Mimozemšťanka útočí-2.kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Takže další dílek mé vícedílovky.V první jsem zapoměla připsat název kapitolky, tak se teď velmi omluvám.Druhá kapitola nese název: Já jsem ti psa nepřejela!. Tak doufám že se vám bude líbit, je o řešení problému s Alexinou mamkou Melanii.Prosím komentáře ať kladné či záporné.

08.10.2009 (17:00) • Annas • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 769×

2.kapitola- Já jsem ti psa nepřejela!

Z mého myšlení mě vytrhlo až poslední zazvonění. Mé tělo se automaticky zvedlo a zamířilo si to rovnou k metru. Po pár zastávkách jsem se zaměřovala na lidi, kteří nastupovali a vystupovali. Nějaká dáma v zářivě červeném kloboučku se na mě podívala,koukali jsem na sebe dobrých pět minut. Na konečné zastávce nadešel čas si uvědomit, že jednou budu muset domů přijít. Vzpomněla jsem si na ten profesorův pohled, pak na ten Jasminin a v neposlední ředě na pohled té dámy v červeném klobouku. Koukali na mě jako na vraha jako na mimozemšťana, nic jsem jim neudělala ale měla jsem pocit že to já přejela jejich psa.

Mám pocit že přemýšlím necelých pět minut, ale už jsem se objevila doma.

„Ahoj zlato, tak co ve škole?“ nechte mě hádat třikrát, to mamka hned vyzvídá. „Všechno je super, ale nestihla jsem ráno autobus.“ Prohlásí ledabyle. „Tak kdo tě načapal tentokrát?“ tázavě se na mě podívá. Až teď jsem si všimla Kristy,Krista je Melina kamarádka. Krista je návrhářka pro krámek jménem „ Elegant Ann“ je to její vlastní krám. Není to kdovíjaká známá značka, ale mi tam často nakupujeme.tak se vlastně Mel a Kris seznámily.

„Halo, na něco jsem se tě ptala.“ připomněla se mi mamča, „ Nebo ty to snad chceš probrat až při večeři?“ „Ano, při večeři.Tak zatím já jdu nahoru.“ Rychle jsem odběhla ze zorného pole matčina radaru a zalezla do pokoje.

Po dvouch hodinách netrpělivého civění do zdi, jsem to vzdala a sešla dolů. „Ale co se děje Violet?“ přivítal mě starostliví hlas mé Melanie, „ Mě se můžeš svěřit a kdo tě načapal?“ pokračovala. Mezitím jsem si sedla a snažila se ze sebe dostat normální odpověď: „ Víš, já-. Načapal mě Wendrt,ale víc mě trápí to že se na mě každý kouká jako na vraha.Třeba ta paní v metru, koukala jako bych jí včera přejela psa-“ „ No tak to bude dobrý, jsi prostě jiná.“ Vyrušila mě máma. „ Ale jak jiná?“ víc jsem ze sebe nedostala. Slzy se mi vrhnuly do očí, po chvíli začaly stékat. „ Jsi jiná v tom-“ „Já nikomu neříkám co umím, jen ty to víš. Tak v čem jsem jiná!?“ už jsem řvala. Někdy lituji kolemjdoucí. Mamka se nadechla a chtě la dokončit svou vět, tak jsem jí nechala: „ Jsi jiná třeba ve stylu oblékání, ty jsi velmi hezká dívka Alex a ty to víš!“ tímto skončil náš rozhovor.

Uraženě jsem odešla do pokoje. Ano byla jsem jiná, jen tak se v Londýně nenajde dívka která se obléká neustále do černé a červené barvy. Dělala jsem si černé linky a nanášela černou řasenku na řasy každý den, no a co? Je to jen řečnická otázka, ale já ráda odpovím.Tak třeba proto že je to vůbec nemusí zajímat.

Ale no tak vždyť se zas tak moc strašného nestalo.

Pche, stalo a to že se mnou Jas asi nemluví!

A co když se nás bojí! To tě nenapadlo?

Ne! To ne,to není pravda.Nebo jo?

Když mi to došlo,začala jsem se bát o tom ještě víc přemýšlet. Děsila mě představa na kolik toho během jedné minuty můžu i nemusím přijít. Nechala jsem své myšlenky volně plynout. Byly jako šum v rádiu, jako šeptání kterému nerozumíte ač se snažíte sebevíc. Velice často se mi stávalo, že se ve mně hádalo mé chytré já a mé hloupé já. Ani nevím jak dlouho jsem vydržela ve stavu strnulosti, ale počítám že moc dlouho ne. Začal mě volat hlas a říkal něco v tom smyslu že mám jít na večeři.Po osmi minutách mi došlo že mě volá máma.

Po otevření dveří jsem ucítila vůni zapečených těstovin a kuřecího masa.

„Ty jsi spala?“ zeptala se Mel. „ Hmmmm.“ „Aha ještě spíš, promiň za to předčasné probuzení.“ Omlouvala se máma a přitom nandávala na talíře. „To je jedno a promiň mi za tu hádku.“ Už jsem přišla k sobě a omluvila se jako slušně vychované dítě. „ Ale to nic broučku. Někdy mám pocit že jsem s tebou hrozně málo, nemáme čas si o všem popovídat.“ Smutně se na mě usmála. Po zbytek večeře jsme byly obě zticha, snad proto že jsem si neměli co říci. Já se spíš přikláním k možnosti že toho je až moc, máma má pravdu máme na sebe hrozně málo času.

Strčili jsem nádobí do myčky a sedli si na pohovku. „Víš mami já nevím co dělat. Jasmin je tak chladná a kouká na mě jako bych jí přejela psa-jako ta paní v červeném kloboučku v metru.“ Svěřila jsem se mé nejlepší přítelkyni, matce a sestře v jednom.

„No, v tom ti neporadím přesně. Musíš usuzovat podle toho, co jí trápí. Skus na to přijít a řekni mi to.“ Usmála se na mě a odešla pracovat. Po zbytek večera jsem jen přimrzle seděla na pohovce a pila čaj.

Hlavou mi vířily stovky myšlenek proč se ke mně tak chová, ale ani u jedné jsem se nezastavila na pokec.Až na jednu. Jednou v sedmé třídě jsem se hádala s Martinem a Jas vymyslela jednu hlášku, jak to jen bylo?Hlavou mi prolétlo hned několik možností, ale jen jedna byla správná. Po dopití jsem prázdný hrnek od čaje odnesla do dřezu a tam mi to došlo- sekáček na maso. Ta věta zněla: „ Zakopala jsem válečnou sekeru a vykopala sekáček na maso.“ Tak to před čtyřmi roky řekla. Tehdy jsem jí to ještě neřekla, všechno bylo super neměli jsem před sebou tajemství. Až na jedno…

Autor: Annas, v rubrice: Povídky » Na pokračování