Mimozemšťanka útočí-3.kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Další kapitolka je na světě a já čekám komentáře a nápady na pokračování...

09.10.2009 (14:00) • Annas • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 873×

3.kapitola- Zrudla jsem jako krocan.

Pohled Jasmin:

Po skončení hodiny jsem s Alex jako jediné dvě zůstali ve třídě,bála jsem se začít se s ní bavit.Hlavou se mi honilo tolik myšlenek,naneštěstí ani Alexandra podle mého mínění nevěděla jak začít rozhovor.V duchu jsem si dodychla.

Po dvou minutovém kázání jsem odkráčeli obě stejným směrem.Přemýšlela jsem co máme teď za hodinu,ale z mého přemýšlení mě na chvíli vytrhla ona: „Tak jak ses měla? Já dobře.“ Skoro jsem se lekla, ale to ji nijak neodradilo a pokračovala dál, „Tak co, Jas slyšíš mě?“ mávala mi rukama před obličejem a já jí tím pádem musela odpovědět: „Jasně měla jsem se fajn.“ Hlavou se mi mihlo několik myšlenek, tak třeba ta jestli mi bude věřit, nebo proč mě tak probodává svým pohledem?!Otočila jsem se na podpatku a odkráčela na dějepis.

Když jsem dorazila před třídu, byla prázdná.Tak jsem si řekla že si rychle skočím na záchod vyměnit kontaktní čočky.Záchody byli přes chodbu, jen jsem ji přeběhla.U zrcadla jsem si nasadila novou čočku.Ale to bych nebyla já,kdyby mi nespadla.Trochu jsem váhala jestli mám v minisukni lézt po podlaze, co kdyby někdo přišel a viděl mi kalhotky. Nakonec jsem to riskla. Už jsem ji skoro měla, když se otevřeli dveře a od nich vstoupil můj idol James.

Tak tak trapně jsem se ještě nikdy necítila. Horší to bylo když se mě zaraženě zeptal: „ Co děláš na klučičích záchodech,Jas????“ zrudla jsem jako krocan a popadla čočku, nemotorně jsem kolem něj prošla a cestou ze dveří narazila do Petra. Po pohled na hodiny jsem se zděsila ještě víc, už patnáct minut je hodina.

„Ale co se ti stalo Lorensová?Neumíš chodit včas na hodiny?“ vychutnával si mě profesor Omberttson a já mu jako slušná studentka odpověděla: „ Promiňte mi můj pozdní příchod, ale já jsem-“ v tu chvíli se otevřeli dveře a v nich stál James. „ Pane profesor já se omluvám, ale zdržela mě profesorka Frenchová.“ Skočil mi do řeči a přitom se tvářil jako anděl. „Jistě jste výborný student, klidně si choďte pozdě. Ale vy slečno Lorensová za mnou přijďte až si vymyslíte lepší výmluvu.“ Na chvíli se odmlčel a nadechl se, „ Čekám vás o půl čtvrté před mým kabinetem!“ dál už se se mnou nevybavoval.

Sedla jsem si do volné lavice úplně vzadu a sem tam pokukovala po Jamesovi zda se na mě neotočí.Neotočil se na mě, ale hodil mi papírek a na něm stálo:

Jas, co si dělala na klučičích záchodech? Ty jsi si spletla dveře nebo co????

Co je dneska s tebou, máš po škole čas? Nechceš někam zajít????

Mnoho lidí by na mém místě skákalo radostí a tančilo oslavný tanec, ale já musela něco vysvětlovat. Bylo toho moc, proto jsem tuto nabídku zavrhla hned po dočtení vzkazu.

Já si spletla záchody!!!A pokud jde o dnešek, tak mám už něco na práci. Promiň třeba někdy jindy.:-(

Papírek jsem mu hodila zpátky, pět vteřin na to mě Omberttson vyvolal. Správnou odpověď jsem mu řekla a zazvonilo.Někdy mi připadaly dny jako dlouhé hodiny a měsíce jako týdny, ani ses nenadechla a byl víkend.Bohužel dnes je úterý a hodiny se vlečou jako šnek.Až teď se mi začalo stýskat po mé americké domovině,přestěhovali jsem se do Londýna asi půl roku co mě mamka porodila. Někdy mě přímo udivovala svými nápady, ona byla nehorázně ztřeštěná matka a já její chůva která dává pozor, zda něco nevyvede.A tak to byl vždycky.

Po zbytek dne se mi před očima pořád míhal jeden a ten samý stereotyp.Hodina, přesunu se na další,hodina a přesunu se na další…

Omerttovi jsem řekla pravdu a odešla domů.Jamesovi jsem lhala, ale dnes bych ze sebe nedostal jedinou větu.Prostě jsem ho nechtěla odradit. Ani mě nenapadlo děla nedosažitelnou,ale asi to opravdu zabralo a napsal mi smskou že má čas i zítra. Dala jsem si čas na rozmyšlenou, ale po hodině probírání jsem usoudila že zítra už to půjde.

Nevěděla jsem co dělat, esej jsem už dávno napsanou měla, tak jsem si šla lehnout.Deset minut jsem civěla do zdi a přemýšlela co zapsat do deníčku.Vytáhla jsem tužku a psala:

Dne: 12.října 2009

Milí deníčku,

Dnešek byl opravdu hrozný den s velkým H, tak se tedy opravím Hrozný den.

A to nemluvím o incidentu s Alex, ona ho opravdu tajně balí.Myslím že ho nemá ráda, ale já ho miluju už od osmičky a tak začala žárlit.On jí (snad) nemiluje, proč by mi jinak psal jestli s ním někam nezajdu?! Nebo jen zabíjí čas a jsem pro něj dobrá kamarádka???

Je tolik otázek na které bych chtěla znát odpovědi, snad se je jednou dozvím….

Napsala jsem Jamesovi že zítra čas mám, ale co když budu zase ve stavu nepříčetnost jako dnes?????Nebudu opakovat svou předchozí větu-je tolik otázek……Víš co bych si teď přála?Asi ne já ti to hned řeknu. Já bych chtěla abys byl nejen můj deníček, ale také rádce že by si mi poradil a taky. Snad víš jak to myslím.

Jas.

Čas se nezvratně posunul a já se až do půlnoci probírala mými předchozími zápisy.Teď už nechápu, jak jsem mohla tak ne závažné problémy považovat za konec světa(pupínek,došlou voňavku,…).Teď a tady řeším mnohem závažnější problémy! Možná se tomu za rok budu smát s Alex a popíjet horku čokoládu s Jasem,možná se vše vyřeší.Ale to ukáže jenom čas.

Podívala jsem se na hodiny a pomyslela si že budu muset vstávat dřív, abych si stihla připravit.Nastavila jsem tedy budík na 5⁴⁵. Zavřela jsem oči v spala jako šípková Růženka.

Pohled Alex:

Probudilo mě zběsilé drnčení budíku.Nadechla jsem se a pomalu přešla od postele k zrcadlu v koupelně. Leknutím jsem nadskočila, vlasy mi trčely do všech stran a zběsile se kroutily.Usmála jsem se a hned to vypadalo o něco málo lépe.Ale úsměv pohasl hned jak jsem si v duchu představila včerejší rozhovor s Jas. Nevím jak dlouho jsem tam takhle stála, ale Mel mě volala na snídani: „ Alex, nechci tě rušit ale máš snídani na stole.“ Usmála se na mě a odešla z domu, koneckonců jako každé ráno.Melanie byla velmi dobrá architektka a restaurátorka. Nejradši restaurovala staré domy a říkala: „ Když přestavíš nový dům, nemáš se moc za co chlubit, na co být pyšná. Ale když restauruješ dům z dvacátého století, to je pak výsledek hned vidět.

Ke snídani jsem měla croasan a kakao. I přes mrzutou náladu jsem se vydala do školy, v myšlenkách jsem poukazovala pořád na jednu důležitou věc a to to že se usmířím s Jas...

Autor: Annas, v rubrice: Povídky » Na pokračování