Mer Ällie Wälária - 6. kapitola - Traity • OurStories.cz ~ naše povídky

V této kapitole se seznámíte se stvořeními, zvanými traity, na jejichž dvoře se Alisa ocitne.

29.05.2014 (15:00) • Aliska • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 417×

Z koupelny se ozývalo tiché broukání a šplouchání vody ve vaně. Hořící polena v krbu praskala, místností plynula vůně levandule. Dorazili jsme asi před hodinou a byla jsem chatou mile překvapena. V Trublindských lesích je hodně chatrčí, ale takovouhle pěknou chatu jsem nečekala. Asi mám Wälárii za středověkou hrůzu, ovšem Wälárský středověk není stejný jako Zemský středověk. Vše je čistší, modernější, ale zároveň původní a rustikální.

Já a Zbigniew jsme tradičně dostali společný pokoj. Byl moc hezký, chvíli jsem si připadala jak na nějaké šumavské chatě. Venku začalo sněžit a nemohli jsme spát venku jako minulou noc. Wälárie byla specifická svými výkyvy počasí. Včera jsem se myla v řece, dnes bych ven radši vůbec nevylezla. Zbigniew už mne nebere jako kamarádku, spíše jakou velice dobrou kamarádku, kterou viděl nahou se koupat při měsíčku v lese.

Chvíli jsem si o něm myslela, že je to hlupák, ale on je inteligentní. Jen to dává najevo trochu jiným způsobem. Každopádně se od včerejška už trochu změnil. Nedává mi ruku na zadek a nedělá blbé chvilky… Jako by v mé přítomnosti trochu dospěl.

Byla jsem už vypulírovaná z vany a užívala si teplíčka před krbem. Samotný král elfů mi z jedné skříně vyhrabal něco jako župan, ovšem já bych to označovala královnou všech županů. Rudá látka s oranžovými krajkami na okrajích a vyšívanými květinkami přímo laskala kůži. S čerstvě umytými vlasy, krásným županem, čistou pokožkou a sedící v teplíčku jsem si připadala jako princezna.

„Aliso! Aliso!“ ozvalo se z koupelny.

„No?!?“ vykřikla jsem mírně nasupeně. Zkazil to romantické ticho…

„Slyšíš?“ Zaposlouchala jsem se do ticha. Bylo slyšet tiché ťukání odněkud z venku. Potichoučké, ostré ťukání.

„Co to je?“ zeptala jsem se zamyšleně.

„Leprikóni… Občas sem z Jasnisnovu zabloudí…“

„Leprikóni? Myslela jsem, že to jsou jen hloupé povídačky…“

„Ve vašem světě možná ano, v našem jsou také celkem vzácnost… Žijí pouze v Jasnisnovu, u víl a dryád.“ Chvíli jsem mlčela a přemýšlela.

„Uvidím se s tebou, až budu… Přidělená?“

„Nevím, každopádně něco mi říká, že potkáš ještě opravdu mnoho bytostí a zažiješ spousty dobrodružství… A jednou mě možná znovu shledáš.“

„Kéž by…“

***

„Narovnat, meč pevně uchopit! Narovnat! A ještě! Plynulé pohyby! Seber rovnováhu!“ Byla jsem opravdu unavená z nekonečného mlácení mečem do dřevěného panáka, omotaného jakýmsi molitanem. Královna Aliäbella byla navíc velice zdatná v nekonečném peskování. Vůbec jí nedělalo problém říct stokrát za sebou slovo „narovnat“.

„Pořádně! Dyť z něj neupadla ještě ani tříska!“ Stála asi dvacet centimetrů ode mne a já měla chuť ji zabodnout. Byla milá, hodná, klidná… Dokud nedošlo na trénink.

„Zlatí… Eh… Elfové… Eh… Ti… Ach… Byli… Eh! Rádi… Když… Eh… Jsem… Držela… Eh… Hubu… Ach! A krok!“ vyhekala jsem ze sebe a cítila jsem, jak mi po těle stékají kapky potu.

„Ale, zlato, chceš být bojovnice? Chceš! Za dva týdny jedeš do Lennaläsu, tak se čiň!“

Po dvoudenním dohadování v Narillai zněla dohoda, že strávím měsíc v každé ze země Unie (To jsou všechny, až na Raptánii (země skřetů) a Draschbin (země zlobrů)) a potom dostanu svobodu a volný pohyb.

„Pohyb! Ještě minutu! Chci vidět třísky!“ Meč se prostě nechtěl a nechtěl pořádně zaseknout.

„Stop!“ ozvalo se rázně zprava. Mile ráda jsem se i s mečem svalila na podlahu.

„To není ono, není to ten správný meč… Ještě zkuste jiný…“ řekla Hellein, rádkyně Aliäbelly.

„Už tam zbývají jen tři meče!“ rozzuřila se Aliäbella.

„Ale klid, Aliäbello! Nezapomínej, že jsi traita! Ne nějaký rozzuřený Gnóm!“ Hellein byla nejen rádkyně, ale také sestřenice současné traitské panovnice. Měla vysoké postavení a dokonce i královna Aliä ji na slovo poslouchala. Hellein byla nejstarší momentálně žijící traita, která pamatovala ještě doby, kdy byly traity nejrozšířenější rasa. Po třiceti minutách ustavičného máchání posraně tupým mečem jsem byla vyřízená.

„Vstávej,“ řekla již smířlivým tónem Aliä. Traity jsou hodně podobné zemským lidem… Jsou jen hezčí, bojovnější a silnější. Traity jsou úchvatné stvoření, spása budoucnosti a pilíř současnosti. I přesto, že jich je tak málo…

Jsou rozvážnější než trpaslíci, hodnější než skřeti, uvolněnější než elfové, otevřenější než víly, chytřejší než zlobři, bojovnější než lesní skřítci, přátelštější než drakobijci…

Ovšem dokáží se zpít jako trpaslíci, rozzuřit jako skřeti, rozhodnout jako elfové, tančit jako víly, dupat jako zlobři, plížit jako skřítci, bojovat jako drakobijci…

Traity jsou předci lidí. I Wälárských, i Zemských. Wälárský člověk vznikl spojením traity a trpaslíka. Zemští lidé prokazatelně vznikli tak, že se jedna traita a trpaslík omylem teleportovali na vzdálenou, vzdálenou planetu a splodili člověka. Geneticky vzato jsou všichni lidé sourozenci. Prsten traita Liliethe a trpaslík Frediton zakopali hluboko do země, odkud se dostal teprve před třemi tisíci lety… A potom se nějak náhodou objevil v našem podsedáku.

Traity jsou v současné době velice vzácné, navíc mají obrovský problém s reprodukcí, devadesát procent mužů zemřelo ve válce s Raptánií, včetně Aliäbellina otce.

Traity mají mimořádné diplomatické schopnosti, ale nedělá jim problém sáhnout po meči, sekeře, či krásně ručně vyřezávanému luku. Tradičně ovšem traity používají své vlastní zbraně, řeháky. Řezáky-háky. Můžete si to představit jako velice ostrý, dlouhý hák. Traity vypadají jako vznešené dívky, či muži, což jsou, ale nejednou je vidíte celé od střev, od krve, jak krvelačně vyrvávají páteř z těla. Traity nejsou za dobře nejen za zlobry a skřety, ale i s obry, kteří se ve válce připojili na stranu skřetů. Traity tyto tři rasy nazývají, jako rasy nižší. Za rasu nižší traity považují i kentaury, ale nahlas to radši neříkají. Kentaurů není zas tolik, ale umí si „zařídit“ spojenectví.

Traity jsou vysoké, snědé stvoření se sportovní postavou a světlými ornamenty po celém těle. Většina z nich má blonďaté vlasy a zeleno šedé oči. Ovšem ne všechny, například Aliabellä má oči modré. Traity jsou každá odlišná, společné povahové vlastnosti téměř nemají, jedna je hodná, domácky založená, druhá krutě stíná hlavy na bojištích. Již v nízkém věku se traity, dle povahových vlastností dělí na rádkyně a diplomatky (pomáhají na královském hradě, radí Aliäbelle, vedou ekonomiku…), hospodyně (většinou zůstávají v domácnosti, zakládají co nejpočetnější rodiny, bývají zaměstnávány v pohostinství, nebo jako služtičky na královském dvoře) a bojovnice (umisťované do armády).

Hellein vstala ze své židle a rychlým, ladným krokem přišla ke mně. Ztrhaně jsem si jí prohlížela, opřená o toho zpropadeného panáka, který se stále trochu kinklal. Hellein ke mně přiklekla, pohladila mě po tváři a zašeptala: „Vedla sis dobře, děláš mnohem větší pokroky než Aliä, nic si z toho nedělej… Jsi si odpočinout.“ Mátožně jsem se vyhrabala na nohy, meč strčila do pouzdra a hodila ho postávající nasupené královně. Měla postřeh, meč bez problémů chytila. Kulhavým krokem jsem pokračovala do svého pokoje, do něhož vedly dveře ze stejné chodby jako do tělocvičny. Pod pojmem tělocvična si nepředstavujte žádnou oprýskanou velkou místnost s opotřebovaným náčiním. Byla to obrovská místnost s dřevěnou podlahou a mramorovými sloupy. Něco, co nevidíte na Zemi ani v těch nejkrásnějších palácích.

Autor: Aliska (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování