Meet a Celebrities - 6. Rozptýlení a práce • OurStories.cz ~ naše povídky

Tak je tady další kapitolka... Jsem ráda, jestli se vám líbí a pokud jí vůbec někdo čte xDD... Takže přeju příjemné počteníčko a zanechte pls komentář :)

20.11.2009 (17:00) • hanulka • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1009×

Ráno jsem se probudila naprosto zničená. Byla jsem unavená a měla jsem menší kocovinu. Neměla jsem to šampaňské pít. Ještě, že je dneska neděle. Do práce bych vážně jít nezvládla. Ani jsem se nenamáhala s převlíkáním. Stejně jsem se chtěla celý den jenom válet. Pustila jsem si film a u toho kreslila nové návrhy. Asi v jednu hodinu jsem zavolala Robovi.

„Prosím?“ ozvalo se ospale z telefonu.

„Nazdárek. To seš tak unavenej, že si nepřečteš, kdo volá?“

„Ahoj Liso. Ty snad unavená nejsi?“

„To jsem, ale jak tak poslouchám tebe, tak jsem na tom rozhodně líp. Už ses aspoň vyhrabal z postele?“

„Blázníš? Tam budu dneska celej den!“

„Teda, já jsem alespoň vylezla z té postele, ale to bylo poslední, co jsem udělala.“ zasmála jsem se.

„Proč vlastně voláš?“

„Jen tak, nudila jsem se a chtěla se tě zeptat, jak se máš, a tak?“

„No, mám se docela dobře. Hele řeknu ti, že mi včera dělalo problém tě vzbudit.“

„Jo vím, ale pomohlo to proplesknutí.“

„Asi to budu muset zkusit častěji.“

„Proplesknout mě?“

„No, když se po tom probudíš, tak určitě. Třeba už se nebudeš chovat tak ztřeštěně. I když to by mi chybělo.“

„No proto, kdy se uvidíme?“

„Já nevím, máš teď čas před tou přehlídkou?“

„Na tebe si ho udělám vždy. A máš čas ty? Nepotřebuješ projíždět text?“

„Neboj, kvůli tobě to přeruším. Mohla bys mi někdy pomoct.“

„Tak to by ses asi zasmál. Ale proč ne. Nechceš teda přijet? Nebo mám přijet já?“

„No bylo by fajn, kdybys přijela, ještě si u mě nebyla.“

„Taky pravda, tak jo já přijedu.“ Rob mi nadiktoval adresu, kterou jsem si napsala na kousek papírku.

„Počítám, že za hoďku a půl tam jsem.“

„Dobře budu tě čekat. Zatím ahoj.“

„Ahojky.“ rozloučila jsem se.

Vypnula jsem rychle televizi a utíkala do koupelny osprchovat se. Namalovala jsem se, vysušila si hlavu a šla si vybrat něco na sebe. Podívala jsem se ven. Dneska je tam ošklivě. Podívala jsem se do skříně a začala vybírat. Hodně dlouho jsem dumala, než jsem si vybrala šedé tílko s barevným srdcem, bílé, úzké kalhoty, conversky a šedou kabelku. Zima venku velká nebyla, tak jsem si nebrala ani mikinu, ale pak mě napadlo, že nevím v kolik od Roba půjdu, a tak jsem si sebou vzala krátkou lehkou bundu. Byla slušnost něco přinést, skočila jsem proto do kuchyně, kde jsem měla nějaká vína. Vzala jsem to nejlepší, které jsem tam našla a vyběhla na ulici, kde jsem si odchytila taxi. Nadiktovala jsem řidiči Robovu adresu a pohodlně se usadila. Nikdy jsem u něj nebyla. Jsem na jeho byt zvědavá. Taxi zastavilo před velice luxusním domem.

„Tak jsme tady, slečno.“ Usmál se na mě mile řidič. Podívala jsem se, kolik mě cesta stojí a podala mu bankovku.

„To je dobrý, nashle.“

„Děkuju, nashledanou.“ Rozloučil se semnou taxikář a já vystoupila a šla k domu. Našla jsem Robův zvonek a zazvonila.

„Prosím.“ ozvalo se.

„Ahojky. To jsem já.“

„Ahoj pojď nahoru, je to páté patro.“ řekl a odemkl mi dveře. Přivolala jsem výtah a nechala se vyvést do pátého patra. Našla jsem ty správné dveře a zaťukala.

„Kůzlátka, kůzlátka otevřete vrátka.“ Nevím, co mě to popadlo, ale vždy když jsem s Robem tak se chovám hrozně potrhle a mám dobrou náladu.

„Ty nejsi naše maminka.“ ozval se zevnitř smích. Začala jsem se taky smát a Rob otevřel dveře.

„Ahoj kůzlátko.“ Řekla jsem.

„Čau vlku. Mám se bát, že mě dneska sežereš?“

„Já nevím, co máš ve scénáři. Přinesla jsem víno.“

„To je dobrý vědět hned u vchodu.“ zasmál se. „Tak pojď dovnitř.“ Ustoupil ze dveří. Vstoupila jsem dovnitř a rozhlédl se.

„Máš nádherný byt.“

„Ještě si z něj nic neviděla.“ Zasmál se.

„Tak budu poctěna prohlídkou.“

„Dobře, pojď za mnou. Zde se nachází pokoj vybudovaný v 18. století, tato lampa je velice cenná a pozor nesahat.“ Nasadil Rob výraz průvodce a hlubokým hlasem začal vyprávět.

„Hahaha.“

„No dobře, takže tady je obývák, támhle kuchyně s jídelnou, koupelna, záchod, moje ložnice, ložnice pro hosty, která je momentálně v rekonstrukci a balkón.“ ukazoval.

„Cože? Ty máš balkón?“

„No jasný, mám výhled do parku. Pojď se podívat.“ Kývl směrem k balkónovým dveřím, které otevřel. Vyšla jsem ven a rozhlédla se.

„ Páni. To je nádhera. Holky ti na to musí letět.“

„No to víš, jakmile řeknu, že mám balkón tak mi padají k nohám.“ řekl ironicky. „Tak otevřeme to víno?“

„Jasný, veď mě.“ řekla jsem. Došli jsme do kuchyně, kde odložil víno, vzal dvě skleničky, otevřel láhev a nalil.

„Tak na co si připijeme?“ zeptala jsem se.

„Tak třeba na úspěch tvojí přehlídky a na zdraví?“

„Dobře, ale přidáme ještě připití na tvůj včerejší úspěch, tak ať se ti takhle daří dál.“

„Tak se vrhneme na ten scénář?“ zeptala jsem se.

„Jasný jdeme na to.“ Vzal scénář a podal mi ho.

„To už to umíš?“ zeptala jsem se.

„Jo docela jo.“

„Dobrý, tak začneme.“ Začali jsme zkoušet. Je vážně výborný herec, občas jsem se nemohla udržet a jen jsem ho pozorovala. To ze mě pak měl vždycky blázny.

„Liso? Seš na řadě.“

„Co? Cože?“ zeptala jsem se zmateně.

„Haló planeta země volá Lisu. Zkoušíme, vzpomínáš?“ začal se smát.

„Promiň, nějak jsem se zakoukala. Kde, že si skončil?“

„Jo a do čeho si se zakoukala? Do mě?“

„No jasný, jsem tebou okouzlena.“ řekla jsem a vytvořila na obličeji zbožňující výraz. Moc se mi nepovedl, takže to vypadalo jako hrozný škleb a Rob se začal nehorázně smát.

„Dobrý, až se uklidníš, pokračujeme.“ řekla jsem a v klidu jsem se opřela o sedačku, abych si počkala. Trvalo mu to asi ještě dalšíh pět minut. Zkoušením jsme strávili celé odpoledne. Na večer jsme si nechali přivést čínu a pokračovali jsme. Hrozně jsme se nasmáli, dělali jsme si z toho srandu. Hlavně z části, kdy se Rob s někým popere. Hrála jsem toho chlápka, co se s ním pere a skončilo to tak, že jsme se oba váleli v záchvatech smíchu na zemi. Podívala jsem se na hodiny a zjistila, že je skoro dvanáct.

„Panebože, to je hodin. Měla bych jít domů.“

„Přece teď nepůjdeš domů? Tak tady zůstaň, já se vyspím na gauči.“

„Ne, to je dobrý, vyhazovat tě z postele to tak.“

„No, tak pokud je tohle největší problém, tak ta postel je dost velká, abychom se tam vyspali oba.“

„Já nevím Robe. Není to blbý?“

„Ale kuš, spíš tady. Už o tom nediskutujeme jasný!“

„Dobře, vzdávám se. Vstáváš brzo?“

„Nijak zvlášť, v deset bych měl být na jedné schůzce jinak nic. Ty?“

„Taky nejdéle v deset bych měla být v ateliéru. Tak pokračujeme ještě?“

„Jasný, jdeme na to.“ Ještě chvíli jsem s ním projížděla text.

„Ty, Robe, mohla bych se vysprchovat?“

„Jo jasný, počkej, připravím ti nějaký věci.“ Zvedl se a odešel. Po chvilce se vrátil a hlásil mi.

„Všechno máš v koupelně.“

„Děkuju ti.“ Zvedla jsem se a šla se vysprchovat. Měla jsem tam připravenou i košili, abych měla v čem spát. Oblékla jsem si ji. Voněla po Robovi. Moc hezky. Bože na, co tady myslím? Zatřepala jsem hlavou, abych si pročistila myšlenky a vyšla z koupelny.

„Děkuju za tu košili.“

„Není zač, koukám, že tobě by slušel i pytel od brambor co?“ uchichtl se.

„No, to je přece naprosto jasný ne?“ zažertovala jsem. Sedla jsem si na pohovku, měl puštěnou televizi.

„Hele já se jdu taky vysprchovat. Dej si tam co chceš.“ řekl a podal mi ovladač.

„Díky.“ řekla jsem a zívla. „Počkám tu na tebe.“

„Jasný. Jen se vysprchuju a můžeme si třeba něco pustit.“

„Dobře, čekám.“ Opřela jsem si hlavu.

Nejspíš jsem usnula, protože když jsem otevřela oči, ležela jsem v posteli a za okny akorát svítalo. Otočila jsem se a viděla Roba, jak klidně oddychuje. Podívala jsem se na hodiny. Bylo půl deváté. Potichu jsem vstala a šla do kuchyně. Řekla jsem si, že Roba překvapím snídaní, když mě tu nechal přespat. Uvařila jsem míchaná vajíčka, k nim nějaké toasty a kávu. V lednici jsem našla pomerančový džus, tak jsem ho nalila do dvou sklenic a vše připravila na stůl. Když jsem byla spokojená s tím, jak to vypadá, šla jsem Roba probudit.

„Robe, vstávej.“ zatřásla jsem s ním.

„Co? Ještě ne…“

„Musíš, snídaně je na stole. A nezapomeň, že v deset máš schůzku.“ Zase usnul. Pořádně jsem s ním zatřásla.

„Vstáááááveeeej!!!“

„Co? Jo už jdu.“

„No tak dělej, než ti ta vajíčka vychladnou.“ Jak se zdálo, tak na vajíčka slyšel.

„Cože? Vajíčka? Ty si udělala snídani?“ zeptal se a sednul si.

„Jo, tak pojď.“ řekla jsem a vyšla z ložnice. K mému překvapení, vyšel z pokoje, zrovna když jsem si sedala ke stolu.

„Dobré ráno.“ pozdravila jsem.

„Dobré, vypadá to krásně. Ale to si nemusela.“

„Ale já jsem chtěla. Děkuju, že si mě tu nechal přespat.“

„Nic se nestalo, jak ses vyspala? Byla si asi hrozně unavená, když si usnula na tý pohovce. Ani ses neprobrala, když jsem tě přenášel.“

„Já jsem si říkala, že jsem si do postele nelehala.“ zasmála jsem se. „Děkuju.“

„Za nic. Je to výborný.“ Jen jsem se usmála a dala se do jídla. Dojedl dřív než já, ale počkal a pak sklidil ze stolu.

„Tak já se jdu obléknout.“

„Našel jsem ve skříňce nový kartáček, tak jsem ti ho připravil na umyvadlo.“

„Páni, děkuju ti. To je servis.“ Vzala jsem si oblečení a zalezla do koupelny. Rychle jsem se nějak upravila a vyčistila si zuby. Oblékla jsem se a vyšla z koupelny. Rob už byl oblečený.

„Koupelnu máš volnou.“ řekla jsem. Popadla jsem kabelku, v které jsem měla malování pro všechny případy a rychle zakryla nedostatky pleti, dala si řasenku a lesk na rty. Jo to je lepší. Když jsem dokončila svou úpravu, Rob akorát vycházel z koupelny.

„Já jsem připravená a ty?“

„Jo taky můžu jít.“

„Kamže to vlastně jdeš?“

„Mám schůzku nedaleko tvého ateliéru. Doprovodím tě.“ Vzala jsem si na sebe bundičku do ruky kabelku a vyšla dveřmi, které mi otevřel. Sjeli jsme výtahem a vyšli na ulici.

„No jsem zvědavá, jestli někoho potkáme. To by zas byly krásné články, co?“

„Ať si píšou, co chtějí. Hlavně, že my víme, že jsme jen kamarádi a víme, jak to celé je.“

„Jo, to je hlavní.“ řekla jsem. V podstatě jsem ani nevěděla, jak to je. S Robem jsme vážně dobří kamarádi, ale já se snažila přijít na to, jestli k němu necítím něco víc. Je mi s ním vždycky, tak dobře. Nejradši bych s ním byla pořád. S ním je tak jednoduché, být sama sebou. Nemusím před ním nic tajit, nic předstírat. Můžu být absolutně uvolněná a vyvádět všelijaké kraviny a vím, že on mi bude zdatně sekundovat. Neumím si už představit život bez něj, že bych ho třeba nikdy nepotkala. Vděčím mu za hodně. Díky němu jsem si splnila svůj sen. Otevřel mi oči. Dříve jsem měla hrozně rutinní život, ale od té doby co ho znám, nevím, co bude dnes, natož třeba za týden. Sama se v sobě nevyznám.

„Liso, vnímáš mě?“

„Co? Říkal si něco?“

„Jo, ale ty si úplně mimo.“ zasmál se.

„Promiň, trošku jsem se zamyslela. Co si říkal?“

„Jen, že už jsme tady.“ Vážně už jsme stáli před ateliérem.

„To bylo nějaké rychlé.“

„Možná proto, že si byla celou dobu mimo. Jsi v pohodě?“

„Jo, v pohodě. Nic mi není, nedělej si starosti.“ usmála jsem se. „Mockrát děkuju za včerejšek. Bylo to hrozně fajn. Dlouho jsem se tak nenasmála. Musíme to někdy zopakovat.“

„Jo to budeme muset. Bylo to vážně hrozně fajn. Tak já ti třeba zavolám, jo?“

„Dobře. Tak se měj hezky. Ahoj.“ zamávala jsem mu a šla dovnitř.

Vešla jsem do ateliéru, kde už na mě čekala Melanie, moje sekretářka.

„Ahoj Melanie. Tak, co pro mě máš?“

„Ahoj. Vyskytly se nějaké problémy ohledně té módní přehlídky. Všechno máš na mailu, jo a v kanceláři na tebe čekají Gabriella a Claire.“

„Díky, juknu na to.“ řekla jsem a šla k sobě. Jak Melanie řekla, v kanceláři na mě už čekaly holky.

„Ahoj holky.“

„No nazdar. Kde se couráš?“ řekla Claire.

„Já spala sem u Roba a ráno jsme se nějak zdrželi.“

„Cože? Ty si spala u Roba? Jakože, spala jako spala, nebo spala jako spala?“ vysypala ze sebe v rychlosti Gabi.

„Spala, jakože jsem usnula na gauči.“ zasmála jsem se.

„Ach jo, já už myslela, že mezi sebou něco máte.“ řekla smutně Gabi.

„Ježiši, co všichni máte? Jsme kamarádi.“ Zkoumavě se po mě dívaly, nejspíš mi nevěřily.

„Tak vrhneme se do práce?“

„Jasný. Takže, zítra je první zkouška v parku, kde se bude konat přehlídka.“

„Dobře, vybrala jsem vám ty nejkrásnější šaty, holky.“

„Cože?“ vyhrkly najednou.

„No, musíte taky předvádět. Přece se nebudete stydět, že ne?“

„No, já nevím.“ řekla Gabi.

„Ale, no ták holky. Udělejte mi radost, a ty šaty se vám budou vážně líbit.“ dodala jsem a koukala na ně smutnýma očima.

„No, dobře. Když jinak nedáš. Ale okamžitě přestaň dělat ty oči.“ zasmála se Claire a přikryla si oči rukama.

Dál už jsme jen rozebíraly přehlídku, vypisovaly, kde kdo bude sedět, a tak různě. Vybraly jsme nějaké jídlo na pozdější raut. Holky pak odešly, musely na nějakou propagaci filmu a já šla zkontrolovat všechny šaty. Vše zatím šlo podle plánu.

Odpoledne, když jsem šla z práce, jsem koupila noviny. Došla jsem domů a rozložila noviny. Listovala jsem. Otočila jsem na další stránku a do očí mě uhodila ta fotka. Bože to jsem já?! Podívala jsem se na nadpis článku „Robert Stevenson má konečně přítelkyni.“ Byla tam fotka, jak jsem vystoupila z taxíku a zazvonila na Robův zvonek a pak další z dnešního rána, když jsme odcházeli. Na nic jsem nečekala a vytočila Robovo číslo.

„Ahoj Liso.“

„Ahoj. Četl si dnešní noviny?“

„Ne, ještě ne. Co se děje?“

„Otevři je a podívej se na čtvrtou stránku.“ řekla jsem a slyšela, jak šustí novinami.

„No, to je zajímaví. Ani jsem si nevšiml, že nás někdo fotí. Liso, je mi to líto, že kvůli mně se o tobě píšou takové nesmysly.“

„Neomlouvej se Robe, ty za to nemůžeš. Jen jsem chtěla vědět, jestli si to četl.“

„No teď už jo. A co vlastně děláš? Nechceš se sejít?“

„Promiň, ale dneska ne. Sejdeme se jindy jo?“

„Dobře. Liso, jsi v pohodě?“

„Jo, jo jsem v pohodě. Měj se Robe. Ozvu se. Ahoj.“

„Ahoj.“ To už jsem, ale pokládala telefon. Byla jsem z toho celkem mimo. Ale, jak říkal Rob, hlavní je, že my víme, co mezi námi je. Teda alespoň si myslím, že to vím. Musela jsem se něčím zabavit. Nechtěla jsem na nic myslet.

Autor: hanulka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Meet a Celebrities - 6. Rozptýlení a práce:

6. MyLoveIsTwilightSaga

26.11.2009 [19:35]

Užasná povídka!! přečetla jsem ji jedním dechce, je to jine, nže co píšeš na stmívání.eu, ale je to dokonale!! takze rychle dalsi kapitolku!! prosííím!! nebo se zblázním mm..a konečně by ,mohlo dojít na bombardováni :D:D

5. Karol

25.11.2009 [9:10]

tohleto je uplně výborná povídka.. Mám jí šíleně ráda.. Je taková.. Prostě skvělá, takže koukej pilně psát dál...:P:)

4. hanulka přispěvatel

19.11.2009 [18:06]

Nikol18: Tak snad :)