OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Mezi draky - 2. kapitola

12.01.2012 (20:00) • Ary • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 967×

2. kapitola - Draci

O několik hodin později, už se začínalo rozednívat, zapraskaly větvičky a zašustilo listí. Objevil se osud... Ten, jak je všeobecně známo, má neurčitou podobu. Může vypadat jako zloděj, který vám v jednom okamžiku ukradne všechny cennosti, nebo jako studna s vodou na poušti, která vám zachrání život...

Je složité osud změnit, ale ještě složitější je se mu vyhnout a ani dívenka se zvláštním posláním mu neujde. Její osud má však velice neobvyklou podobu...

Na Stříbrné jezero se snesl stín. Vypadal jako stín ptáka letícího k zemi, ale byl větší, mnohem větší. To podivné stvoření s křídly, dlouhým krkem a ocasem usedlo na břeh jezera a chtělo se napít chladné vody. Náhle ale ucítilo krev, sic lidskou, leč vznešenou a odtáhlo hlavu od jezera. Stvoření tiše zavrčelo a odkrylo řadu dlouhých ostrých zubů.

Dále by bylo velice pošetilé nazývat tak překrásnou a důstojnou bytost „stvořením“, jak jste již jistě postřehli, byl to drak. Krásný, urostlý dračí samec. Jeho jasně fialové šupiny v ranním světle vrhaly na Stříbrné jezero duhové odlesky a jeho temně fialové, moudře vypadající oči zářily při prohledávání okolí. S vyceněnými zuby a hrdým postojem vypadal překrásně, ale zároveň budil jakousi autoritu.  A roztažená křídla, ta mu ještě přidávala na velikosti a hrozivém vzhledu.

Pohledem se zastavil na místě, kde ležela dívenka. Natáhl k ní svůj dlouhý krk s množstvím ostrých ostnů a jemně ji očichal. Dívenka ještě spala, ale jakmile ucítila na tváři teplý, dračí dech, otevřela své zvláštní, duhové oči a usmála se. Drak si ji dlouze a pozorně prohlížel, dívenka se nebránila, jen se usmívala a hleděla mu do velkých očí.

Když drak svým čumákem odstrčil list, který zakrýval dívčin krk, rozsvítila se slabá stříbřitá záře. Vydával ji malý stříbrný přívěsek na stříbrném řetízku. Byla to velmi jemná a dokonale zhotovená práce, obyčejný člověk by tento skvost jen stěží dokázal vyrobit. Přívěsek měl tvar draka chránícího devět hvězd okolo křišťálu, který byl vybroušen do tvaru srdce. Křišťál měl v ranním slunci všechny barvy duhy a vyzařoval jakousi zvláštní energií. Šperk byl podle všeho velice starý, možná i několik set let, ale vypadal jako by ho vyrobili dnes, ani stopy po nějakém poškrábání či zašpinění… nic, jen dokonalost.

Jakmile jej drak spatřil, v očích mu zazářily plamínky poznání a nějaké naděje. Věděl, co musí udělat, ale sám na to nestačil, proto se silnýma nohama odrazil od země a jediným máchnutím křídel se vznesl nad vysoké stromy, které rostly kolem jezera. Rozhlédl se a poté se rozletěl k severu. Letěl velice rychle a zanedlouho maličké dívence zmizel z dohledu. On si ji však stále hlídal, vnímal ji svou myslí.

Mezitím, co dívenka pozorovala motýlky, drak doletěl k obrovským, vysokým skalám. Chvíli nad nimi kroužil a pak se pomalu snesl k nejvyšší skále a vletěl do prostorné jeskyně.

Přivítal ho mocný, ale jemnější řev jiného draka. Tentokrát to byla samice - dračice čistě bílé barvy s opravdu nádherným a ladným tělem. Pro samice typický dlouhý krk jí nesl velkou, poměrně úzkou hlavu a z tlamy jí vykukovaly zářivě bílé špičáky. Když se objevil její druh, otřela se mu svou hlavou o jeho a lidským vznešeným hlasem ho přivítala: „Konečně jsi tady, drahý, ti naši malí už začínají pěkně zlobit."

Drak se na ni usmál, přičemž také odhalil řadu bílých zubů a odpověděl jí: „Našel jsem ji, dceru mocné Narthril a vznešeného Darleyho, na krku měla ten přívěsek...“ Při jeho slovech dračice ztuhla, jako by nechtěla věřit tomu, co právě slyšela od svého druha.

Po chvilce ticha se probrala z údivu a rychlými skoky doběhla do vedlejší jeskyně. Když se vrátila, držela v tlamě proutěný, polštářem vystlaný košík. „Doleť pro ni… nesmí se jí nic stát,“ pravila a podala drakovi košík. Ten na tato slova čekal, věděl, co má udělat, uchopil košík do čelistí a vyletěl z jeskyně. „Buď opatrný,“ křikla za ním dračice a sledovala, jak zmizel v dálce.

Drak letěl na místo, kde před chvilkou zanechal dívenku.

Našel ji, jak mává svýma malýma ručičkama po hejnu bělásků, kteří jí obklopovali a vesele třepotali křidélky. Drak usedl kousek od dívenky, položil na zem košík, který nesl a jemně do ní strčil čumákem, aby ji do košíku překulil. Dívenka se usmála a spokojeně zamrkala. Drak ještě prozkoumal okolí, poté popadl košík a s tichým zamručením se vznesl nad koruny stromů. Letěl zpět do Mramorových hor.

Drak doletěl až do jeskyně, kde už na něj čekala jeho bílá družka. Dosedl na hladkou, kamennou zem a položil před ni košík. Dívenka v košíku během letu usnula, ale teď už zase kulila očka na tvář bílé dračice, která pozorně zkoumala přívěsek na jejím malém krčku. „Opravdu… Je to on… Dávno ztracený přívěsek králů… A to proroctví…“ Dračice nevěřícně zakroutila hlavou a pak se dívence podívala do očí… „Má oči po své matce, chudinka,“ poznamenala tiše a trochu se zamyslela.

„Co se s ní stane?“ zeptal se drak klidným hlasem.

Dračice po chvíli přemýšlení řekla: „Necháme si ji a vychováme ji s našimi dráčaty… Nemůžeme ji opustit, Narthril podle všeho nejspíš zemřela a vznešený Darley je ztracen někde v Lese Snů… Musíme jí pomoci, tak, jak to bylo předpovězeno… A navíc, dlužíme to Narthril…“

Drak se usmál a pravil: „Dobrá, nesmíme Narthril zklamat."

Po této rozmluvě popadla dračice košík s opět spící dívenkou a odkráčela do vedlejší jeskyně. Její fialový druh jí následoval.

Tato jeskyně byla ještě mnohem větší než ta předešlá a také byla mnohem více osvětlená, což zapříčinil otvor ve stropě. Jelikož se už venku rozprostírala noc, otvorem sem vnikalo příjemné světlo měsíce a jeho zářivých společnic hvězd. Uprostřed jeskyně bylo na zemi obrovské dračí hnízdo, už v něm ale nebyla jen pouhá vejce. Okolo hnízda se honila tři čilá dráčata, když však do jeskyně vstoupili jejich rodiče, ihned ztichla, zastavila se a vykulila oči.

Chvíli takhle všechna dráčata stála a pak se rychle rozběhla k fialovému drakovi, ke svému otci. S rychlostí a hravostí mláďat na něj dráčata skočila a šťouchala do něj čumáčky. Drak je olíznutím přivítal. „No tak, už toho nechte maličcí, vždyť mě umačkáte,“ řekl pak a zasmál se. „Něco, nebo spíš někoho jsme vám přinesli."

Bílá dračice položila na zem před dráčata košík s holčičkou, která už zase měla otevřené oči a fascinovaně dráčata pozorovala. Ta se ke košíku ihned seběhla a udiveně na dívenku zírala. Malý modrý dráček, Ant, se ke košíku odvážně přiblížil a strčil do něj tlapkou, přičemž ale dívenka trochu zatřepala ručičkami, tak dráček zas odskočil pryč a schoval se za své dvě sestřičky, Leilu a Viki.

Leila byla nejstarší ze tří dráčat, po matce měla bílé šupiny a jednu tlapku po otci fialovou, na tu byla jak se patří hrdá.

Viki, nejmladší z dráčat, se nejprve dost bála ke košíku přiblížit, ale pak, když na ni její matka kývla, přeci jen se vydala vpřed. Její světlounce fialové šupiny teď vrhaly kolem barevné odlesky a bílý proužek, který měla na hřbetě, slabě světélkoval.

Oba dospělí draci se Antovu úskoku zasmáli a dračice přísným hlasem řekla: „Dávejte na ni pozor a buďte na ni hodní, odteď je to vaše malá sestřička."

Když to dráčata slyšela, hned se přestala bát a vesele na dívenku koulela očima.

„Není tak silná a velká jako vy, tak musíte být opatrní, až tu zas budete poskakovat!“ upozornil je jemně jejich otec. Dráčata souhlasně zavrčela a začala se spolu opět honit po jeskyni.

Bílá dračice, Miril, jak znělo její ušlechtilé jméno, odnesla košík s dívenkou do velkého hnízda a položila jej vedle posledního nevylíhnutého vejce. To mělo stříbrnou barvu a v měsíčním světle slabě zářilo.

Dráčata také zanedlouho naskákala do hnízda a po chvilce pošťuchování se a vrčení spokojeně usnula. Chvilku na to zavřela svá očka i dívenka v košíku.

„Dnes je překrásná noc, Aragu,“ řekla dračice svému druhovi a usmála se na spící dráčata.

„Ano máš pravdu Miril,“ odpověděl jí a také se usmál. „Jen se bojím o to naše poslední vejce, ještě stále se z něj nic nevylíhlo… Podivné,“ dodal a zakroutil hlavou.

„Ale, no tak drahý... Neboj se, však ono to dokáže, já mu věřím.“

„Asi máš pravdu… Neměl bych o něm pochybovat…“ odpověděl jí a zadíval se na hvězdy na obloze. „Tahle je nová a svítí jasně… Narthril…“ řekl po chvilce přemýšlení a podíval se Miril do laskavých, světle modrých očí. Dračice jen mlčky přikývla a pohodlně se usadila vedle hnízda. Arag zůstal na místě a dál pozoroval oblohu. „Dobrou noc, Miril,“ zašeptal svým hlubokým dračím hlasem a vycenil zuby do širokého úsměvu.

„I tobě, Aragu,“ odvětila dračice a položila hlavu na zem vedle hnízda.

Poté už nepadlo ani jedno slovo a nic nenarušovalo ticho noci. Hvězdy na obloze zářily a vše kolem usnulo klidným, lehkým spánkem.

„Cože?!!!“ zaječel Pán Stínů a pěstí v černé, okované rukavici praštil do stolu. „Jak to, že vám uniklo dítě?!? Šedostíne! Šerodeli! Šedomore! Jak je to možné?!“ ptal se rozzuřeně a rudýma očima propaloval tři postavy v černých pláštích.

„Když ona najednou zmizela…“ zasyčel jeden z přízraků.

„V tom má prsssty ta čarodějka,“ dodal druhý, ale ihned zmlkl před krutým pohledem svého pána.

„Na vaše výmluvy nemám náladu! Okamžitě to dítě najděte a zabijte ho!!!“ zařval Pán Stínů a čekal až přízraky opustí místnost.

„Ano, pane!“ zasyčeli a odklidili se pryč.

„Nechtějte pocítit můj hněv!“ zavrčel, když už byli pryč a ovinul svou dlaň kolem kostěného opěradla svého trůnu. Ta zatracená Narthril mi dělá problémy i po smrti… Ale mě nikdo neporazí! Pomyslel si a v očích se mu nebezpečně zalesklo.

Autor: Ary (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mezi draky - 2. kapitola: