Minulý den • OurStories.cz ~ naše povídky

Tohle mi leželo celý den v hlavě, tak jsem meodolala a sepsala to. Není to ukončené, proto vás předem varuji. Sama nevím, jestli má cenu v tom pokračovat a žádám vás tímto o pomoc. Je to jedna scéna z temné uličky. Depresivní stavy a špatný závěr, ale prosím zamyslete se nad tím. Díky předem za komentáře.

26.09.2009 (16:00) • MisaBells • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1184×

Vzala jsem z regálu lahev vodky a u kasy k tomu koupila krabičku cigaret. Prodavač se na mě mile usmíval, jenže můj obličej byl ochromený sletem událostí. Kdyby věděl, to co já, neusmíval by se. A obzvlášť ne na mě. Svraštila jsem na něj obočí.

„Špatný den?“ Jeho tvář stále zářila. O co se asi snažil? Sbalit mě? Jenže já se nechtěla nechat sbalit. A už vůbec ne od něj. Za poslední rok jsem si chlapů užila až moc. Proč bych to měla chtít znova? Muži pro mě byli v tuhle chvíli jen póvl a spodní příčka potravního řetězce. Otřásla jsem se hnusem a protivně zamručela, jenže jeho to neodradilo.

„To se stává, ale bude líp. Věřte tomu.“ Řehtal se, jako hyena. Bylo mi z něj na nic. Odporně slizký chlap se začínající pleší. Vzal do ruky lahev a načetl její kód do počítače.

„Páni, to budete pít sama?“ Vtíral se až moc. Možná jsem mu měla říct, co jsem zač. třeba by pak přestal se svými pokusy. Kývla jsem. Nehodlala jsem s ním ztratit ani jediné své slovo. Každé slovo dokáže zabít, vyřkne-li se ve správnou chvíli a na správném místě.

„To je jistá sebevražda.“ Rozesmál se vlastnímu vtipu a načetl cigarety.

„V to doufám.“ Vrhla jsem na něj pohled, který mu měl konečně sdělit, že mě unavuje jeho zájem. Že mi je úplně ukradený. Měla jsem na háčku manažery, ředitele, podnikatele, silné a vlivné muže, tak co bych měla dělat s obyčejným prodavačem z večerky? Jeho úsměv pohasl a konečně přestal mluvit. Zaplatila jsem za svou cestu do pekla a odešla z obchodu. Nesla jsem si lahev v náruči až ke svému cíli. Nevěděla jsem, kam jdu, jen jsem nechtěla jít domů. Zabočila jsem do postranní uličky, kde jsem se svalila do temného kouta a odšroubovala víčko od vodky. Nahnula jsem lahev a pořádně si lokla. Hrdlo mi sežehl oheň. Fuj! Začala jsem se dávit, jak to bylo odporný. Bylo mi ještě hůř, než před chvílí, ale brala jsem to, jako trest. Spravedlivý test. Doufala jsem, že mě to zabije a já konečně budu volná. A pokud ne tohle, tak ta malá krabička v kapse to určitě dotáhne do konce. Rozbalila jsem jí a zapálila první cigaretu. V životě jsem to nedržela v ruce a odjakživa mi kouř z nich páchl. Vtáhla jsem do sebe dým a žaludek mi udělal salto. Ne, teď ne. Nesmím zvracet. Ne, musí to tam všechno zůstat. Zakryla jsem si ústa rukou a snažila se rozdýchat ten pocit. Jakmile jsem byla schopná se nadechnout, lokla jsem si znovu vodky. I tentokrát mi bylo zle. Jenže už ani ne z vodky, jako ze mě samé. Jak jsem mohla? To jsem byla vážně takový sobec, taková mrcha, odporná a vražedná bestie? Seděla jsem opřená zády o vlhkou zeď. Kolem mě stáli přeplněné kontejnery a právě bych přísahala, že se o mou nohu otřela krysa. Opět jsem spojila své rty s hrdlem lahve a nalila si do krku líh. Konečně jsem si začala zvykat na ten hnus, co mám v rukách. Vidění se mi rozestíralo, což nebyla špatná cesta. Opřela jsem si hlavu o zeď a zavřela oči.

„To nemůžeš myslet vážně?!“ Křičel mi jeho hlas v hlavě. Vytřeštila jsem oči. Tvářil se vyděšeně a pomalu couval. Měl proč couvat.

„Hej, holka, uklidni se. Neblbni, to byla jen legrace.“ Jeho odporný hlas se mi vracel v myšlenkách, jako by stál vedle mě. Potáhla jsem z cigarety a sevřela pevně lahev. Začala jsem se hystericky smát. Prý legrace, jo, to bylo hrozně vtipný. Jenže já byla vtipnější. To já se smála naposledy. Nad jeho výrazem v té odporné tváři. Bazilišek! Vrčela jsem v hlavě. Před očima jsem měla jeho mrtvý pohled, pusu do kořán a v uších mi zněl stále ten zvuk. PRÁSK! Jaká ironie. Seděla jsem mezi popelnicemi s lahví vodky a smála jsem se. Já měla výčitky a on si mohl oddechnout. To on měl trpět, ne já. Do háje! Tak to bylo pokaždé a se vším. Jenže tohle se dá velice jednoduše vyřešit. Stejně, jako s ním. Vyřeším to za ně. Proč čekat, až mě najdou? Sáhla jsem do druhé kapsy a nahmatala kov. Škodolibě jsem se ušklíbla. Převezu osud. Nenechám se zahnat do kouta. Já vyhraju. Chtěla jsem se zvednout a najít lepší místo, pro svůj konec, jenže v lahvi bylo na dně a moje tělo reagovalo. Na nohách se mi udělal uzel a já se skácela zpět k zemi. Ležela jsem a pozorovala nebe. Bylo vidět hvězdy. Dívaly se na mě a možná čekaly, co udělám. Vždyť každý z nás má svůj osud napsaný ve hvězdách. Jen ho najít. Zjistit, co mě čeká. Další záchvat smíchu na sebe nenechal dlouho čekat. Ale já ten svůj osud přeci už našla. Skončí každou chvilkou. Už se to blíží. Sáhla jsem znovu do kapsy a vytáhla zbraň. Tak tohle je má dobrá duše, co mi pomůže pryč z tohoto světa. Jí to bolet nebude. Nebude mít výčitky. Vrah zabije vraha. Dopila jsem poslední zbytek lihu a zapálila si poslední cigaretu z krabičky. Bylo mi neskutečně špatně a moje zábrany a pud sebezáchovy padl. Konečně. Ani mi nedošlo, že jsem vykouřila všech dvacet cigaret. Bylo mi jedno, jak dlouho tu ležím a jak mě najdou. Chtěla jsem mít jen svůj klid. Přiložila jsem zbraň ke spánku a zavřela oči.

"Nech si to vysvětlit! To jsem nebyl já!“ Křičela ta tvář v hlavě.

„Ani se nepokoušej z toho vykroutit. Buď chlap, do háje!“ Vrčela jsem na něj.

Vytřeštila jsem naposledy oči. Už mě nechají být. Tyhle halucinace, tyhle odporné vzpomínky. Jen zapomenut a moci začít od začátku s čistým štítem. Opět jsem přitiskla hlaveň k hlavě a tentokrát to dotáhla do konce. Zmáčkla jsem spoušť...

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování