OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Miluji tě! 6. kapitola

16.08.2012 (13:00) • TerryBells • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1421×

My immortal...

                                                 6. kapitola – Miluji, Nemiluji…

                                                       Pohled Damona:

„Ty ho stále miluješ, že?“ zeptal jsem se, i když odpověď mi byla jasná. Miluje.

„Už pozdě, ne, nemůžu ho milovat. To co udělal mně, všem. Všechny, které zabil. To už není možné. Vlastně už ho nemiluji déle,“ řekla.

Zahleděla se mi do očí…

„Tak já už jdu,“ řekla a měla se k odchodu. Musím něco udělat. Damone, no tak!

Chytl jsem jí jemně za zápěstí.

„Počkej,“ řekl jsem ukvapeně. A co teď? Co ji mám říct? Eleno, miluji tě? Našeptávalo mi mé podvědomí.

„Co mi chceš říct?“ ptala se s tužbou v očích.

„Já – totiž, víš… Dobrou noc,“ řekl jsem. Na víc jsem se nezmohl.

„Dobrou, Damone,“ řekla zklamaně.

Odešla. Já jsem takový hlupák!!! Proč jsem jí to neřekl? Jasně, měl jsem strach z odmítnutí, ale co by se stalo, kdyby odmítla?

                                                      Pohled Elena:

Šla jsem ještě do sklepa, abych se trochu napila. Damon určitě nic nepozná... Jeden, možná dva sáčky mu určitě chybět nebudou.

Odešla jsem do pokoje, kde jsem si sundala šaty.

Něco mi chybělo, něco, co mě naplňovalo…

Chybělo mi psát deník, ale co mám dělat, když můj deník je schovaný pod podlahou u mě doma.

Našla jsem papír a tužku, představila jsem si, že je to můj deník a začala jsem psát:

Deníčku, stalo se toho tolik, co bych ti dnes chtěla napsat. Stefan už je nadobro pryč, vím to, Damon ho chce napravit, netvrdím, že to není možné, ale bude to chtít hodně odhodlání a pevnou vůli nás obou. A co Katherine? Ta ho kazí úplně…

Dnes nastal moment, kdy jsem měla pocit, že mi chce Damon něco důležitého říct, ale nevím co?

Tak moc bych si přála mu říct, jak moc ho miluji, ale mám strach z odmítnutí…

Vím, že upíři nemusí spát, ale můj mozek si spánek po dnešku určitě zaslouží, takže dobrou noc…

***

„Ranní ptáče dál doskáče,“ křičel Damon na mé posteli. Vzala jsem polštář a mrskla jsem to po něm jako po budíku.

„Dej mi svátek!“ řekla jsem potichu.

„No, pokud chceš dnes jít do svého domu, tak bychom měli zajet za Jeremym,“ řekl odhodlaně.

„Tak fajn, ale teď běž pryč. Musím se převléknout, jsem jenom ve spodním prádle,“ oznámila jsem mu.

„Mně to nevadí, takže se klidně převlíkni,“ řekl.

„Damone! Vypadni,“ křikla jsem.

„Tak jo. Už jdu, ale pohni!“

Jen, co Damon odešel, jsem vstala a vytáhla jsem nějaké své staré věci, co jsem tu měla pro případ nouze. Oblékla jsem se, provedla jsem hygienu a sešla jsem dolů.

„Ahoj, krásko,“ oslovil mě Damon.

„Ahoj, svalovče,“ přistoupila jsem na jeho hru.

„Tak jedem a bereme moje auto,“ řekl náhle.

„Fajn, ale já řídím,“ konstatovala jsem.

„Tak na to zapomeň!“ řekl rázně.

„Damone, prosím… Vždyť řídím dobře, a kdyby se něco stalo, mám tady přece tebe,“ řekla jsem mile tak, aby to zabralo.

„Budeš první, kdo místo mě řídí mé auto!“ Takže to zabralo.

„Děkuji!“ Hodil mi klíče. Nasedli jsme do auta a vyjeli jsme za Jeremym. Řídila jsem taky rychle, ale opatrněji než Damon, i když ten po mně pořád těkal pohledem.

Za chvíli jsme tam byli, vystoupili jsme a mířili jsme rovnou do školy, měl zrovna poslední hodinu. Chvíli jsme čekali.

„Ahoj, Eleno,“ pozdravil mě a přitom mě objal.

„Ahoj,“ opětovala jsem pozdrav.

„Ahoj, Damone.“

„Ahoj.“

„Jak to, že jste tady? Stalo se něco?“ zeptal se rozrušeně.

„No, jak se to vezme,“ odpověděl mu Damon.

„Tady to ale řešit nebudeme,“ řekla jsem rázně.

„Tak kde?“ zeptal se Damon.

„Půjdeme do motelu, stejně tady budeme muset přespat,“ řekla jsem.

Došli jsme do malého motelu na pokraji města. Zalezli jsme do pokoje…

„Jer, já totiž…“ nevěděla jsem, co mám říct.

„Je upír, Stefan ji změnil,“ převzal si Damon slovo místo mě.

„Cože?“ řekl Jer.

„Nedostanu se do domu a nikde, potřebuji, abys mě pozval,“ řekla jsem.

„Ale teď to nebude možné. Není nějaké jiné řešení? Co kdyby až o prázdninách? Já teď vážně nemůžu… Co kdyby ses přestěhovala k Damonovi?“ zeptal se.

„Ale já tam mám všechny svoje věci, a tak…“

„Já jsem pozvaný do vašeho domu, tak ti můžu vzít všechny věci, a přestěhovat tě,“ řekl najednou Damon.

„A tobě by nevadilo, mít mě na krku?“ zeptala jsem se.

„A tobě by nevadilo mít mě na krku?“ otočil Damon.

„Fajn, a teď mi vysvětlete, jak to, že jsi upír…“

 Vysvětlovali jsme mu všechno, co se stalo asi tři hodiny.

***

„Nemůžu tomu uvěřit… Jak mohl?“ řekl rozrušeně Jer.

„Já si ho podám…“ řekl odhodlaně Damon.

„O tom nepochybuji,“ řekl Jer a u toho se usmál.

„Už je pozdě, měl bys jít,“ řekla jsem.

 „Tak se mějte.“ Jer mě ještě objal, rozloučil se s Damonem a odešel.

Autor: TerryBells, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Miluji tě! 6. kapitola: