Meet a Celebrities - 1. Hvězda v nesnázích • OurStories.cz ~ naše povídky

Tak a je tu druhá kapitolka. Doufám, že se bude líbit. Lisa se poprvé setkává s Robertem... Přeju příjemné počteníčko a zanechte prosím komentář :))

28.10.2009 (16:00) • hanulka • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 926×

All American Rejects- Gives you hell

„Tak holky, já jdu domů. Hezky si to tady užijte,“ zašklebila jsem se na ně.

„Nezáviď nám, Liso,“ zasmála se, Jane.

„Neboj, to vážně nehrozí,“ odpověděla jsem se smíchem zpět. „Tak ahoj,“ rozloučila se a vyšla před obchod. Sotva jsem vylezla ven, tak mě do uší uhodil hrozný dívčí jekot. Lekla jsem se, co se děje. Začala jsem se rozhlížet okolo sebe, abych to zjistila. Otočila jsem se za sebe a viděla nějakého kluka, jak utíká před davem holek, na druhé straně ulice. Aby jim utekl, rozběhl se přes silnici, aniž by se rozhlédl. Jenže zrovna jelo auto a to zabrzdilo těsně před tím klukem. Děvčata se za ním zase rozběhla. Bylo mi ho líto. Musím mu nějak pomoci, nebo ho ty holky převálcují. Když probíhal okolo mě, chytila jsem ho za ruku, zatáhla do obchodu a zavřela do skladu. Neviděla jsem mu do očí, vlastně jsem ani nevěděla, kdo to je. Moc se mu nelíbilo, že jsem ho někam zatáhla. Nadechoval se, aby protestoval.

„Počkejte tu!“vyštěkla jsem, než stačil něco říct a vylezla ven. Dovnitř se akorát drala všechna ta děvčata z ulice a začala po mě křičet.

„Kde je? Právě jsme ho viděly sem vběhnout.“ Křičely jedna přes druhou. Rozhodla jsem si hrát na úplného blbce, a tak jsem se hloupě zeptala.

„Promiňte, ale koho myslíte?“

„No přece toho kluka, který sem teď vběhnul.“ Řvaly na mě nepříčetně.

„Ahááá… Tak ten právě utíkal dozadu ke kabinkám, myslím, že si chtěl vyzkoušet nějaké kalhoty.“ Děvčata se rozeřvala a utíkala do zadní části obchodu. Musela jsem se zasmát jejich blbosti. Proč tak vyvádějí? Nepozorovaně jsem vklouzla zpátky do skladu. Celou dobu jsem se dívala za sebe, dokud jsem nezavřela dveře. Ve skladu byla tma. Otočila jsem se a narazila do něj. Chytil mě, abych neupadla.

„Děkuju a nebojte se, chci vám pomoct. Pojďte za mnou.“řekla jsem, chytila ho za ruku a vedla k zadnímu vchodu, kterým se vycházelo na druhé ulici. Otevřela jsem a vykoukla, jestli tam někdo není. Měli jsme štěstí, nikdo tam nebyl. Otevřela jsem dveře dokořán. Ani vlastně nevím, koho jsem zachránila. K mému překvapení vylezl ze skladu kluk, kterého bych tam čekala nejméně. Byl tak krásný jako na fotkách, ale měl stejný nadřazený a povýšenecký výraz. Všimla jsem si, že je skoro o dvě hlavy vyšší než já, ale nebylo divu, jsem hrozný prcek. Pořádně jsem si ho prohlédla, jestli mě můj zrak nešálí. Měl nádherné hnědé vlasy, které měl upravené, neupravené. Vypadalo to velice roztomile. Sjela jsem níž a podívala se na jeho oči. Naprosto mě uchvátili. Milovala jsem muže s čokoládovýma očima a v těch jeho jsem se doslova topila. Zatřepala jsem hlavou, abych si utřídila myšlenky a vzpamatovala se z toho, kdo stojí přede mnou. Byl to on, Robert Stevenson. Ten, o kterém jsem dnes četla v tom časopise. Vždy jsem si myslela, že mu zájem fanoušků dělá dobře, ale dneska před nimi utíkal a málem ho porazilo auto. Třeba mu to vadí.

„Mockrát vám děkuji…?“ Když promluvil, jeho hlas mě naprosto uchvátil. Měl tak krásný, medový hlas. Jakmile se mnou začal mluvit, ten jeho nadřazený pohled zmizel, jako mávnutím kouzelného proutku. Došlo mi, že na něj celou dobu zírám s otevřenou pusou. Rychle jsem ji proto zaklapla a ukončila trapné ticho.

„Promiňte, nestihla jsem se ani představit. Jsem Elizabeth Greenová.“natáhla jsem ruku, abych si s ním potřásla.

„Těší mě Elizabeth.“Ouu… tohle oslovení nemám ráda. Automaticky jsem ho opravila.

„Prosím jen Lisa. Nemám ráda, když se mi říká Elizabeth.“vyhrkla jsem. Tak to bylo trapné.

Zasmál se. „Dobře Liso. Já jsem Robert a tykej mi. Myslím, že jsme tak stejně staří. Chci ti ještě jednou poděkovat. Asi bych se jich jen tak nezbavil.“

„Rádo se stalo.“usmála jsem se na něj. Je docela příjemný.

„Mohl bych tě, jako poděkování, pozvat třeba na kafe?“zeptal se. Vyvalila jsem oči. Bože, on mě zve na kafe?

„Jo, proč ne. Nebojíš se, že se ze mě najednou stane taková fanynka, jako byly ty holky, a že jsme tě sem odtáhla, abych s tebou mohla být sama?“zavtipkovala jsem.

„Předpokládám, že ty taková nejsi.“

„Jo, to vážně nejsem…“

„Takže jdeme?“zeptal se.

„Jo, a kam?“

„Znám tady blízko jednu malinkou kavárnu. Tam by snad mohl být klid.“

„Dobře, tak jdeme.“ Přikývl a vyrazili jsme. Začali jsme si úplně normálně povídat. Nebyli na něm znát žádné hvězdné manýry. Třeba bude úplně normální. Začalo mě mrzet, co jsem si o něm myslela.

„Takže, Liso, ty pracuješ v tom obchodě?“zeptal se.

„Jo, dělám tam módní poradkyni. Je to hrozně nudná práce. Celý život usiluji o to, abych se mohla stát módní návrhářkou, móda je můj koníček. Bohužel, ještě jsem neměla to štěstí.“ Pousmála jsem se.

„Aha, to mě mrzí. Ale nevzdávej to. Znáš to přísloví, Trpělivost…“

„…přináší růže. Já vím. Jsem trpělivá, ale už se snažím moc dlouho, asi se mi jen tak nepoštěstí.“povzdechla jsem si.

„Tak nepřestávej, určitě se ti to jednou podaří.“ Usmál se na mě. Je vážně milý.

„Jo děkuju. A co ty? Jak si se vlastně dostal k herectví?“

„Vlastně, čirou náhodou. S kamarádem jsme se vsadili, že zkusíme konkurz na jednu filmovou roli, prostě jen tak ze srandy a hlavně z nudy. No šli jsme tam a oni mě nakonec vzali. Ten film se stal trhákem a já jsem tady. Někdy, zrovna v takových chvílích, kdy mě nahánějí šílené fanynky, lituju, že jsem tam chodil. Bylo to z hecu a já po slávě a filmové kariéře nikdy nesnil, i když jsem hrál v malém divadle. Ale jinak mám svojí práci docela rád. Už se tím živým přes tři roky. Jediné na co si nemůžu zvyknout, je ztráta soukromí a díky své vytíženosti, jsem v podstatě ztratil všechny své kamarády, i díky tomu, že jsem se musel přestěhovat do LA.“ To už jsme dorazili k malé kavárničce a Rob mi otevíral dveře. Vešla jsem dovnitř a posadila se ke stolu úplně v rohu, aby na Roba nebylo vidět. Pousmál se mému nápadu. Objednali jsme si a já teprve teď dostlala možnost odpovědět.

„To je mi líto, jak si říkal, s těmi kamarády. Nedokážu si takový život představit. Nemoct jít s kamarády jen tak na skleničku vína, do baru nebo na večeři. Musí to být hrozné.“

„Jo, je to hrozný. Dlouho jsem takhle s někým nikde nebyl.“

„Tak, to bych se měla cítit poctěna.“zasmála jsem se.

„No, vlastně od té doby, co jsem se přestěhoval do LA, co už je něco přes rok.“

„Rok? Ty jsi rok nebyl takhle s někým venku?“zhrozila jsem se.

„Jo to byl, ale většinou s kolegy, kde nás všude pronásledovali fanoušci a okolo nás stáli bodyguardi. Mám hodně kamarádů mezi herci, s kterými teď budeme natáčet druhé pokračování filmu.“

„Jo, četla jsem o tom. Myslím, že jsem i první díl viděla, ale nejsem si jistá.“

„No to potěší, když vlastně nikdo tvojí práci neuzná. Sedíš s hlavní postavou v kavárně a ani nevíš, jestli si to viděla. To jsem tak špatný herec, že jsem tě nezaujal?“řekl.

„Promiň, tak jsem to nemyslela. Samozřejmě, že si dobrý herec, ale-“

„Klid Liso, to byl žert.“ Začal se smát. Smála jsem se s ním.

„Víš, co? Cestou domů si to půjčím a podívám se na to. Jak, že se to jmenuje?“

Začal se smát. „The Last Way. Ale nemusíš se na to dívat.“

„Ne já chci, teď když tě znám, tak ten film budu vnímat jinak a třeba tě ještě někdy potkám, a když si mě budeš pamatovat, tak ti řeknu svůj názor na tvé herecké umění.“

„Neboj, na tebe bych nezapomněl. To mi vlastně připomíná, že jsem ti chtěl dát své číslo. A kdyby si chtěla někdy, někam jít, určitě mi zavolej. Málokdy se někam dostanu a půjdu rád.“ Podával mi papírek se svým číslem. Zírala jsem. Vzala si ho od něj, utrhla kousek papírku s prázdným místem, vytáhla propisku a napsala svoje číslo.

„Na, tady máš moje, kdyby si měl stejný problém. Budeš moje první celebrita, na kterou mám telefon a asi taky jediná.“zasmála jsme se.

„Děkuju moc. Určitě ti zavolám, ale teď už budu muset bohužel jít.“ Mávnul na servírku, že zaplatíme. Začala jsem vytahovat peněženku.

„Nech to, pozval jsem tě, jako poděkování za záchranu. Platím já.“ Je milý.

„Dobře, mockrát děkuju.“

„Není zač, to já ti jsem vděčný.“

„Jo, já si to někdy vyberu.“ Zasmála jsem se. Pochybuju, že ho ještě někdy uvidím. Zaplatil útratu a začal vstávat.

„Tak já už vážně musím. Moc rád jsem tě poznal, Liso. Měj se hezky.“

„Jo, ty taky. Taky jsem tě ráda poznala. Ahoj.“ Vyšli jsme společně před kavárnu.

„Ahoj.“ A byl pryč. Páni, to je ale divnej den. Ještě ráno, jsem si o tomhle herci myslela, jaký to není namyšlený frajírek, a jak se tak zdá, teď jsou z nás dokonce kamarádi? To se mi snad zdá? Štípla jsem se do ruky, trochu silněji než jsem měla v plánu. „Auu.“ Jsem vzhůru. No, ale i tak, pochybuju, že ho ještě někdy uvidím. Tedy uvidím, v televizi. Zasmála jsem se. Lidi se po mě ohlíželi, asi jsem musela vypadat, jako blázen. Tomu jsem se musela zasmát ještě víc. Zjistila jsem, že v ruce pořád držím papírek s jeho telefonním číslem. Vyndala jsem z kabelky diář a papírek dala do diáře. Vydala jsem se k domovu a po cestě si půjčila ten film, jak jsem slíbila. Ještě jsem skočila nakoupit na večeři a nějaký popcorn k tomu filmu a hurá domů. Uvařila jsem si večeři, rychle se najedla, umyla, vzala si pyžamo, udělala popcorn a pustila film. Měla jsem pravdu, viděla jsem ho, ale teď když jsem Roba znala osobně, vnímala jsem film úplně jinak. Trošku jsem ho poznala a mohla lépe vnímat, jak zahrál svou roli, co do ní vložil. Film to byl nádherný, těším se na pokračování. Hned jakmile to bude v kinech, tak na to vyrazím a třeba když, Roba ještě potkám, tak ho musím určitě pochválit. Myslím, že ho zklamalo, když jsem řekla, že si ten film nepamatuju. Vypnula jsem televizi a šla si lehnout.

Autor: hanulka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování