Mocný Rod 10. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Ahojky, doufám, že jste na mě nezapomněli, tady je další kapitolka MR, Karin s Tomášem budou probírat stěhování a někdo nám do naší velké rodinky přibude :), Looca

29.10.2011 (19:00) • looca • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 794×

X. Poslední malý přírůstek

Už uběhl měsíc od Nikova útoku, on ani jednou už nezaútočil, ale já pořád žila ve strachu o svou rodinu. Nikdo o tom nevěděl, protože jsem ze sebe nechtěla dělat hysterku.

Zrovna jsme se s Tomem a dětmi procházeli po parku, bylo už k večeru a skoro nikdo tu nebyl, když mi zazvonil mobil. Vytáhla jsem ho a uviděla na displeji číslo nemocnice.

„Ivašková, prosím?“ zvedla jsem to.

„Paní doktorko, omlouvám se, že vás ruším, ale vaše matka si vás tu žádá,“ řekla mi sestřička.

„O co jde?“ zeptala jsem se, Tom se na mě zmateně podíval.

„Máme tu příjem, Nikola Bartošová, třicátý druhý týden, asi předčasně začínající porod,“ řekla mi.

„Pane bože,“ zalapala jsem po dechu, „hned jsem tam.“

„Co se děje?“ zeptal se mě Tom.

„Niky už začala rodit,“ odpověděla jsem mu, „mamka si mě tam žádá.“

„Dobře, tak běž, já se o kluky postarám,“ přikývl, rychle jsem ho políbila a rozběhla se do nemocnice. Byla jsem tam během pěti minut, doběhla jsem právě včas. Už připravovali Niky na sál, Adam vedle ní stál úplně bledý strachy. Mamka tam stála také, když mě uviděla, úlevně se usmála.

„Díky, že jsi přišla,“ usmála se na mě, „já bych to asi sama nezvládla.“

„Proč bys to nezvládla, této?“ zeptala se Niky.

„Eliška bude hodně malá a já nejsem pediatr,“ odpověděla jí, „Karin je pediatrička, která už má nějaké zkušenosti s předčasně narozenými dětmi. Tedy aspoň v to doufám.“

„Už jsem byla u porodu ženy, která rodila ve dvacátém šestém, a dítě přežilo,“ řekla jsem, „ale konec kecání, dáme se už do toho.“

Niky se začala zase klepat, Adam ji položil ruku na rameno. Vyděšeně se na něj podívala a začala rodýchávat další stah. Kývla jsem na mamku a šla se rychle převléknout. S mamkou jsem se sešla před sálem, když jsme se myly.

„Budeme muset rodit císařem,“ řekla jsem mamce, „Eliška by to sice možná vydržela, ale nechci nic riskovat.“

Mamka jen přikývla a společně jsme se vydaly na sál. Kývla jsem na anestizioložku, aby Niky uspala. Mamka rychle provedla císařský řez, já jsem vyndala Elišku. Byla strašně malá, typovala jsem tak třicet pět centimetrů, ani nebrečela. Mamka rychle ustřihla pupeční šňůru a já se už dál starala jen o Elišku. Rychle jsem ji omyla a dala ji do inkubátoru. Napojila jsem ji na přístroje na podporu důležitých životních funkcí. Chvilku nechytala, ale pak se naštěstí chytla. Nechala jsem ji převézt na JIPku, šla jsem tam s nimi, abych se ujistila, že se Eliška ustálila. Ještě jsem ji rychle zběžně prohlédla, vypadala jinak v pořádku na to, že se narodila předčasně. Zvážili jsme ji a změřili, vážila tisíc padesát gramů a měřila třicet šest centimetrů. Pak jsem se vydala zase za mamkou, byla už před sálem a mluvila s Adamem.

„Jak je na tom Eliška?“ zeptal se mě hned.

„Na přístrojích se po chvilince chytila,“ odpověděla jsem mu, „teď ti toho moc říct nemůžu. Musíme teď už jen čekat, protože je to už na Elišce. Ale, Adame, udělala jsem vše, co jsem mohla. Navíc tu máme všechny potřebné věci pro to, abychom se o ni co nejlépe postarali.“

„Ale proč Niky začala takhle brzo rodit?“ zeptal se Adam.

„Měla přeci před třičtvrtě rokem nehodu, při které si poranila pánev, která její těhotenství moc dobře nesnášela, protože asi nebyla na to ještě připravena,“ řekla mamka, „měla hodně rizikové těhotenství.“

„Asi něco jako já,“ řekla jsem.

„Ano,“ přikývla mamka, „ale tys to měla ještě horší, správně bys neměla už vůbec otěhotnět.“

„Já vím, co mi hrozí, ale jednou jsem to riziko podstoupila a mám dva úžasné syny, jestli otěhotním, to dítě si nechám,“ řekla jsem mamce. Jen chápavě přikývla, zašla jsem se osprchovat a odešla domů. Pomalým krokem jsem to vzala parkem, procházela jsem kolem jezera, když na mě někdo hvízdnul. Otočila jsem se a uviděla své velké děti, jak jdou ke mně.

„Ahoj, mami,“ usmáli se na mě.

„Ahoj, co tu děláte?“ zeptala jsem se jich.

„Byli jsme v bazénu,“ pokrčil rameny Tomáš, jen jsem se pousmála a společně jsme se vydali domů.

„Už jste se s tátou dohodli, kdy se budete brát?“ zeptala se mě Terka.

„Budeme mít svatbu přesně za čtyři měsíce,“ odpověděla jsem jí.

„Skvělý, přesně půl roku od nás,“ usmál se Tomáš.

„A ty to nebudeš mít jako my,“ zaškebil se na Terku Tadeáš.

„Já to budu mít jenom o jeden den napřed,“ vyplázla na něj jazyk.

„Vy tři musíte pořád do sebe rejt, co?“ zeptala jsem se jich se smíchem, oni mi jen přikývli. Došli jsme domů a já hned zapadla do ložnice, kde si Tom četl a čekal na mě.

„Ahoj,“ políbil mě na uvítanou, „jak to probíhalo?“

Ukázala jsem mu vzpomínky, protože jsem byla už docela unavená. Převlékla jsem se do domácího oblečení a šla se podívat na kluky, kteří už spali. Velcí kluci byli vedle v pokoji a tiše si povídali.

„Neboj, kluci se brzo neprobudí, protože před půl hodinou jedli,“ usmál se na mě, „ale chtěl bych s tebou o něčem mluvit.“

Posadila jsem se na postel a kývla na něj, ať pokračuje.

„Mluvil jsem s Danem,“ začal, „říkal, že by si rád se Sabčou a kluky našel byt nebo menší domek jen pro ně.“

„To se dalo očekávat,“ přikývla jsem, „ale jak to souvisí s námi?“

„Chtěl bych, abychom se také někam přestěhovali,“ odpověděl mi.

„Kam?“ zeptala jsem se ho zmateně.

„Koupili bychom si vilku někde tady v Londýně, protože tady v bytě bychom byli pořád stejně jako sardinky,“ vysvětlil mi, „chtěl bych, aby všechny naše děti měli vlastní pokoj a měli nějaké soukromí, stejně jako my. A hlavně bych chtěl mít zahradu s bazénem. Děti by se tam vyblbly a naši ochánci by nemuseli se tam skrývat.“

Nevěděla jsem, co mu na to říct, bylo toho na mě nějak moc. Díval se mi do očí a čekal.

„Tome, já nevím, co na to říct,“ řekla jsem mu po chvilce, „je toho teď na mě moc.“

„Já vím, Hvězdičko, nechám ti čas, ale jen jsem ti to chtěl říct,“ přikývl. Vstala jsem, vzala si pyžamo a zašla se ješě jednou pořádně osprchovat. Doufala jsem, že mě zas Tom nepřekvapí. Přemýšlela jsem o Tomově návrhu, všechno, co řekl, byla pravda. Pomalu jsem začala přemýšlat, že mu asi na to kývnu.

Vylezla jsem ze sprchy a osušila se. Vyšla jsem z koupelny a posadila se k Tomovi na postel.

„Ty už jsi nějaký dům vyhlídl?“ zeptala jsem se ho.

„Ano, jeden mám vyhlídnutý,“ přikývl, „je to dvoupatrová vilka s velkou zahradou a bazénem.“

„A co Dan, ten má něco vyhlédnutého?“ ptala jsem se dál.

„Má, je to jen o jednu ulici vedle té vilky,“ odpověděl mi, „je možné se tam nastěhovat už za měsíc.“

„Takže bych to mohla dostat jako dárek k narozeninám?“ zeptala jsem se ho, jen přikývl a radostně mě políbil. Chvilku jsem se nechala líbat, ale pak jsem se od něj odtáhla.

„Jak to chce Dan vyřešit s penězi?“ zeptala jsem se ho.

„Chce si asi půjčit od banky,“ odpověděl mi.

„Myslíš, že by mohlo vadit, kdybych ten domek koupila a dala jim ho k výročí jejich svatby?“ napadlo mě.

Autor: looca (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování