OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Misfit - 1. kapitola

30.04.2014 (14:00) • SarafineRavenwood • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1038×

Kapitola první

„Pátrání po dokonalosti: Jestli hledáš muže, který je přitažlivý, vtipný, chytrý, sebevědomý, citlivý, sexy, něžný a romantický, jdi do kina.“

- Egon Lánský

Vešla jsem na ulici a nadechla se ranního vzduchu velkoměsta, podívala jsem se na hodinky, bylo za deset osm. Chytla jsem si taxíka a taxikáři zadala cíl mé trasy. Ne že by bylo nějak brzy, ale stejně, na osm ráno je tu vždy rušno, ale co bych mohla čekat, že? Tohle je New York! Pořád si nemůžu zvyknout, už to je pomalu devět měsíců, co mě a Annu - moji asistentku - povýšili a já se sem přistěhovala. Asistentka je možná trochu tvrdé... Je to moje pravá ruka a můj mozek, když se nechám něčím unést. Je to moje kamarádka. Snad. Já vlastně nevím, jaký to je pocit mít kamarády. Moc jsem jich neměla.

Taxi zastavilo a já musela přestat snít. Zaplatila jsem a vystoupila ze žlutého - pro New York typického - vozidla. Ocitla jsem se před obrovským proskleným mrakodrapem. Vešla jsem dovnitř. Do obrovské haly s obrovskou bránou a přepážkami, kde musím ukázat kartu a jméno společnosti, což je Vanity Fair. Hned za tou bránou jsou výtahy, jeden byl otevřený, tak jsem tam rychle vklouzla. Stála tam Rebecca. Peroxidová blondýna s umělýma kozama. Vždycky musím potlačit uchechtnutí, když ji vidím, a to na ni mám vážně štěstí.

„Ahojky, Cassie,” zašvitořila svým nacvičeným sopránkem. A je to tady.

„Dobré ráno, Becco,” usmála jsem se na ni. Chtěla ještě něco říct, ale výtah byl rychlejší. Díky bohu.

„Snad příště,” řekla jsem rychle a utíkala daleko od ní. 

Jak jsem řekla. Mě a Annu povýšili a my jsme se sem přistěhovaly. Od té doby práce, práce a zas jenom práce, ale vyplatilo se. Celkem jsem se tady proslavila, sem tam jedu na nějaký večírek, slavnostní otevření, svatbu nějaké celebrity a podobně. Zkrátka je to tu slušně nabité.

Zasedla jsem za stůl a otevřela e-mailovou schránku. Bylo tam pár e-mailů, ale jeden mě obzvlášť zaujal. Byla to pozvánka na nějaký ples. Plesy já ráda, usmála jsem se v duchu. Je to už zítra od devíti večer v hotelu Empire a já jsem pozvaná. Hmm, jeden z nejlepších hotelů ve městě.

„Dobré ráno, Cass. Vyspala ses dobře? Tady maš kafe. Jo, a přišla ti ta pozvánka na ten ples?” chrlila ze sebe Anna rychlostí blesku. 

„Ahoj, Ann, ano, přišla, klídek, je teprve devět hodin ráno a ty vypadáš, jako bys oběhla dvakrát celej Manhattan,” usmála jsem se na ni a napila se kávy. Anna u mě dlouho nepobyla a já zase osaměla. Ještě jednou jsem najela na tu pozvánku a přečetla si ji celou. To mě mohlo napadnout... Ten Hotel Empire přeci patří Arthurovi Williamsovi. Ten ples má určitě co dočinění s jeho dcerou Aurorou. 

Aurora Williamsová, dědička. Ještě jsem ji nepotkala, ale hodně se tu o ní mluví. Možná bych s ní na tom plese mohla udělat rozhovor. Uvidíme, ale nápad to je zajímavý. Ještě chvilku jsem dumala nad tím plesem, nemám nic na sebe. Mohly bychom s Annou zajít na nákupy. Nějaký pěkný drahý šaty a pár bot by se hodily.  

Čekala jsem před budovou na Annu. Domluvily jsme se, že po práci bychom mohly hodit očkem po nějakých šatech. Vždycky jí to trvá, jak chudýmu králi do boje... „Fajn, už jsem tady,” houkla mi za zády.

„Konečně,” zareptala jsem si pro sebe..

„Cože?” otočila se na mě s povzdvihnutým obočím.

„Příště pohni zadkem, se zavíračkou na tebe čekat nebudou,” usmála jsem se na ni a ona protočila oči v sloup.

 •••

Měla jsem asi devět tašek a bolely mě nohy jak čert. Místo jednoho páru bot jsem si koupila troje a k tomu ještě dvoje šaty do práce a ty na ples. Nemohla jsem odolat. Měly jsme s Ann hlad, tak jsme zašly do jedné menší restaurace, dnes tu bylo přelidněno, ale na atmosféře to není ani znát. Sedly jsme si do boxu a číšník nám přinesl menu. Objednaly jsme si, ale já si ještě jednou musela prohlédnout ty boty.

„Musím si odskočit, hned jsem zpátky,” oznámila potichu Anna a vytratila se za roh na záchodky.

„Cassandro? Jsi to ty?” ozvalo se odněkud a já se plaše ohlížela, kdo to řekl. Pomalu se ke mně přibližoval. Super... pomyslela jsem si. To byl Dave.

„Ahoj, Dave, co tady děláš?” zeptala jsem se. Dave je můj ex. No, jestli se počítají dva týdny chození... Bože, to je tak trapný.

„Však to znáš... Zašel jsem si tady s Carlou na večeři,” řekl celej vysmátej. Ne, neznám, ty parchante. Usmála jsem se na něj. Carla byla malinká blondýnka s nehtíky a modrýma očkama. Klasika. Jediný důvod, proč s ním asi je, jsou peníze. Tenkrát mi přišel zábavnej, ale už se to kouzlo asi někam vytratilo.

„Tak si to užijte. Pokud dovolíte, jsem tady s kamarádkou a vy jste jí teď zasedli místo,″ odpálkovala jsem ho.

„Samozřejmě,” zvedl se a odkráčel i stou svojí nádherou někam do pryč.

„Kdo to byl?” zeptala se Anna.

„Dave”

„Ten Dave?” vykulila oči.

„Jo, ten,” povzdechla jsem si.

„Je to debil,” řekla po chvilce.

„Správně,” souhlasila jsem.

Číšník se k nám řítil i s naším jídlem. Opravdu tyhle lidi obdivuju, že to jídlo a pití nevykydnou buď na sebe, nebo na někoho kolem. Daly jsme se do jídla. Já měla pizzu a Anna salát s tuňákem. Nakonec jsme to ještě zapily colou. 

„Dneska jsem si to vážně moc užila. Děkuju ti, Anno. Ještě že tě mám,″ usmála jsem na ni.

„Pojď ke mně,″ řekla a objala mě. Chytly jsme taxík a jely domů. Rozloučila jsem se s ní a vystoupila z taxíku. Přes okénko jsem dala peníze, vzala tašky a šla dovnitř.

„Dobrý večer, slečno Cassie,″ pozdravil mě starší vrátný.

„Dobrý večer, Henry. Co to koleno, je to lepší?″ zeptala jsem se ho.

„To víte, že ano. Děkuju za optání,″ usmál se na mě.

„Není za co, dobrou noc,″ špitla jsem a šla k výtahu, který mě dovezl k mému bytečku. Sundala jsem si boty a promasírovala si bolavá chodidla. Mířila si to do šatny i s novým přírůstkem. Někdy sem chodím relaxovat. Ticho a příjemná vůně parfémů... Pohledem jsem zabloudila na hodiny. Už je pozdě, měla bych jít spát.

•••

V dálce jsem slyšela tlumené vyzvánění telefonu. Postupně bylo čím dát tím víc hlasitější. Zabořila jsem hlavu do polštáře a zamručela do něj. Rozlepila jsem jedno oko, ale hned jsem ho raději zavřela. Moc světla. Tak jsem se snažila naslepo nahmatat ten zatracenej krám. 

„Prosím?” zamumlala jsem polohlasně, když jsem přijala hovor. Ani jsem se nepodívala, kdo to vlastně byl.

„Cassandro, kde si myslíš, že jsi?! Je devět ráno a ty tady ještě nejsi, a navíc za tři čtvrtě hodiny začíná zasedání, abyste probrali novou obálku pro měsíc duben!” křičela mi do telefonu Anna. Furt jsem nějak nevnímala a viděla jsem rozmazaně, protože mám ještě zalepené oči. Podívala jsem se na mobil a jen tak zkontrolovala čas. Byly čtyři minuty po deváté ráno. Po deváté ráno... 

„Do prdele!” zařvala jsem přes celou ložnici, když jsem si konečně uvědomila, co se děje, všechno se seběhlo překvapivou rychlostí. Běžela jsem do koupelny. Vyčistila jsem si zuby, rychle si nanesla stíny, řasenku, rtěnku, tužku, ještě drdol. Běžela jsem do šatny. Vzala jsem si ty šaty, co jsem si včera koupila, boty. Navoněla jsem se. Kabelku mám, peněženku, mobil a klíče snad taky. Dneska mi ten výtah připadal obvzlásť pomalý. Vyběhla jsem na ulici, křikla na taxík, který okamžitě zastavil - to se mi na nich líbí - nasedla a řekla, kam potřebuju jet.

„Rychle, prosím,” poprosila jsem řidiče. Kývl a opravdu na to šlápnul. Běžná cesta trvá tak dvacet minut minimálně, ale já už za deset vystupovala a platila. Klopýtala jsem na vysokých podpatcích k bráně a pak k výtahům. Za deset minut začíná zasedání. Jakmile se otevřely dvěře výtahu, pospíchala jsem do pracovny pro papíry a návrhy. Ještě že jsem si to včera připravila. Hodila jsem tašku na stůl, popadla papíry a řítila se do zasedačky. Cestou jsem potkala Annu.

„Věděla jsem, že to stihneš,” zakabonila se na mě.

„Aspoň někdo,” odpověděla jsem jí.

Vešla jsem do místnosti a za mnou hned i několik dalších lidí. Posadila jsem se a na stole před sebou jsem si rovnala složky s návrhy. Naproti mně si sedla Rebecca. Ještě k tomu všemu... Jako poslední si to sem nakráčela Miranda.

Miranda Darvinová, šéfredaktorka. Dost drsná ženská, tahle Miranda. Už dvakrát jsem byla svědkem, jak někoho vyrazila, a musím přiznat, že to není dvakrát moc pěkný pohled. Do teď mi jich je líto. Už jenom z její blízkosti se mi dělá husí kůže, ale aspoň si umí nastolit pořádek.

„Tak co jste si pro mě připravili?″ zeptala se a upřela na nás svůj pohled.

„No, já tady mám pár návrhů...″ začala potichu Rebecca, ale Miranda ji nemilosrdně zastavila. Ano! Takhle na ni... pomyslela jsem si škodolibě.

„Ach, Rebecco, nech toho žvatlání, vždyť víš, jak to nesnáším,″ řekla pomalu. „Cassandro, co sis připravila ty?″ zeptala se mě.

„Napadlo mě, že bychom se mohli výjimečně zaměřit na nějaký televizní hit. Tím mám na mysli nějaký seriál, který je momentálně hitem,″ pokračovala jsem ve svém proslovu. Nápad se všem celkem zamlouval. Miranda chtěla leccos upravit, ale pointa zůstala, takže jsem byla spokojená.

Byl čas na oběd. Anna na mě už čekala. Omluvila jsem se, že jdu pozdě. Bavily jsme se o tom plese. Vážně jsem se moc těšila, spousta nových lidí a tolik příležitostí... Zbožňuju New York. Nechtěla jsem se moc přejídat, abych nebyla v těch šatech moc natěsno. Dneska tady měli borůvkové muffiny. Ty vážně zbožňuju. Vzala jsem si tři a ledový čaj. Anna si vzala kuřecí sendvič a vodu. Bylo už půl jedné, ani jsem si neuvědomovala, jak to zasedání trvalo dlouho. Po práci ještě musím jít na manikúru. Na recepci Vanity Fair jsme se s Annou musely rozloučit. Chystala jsem se jít do své kanceláře, ale zastavila mě Abby.

„Máš jít k Mirandě,″ houkla na mě. Co po mně chce Miranda, ta se mnou moc nemluví.

„Potřebuješ něco?″ zeptala jsem se jí.

„Ano, posaď se,″ řekla jak na pohřbu, nechápu, jak si furt dokáže udržet kamennou tvář. „Za těch devět měsíců tady děláš divy, ale chtěla jsem s tebou mluvit o něčem jiném. Jak určitě víš, Vanity Fair je časopis o společnosti a věcech kolem. Chci, abys napsala nějaký zajímavý článek o někom tady z New Yorku. Slyšela jsem, že dnes jdeš na ten ples do Empire. Tam můžeš začít. Můžeš jít,″ řekla a znova upřela svůj pohled na papíry, které měla na stole. Zvedla jsem se a potichu odešla. To abych začala přemýšlet, o kom něco napíšu. Chce to po mně Miranda, takže to nesmí být žádná slabota. 

Čas utíkal jak voda a já si to už mířila k manikérce. Zarovnala mi nehty a očistila je. Zvolila jsem černý lak a malinké zlaté ornamenty. Vypadalo to vážně pěkně. Manikúru jsem tedy měla za sebou. Už byla tma, určitě bylo po šesté večer. Doma jsem musela opatrně, abych si nepokazila ty nehty. Smyla jsem si dnešní narychlo udělané líčení a pustila jsem se do účesu. Vyžehlila jsem si vlasy a ofinu upevnila dozadu, ale ne moc na těsno, takže zepředu byla taková vysoká a celkově mi to vytáhlo obličej. Líčení jsem udělala kouřové a opravdu se mi to povedlo. Černé spodní prádlo, černé silonky a černé louboutinky. Nakonec šaty, psaníčko. Vlastně ještě pozvánku, která mi dnes přišla, a mohla jsem vyrazit.

Henry mi už obstaral taxíka. Poděkovala jsem a nasedla. Řidič už věděl, kam má jet. Cesta netrvala dlouho. Při pohledu na Empire se mi otevřela pusa dokořán. Určitě jsem vypadala komicky. Vypadal vážně velkolepě. U vchodu stál nějaký chlápek, který kontroloval pozvánky. Ukázala jsem mu ji a on mě pustil dál. Za recepcí byla obrovská hala. Bylo tu několik vchodů, kde se dál mohlo jít do baru, různých salonků a jiných pokojů. Kolem chodili číšníci s tácy, na kterých bylo šampaňské. Vzala jsem si jednu sklenku a šla dál. Zdravili mě lidé, o kterých jsem neměla ani páru, co jsou zač. Potřebovala bych nějakou příručku se jmény.. Což mi připomnělo, kde je Anna?

Doufám, že se vám moje povídka zamlouvá. :) Pokud vás zajíma, jak vypadají, některé postavy, tak jsou na mém shrnutí. Komentáře mě určitě potěší, pokud mi nějaký napíšete, budu ráda. Čím víc, tím líp :3 

Autor: SarafineRavenwood (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Misfit - 1. kapitola: