OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Mër Ällie Wälária - 3. kapitola - Zbigniew

27.02.2013 (17:00) • Aliska, Katka Vašíčková • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 779×

Na větvi, technicky řečeno na stropě, seděl malý muž. Ne mladý, malý.

„Kdo jsi?“ zeptal se anglicky.

„Alena. Ty?“

„Zbigniew… Jsem noční střážce.“

„Co jsi za rasu?“

„To je snad jasné, ale u tebe mi to jasné není.“

„Jsem člověk a ty jsi… Trpaslík?“

„Ty jsi ta… Ta ze Země?“

„Ano…“

„A mluvila jsi s králem?“

„Ano.“

„Král mluví s málo lidmi… A ty jsi ze Země… Jsi vzácnost… A jsi krásná.“ Vypadal mladě, tak maximálně dvacet let. 

„No… Po patnácti minutách mezi elfy si připadám jako nejošklivější osoba na světě,“ usmála jsem se a vstala ze židle. Trpaslík seděl na silné větvi a houpal nohama.

„Zvykneš si, elfové jsou jiná kategorie než stvoření jako my.“

„Jako my… Promiň, o trpaslících nevím nic. Vlastně mi ještě pořádně nedochází, že již nejsem na Zemi.“ Knihu jsem znovu zasunula do knihovny a na chvíli se zarazila. Z tváře se mi vytratil úsměv.

Celý život ve Wälárii, celý život na místě, kde se prohání skřeti, zlotři a další stvoření, která mají sice uzavřené příměří, ovšem nemají problém během minuty rozpoutat válku. Celý život na místě, kde nic není jisté, a na místě, o kterém vlastně ani nevím, zda existuje. Sice mě tlak prostředí zatím zabránil stýskat si, ale… To přijde. A já se nebudu moci vrátit. Nevím, co mám dělat, na všechno jsem sama…

„Zbigniewe, co myslíš, že se mnou bude?“

„Přes třemi tisíci let jsme tu měli něco podobného. Nejspíše uznají za vhodné prsten uschovat a tebe chránit. Zavřou tě v paláci, budeš se učit jazyky, astrologii, přírodní vědy a občas se necháš vyvést ven, aby ostatní nepřestali věřit, že existuješ.“

„Povzbudivé.“

„A nebo vezmou prsten, uschovají ho a tebe se zbaví… Buď tě dají skřetům, nebo tě prostě vyženou. Ale neboj se, je tu spousta dalších zemí, které se o tebe budou prát. Jsi vzácnost, jak jsem již řekl. Skrýváš neskutečný potenciál. Neskutečný. A elfové mají rádi svůj klid… Všimla sis té jiskry v jejich očích? To je klid. Vnitřní klid. A ten si nenechají vzít. Ale my trpaslíkové… si na klid moc nepotrpíme. Stejně jako dalších jedenáct zemí, ras. To jen elfové si brání klid na studium a mírumilovné činnosti. Bojují jen, aby si uchránili klid. O tom je celý jejich život.“ Odvrátila jsem hlavu od trpaslíka.

„Proč trpaslík, ať jakkoliv zdatný, dělá stráž elfům?“

„Protože elfové chtějí mít klid. Samozřejmě vnitřní klid. A ten by jim každodenní očekávání útoku skřetů mohl zmařit.“

„Možná se pletu, ale na mapě je uvedeno, že aby se skřeti dostali do Trublindu, musí přes Ardasen. Trpaslíci by je nechali projít?“ Mapa byla založena v knize.

„Ardasen je plný holých plání. Trpaslíci přebývají buď v Narillai, nebo horách. Mezi tím jsou obrovské pláně. Pokud by elfové měli hodně štěstí, skřetů by si někdo všimnul a alespoň poslal zprávu. Většina měst zavře brány. Ovšem… Ani to není jisté. Skřeti jsou oproti elfům celkem neškodní… Pokud o jejich přítomnosti víte.“

„Skřeti jsou hrozbou?“

„Spíše jsou nepříjemností pro všechny rasy a země. Jsou prostě nepříjemní, každou chvíli vyhlašují válku… Mají své útočiště ve vysokých horách, kterých je Raptánie plná, a tam to dokonale znají. Tudíž jejich vyhubení není možné.“

„Jak vypadají? Jsou i v blízkosti?“

„Trochu menší než elfové, větší než lidé, jsou bledí, ještě bledší než elfové a mají dlouhé drápy. Skřeti žijí jen v horách, tam je jim dobře. A ty jsou jen v Getmoore. Raptánii a Ardasenu. Tudíž tady nemohou přebývat. Ovšem není pro ně problém se sem dostat. Ale…“ Evidentně přemýšlel, jak z toho vybruslit. „Ty se nemusíš bát. Jsi v Anraighlu, královském městě! Tady jsi v bezpečí…“ Trpaslík se zavrtěl a za mého krátkého vyjeknutí seskočil z větve.

„Klid! Já si neublížím…“ řekl a ušklíbl se. Oproti mně byl malinký. Navíc jsem měla podpatky.

„Jak to?“

„Trpaslíci přirozeně skákají z výšek. Původně trpaslíkům patřila veliká část Raptánie. Lezli po horách, skákali ze skal, zakládali vesnice ve velkých výškách… Potom se skřeti přemnožili a vzali jim území… Chceš provést?“

„Ráda bych, ale… Mám tu počkat na krále.“

„Dobře, tak… Co budeme dělat?“

„Jaké umíš jazyky?“ zeptala jsem se bezprostředně a udělala krok k vysmátému, mladému trpaslíkovi. Měl dlouhé černé vlasy a hnědé oči. Byl hezký, byl milý, ale byl malý a evidentně ještě trochu dítě.

„Trpasličí, anglický, trochu elfský a skřetí.“

„To je běžné? Umět čtyři jazyky?“

„Ne, ale jsem na elfském hradu, tady všichni umí i deset jazyků.“

„Super, budeš překládat knihy!“

„Ale vždyť tu jsou anglické!“ ohradil se a máchnul rukou k anglické knihovně.

„No, přece tu nebudeme jen tak sedět,“ škodolibě jsem se usmála.

„No… Tak můžu… Můžu ti ukázat knihovnu… Je velká a málokdo se v ní vyzná.“

„No dobře.“

Ilustrace: Katka Vašíčková

Moc děkuji Katce za krásné ilustrace! :)

Alissa

Autor: Aliska (Shrnutí povídek), Katka Vašíčková, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mër Ällie Wälária - 3. kapitola - Zbigniew: