Mer Ällie Wälária - 8. kapitola - Pozvání od Mahtiona • OurStories.cz ~ naše povídky

Mindë navštíví její dobrá známá Felie a obdrží naléhavý vzkaz.
Me aklei, toht itie koiere fesar mer adür omoghetok. /Doufám, že se vám bude moje povídka líbit.

13.12.2014 (12:00) • Aliska • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1022×

Po měsících a měsících přidávám další díl Mindëina dobrodružství, a to asi jenom z toho důvodu, že bych chtěla co nejdříve dozveřejnit celou první sérii (která je momentálně necelé dva roky stará) a začít druhou. Myslím, že po absolvování pár kurzů psaní a nějakých těch zkušenostech by se mohl podle mne docela dobrý námět rozvinout i v dobrou druhou sérii. :)

Potichu jsem vešla do pootevřených dveří a nahlédla za roh. Král Mahtion již dávno spal, deku přehozenou přes dolní polovinu těla. Do pokoje skrz mezeru mezi obrovskými závěsy pronikal paprsek světla dopadající přímo na Mahtionovu tvář. Byl tak překrásný a já tomu stále nemohla uvěřit. Pokaždé, když jsem ho viděla, nevěřícně jsem si opakovala, že ještě zkrásněl.

„Mindë?“ zamžoural mým směrem Mahtion. Občas mi říkávali Mindë, znamená to věž, ale neříkali mi tak jen kvůli mé výšce, ale Mindë je překlad slova Alena podle elfské encyklopedie.

„Mahtion?“

„Mindë, ma tánalyë?/Mindë, co děláš?/“ řekl a rychle se posadil na posteli.

„Omlouvám se, jen jsem vám přinesla něco k jídlu z měsíční zahrady, Hellein pěstuje spousty plodů, ale tyto jsou mé oblíbené. Dáte si?“ usmála jsem se na něj, kývla a vzala ze stolku tác.

„Tancavë, hanta!/Ano, děkuji!/“ Položila jsem tác králi na klín a rozhrnula závěsy.

„Omluvte mě, že jsem vás vzbudila.“

„Nevadí, Mindë, stejně budu muset za chvíli zase jet. Kde je družina?“

„Spí v pokojích pro hosty, obávám se, že dříve, než za pár hodin nevyrazíte,“ usmála jsem se. „Musím jít, mám lekci Traitštiny,“ řekla jsem.

„Kdo tě učí, Hellein?“

„Ano. Učí mě traitsky téměř stejně dobře, jako jste mě vy učil elfsky.“

„Ale zas tak dobrý učitel nejsem.“

„Ale jste! Tenn' enomentielva, Mahtion./Uvidíme se, Mahtion./“

„Namárië.“ Vyšla jsem z rozlehlé ložnice a zavřela za sebou. Mahtion mi vždy uměl zvednout náladu…

„Telle, mer aier Alisa,/Pojď, má drahá Aliso,/“ ozvalo se za mými zády. Stála tam Hellein ve své obvyklé kráse a v rukou držela velkou knihu. Traitský slovník.

„Kesä pell!/Ráda půjdu!/“ usmála jsem se na moji učitelku…

O dva roky později:

„Mer aier Felie!/Má drahá Felie!/“ usmála jsem se a objala starou známou. Sestru té staré dobré Itilai, která mi byla služebnou na traitském dvoře. Pozvala jsem ji na pár šálků čaje a povykládání.

„Alisa! Kesä ke lei!/Aliso! Ráda tě vidím!/“

„Felie, pojď dál, už jsem postavila na čaj.“ Felie si přivázala pegase k plůtku a následovala mě do malého příbytku obrostlého sekvojemi. S Felie jsme běžně mluvily anglicky, jelikož to na traitském dvoře studovala, ale občas jsme si pár slov prohodily traitsky.

Byla to, stejně jako její sestra, velice pohledná dívka. Leckterý mladý elf, či trpaslík po ní pokukoval. Ovšem traity se od nedávné doby nesmějí křížit. Křížit… Hanlivé slovo pro početí potomka. Ovšem je to tak, bylo tomu rozhodnuto v Narillai. Je to zapeklitá situace, traitských mužů je málo, o polovinu méně než žen, tudíž dost evidentně hrozí vymření, což je velice, velice znepokojivé.

„Alisa? Lëh fer ke?/Aliso? Jak se máš?/“ ozvalo se za mými zády, když jsem otevírala dveře.

„Jde to, Felie, ale bývalo lépe. Zbigniew je zase na cestách po Trublindu, vyřizuje spousty věcí, tak jsem na to celé dny sama.“

„Král Mahtion se na tebe nepřijel podívat?“

„Má dost starostí se svojí ženou a těmi proklatými skřety. Ale pozval mne do Anraighl, tak si udělám výlet.“ Vešly jsme do malého obydlí, co se stalo mou dočasnou skrýší před nátlakem společnosti. Jsem teď něco jako celebrita, když mám svobodu.

„Máš to tu moc pěkné… Me eu Itila pellisar pel Anraighl. Kai seiter famkestez. Eu ke?/Já a Itila pojedeme do Anraighl. Na sluneční slavnosti. A ty?/“

„Nei, aier Felie. Me fen böu fameler, feste koi ten eleser…/Ne, drahá Felie. Jsem moc slavná, bylo by to unavující…/“ Prošla jsem malou zimní zahradou do jídelny a rozlila čaj. Venku už se trochu smrákalo, tak jsem zapálila svíci.

„Kdo ti to stavěl?“ Felie si položila kožené rukavice na stůl a posadila se na jednu z židlí.

„Zbigniew, trpaslíci jsou zdatnější, než jsem si vůbec myslela.“

„Máš tu klid?“

„Ano,“ posadila jsem se naproti Felie. „Lidé pořádně nevědí, kdo jsem, Zbigniew jim řekl, že jsem jeho žena, že si mě přivezl z cest po Lennaläsu.“

„Budete se brát?“ Začala jsem se smát.

„Felie! Zbigniew je můj kamarád, nic s ním nemám,“ obě jsme se na sebe chápavě usmály a já Felie podala šálek čaje.

„A když už jsme u toho… Budeš se ty vdávat?“

„Našel se jeden muž. Syn Helleinina bratrance. Nemá ženu a je celkem fajn. Asi se mu také líbím, tak bude svatba… Nemám na vybranou. Musím mít děti.“ Nebyla z toho nadšená, ale bylo to její povinností. Co nejdříve si najít muže a porodit co nejvíce synů, ale i dcer.

„A co práce? Peníze? Vím, že když jsme se naposledy loučily… Tuším, že to bylo v Pranihradu… Říkala jsi, že máš nějaké problémy.“

„Jak víš, odešla jsem ze dvora, začala jsem pracovat jako hostinská v jedné hospodě, tady… v Ardasenu. Trpaslíci jsou fajn stvoření, jsem spokojená, ale peníze nejsou zrovna přívětivá kapitola. Ani můj budoucí muž na tom není zrovna dobře…“

„To je mi líto. Taky si budu muset něco najít. Zbigniew jako posel něco vydělává, ale nechci se nechat živit. Nejspíše budu taky dělat nějakou kuchařku, hostinskou, klidně bych dělala i stráž na Narillaiském dvoře, bojovou průpravu mám víc než dostatečnou…“ Na chvíli jsem se zarazila. Staré rány. „Ale… Ale jako stráž by ženu asi nevzali. Nechci nic extra, stačí mi pár valutů, abych přežila pár měsíců, potom se stejně někam přemístím."

„Není tě na hospodyňku škoda? Bojovala jsi v bitvách, umíš pět jazyků, jsi inteligentní, ovládáš magii… Učili tě ti nejlepší z každé rasy…“

„Popravdě bojovat budu teprve, až to bude nezbytně nutné… Chci žít v ústraní. A vytasit se až v tu dobrou chvíli.“

„Takže budeš dělat výčepářku?“

„Tak… Nemusím. Brány jsou mi všude otevřené. Jak říkáš, mám schopnosti a kontakty. Můžu dělat od šlapky, až po vrchní rádkyni na královském dvoře, ne-li královnu. Ovšem… Já chci pomáhat lidem, chci být ve společnosti…“

„Tak buď šlapka.“ Felie byla rozvalená přes židli, šálek čaje držela jak půllitr piva a s úsměvem na mne koukala.

„Královská šlapka… Hmm… Ale slyšela jsem, že na půli cesty do Ardasenu je jeden pěkný hostinec, kde se zdržují poutníci, ale i místní trpaslíci. Prý hledají výčepářku.“

„Moc dobře víš, jací bývají opilí trpaslíci. A co jim řekneš? Že jsi člověk? Tak hezkého a hodného člověka v životě neviděli.“

„Vše je jednou poprvé.“

„A co… Nějaký muž?“

„Zbigniew a jeho ponožky v obýváku na podlaze. Jinak nikdo.“

„Opravdu jsi s ním nic neměla?“

„Má přítelkyni!“ ušklíbla jsem se a na zátah vypila miniaturní šálek čaje.

„Koho?“ Felie se náruživě naklonila přes stůl, na tváři užaslý úsměv.

„Nějakou hobitici z Miwordu. Je prý hezká…“

„Ty vole…“

„Felie! Nei-fer kärtal!/Felie! Nebuď sprostá!/“

„Fuf… Ke fer pemawar! /Fuf… Jsi nudná!/“

„Zui me nei-fen kärtal!/Ale nejsem sprostá!/“

„Takže jsi furt panna?“ ušklíbla se.

„Ano. A proto jdu do toho hostince. Víš, kolik přístupných a hezkých mladých mužů tam za den projde?“ široce jsem se usmála.

„A zase odejde?“

„No jo… Měla jsem zálusk na Mahtiona, když má problémy se ženou, ale jaksi se ještě nerozvedl.“

„No jo… Mě by žádný elf nikdy nechtěl.“

„Jsi traita! Jistěže chtěl, ale nemůže!“

„A co děti?“

„Budu tu žít několik stovek let, navíc nemám muže. Zatím je to… Vyloučené.“ Felie položila šálek na malý tác a dolila si z porcelánové konvice.

„Musím zase jet,“ řekla smutně Felie.

„Lëh-ten? /Jak to?/“ zeptala jsem se udiveně.

„Me soi jöne…/Mám práci…/“

„Ach jo… No dobře, snad se brzy uvidíme,“ usmála jsem se. Felie vstala ze židle a oblékla si vestu. Vstala jsem, objala ji a vyprovodila ven.

„Böu terzui,/Hodně štěští,/“ řekla jsem a poplácala tu milou dívčinu po rameni. Nemá lehký život a asi s tím už nic moc nenadělá. Ráda bych jí pomohla, ale vlastně ani nevím jak. Felie se ladně vyhoupla do sedla a pobídla pegase.

Traity mají s pegasy zvláštní spojení, mohou se s nimi otočit vzhůru nohama a nespadnou z nich, nikdy z nich nespadnou, teprve, když pegasovi řeknou magickou formuli, odpoutají se a mohou slézt. Vždycky mě fascinovaly ty piruety a spirály, co traity s pegasy ve vzduchu dělaly. Felie na to byla odbornice, hned, jak se vznesla, udělala s pegasem ve vzduchu piruetu a letěla dál. Ještě chvíli jsem hleděla do nebe a potom jsem se začala procházet po malé zahrádce u domu. Byly tam vysázené jahody, maliny, ostružiny… Chudinky přes zimu trochu omrzly, ale držely se. Klekla jsem ke krásně rozkvetlému záhonů a začala vytrhávat drobný plevel.

„Slečno Aliso?“ ozvalo se za mými zády trpasličím jazykem. Tím hlaholivým, hrubým jazykem.

„Ano?“ otočila jsem se s rostlinkami v ruce.

„Nesu vám psaní,“ usmál se na mne pošťák. Byl to hodný chlapík, můj dům byl vždy ten poslední, který za celý den obešel, jelikož byl nejdále od středu vesnice.

„Děkuji, Otiiane.“ Rostlinky jsem hodila na kompost a převzala malou obálku.

„Tady se mi, prosím, podepište vaším občanským jménem.“ Trpaslík mi podal pero a papír a ukázal na místo z číslem dvacet jedna. Aliatra Hollysword, tohle jméno mi přidělili tehdy v Narillai, spolu s lidským občanstvím, ale nikdo mi tak neříká. Jsem prostě Alisa, nebo Mindë.

„Hezký den!“ vykřikl trpaslík, čapnul papír a rozeběhl se směrem k vesnici. Usmála jsem se. Byl to hodný chlapík, no… Spíše chlapec. Hodně se podobal Zbigniewovi, když jsem ho poprvé viděla. Ruce jsem si otřela do zástěry a otevřela zapečetěnou obálku. Už z dálky mě ta pečeť zamrazila. Byla to elfí královská pečeť, která téměř vždy přináší zlé zprávy. Ty dobré mi Mahtion posílá se svou vlastní, osobní pečetí.

Moje drahá Mindë,

píši ti s prosbou o pomoc. Skřeti se čím dál tím více rozmáhají po našem i traitském území. Potřebuji odjet na výpravu, abych situaci alespoň částečně udržel pod kontrolou a potřebuji s sebou i Liviana. Bojím se celé království, všechny dopisy, celý dvůr svěřit Harmonii, nikdy neměla diplomatické srdce. Potřebuji, abys celou záležitost alespoň částečně držela na uzdě i po diplomatické a právní stránce. Budu ti moc vděčný, když co nejdříve vyrazíš do Anraighlu. Budeme tě čekat.

Na viděnou,

Mahtion, král elfů.

„Tak plevel bude muset počkat,“ zašeptala jsem s úšklebkem, ještě párkrát jsem si dopis pročetla a rozeběhla jsem se k domu. Rychle jsem umyla nádobí, poklidila dům a vytáhla svojí starou tašku…

Když jsem ještě byla v Anraighlu, dala jsem za ní celé měsíční kapesné, ale opravdu… Stála za to. Byl to vak, který připomínal ledvinku, nosil se zavěšený za kožený pásek, na boku. Dala jsem si do něj jen nůž, nějaké jídlo a lahev vody. Všechny ostatní věci (oblečení, peníze, občanský doklad a tak dále) jsem nastrkala do velkého dvoustranného pytle. Oblékla jsem se do svého cestovního oblečení, tudíž do pevného… Jak se tomu říká? Body? Tady se taková slova vůbec nepoužívají, říká se tomu nátělenka. Oblékla jsem si hnědé bavlněné legíny a koženou vestu podšitou železnými obloučky chránícími tělo. Pytel jsem si přehodila přes rameno a vyšla do předsíně.

Dům měl pět pokojů. Kuchyňo-jídelno-obývák, moji ložnici, ložnici mého milého trpaslíka, předsíň, koupelnu. Dům byl moc pěkně zařízený, ale maličký. Stál asi dva kilometry od středu vesnice Kahigr a nejbližší dům byl od něho pět set metrů. Domeček byl udržovaný, ale ne přepiplaný. A já to tu milovala. Jeden rok jsem cestovala po všech zemích Unie a téměř neměla čas sama pro sebe, tak jsem si užívala toho aktivního lenošení. Za domem byl úzký pruh stromů a za ním obrovský pozemek, na kterém jsem měla stáj a pastvinu pro mého pegase Eurecca a klisnu pegase Lastë.

Autor: Aliska (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování