OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Mezi plachtami - 1. kapitola



Mezi plachtami - 1. kapitolaTenhle příběh se prolíná s minulostí (Beatrix jako malá, dvanáctiletá holka) a přítomností (Beatrix jako pirátka) K příběhu: Jde o dívku Beatrix, vždycky chtěla být pirátkou, ale rodiče byli samozřejmě proti. Tak co udělá? Je to příběh o tvoření vlastního osudu a postavení minulosti.

Vítr mi cuchá vlasy, ale to je jedno. Upřeně sleduju pevninu v dálce. I v temné noci září jak diamant. Pochodně a louče v přístavu stále hoří. Vzpomínám na dobu, kdy jsem tam patřila a cítila se tam jako doma. Ta doba je už dávno pryč. Teď už tam nepatřím. Na pevnině vydržím jen několik hodin. Musím se pousmát nad vzpomínkami z dětství, když jsem lezla po stromech a s ostatními dětmi si hrála na bandity. Nikdy jsem netušila, že ze mě opravdu jeden takový vyroste. Povzdechla si a otočila se ke své posádce.

„Tak, posádko, jste připraveni?“ zařvala silným hlasem.

„Jo!“ zařvali všichni najednou. Otočila se zpět k obzoru. Kdysi jsem slíbila, že se vrátím, a teď to splním, ale nebude to tak milé, jak si asi ostatní mysleli. Seberu to a odjedu.

 ***

„Beatrix!“ ozývá se za oknem už po několikáté. „Jsou vidět v dálce, pojď. Rychle, nebo je propásneš.“

Byla jsem vzhůru už dávno. Máma mi ale řekla, že dnes nikam nesmím. Navlékla mě do drahých šatů. Zrovna do těch, co tak nesnáším. Popravdě, já nesnáším všechny šaty. Hrozně mě škrtí. Jenže mě nezastaví. Vlezla jsem na stůl, z něho na skříň a ze skříně do okna.

„Už jdu!“ zavolala jsem a bez rozmyslu seskočila dolů. Dopadla jsem na kolena, ušpinila si sukni a myslím, že někde jsem ji i roztrhla o popínavé růže pod oknem, ale to mě nezastavilo. Okamžitě jsem se rozběhla k plotu, přes který jsem se ladně přehoupla. Za plotem stál Markus. Usmíval se jako sluníčko. Oba jsme se natěšeně rozběhli směrem k pobřeží.

Zastavili jsme na konci toho nejdelšího mola. Skoro celý přístav patřil mým rodičům, tak si nás nikdo nedovolil vyhodit.

„Vidíš je? Támhle,“ Markus ukázal daleko na obzor. Byla tam loď, děravá, stará, odřená a nebezpečná. Vysoko na stěžni vlála černá vlajka. Ani jsem nedokázala nic říct. Pirátská loď. Opravdová pirátská loď…

„Jsou tam už několik hodin. Rybáři si ani nedovolili vyplout. Slyšel jsem, jak říkali, že je tu už dlouho neviděli.“

Jo, táta jim platí, aby neútočili a nechali nás být.“ Dělá to tak každý rok. Vždycky se těším na ten den, kdy se vrátí. Na ten jediný okamžik je můžu vidět.

„Není ta loď tvého táty?“  zeptal se Markus.

„Jo, zajímalo by mě, kolik jim letos musí dát.“ Zlobí se na mě pokaždé, když o pirátech mluvím nebo se na ně ptám. Ani mi nechce říct, kolik jim dává peněz, ale občas ho slyším, jak se v pracovně s ostatními obchodníky rozčiluje, že zase zvýšili cenu.

„Jednou spolu budeme taky na takovéhle lodi. Budeme se spolu plavit a žít tak, jak budeme sami chtít,“ řekla jsem se zrakem upřeným k lodi. Podíval se na mě. Vím, že na mě kouká. Nevěří, že se to stane, ale já mu ukážu. Otočila jsem se na něj. „Platí?“ natáhla jsem k němu ruku. Chvilku zaváhal, to on vždycky, ale pak mě za ní chytil. 

„Platí.“

***

„Všichni do loděk, buďte tiší a nenápadní. Nikoho nezabíjejte.“ Ještě jsem si k sobě zavolala nejvyšší důstojnici Karu. „Zvládneš to? Chápeš všechno?“ Kara přikývla. Pak všichni nastoupili do lodí a ona se na posledy podívala na světla v dálce z paluby, pak naskočila jako ostatní do loděk a vyrazili k pobřeží.

***

„Co jsi to udělala s těmi šaty!“ rozčilovala se maminka. „Řekla jsem ti přece, že dnes je výjimečný den, ne? A jak ses vůbec dostala ven?“ pobíhá v mém pokoji a komorná zase pobíhá kolem ní. Snaží se najít nějaké jiné krásné šaty. Uprostřed toho všeho sedím já v roztrhaných a špinavých šatech. 

„Vyskočila jsem z okna.“

„Z okna? Proboha, proč?“ zakřičela hystericky.

„Chtěla jsem je vidět,“ řekla jsem.

„Chtěla jsi je vidět? Copak jsem ti neříkala, že je to nebezpečné a hlavně, že ti to zakazuju? A co na nich pořád vidíš? Já je viděla a nejsou vůbec úžasní!“

„Ty jsi je viděla?“ doslova jsem vyskočila z křesla. Máma se kvůli tomu i zastavila. A unaveně se na mě podívala. Z očí jí srší zklamání.

„Beatrix,“ vzala mou tvář do rukou „Oni nejsou vůbec úžasní, jak si myslíš. Je to banda špinavých, nevychovaných, hrubých a vousatých chlapů, kteří si ničeho neváží. Dělají si, co se jim zlíbí, a jsou neustále opilí. Už o nich nikdy nemluv, ano?“ dívala se mi do očí a čekala na mou odpověď. Nemohu ji zklamat, ale když budu souhlasit, zklamu tím zase sama sebe. Navíc musí být úžasný být volná. Oni jsou úžasní volní.

Pohladila mě po vlasech. „Jsem ráda, že to chápeš.“ Moje mlčení si vyložila jako souhlas. Nic jsem neřekla, ale uvnitř jsem křičela.

Navlékli mě do jiných šatů, ale škrtily mě stejně jako ty roztrhané. Vlasy mi vyčesaly nahoru, nalepily mi pihu, do vysokého skálopevného účesu mi zapíchly dlouhá ozdobná pera a na nohy mi nazuly sametové střevíčky. Nejraději bych je ihned skopla a vzala si normální vázací boty, co jsem dostala loni od Markuse, ale nechtěla jsem znovu vidět maminčiny zklamané oči.

Postavily mě na nohy. Několik metrů sametově hebké látky se kolem mě vlnilo a já měla pocit, jako by mě měla každou chvíli udusit. Nic jsem neřekla a stála bez pohnutí. Mamka a komorná si přede me stouply, aby ohodnotily svoje dvouhodinové dílo.

Máma spráskla ruce. „Je jako opravdová dáma.“ Do očí se jí draly slzy, a když jsem je viděla, chtělo se mi taky brečet. Nejsem to, co ona vidí. Nejsem dáma. Nejsem dokonalá. Nejsem taková, jakou mě chce mít. Uvnitř mě se perou dvě osoby. Já taková, jaká doopravdy jsem - špinavá, rozjařená, veselá, nespoutaná a divoká, a na druhé straně - dokonalá slečna s vysokým účesem, nadýchanými šaty, upjatá, slušná, uctivá, za každých okolností důstojná. 

Když jsem viděla, jak se maminka na tuhle slušnou holku kouká, bylo mi hrozně líto, že taková opravdu nejsem. V ten den jsem se rozhodla svoje pravé já schovat a už nikdy nevytahovat. Ona bude šťastná a já… já to nějak přežiju.

Vyšly jsme před dům. Stál tam náš kočár. Nedívala jsem se napravo ani nalevo, ani jsem se neptala, kam to jedeme. Vždyť teď jsem dáma, měla bych jen poslouchat, co mi říkají. Společně s mamkou a komornou jsem nasedla do kočáru. Seděla jsem rovně bez hnutí, ruce složené v klíně. Tak se dámy chovají. Seděly jsme tam vedle sebe naprosto stejně, jako kopie. Podívala jsem se ven. Uviděla jsem tam stát Markuse. Zmateně se díval na kočár. Mával na mě, ale já mu nezamávala ani jsem se neusmála. On je chudý syn ševce, na takové lidi se dámy neusmívají a rozhodně jim nemávají. Jen se na ně bez zájmu dívají. Zmateně na mě koukal. Je mi ho líto, ale teď už s tím nic neudělám. On k téhle dámě nepatří. Patřil k té divoké Beatrix, ale ta už není. Když se kočár rozjel, chvíli běžel vedle něj a volal na mě, ale já nereagovala. Když už jsme byli moc rychlí, aby nám stačil, zastavil. Když už jsem ho neviděla, uvědomila jsem si, že mi po tváři stéká slza. Rychle jsem ji setřela, než si jí kdokoliv stihl všimnout. S tou slzou jsem setřela i ten poslední kousek mého starého já, který jsem si připouštěla.

Máma i komorná se usmívají a srší radostí.

„Zlatíčko, jedeme do přístavu, čeká tam na nás loď, a poplujeme do Portletu, je to takové malé městečko, tam nakoupíme výbavu a odtamtud pojedeme do kláštera sv. Marie, tam budeš teď žít a vzdělávat se. Budeš se učit latinsky, francouzsky a možná i německy. Budeš se tam s nimi modlit a studovat bibli. Budeš se učit o světě atd... “

Řekla ještě spoustu dalších věci, co se budu učit, ale já ji neposlouchala. V přístavu na nás opravdu čekala tátova loď. Nastoupili jsme na palubu a za pár minut jsme vyrazili. Stála jsem v zádní části lodi a sledovala, jak se naše malé městečko vzdaluje. Už jsem chtěla odejít, když jsem uviděla malou postavu, jak běží jako blesk po tom nejdelším mole. Markus. Zastavil se na konci a mával. Tolik jsem chtěla mu zamávat, ale nemohla jsem. Nešlo to. Pokud bych to udělala, dala bych možnost staré Beatrix k návratu, a to se nikdy nesmí stát. NIKDY.

***

Potichu jsme dopluli k molu. Vystoupila jsem jako první. Je to to samé molo, na kterém jsem vždycky seděla s Markusem. To nejdelší molo. Postupně vystoupila i moje posádka. Měl by tu někde být hlídač, ale ten určitě někde leží opilý pod stolem. Pomalu jsme se plížili úplně tichým městem jako mlha. Naznačila jsem skupinkám, kudy se mají vydat. Nasměrovala jsem je k pekárně, rybárně a městské bance. Sama jsem se vydala na vlastní pěst k našemu sídlu. Přehoupla jsem se přes plot a vylezla do mého okna. Bylo zavřené, ale to nebyl problém. Bylo totiž rozbité. Řekla jsem majordomovi, ať ho spraví, ale nikdy to neudělal. Pochybuji, že se za ta léta k tomu dohrabal. Okno se po lehkém zatlačení otevřelo dokořán. Seskočila jsem do místnosti a okamžitě se uviděla v zrcadle. Dlouho jsem se v zrcadle neviděla. To poslední se mi rozbilo v kajutě při bouřce. Není dobrý mít křehký, volně stojící věci na palubě. Prohlédla jsem se od paty k hlavě. Rozcuchané tmavé vlasy svázané nějakým hadrem, oblečení neprané už několik týdnů, vysoké body a kalhoty, co jsem ukradla z jedné šňůry u někoho na zahradě, bílou košili, no, ne už moc bílou, a široký kožený opasek.

Není to zase tak špatný, řekla jsem si. Pak jsem se podívala po pokoji. Je přesně takový, jaký si ho pamatuju, akorát teď je tu obrovská vrstva prachu. To už tu ani nikdo neuklízí? Vzala jsem za kliku a chtěla vyjít na chodbu, ale když jsem dveře otevřela, byla tam zeď. Oni můj pokoj zazdili? Proč? Ani jsem se nemusela sama sebe tak hloupě ptát. Udělali to, protože chtěli zapomenout. Tak prostě všechny moje věci zazdili. To udělali i ve svých srdcích? No… mně je to stejně jedno.

Vylezla jsem tím oknem zase ven a zkusila jiné okno. V prvním patře bylo otevřené okno, vyšplhala jsem na strom a z něj skočila přímo do pokoje. Tiše jsem dopadla na špičky. Ty boty prostě miluju. Nedělají vůbec žádný hluk. V pokoji spaly nějaké dívky. Je to pokoj pro služebné. Vyšla jsem na chodbu. Hned jsem věděla, kudy mám jít. vydala jsem se do tátovy pracovny, ani nevím proč, prostě jsem tam automaticky šla. Uslyšela jsem za dveřmi hluk. Někdo tam je. Naivně mě napadlo, že táta. Okamžitě jsem otevřela dveře a vstoupila dovnitř. Za stolem neseděl můj táta, ale mladý muž. Ohýbal se nad stolem plným papírů. 

„Jacku, já ti říkám, ať- Kdo jste?“ vykřikl a vyskočil z křesla. „Co chcete? Začnu křičet a ostatní hned přiběhnou,“ zařval panicky. Proč tohle lidi dělají? Kdybych na sobě měla přepychové šaty, ještě by mě uvítal. Nechtěla jsem se s ním prát, a tak jsem instinktivně vyskočila otevřeným oknem. Chytla jsem se větve stromu a pak skočila na zem, dopadla jsem na nohy a rozeběhla se pryč. Schovala jsem se v křoví u obvodové zdi. Chtěla jsem na ni přelézt a rychle utéct, ale všimla jsem si dvou křížů, které tu dřív nebyly. Bylo to sice hloupé, ale místo útěku jsem se vydala k nim. Na prvním stálo Elizabeth Elza Wycrmenová, moje máma. Bylo tam taky napsáno i datum úmrtí. Zemřela před rokem a půl, a otec, pohřbený vedle ní, o pér měsíců po ní. Dům za mnou se rozsvítil a ozářil oba náhrobky. Ozývají se hlasy. Hledají mě, vím, že musím jít, ale nechci, nemůžu. Pohladila jsem oba náhrobky a rychle utekla do stájí. Chtěla jsem jimi projít, ale když jsem  tam vešla, okamžitě jsem si všimla, že tu někdo je. Na seně spal nějaký muž. Nejspíš podkoní nebo nějaký pacholek. Potichu jsem šla dál, ale nevšimla jsem si lopaty a košťat pohozených na zemi. Zakopla jsem o ně a vyděsila tím jednoho koně. Ten divoce zaržál. Nemusela jsem se ani dívat a věděla jsem, že ten muž se probudil. Povzdechla jsem si. Fajn. Slíbila jsem si, že v mém rodném domě nikoho nezabiju. Tak doufám, že mě k tomu nedonutí. Vytáhla jsem kord a namířila ho na něj. Zmateně koukal.

„Co… co to-“ začal vykoktávat rozespale.

„Ticho! Podej mi ten provaz za tebou.“ Ještě chvilku zmateně koukal, pak mi pomalu podal provaz. Vyškubla jsem mu ho. „Jdi ke sloupu, dělej. Nemám na to celou noc!“ křičela jsem a mávala mu kordem před očima. Zvedl se a došel ke sloupu. Přivázala jsem ho a chtěla jsem hned odejit.

„Počkej,“ zavolal za mnou. Normálně bych se nezastavila a vystřelila pryč jak dělová koule, ale teď jsem se, bůhví proč, vrátila zpátky. Asi jsem naměkko z těch všech vzpomínek.

„Co?“ řekla jsem.

„Hm… no, kdo jsi?“ Musela jsem se trochu zasmát.

„Pirát,“ řekla jsem s úsměvem.

„Chtěl bych být taky pirát. Vezmeš mě s sebou?“ zeptal se.

„Na to bys neměl, chlapečku,“ řekla jsem s úsměvem a poplácala ho po tváři. Pak jsem se vydala zase pryč. 

„Kdysi jsem měl kamarádku a ona se chtěla stát pirátem, ale odjela a už nikdy jsem ji neviděl. Chci se stát pirátem kvůli ní. vždycky jsem čekal na příležitost, a teď se mi jedna naskytla. Nenechám si ji jen tak proklouznout mezi prsty.“ Zastavila jsem se a jedním švihem rozsekla provaz, kterým měl svázané ruce.

„Tak pojď, uvidíme, jestli mi budeš stačit,“ pro sebe jsem se široce usmála a vyběhla pryč.


Tak konec, doufám, že se vám to líbilo. Zatím to nechám jako jednotlivou povídku, protože nevím, jak by to bylo dál, ale určitě se můžete na pokračování těšit. 


Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Mezi plachtami - 1. kapitola:

3.
Smazat | Upravit | 01.05.2014 [18:53]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. DaniEla22 přispěvatel
30.04.2014 [18:18]

DaniEla22Děkuji za opravu. Jsem trochu dyslektik a tak někdy nějaké chyby nevidím. Příště si to nechám radši od někoho překontrolovat. Emoticon Emoticon Zároveň děkuji za pochvalu Emoticon

1. Poisson admin
29.04.2014 [22:22]

PoissonMoc se mi líbí nápad i tvůj styl psaní, krásně se to čte. Ale na co si dávej pozor, je gramatika - v textu ti chybělo neskutečné množství čárek, shoda podmětu s přísudkem taky nic moc a hlavně konce přímé řeči - děláš je víceméně obráceně. pokud na přímou řeč navazuje slovo (obvykle sloveso), nikdy nekončí tečkou, jen ,?! a za ní následuje malé písmeno (např. „Chtěla jsem je vidět,“ řekla jsem.). Pokud ale pokračování na přímou řeč nenavazuje, ta pak nikdy nekončí čárkou, ale .?! a následuje za ní normálně velké písmeno. Bylo by fajn si na to příště dát pozor, oprava mě stála hodně času, ale chtěla jsem, abys viděla, jak to má vypadat. Ale obsahově a stylově za Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!