Mer Ällie Wälária - 7. kapitola - Cesta • OurStories.cz ~ naše povídky

Alisa zažije nečekanou návštěvu.

02.06.2014 (16:00) • Aliska • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 388×

„Slečno Aliso?“ ozvalo se zpoza pootevřených dveří.

„Ano, Itila?“ Ležela jsem na posteli a čekala, až se uvolní koupelna. Měla jsem ji společnou s ještě jednou královninou chráněnkyní – Dianou, která měla pokoj vedle mě. Diana byla kříženec traity a víly (respektive víláka), o které si Aliä myslela, že má nadpřirozený potenciál. Nebyla o nic nadanější než všechny traity kolem ní. Dianě nikdo neřekl jinak, než Caurëa, což elfsky znamená bázlivý. Diana byla věčně zavřená ve svém pokoji, učila se trpasličím a elfským jazykem a s nikým se moc nebavila. Když na ni někdo mluvil, oči měla sklopené do země a jen přikyvovala.

„Slečno Aliso, koupelna je volná a večeře hotová,“ vešla Itila dovnitř. Byla moc hezká, dívka krev a mléko.

„Děkuji, až budu po koupeli, můžeš mi ji donést?“ usmála jsem se na služtičku a vstala z postele. Pokoj jsem měla malý, ale nádherně vybavený. Ani na šatníku královna nešetřila. Mohla jsem se pyšnit nejméně pěti krásnými róbami.

Itila tiše opustila pokoj a já byla znovu sama. Traitský královský dvůr byla záruka samoty. Téměř nic se tu nedělo, všechno zajímavého se dělo mimo dvůr. A tak jsem se celé dny topila buď v potu, nebo smutku. Jak já bych se chtěla vrátit za Faitem, nebo Zbigniewem. S nimi byla alespoň sranda, nebo zábavná diskuze, zato tady ti akorát tak jednoslovně odpoví a konec. Nenávidím královské dvory!

Z psacího stolu jsem vzala balíček čistého oblečení a vyšla z pokoje. Chodby Tanverského hradu jsou obrovské, dlouhé, překrásně zdobené. Malby na stěnách nakreslené elfy, klenby vyzdobené trpasličími vyřezávanými deskami… Ale všechno je tak strašně studené a chabé… Žádná přívětivost, žádné teplo domova… Traity nenávidí přebývání na jednom místě. Musí cestovat… I to ohniště uprostřed lesů vypadá přívětivěji než tato stavba.

V hradu bylo úplné ticho, zima, prázdno… Aliä před půlhodinou odjela i se svou družinou do Trublindu, do Anraighl, aby podepsaly pakt o neútočení s elfy. I když silně pochybuji, že zrovna elfové by na ně útočili.

Přešla jsem po studených, šedých dlaždicích do koupelny. Vypadala tak… Zemsky. Uprostřed místnosti byla velká, napuštěná vana na nožičkách, jinak byla místnost prázdná, až na malý odkládací stolek. Zuby se myly v hygienickém koutku na pokoji a toalety byly na konci chodby.

Oblečení jsem položila na stolek a zavřela za sebou. Cítila jsem se zvláštně, strašně osaměle a doléhalo to na mne. Nechci vás uvést na omyl, traity jsou společenská, velmi společenská stvoření, ale momentálně jich na hradě bylo asi pět a ty měly co dělat.

Tak jsem byla znovu sama, začínala jsem si na to po třech týdnech zvykat. Ale stejně se mi nechce do Lennälasu, lidé jsou tu prý horší než na Zemi. Jsou sprostí, neuvážliví, hrubí… Královna Aliä mi dala pár lekcí sebeobrany a boje s mečem. Opravdu jsem dělala obrovské pokroky, hlavně v živém souboji (panák nade mnou většinou vyhraje). Tak to tam snad přežiju…

Pomalu jsem ze sebe začala svlékat oblečení. Měla jsem na sobě bílou halenku, koženou vestu a hnědé legíny z přímo morbidně kousavé látky. Opatrně jsem ze sebe sundala vrstvy oblečení a prohlížela si rány. Přece jenom ze soubojů nevycházím bez zranění, pár modřin a ne-moc-hlubokých ran se na mém těle najde. Nevím, jestli to tak chci…

Ale asi ano. Pokud bych se neuměla bránit, jezdit na koni, ani nezvládala samotu a bolest, zavřeli by mě do nějaké věže a nosili by mi jídlo. Ale já se chci usadit na místě, kde je mi dobře a bavit se. S trpaslíky, elfy, traitami… Jsou to veselé kopy. Posedávat s nimi u ohně, nebo krbu, bavit se, cestovat krajinou… To chci. Být součástí krásné hry světa, ale nijak do ní nezasahovat. Žít relativně klidný život s možností občas vyjet na nějakou tu pořádně traitskou výpravu! Traity jsou nejlepší společnice na výpravy, to o nich jednoznačně vím. Nikdy vás nenechají na holičkách, nikdy se s nimi nebudete nudit!

Posadila jsem se do hluboké vany a nechala se masírovat tlakem vody. Na chvíli ze mne opadla samota a tlak prostředí a bylo mi fajn. Usnula jsem…

Probudilo mě až usilovné klepání.

„Ano?!?“ křikla jsem zmateně.

„Slečno Aliso, máte tu vzácnou návštěvu…“

„Aliü?“

„Ne, jeho Veličenstvo krále Mahtiona.“ Sakra! Rychle jsem vylezla z vany a začala se otírat osuškou.

„Ať král počká v přijímacím salónku, za chvíli jsem tam.“ Osušku jsem odhodila na háčky a navlékla na sebe oblečení. Volné krajkami zdobené šaty v barvě levandule a zavazovací sandály. Rychle jsem si spletla vlasy do copu, utáhla hedvábnou šněrovačku a nasadila si slaměnou „korunku“. Byl to běžný módní doplněk na dvoře. Rychle jsem otevřela dveře a vyběhla z koupelny. Stála tam Itila.

„Oblečení dej vyprat, vypusť vanu, já jdu za králem.“ Itila jen přikývla a já se dala na běh ze schodů. Hrad měl tři patra. Já bydlela ve třetím a salónek v přízemí… Jak na potvoru. Když jsem doběhla před salónek, asi pětkrát jsem se zhluboka nadechla, zaklepala a vešla dovnitř. Ze salónku byl krásný výhled na dvůr a za ním na rozlehlé Getmoorské lesy. Král stál u krbu a zamyšleně zíral na tančící plameny. Tiše jsem zakašlala. Otočil se.

„Králi,“ usmála jsem se a mírně se uklonila.

„Aleno…“ zarazila jsem se. Nikdo mi tak už měsíc neřekl… Aleno. „Rád tě vidím.“ Král byl evidentně velice unavený, ale usmíval se.

„Já vás také. Proč jste přijel?“

„Doprovodil jsem Aliäbellinu družinu do Tanveru, Trublindské lesy a Getmoorské hory již nejsou bezpečné.“ Nejsou bezpečné? Vždyť Trublind a Getmoore jsou ty nejbezpečnější místa ve Wälárii! A údajně vždycky byly.

„Jak to?“ nedalo mi to. Musela jsem se zeptat.

„Prý se tam schovávají tlupy skřetů.“ Skřetů řekl s výraznou nechutí a opovržením.

„Jak se sem dostali? Přes Ardasen? Vždyť trpaslíci mají hlídky snad na každém metru čtverečním.“ Pomalým krokem jsem přešla místnost ke králi. Byl stejně krásný, jako vždy…

„Přes Draschbin, uzavřeli dohodu se zlobry…“

„Sakra… To opravdu není dobré, ani trochu dobré… Mahtione, řekněte, že nezačne válka…“ Usmál se na mě.

„Neboj, skřeti se teprve zotavují z té minulé…“

„Takže to není jediný důvod, proč celé noci nespíte a snažíte se být co nejvíce mimo dvůr?“ Lekce logiky a dedukce mi Livian dával každý den nejméně tři hodiny, když jsem byla u elfů.

„Jsi opravdu inteligentní,“ otočil se ke mně. Přestal se usmívat, byl strhaný… Sesunul se na nejbližší křesílko a začal si masírovat spánky.

„Harmonia… Má milence.“ To jsem opravdu, ale opravdu nečekala. Harmonia?!? Královna elfů, žena nejkrásnějšího stvoření, které jsem kdy viděla, má milence?!?

„Kdo je to?“ zeptala jsem se a smutně na něj hleděla. Vypadal unaveně, smutně… Nejspíše nemůže spát, moc nejí…

„To je na tom to nejhorší… Nějaký kovářský synek odněkud z Lennaläsu!“

„Člověk?!?“

„Ano,“ zoufale se ušklíbl.

„Řeknu Itile, ať vám připraví postel, musíte se vyspat. A osobně se postarám o to, abyste na pokoj dostal vydatnou večeři.“

„Jsi hodná, ale stejně nebudu spát…“

„Tak si alespoň odpočinete, v tomhle stavu nemůžete na koně.“

„Dobře.“ Harmonia na mě vždycky působila jako studená čubka… Ale tohle přehnala. D*vka…

Autor: Aliska (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování