.“

„Já vím, ale nemůžu na to přestat myslet,“ řekla jsem jí a šla si udělat něco k snídani, dostala jsem najednou chuť na lívance, takže jsem si jich udělala hromadu, Sabča na měj jen koukala s vyvalenýma.

„No co, jím za tři,“ pokrčila jsem rameny a položila talíř na stůl.

„Voní to ale báječně,“ přiznala Sabča, jen jsem se zasmála: „Prosím tě vem si, nechci, aby ses mi tady nad tím uslintala.“

Jen se na mě zazubila a bez dalšího pobízení si vzala hned dva lívance. Společně jsme je spořádaly ani ne za půl hodiny, já už jsem sice neměla hlad, ale Sabča se pořád po něčem ohlížela, ach ty těhotenské chutě.

„Co kdybychom šly někam na kafe a nějaký zákusek?“ navrhla jsem, „zvu tě.“

„Jo, to není špatný nápad, ale připrav se, že to bude hodně drahé, jsme s Damienem rozmlsaní,“ usmála se na mě a šla se obléknout, jen jsem nad ní zavrtěla hlavou a šla se také obléknout.

„Doufám, že vy dva nebudete takhle rozmlsaní,“ řekla jsem klukům ve svém bříšku, jen jsem ucítila jemné kopnutí. Pousmála jsem se, tohle bude asi ještě zajímavé těhotenství.

„Karin, dělej,“ ozvalo se z chodby, protočila jsem oči a vyšla ze své ložnice. Společně jsme to vzaly procházkou k jedné menší ale luxusní kavárně. Posadily jsme se ve uvnitř a objednaly si, Sabča si objednala horkou čokoládu s muffinem a já dostala chuť na kakao s jahodovým dortem. Společně jsme tam seděly a plánovaly ještě pokoje pro děti, já jsem zatím plánovala jen jeden společný pro oba kluky a až budou větší dostanou každý svůj pokoj. Pak jsme se šly ještě trochu projít do parku, bylo by to krásné a pohodové dopoledne, kdyby nás nenapadli.

Okolo nás se objevilo několik Ničitelů, Kiara, kterou jsem měla zmenšenou na rameni, se hned zvětšila do úrovně Ničitelů a byla připravena mě bránit, stejně jako Nala Sabču.

„Ale no tak, Karin,“ ozval se Nikův hlas, „snad nechcete s námi bojovat.“

„Klidně s tebou bojovat budu,“ odsekla jsem mu, ucítila jsem záchvěv magie, která vycházela z mého bříška, kluci byli připraveni mě chránit.

„Ale, ale, já s tebou nechci bojovat,“ řekl mi s falešným úsměvem, „přišel jsem pro tebe, tady nejsi doma, doma jsi ve Dvorci, máš tam Tomáše a celou rodinu.“

„Ne, já jsem doma tam, kde jsem šťastná, a to jsem tady,“ odpověděla jsem mu klidně.

„Uvidíme, jak budeš šťastná, až zabijeme všechny tvé energičáře, Sabinou počínaje,“ usmál se zlověstně na mě, Sabča se jen na mě s pozdviženým obočím podívala, bylo mi jasné, že chce využít sílu svého dítěte, které ji ochrání. Nik vytvořil kouli smrti a hodil ji po Sabče, před ní se vytvořil štít a odrazil kouli pryč.

„To asi nepůjde tak snadno, že?“ usmála jsem se na něj medově, Nik jen pokrčil rameny a použil oheň na nás obě. Kolem mě a Sabči se objevil ohnivý štít a my jen nečinně stály. Sabča se na mě s úsměvem podívala, v její ruce se utvořila pravá energetická koule, zmateně jsme se na ni podívali, pak mi došlo, že to je koule z moci jejího dítěte. Hodila ji po jednom z Nikových poskoků, který se hned zhroutil na zem.

„Niku, vzdej to, nás nedostaneš, zesílily jsme tady,“ doporučila jsem mu. Podíval se na mě zlověstně, ale pak se přenesl. Sabča se na mě starostlivě podívala: „Jestli to takhle půjde dál, tak si moc klidné těhotenství neužijeme.“

„On už nepřijde, bojí se,“ uklidňovala jsem ji, protože jsem dostala slabou vizi s jeho rozhodnutím.

„Jdeme domů,“ řekla mi Sabča a pomalu se vydala domů.

„Myslíš, že někomu ublíží?“ zeptala se mě cestou.

„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou, „neví, kde všichni jsme, ani, za koho se vydáváme.“

Sabča se trochu uklidnila, došly jsme k nám domů a každá jsme šly do své ložnice. Natáhla jsem se na postel a vzala si k sobě notebook. Začala jsem hledat nějaké věci pro dvojčata, ale zatím jsem nic nenašla.

­*****

Uplynul už měsíc od setkání s Nikem, jsem už ve čtvrtém měsíci těhotenství a náležitě si to užívám, Dan se stará jak o Sabču, tak o mě, zdá se, že nás společné bydlení ještě sblížilo, brala jsem ho jako staršího starostlivého bratra. Sabča už byla v šestém měsíci, bylo to na ní vidět, ještě víc si stěžovala, že je strašná koule, měla i záchvaty hysterie, že se nebude Danovi líbit, jednou jí to chytlo i před jejím manželem, já jsem z nich nemohla, mě se naštěstí takové nálady vyhýbaly.

Ze čtení mě vytrhlo zaťukání, vyzvala jsem, ať dotyčný vstoupí, a ve dveřích se objevil Dan.

„Zase utíkáš před Sabčou?“ zeptala jsem se ho potutelně a posadila se.

„Neutíkám,“ zavrtěl hlavou s úsměvem, „náhodou je to roztomilý.“

„Jasně, je to roztomilý, když poslouchám tvou ženu pětkrát denně, že se ti nebude líbit,“ přikývla jsem, jen se pousmál a posadil se ke mně.

„Co čteš?“ zeptal se mě, jen jsem mu ukázala obal knížky, a pak ji položila na stolek.

„Jdeme dneska se Sabčou kupovat nějaké věci pro Damiena, chtěl jsem se zeptat,“ navrhl, „jestli nechceš jít s námi.“

„Nebudu vám přece dělat křena,“ zavrtěla jsem hlavou.

„Nebudeš, já chci vidět, co vybereš mým synovcům,“ namítal.

„Ne, vážně nejdu, užijete si to více beze mě,“ vrtěla jsem pořád hlavou.

„S tebou je to na štíru,“ zavrtěl hlavou, „za hodinu jdeme, takže koukej vylízt z tý postele a jdeš s námi, i kdybych tě tam měl vlastnoručně donést.“

A odešel, on vážně není normální, já odmítnu a on stejně řekne, že s nimi jdu. Vzala jsem si ještě knížku a začala si číst. Po půl hodině jsem knihu odložila a začala se oblékat.  Vzala jsem si těhotenské džíny a volnější tričko, přes které ještě nebylo bříško moc vidět, ale to platilo jen z dálky, jinak už to bylo dost vidět. Děti si ze mě dělaly fotbalový míč, ale já jsem byla za to ráda, alespoň jsem věděla, že nejsem sama. Přesně, jak řekl Dan, jsem byla u dveří a čekala na Dana se Sabčou, kteří už vycházeli ze svého pokoje.

„Tak jdeme nakupovat,“ usmál se na nás Dan, vzal Sabču za ruku a mě kolem ramen. Došli jsme do garáže a nastoupili do Danova auta, hned nás vezl k jednomu z největších center v Londýně.  Vystoupili jsme v podzemní garáži a hned nás táhl do prvního obchodu s nábytkem.

„Kde vůbec chcete mít pokoj pro Damiena?“ zeptala jsem se, když jsme vybírali postýlky.

„Chtěli jsme ho vedle našeho pokoje, ten se zelenou koupelnou,“ odpověděla mi Sabča, „sladili bychom s tím i celý pokoj a vybavený.“

„Já si vezmu ty zbylé dva, nechám pak předělat tu růžovou koupelnu na jinou barvu,“ přikývla jsem a zahlédla postýlku, která byla ta pravá pro mé děti. Neměla žádnou přepážku, takže děti můžou být u sebe a byla velká pro oba, měla modrá nebesa.

„Já už mám vybráno,“ řekla jsem Danovi a Sabča a ukázala na postýlku, okamžitě mi ji schválili. Pak jsem uviděla ještě jednu, byla pro jedno dítě a měla zelená nebesa. Drcla jsem do Dana a ukázala mu to, hned se mu i Sabče zalíbila. Zašli jsme si obě postýlky objednat, zaplatili jsme předem, abychom pak už neměli žádné starosti. Vyrazili jsme pro kočárky, našla jsem oddělení, kde byly jen kočárky pro dvojčata, pořád jsem ale nemohla najít ten správný.

„Kari, podívej,“ drcl do mě Dan a ukázal mi jeden kouzelný kočárek. Byl celý modrý a tak akorát dělaný pro mé děti.

„Vy už máte vybráno, že jste tu?“ zeptala jsem se ho, jen přikývl, vzal kočárek a společně jsme šli ke kase, kde na nás už čekala Sabča s tmavě zeleným kočárkem. Zaplatili jsme, nechali kočárky u prodavačky, která nám slíbila, že nám je pohlídá, znala nás, protože jsme jí zachránily se Sabčou syna, když se vyboural před rokem na motorce. Šli jsme ještě pro vajíčka, hned jsem našla jedno krásné, zeptala jsem se prodavačky, jestli mají ještě jedno, zvláštně se na mě dívala, ale já ji vyvedla z omylu tím, že jsem jí řekla, že čekám dvojčata. Hned mi došla pro druhé do skladu, Sabča s Danem ještě vybírali, zatím jsem se ještě podívala na nějaké přebalovací pulty. Po chvilce jsem našla jeden v modré barvě, nechala jsem si ho objednat a pak dovézt až domů. Koukla jsem se ještě po lahvičkách a dudlících, Lea mi řekla, že nebudu moct kojit, podle všech testů nebudu mít mateřské mléko, takže kluci budou na umělé výživě. Pak jsem zašla za Danem a Sabčou, kteří ještě pořád vybírali vajíčko pro dítě. Hned na první pohled jsem uviděla, které by se pro Damiena hodilo, ale nechala jsem je v tom ještě chvilku tápat a došla si pro něco k jídlu, dala jsem si hot dog, snědla ho a šla zpátky, Sabča s Danem pořád stáli na místě a prohlíželi si vajíčka, povzdechla jsem si, vzala to vyhlídnuté vajíčko a ukázala jim ho. Hned si ho vzali, pak si na první pohled vybrali přebalovací pult pro Damiena, zaplatili jsme vše a odešli i s věcmi. Dan tlačil dva kočárky s vajíčky do garáže, chtěla jsem mu pomoct, ale on mě prostě nenechal. Naskládali jsme ty věci do auta a vyrazili na oběd, sice jsem před chvilkou jedla, ale zase jsem měla hlad, lezly na mě těhotenské chutě.

Objednala jsem si dvojitou porci palačinek, docela jsem koukala, když přede mně postavili snad dvacetinásobnou porci, Dan se jen na mě zakřenil, došlo mi, že změnil mou objenávku, ale na Sabču jsem neměla, ta měla ještě větší porci než já a náležitě si to vychutnávala. Pokrčila jsem rameny a pustila se do oběda.

Palačinky byly výborné, snědla jsem celý talíř a byla jsem plná, Sabča to snědla dřív než já a ještě si ode mě pár palačinek vzala. Dan jen na nás obdivně koukal, sám měl jen smažený sýr s hranolkami, to bylo jeho oblíbené jídlo. Pohodlně jsem se po jídle opřela o židli a pohladila si bříško.

„Nedáme si ještě něco?“ zeptala se Sabča po chvilce, co dopila svůj čaj. Jen jsem se zasmála, ona vážně byla nenasytná. Dan se jen pousmál, mávl na číšníka, který hned přišel. Sabča si objednala ještě čokoládový muffin, já jsem nic už nechtěla, ale stejně mi objednali můj oblíbený jahodový dort. Po chvilce jsem ho přece jenom snědla, protože jsem na něj dostala chuť. Dan za nás zaplatil docela velký účet, omluvně jsem se na něj podívala.

„Já to zaplatím,“ řekla jsem a vytahovala svou peněženku.

„Ani náhodou, zval jsem vás obě,“ zamítl a podal číšníkovi peníze s velkým dýškem. Oblékli jsme se a šli do garáže. Vyjeli jsme domů, Dan všechno pak vytahal do bytu a dal věci do pokojů, kde budou děti mít později vlastní pokoj.

Autor: looca (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mocný Rod 3. kapitola: